Vláda i v křečích znovu škodí

22. 3. 2011 / Josef Mrázek

Tak jako u původních návrhů důchodové reformy, kde se vybíralo ze dvou stejně špatných možností, také zde vznikl návrh, který vypadá odlišně, ale to může oklamat jen méně znalé, nebo překvapit presidenta. Ve skutečnosti je neméně špatný, také neřeší reformu, rovněž poškozuje chudší vrstvy obyvatelstva sjednocením DPH a i těch 22 miliard přidává bohatším občanům, tentokrát cestou snížení DPH u těch komodit a služeb, které konsumují převážně oni. Stejné zůstávají škodlivé účinky omezení koupěschopnosti obyvatelstva a navíc by byl zatížen státní rozpočet tím, že hned od druhého roku po zavedení by se začal projevovat deficit důchodového účtu a chyběly by prostředky na kompensace následků zvýšeného DPH u sociálně slabých občanů.

To je moc škody, uvážíme-li, že se celá "reforma" dělá jen proto, aby občané s vyššími příjmy mohli 10.7 % svých odvodů na důchodové pojištění vyvádět do soukromého fondu a doufat, že tam jejich vklad bude ještě po třiceti a více létech existovat. Vzhledem k provozním nákladům a zisku soukromých fondů a také podle historických zkušeností to je velmi nepravděpodobné. Ale i kdyby, tak rozdíl ve srovnání s klasickým průběžným financováním by se týkal jen zhruba jedné desetiny důchodu. U té by se uplatnila přímá úměrnost dřívějšímu platu. To je výhodné pro občany s vyššími příjmy. Ovšem i nový způsob výpočtu důchodů, vynucený Ústavním soudem, posiluje zásluhovost. Je spravedlivé si také povšimnout, že existence spořicích fondů má být umožněna zvýšením DPH, na které relativně nejvíce doplatí občané s nízkými příjmy, kteří z fondů nemohou mít žádný užitek.

Kdyby návrh, který si vláda osvojila, byl jen následkem neschopnosti soudně uvažovat, vláda by mohla po výše uvedeném upozornění a případném podrobnějším vysvětlení od svých záměrů s omluvou ustoupit. Ale nemůže, neboť má od finančních kruhů objednávku, naplnit soukromé fondy volným kapitálem, se kterým by se dalo výborně podnikat, protože rizika by nesli občané a zisk pobírali majitelé fondů.

To není žádný pilíř, ale zlatý důl. A není to ani nic nového, vždyť soukromé fondy pro spoření na důchod tady máme, ovšem fungují jen jako obecné spoření se státní podporou, která do nich nahání klienty, přestože to je nemravné a v rozporu s Ústavou. Kdo má na to, aby spořil, dostane ze společných peněz -- od státu -- bezdůvodně peníze navíc. Kdo sotva vyjde, a pomoc by potřeboval, nedostane nic. To je nerovnost nesrovnávající se s právy zaručenými Ústavou, ani se slušnými mravy.

Ovšem skutečné individuální spoření na důchod bez tohoto kazu by se dalo bez problémů zorganizovat a vůbec k tomu nejsou potřebné nové zvláštní fondy, stačilo by využít existujících finančních institucí. To by ale neuspokojilo ty kruhy, které si objednaly "důchodovou reformu", tj. dodávku dalšího volného kapitálu pro konkrétní nové, nebo staronové majitele fondů.

Účast ve fondovém spoření prý má být dobrovolná, takže nevíme, kolik důchodově pojištěných by se zapojilo. Počítejme s nejhorším případem, že by se zapojili všichni. I vyvedení necelých 11 % odvodů, určených pro solidární průběžné financování důchodů, do individuálních soukromých účtů by přineslo velké problémy mimo jiné proto, že tyto peníze až dosud byly součástí kupní síly obyvatelstva. Předány do spořicího fondu budou zde třicet a více let čekat, než budou vyplaceny jako důchod (pokud se toho dočkají). Kdyby se jinak nic nezměnilo, a za třicet let spořili již všichni ekonomicky aktivní občané, přicházelo by do fondů ročně to, co dnes odpovídá 36 miliardám korun. Ve fondech by byl ekvivalent 720 miliard umrtvených korun a tato částka by dále rostla až do doby, kdy by ve fondech majitelů účtů, spořících již od nástupu do prvního zaměstnání, přestalo přibývat.

Peníze odcházející do soukromých fondů by chyběly při vyplácení důchodů průběžného systému. Ale prostě snížit pense by bylo nepopulární a tak se již při prvním návrhu zrodil nápad zvýšit nižší sazbu DPH, a tím donutit i nezúčastněné, aby tento špinavý podnik financovali. Penze se nesníží, ale vyvolá se inflace. Nejen důchodci, ale i rodiny s dětmi, a do jisté míry každý, by nakoupil méně. Lže se o kompensacích. Kdyby se poctivě provedly, nic by nezbylo. Tak bylo záměrem vytěžit z daně dvakrát tolik, než je potřeba a polovinu vrátit občanům jako "kompensaci". Ale v druhé verzi v dalších letech na vracení nezbude nic. Počítejme.

Kdyby v roce 2012 převedla do soukromých fondů třetina ekonomicky aktivních občanů 3 % hrubé mzdy, chybělo by v důsledku toho 12 miliard korun pro průběžné financování důchodů. Zvýšení nižší sazby DPH v tomto roce na 14 % by vyneslo 23.2 miliard korun. Na jednoho občana z toho připadá zaplatit navíc asi 180 Kč. Na vytvoření obrazu, že se kompensuje, by bylo k dispozici 11.2 miliardy korun.

V roce 2013 by se při jednotném DPH 17.5 % vybralo za zboží a služby dříve v nižší sazbě navíc 43.4 miliardy, ale ve skupině dříve zdaněné 20 % by došlo ke slevě, v úhrnu asi 22 miliard korun ročně. Této výhody by využili plně jen bohatší poplatníci. Tato sleva způsobuje, že nezbývají téměř žádné prostředky ani na částečnou kompensaci zvýšení DPH ze 14 % na 19 % postihujícího sociálně slabé vrstvy obyvatelstva. Co se od chudších vybere navíc, to se dá bohatším, jako sleva. Chudí by zaplatili v roce 2012 dobrou polovinu, a v roce 2013 všechno to, co by platili při jednotném 20 % DPH a úlevě u sedmi komodit na 10 %.

Počínaje rokem 2014 by výtěžek ze sjednoceného DPH již nestačil ani na vyrovnávání rostoucího deficitu účtu průběžného financování a nadále by nebylo na kompenzace. Ani tak násilný a škodlivý zásah, jako je necitlivé zvýšení DPH, by tedy neřešil vážné následky zbytečného a neodpovědného podkopání systému průběžného financování důchodů.

Právě průběžné financování důchodů je způsob, který nejsnáze může řešit úlohu dělit ve společensky přijatelném poměru aktuální produkci zboží a služeb mezi aktivní část populace a důchodce. Spoření nemá na množství rozdělovaného produktu vliv a jeho širší uplatnění může deformovat nejen ceny, ale i vztahy. Pouze dolaďováním parametrů průběžného financování a dělby o práci podle skutečného stavu populace a produkce lze dosáhnout optimálních poměrů ve společnosti.

Vládu, která nehájí zájmy občanů a místo toho pracuje pro zájmy finančních skupin, je třeba pochválit aspoň za to, že to dělá tak diletantským způsobem, že je snadné ji přistihnout a usvědčit.

Vraťme se k nadpisu, ano, vláda se svíjí v křečích, ale stále škodí, a je třeba, aby byla doražena. To je teď úloha pro odbory a zdá se, že se svého úkolu ujmou. Vláda se v nervozitě snaží rychle prosadit mnoho špatností najednou a generální stávka by měla být přirozeným výsledkem jejího úsilí.

Vytisknout