Tak jsme se měli vidět

31. 8. 2012 / Karel Dolejší

Úkolem "realistické" složky propagandistického stylu nazývaného socialistický realismus nebylo nic jiného než dodat přesvědčivost předem daným ideologickým obsahům. Každý příběh který byl vyprávěn musel být exemplifikací "věčných pravd". Těmito obsahy byla radostná oslava "uražených a ponížených" plus voluntaristická konstrukce imaginární důstojnosti rabského vědomí. Tato univerzální hnědá omáčka byla podávána zásadně ke všem pokrmům bez rozdílu, ať už se k nim ve skutečnosti hodila, nebo nikoliv.

Mohu jistě do nejmenších detailů opsat jednotlivé promluvy zaměstnanců prodejny s potravinami, kulisy okopírovat podle konkrétní provozovny a herce navléci do naprosto autentických pracovních oděvů - tak jako stalinští umělci věrně opisovali velké malíře renesance. Ale jakmile začnu vyprávět o tom, že SSM v roce 1977 pořádalo veřejné diskuse, nebo jaký měla tato normalizační organizace údajně u veřejnosti kredit, lžu jak když tiskne a nikdo mi to už neodpáře, i kdybych v promluvách, kulisách a kostýmech pouze naprosto dokonale citoval originály.

Apologetika husákovského "reálsocialismu", společnosti s klikatou historií stojící před závěrečným jednáním své vlastní inscenace, se vůbec nepodobala původním jakobínským ideologickým konstrukcím takového Lenina. Byl to po všech stránkách smíšený konzervativní kulturní produkt zahrnující postupně nahromaděné prvky nejrůznější provenience: Prvorepublikové maloměšťáctví, jemuž se už nikdo nesměl vysmívat nějakými Homolky, xenofobii, antisemitismus, protiněmeckou nenávist, navenek upjatou sexuální morálku pseudokatolického střihu, lpění na Jiráskovi a jeho "českých dějinách", konzumerismus, víru v technický pokrok zcela odtržený od sociálního pohybu... A oslavu "poctivě pracujících" stavěnou proti "buržoazní dekadenci".

Maciej Lopinski, Marcin Moskit a Mariusz Wilk si ve své knize o hnutí Solidarita poměrně přesně všimli, že polská disidentská kultura přelomu 70. a 80. let, kultura zajisté ve svých cílech "donkichotská", byla kulturou značně patriarchální. Není ostatně příliš divu: Jestliže je tradičně vynucovaná "ženská morálka" častěji morálkou péče než morálkou abstraktních pravidel, pohybuje se zpravidla v prézentním horizontu a snaží se nějak adaptovat na to, co má bezprostředně před sebou, aniž by příliš zkoumala příčiny a důvody. Narazí-li tedy na rigidní, zkamenělý patriarchální řád, vůči němuž jsou muži v dané společnosti postaveni do pozice zcela a jednou pro vždy poražených adeptů revolty nezbytné k dosažení dospělosti, logickým "řešením" je vyzvednout do popředí právě "zodpovědné" ženy nikdy se nestarající o nápravu všeobecných poměrů, ale vždy se adaptující k předem dané konkrétní situaci, aby z ní mohly pro své blízké pokud možno vytěžit co nejvíce.

Ženy v tomto modelu nejsou zvoleny za vzor kvůli "feminismu", ale proto, že oficiální režimní variace na německé "Kinder, Küche, Kirche" (s manifestacemi místo mší), tento program depolitizace, je pro ně podstatně lépe stravitelná nežli pro muže, kteří budou mít s "posvátným" patriarchálním principem, vůči němuž se nelze vzbouřit, až do konce velikánský vnitřní problém.

Není žádným snižováním žen řeknu-li, že Husákovo Československo v praxi v žádné etapě nestálo a nepadalo výhradně se zodpovědnými budovatelkami rodinných hnízd. Skutečná role žen je v produktech typu Žena za pultem záměrně přeexponována a idealizována, aby se režim, sám silně patriarchální a usilující o zvýšení porodnosti, tím lépe preventivně vyhnul potenciální konfrontaci s jiným mužským principem, jenž by tento velice úzký výměr správného života mohl chtít překročit.

A to je vlastně v kostce celý ideologický smysl onoho údajného "zfeminizování" středně pokročilého husákismu (nejen) v Ženě za pultem. "Realismus" hraje vůči tomu roli zcela služebnou a demonstrovat to lze na celé řadě reálií, které v seriálu na rozdíl od průpovídek pokladních nebo střihu pracovního pláště ani za mák nesedí, protože realistickým zobrazením by zde již byla exponována naprostá nesoudržnost chodem historie nahromaděného ideologického materiálu využívaného výhradně k apologetice bezprostředního statu quo.

Stručně řečeno, "Žena za pultem" není v žádném smyslu dokumentem o tom, jak jsme tehdy žili. Je pouze dokumentem o tom, jak režim chtěl, abychom žili, a také o tom, jak jsme se měli vidět a na co sami sebe omezit. V sovětských bačkorách na věčné časy a nikdy jinak.

Vytisknout