Nazývejme věci pravými jmény

31. 8. 2012 / Daniel Veselý

Lindner pojal text tak, že se nejprve rozepsal o kladných stránkách Zenawiho působení v čele Etiopie -- s tím, že si tento politik "díky své vstřícné tváři mezi cizinci získal vliv," že společně " s Tony Blairem (usvědčeným válečným zločincem) vymýšlel, jak nejlépe pomoci nejchudšímu kontinentu," či o tom, jak "svět bral etiopského vládce vážně, a to nejen proto, že převzal roli hlavního západního spojence v boji s islámským extremismem v Somálsku". O tom, že Zenawi naopak politickou situaci v Somálsku zhoršil, se rozepíši později. Obyčejní Somálci by mohli vyprávět, nikoliv západní političtí představitelé a jejich politruci v redakcích a na katedrách, kteří sledují své partikulární zájmy a píší čtené dějiny.

Lidská práva západní spojenci porušovat smí

Autor také neopomněl vyzdvihnout Zenawiho zásluhy na ekonomickém vzestupu Etiopie, což bychom ale mohli říct i o Chávezově Venezuele či Castrově Kubě, nicméně bych se vsadil, že nikdo z Respektu by v souvislosti s jejich ekonomickými úspěchy v rámci pevně daného ideologického mustru takto blahosklonně nepsal. Ve Venezuele a na Kubě apod. jsou kupodivu na prvním místě lidská práva, nicméně spojenci Západu práva porušovat smí, byť jejich konání čas od času podrobíme kosmetické kritice. Je také zajímavé, že Lindnerův styl psaní se celkem shoduje se stesky etiopského establishmentu, který o zesnulém lídrovi rovněž pozitivně psal ohledně jeho ekonomických a politických zásluh.

Lindner se v textu dále zmiňuje o "drsné, dogmatické stránce" Melese Zenawiho. Píše o zmanipulovaných volbách, politických oponentech ve vězení a exilu či nesvobodném tisku na etiopské politické scéně. To je ovšem hrubé zkreslení skutečnosti. Zenawi byl ostře kritizován lidskoprávními organizacemi, jež ho obviňovaly z perzekuce etnických menšin v několika částech země. Zenawi totiž netoleroval žádnou kritiku. Na konci roku 2003 se etiopské vojenské síly dopustily na etnické menšině Anuaků genocidy, kdy bylo během jediného dne zmasakrováno 343 osob a stovky dalších v následujících měsících. Výsledky vyšetřování těchto zvěrstev v režii organizace Genocide Watch ukazují, že byly naplánovány a spáchány Zenawiho režimem, aby Anuakové mohli být vyhnáni ze svých domovů, neboť tito lidé sídlili na nalezištích ropy. Během protivládních demonstrací v etiopské metropoli v roce 2005 usmrtily vládní síly téměř 200 osob (vzpomeňme si na haló kolem několika desítek uvězněných disidentů na Kubě). Protiteroristický zákon z roku 2009 umožnil Zenawimu potírat svobodu slova, jež v očích západních státníků jinak představuje svatou krávu, pronásledovat politickou opozici a dokonce uvěznit dva švédské novináře na 11 let.

Náš spolehlivý bastard

V zahraniční politice si Zenawi počínal neméně krutě. Společně se svým spojencem G.W. Bushem provedli na konci roku 2006 invazi do Somálska, kde od roku 1991 držela moc vláda islámských soudů (ICU), které se podařilo zemi stabilizovat, sjednotit a získat podporu mnoha obyčejných Somálců. Americko-etiopská invaze, jejímž cílem bylo nastolit v Mogadišu přátelštější režim, vyústila v naprostou katastrofu a chaos, který v Somálsku přetrvává dodnes. Je ironií, že vláda, která tuto zbídačenou zemi stavěla s jistými úspěchy na nohy a která držela násilnické džihádisty v šachu, byla svržena zahraniční intervencí, jejímž proklamovaným cílem bylo omezit vliv radikálních islámských buněk.

Bushova a Zenawiho invaze vedla k úmrtí přinejmenším 16 000 civilistů a dalších 1,9 milionu vyhnala z domovů (nezapomínejme, že ilegální invaze je podle norimberských principů nejzávažnějším válečným zločinem a invazní armády jsou zodpovědné za veškeré násilí, které vojenský vpád rozpoutá). Navzdory nadšenému tvrzení Tomáše Lindnera a mínění dalších novinářů Zenawiho válečný zločin v Somálsku nepřímo posílil cizí islamistické elementy včetně milicí Al-Šabáb, jež byly před invazí silně nepopulární a které jsou trnem v oku západních zemí dodnes.

Za skutečně skandální považuji Lindnerovo domněnku, že Meles Zenawi se řadí k takzvaným africkým autokratům, "mezi něž patří třeba rwandský Paul Kagame nebo ugandský Yoweri Museweni". Lindner přímo píše: "Vzešli jako vojevůdci z válkou zničených zemí s velmi komplexní společností, ve kterých vždy bylo těžké vládnout. Jsou prozápadní, ale vzhlédli se v čínském modelu rozvoje. Potlačují politické rivaly, ale současně se opravdu snaží zvýšit životní standardy svých poddaných a mají v tom značný úspěch. Jsou tedy jiní než třeba arabští diktátoři, kteří své země zanedbávali, vykrádali a vloni je proto smetla vlna revolucí."

Paul Kagame a Yoweri Museweni jsou ve skutečnosti opravdu obludnými monstry a masovými vrahy polpotovského ražení, na něž se orientální diktátoři -- ať svržení či přežívající (Bašár Asad kupříkladu) opravdu nechytají. Tito západem podporovaní hrdlořezi zavraždili statisíce lidí ve Rwandě a Ugandě, nicméně jejich invaze -- s přímou podporou Washingtonu -- do Konga v 2. polovině 90. let má tragické následky biblických proporcí. V poinvazním Kongu kvůli násilnostem, hladu a nemocím zemřelo 5,4 milionu až 7 milionů lidských bytostí (některé odhady uvádějí dokonce 10 milionů mrtvých) a miliony dalších byly znásilněny a mučeny. Nazývat tyto zrůdy "osvícenými diktátory" je tedy dle mého soudu velice neslušné.

Respekt otištěním tohoto textu opět předvedl, že někteří masoví vrazi jsou přes jisté kosmetické vady celkem fajn, protože s námi spolupracují, zatímco jiní, kteří těm prvním co se páchání masakrů a genocid týče nesahají ani po kotníky, zasluhují náš halasný odsudek, jelikož s námi nespolupracují. Meles Zenawi jako tucty emeritních válečných zločinců na Západě a jinde měl stanout před tribunálem v Haagu, a nikoliv se posmrtně dočkat tolika díků.

Vytisknout