Sjezd ČSSD okem zúčastněného pozorovatele

Boj zapojených a nezapojených

22. 3. 2011 / Ivan David

Dosavadní držitelé moci mají kromě moci i odpovědnost. Spiklenci se o odpovědnost nestarají, ačkoliv právě odpovědností nejraději argumentují. Útokem lze získat i ztratit. Obranou také. Pasivitou získat nelze. Proto takový ryk. Ti, kteří útočí, křičí, že tak činí, aby mohli více a lépe konat dobro. To by byl silný motiv. Silnějším je boj o vyšší funkce blíže větším tepnám a žílám penězovodů, nikoli nutně kvůli vlastnímu obohacení, někdy kvůli prestiži a pocitu, že to umějí lépe než jiní. Říká se tomu „výzva“. Někteří útokem hlavně brání dobyté, ale stále ohrožené pozice. To vše je přirozené ve všech strukturách a všech zemích od nejbezvýznamnějších provincií až po supervelmoci, protože zdrojů není nikdy dost. Mohlo by se zdát, že to vše je „jenom špinavá politika“, která nemusí a nemá kolemjdoucí zajímat. To je ovšem omyl. Jde totiž přece jen o konání dobra, zda ho bude více či méně - a pro koho.

Volitelé a voliči

Všichni jsme voliči, ale delegáti sjezdů jsou navíc voliteli. Rozhodují o budoucí nabídce pro voliče.

Profesionálních politiků, kteří vedle konání dobra z politiky také výrazně profitují, jsou jen desítky. Naprostá většina politiků, ať už chtějí nebo ne, musí myslet nejen na volitele na sjezdech stran, ale na voliče, protože v Evropě stále ještě máme všeobecné, přímé a rovné volební právo. Ve všech politických stranách, které mají reálný vliv, existují v určité míře klientelistické vazby. Na jejich vrcholu jsou „patroni“, kteří ovládají závislé „klienty“. Ti poskytují své služby a za to se jim dostává odměny a ochrany. Klientelistický systém přirozeně tvoří pyramidální strukturu, a proto většina patronů jsou současně něčí klienti a naopak. Tyto vztahy nutně neznamenají zlo. Mohou se zvrhnout, pokud patron využívaje závislosti klienta zneužívá ho k něčemu za hranicemi norem morálních nebo právních. Mezi voliteli na sjezdech politických stran je větších patronů málo. Jejich počet lze hrubě odhadnout na nějakých 5%. Z 600 delegátů snad asi 30 volitelů.

Někteří klienti jsou velmi aktivističtí a jejich osobnost a motivaci lze snad nejvýstižněji charakterizovat mentalitou pana domácího Faktora z knihy „Dům na předměstí“ Karla Poláčka: „Na vojně jsem dobře chápal, a tak jsem postupoval.“ Odměnou za „dobré chápání“ je jim obvykle zaměstnanecká pozice někdy vysoce převyšující jejich schopnosti, někdy zajímavá smlouva nebo jiné požitky. Podíl klientů, zejména výrazně aktivistických, odhaduji zhruba na 20% delegátů sjezdu. V jiné politické straně to může být jinak. Existence klientelistických vazeb je nevyhnutelná, nelze lidem zabránit, aby se sdružovali a domlouvali podle svých zájmů. Čím vyšší je podíl patronů a klientů na sjezdu či sněmu, tím vyšší je stupeň degenerace politické strany. Z organizace, která má hlavně vnější cíl se strana mění na organizaci, jejíž funkcionáři mají hlavně osobní zájmy.

Podle mého odhadu celé tři čtvrtiny delegátů 36. sjezdu ČSSD v Brně, a tedy volitelů, není zúčastněno na klientelistickém systému a politickém parazitismu. Většina delegátů má na politicích velmi nezávislé postavení a aktivitu v politické straně chápou jako svoji společenskou angažovanost. Většinu delegátů nelze zkorumpovat, protože se zkorumpovat nenechají a také proto, že jim s ohledem na jejich zájmy ani není co nabídnout. Delegáti většiny okresních konferencí nejsou zvoleni podle dohod a návrhů shora, ale podle důvěry, kterou požívají u ostatních a také podle ochoty strávit víkend na tak úmorné akci, jakou je stranický sjezd. Tedy zdaleka ne všichni zvolení delegáti jsou poslanci, senátoři, krajští a magistrátní zastupitelé, starostové a zaměstnanci politicky řízených úřadů, jejichž personální obsazování závisí na libovůli politické reprezentace. Není tomu tak ani v regionech hodně prostoupených klientelismem. Zvláštní skupinu v každé partaji tvoří „mladí“. Ne všichni jsou nutně bezskrupulózní kariéristé, ale ti, kteří nejsou, se často nechají otrávit praktikami, jichž jsou svědky. A tak přibývá právě těch, kteří „dobře chápou, a tak postupují“. Vzezření a chování některých je směsí arogance a okázalého sebevědomí. Připomínají typické vymahače dluhů.

Podíl různých typů delegátů lze také odhadovat podle velikosti „hloučků“, jejichž svolaní účastníci dostávají a někdy i plní pokyny koho volit a koho rozhodně ne. V některých krajích je taková proorganizovanou velmi vysoká, v jiných se téměř nevyskytuje

Jaké mechanismy se tedy uplatňují při ovlivňování volitelů? Kromě zmíněného klientelismu, který, jak jsem zdůraznil, neovládá většinu volitelů, je to především využívání jiné motivace volitelů. To předpokládá její důvěrnou znalost.

Na tomto brněnském sjezdu bylo zvláštní, jak relativně nepřesné byly odhady volebních výsledků. Svůj podíl na tomto stavu má i organizace voleb, jakou jsem dosud nespatřil. Dohlíželo se totiž na to, aby volební lístky byly „upravovány“ výhradně na izolovaných psacích pultících bez přítomnosti dalších osob, které by mohly úpravu lístků kontrolovat. Dokonce bylo výslovně zakázáno používat fotoaparáty a mobily (na fotografování). Na dřívějších sjezdech nebylo neobvyklé, že klienti chodili ukazovat upravené volební lístky svým patronům. Tentokrát tedy bylo docela obtížné někoho donutit k určitému rozhodnutí. Donucení k ústnímu slibu není bez vlivu, ale výsledek kontrolovat nelze.

Palebná příprava

Není překvapující, že Michal Hašek získal zpočátku velkou podporu. Působil dojmem dynamického a hlavně nového muže. Současně tím bylo vyprovokováno jeho kritické zkoumání. K jeho oblibě rozhodně nepřispěla výrazná mediální masáž v jeho prospěch, neboť pravicová zaujatost médií včetně tzv. veřejnoprávních je již všeobecně zřejmá. Ti, kteří sami sebe rozpoznávají jako levicově smýšlející, se pak řídí propagandou médií tak, že zaujímají stanovisko opačné, než médii doporučené. To se nesporně týká podstatné části sjezdových delegátů. Michal Hašek učinil chybu tím, že zdůrazňoval ochotu k budoucím koalicím s pravicovými stranami. Také jeho antikomunistická rétorika byla kontraproduktivní. Boj proti komunismu deklarovaný pětatřicetiletým mužem po jednadvaceti letech „budování kapitalismu“ v době vrcholícího očekávání dalšího utahování opasků je směšný. Občanům neimponuje jednání s vrchností v předklonu ani hujerská iniciativa, například při „optimalizaci lůžkové sítě“. Michalu Haškovi rozhodně neprospěl ani doktorský titul čerstvě získaný na poněkud obskurní slovenské fakultě vyvolávající vzpomínku na „plzeňská práva“. Verbální prezentace Michala Haška daleko více připomíná naučené fráze podomního prodavače vysavačů než přesvědčivá tvrzení zkušeného sňatkového podvodníka. Opuštěný lid ale touží po ochránci v čele blanických rytířů, vysavačů si užil dost. Naproti tomu Sobotkův introvertní projev téměř prostý emocí sice není strhující, ale nejsou v něm ani falešné tóny kecala z Prodané pohotově chrlícího čím dál méně pravděpodobné přednosti doporučovaného řešení. Bohumil Sobotka je jako profesionální politik dokonce znevýhodněn neschopností přesvědčivě lhát, jako většina introvertů, protože jejich výrazový rejstřík je omezen. Proto se o to ani nepokouší. Tyto zdánlivě nenápadné rozdíly mezi oběma kandidáty jsou ve skutečnosti krajně důležité, protože i značná část delegátů sjezdů spoléhá ve volbě víc na svoji intuici než na chladnou analýzu a rozvahu a korupční tlaky. I racionálně uvažující se zamyslí nad Michalem Haškem rychle kumulovanými nevynucenými chybami při pouhé sebeprezentaci a uváží, jaká je asi pravděpodobnost chyb v daleko náročnějších situacích politického rozhodování. Haškova překotná iniciativa vedla také k tomu, že se rozhodování přesměrovalo z úvahy, zda Sobotku nebo Haška na úvahu, zda Haška ano nebo ne. Taková personifikace volby nebývá výhodná pro osobu v centru pozornosti výhodná, protože chyby se nalézají snadněji než příznivé vlastnosti.

Výslovně na podporu Michala Haška vystoupilo v diskusi nejméně deset delegátů, nepostřehl jsem ani jedno vystoupení na podporu Bohuslava Sobotky. Tento zjevný nepoměr a časté šikování Haškových příznivců mimo sál vyvolaly u některých Sobotkových příznivců zděšení. Zdánlivě to vypadalo na zdrcující převahu „haškovců“. Zkušení delegáti si ovšem mohli vzpomenout na hradecký sjezd, kde téměř všechna vystoupení byla zaměřena ostře proti Miloši Zemanovi (když po prvním vystoupení ve prospěch Zemana byla diskuse ukončena). Kromě toho bylo evidentní, že podporovatelé Haška jsou jaksi motivovanější, až přemotivovaní.

Smír nebo institucionalizovaný konflikt?

Po zvolení Bohuslava Sobotky bylo jasné, že velmi motivovaní podporovatelé Michala Haška budou taktizovat. Většina delegátů nejsou střihouni ošlehaní ventilátory jednacích sálů, ale pracující lidé zvyklí na sociální prostředí vesnic a městeček, kde každý zná každého a je tak nějak potřeba se sousedy a příbuznými dobře vycházet. Ač jsou vlastně politickými aktivisty, nemají mnohdy daleko k naivnímu volání babičky z Orlických hor: „Ať se ti politici nějak dohodnou a ať se pořád nehádají!“ „Tak nějak“ ze své životní zkušenosti tuší, že je potřeba vztahy urovnávat, aby to „nedělalo zlou krev“. Jenže politik nemusí být uspokojen „vyváženým řešením“. Politiky si zájmové skupiny „najímají“, aby pro ně získali výhody. Politik, který má toto „sousedské myšlení“ přečtené, může těžit z jeho naivity. Nemusí být génius, stačí k tomu lehce nadprůměrná sociální inteligence. Tak po volbě předsedy začala velká argumentační masáž „haškovců“ ve prospěch zvolení Michala Haška aspoň prvním místopředsedou. Zdeněk Škromach při tom předvedl brilantní manipulativní projev účinností téměř srovnatelný s Cicerovou kritikou Catiliny. Tímto riskantním krokem spolehlivě zajistil Haškovi funkci prvního místopředsedy, ale současně ohrozil vlastní zvolení. „Sousedé“ pod jeho vlivem uvážili, že by Hašek měl být odměněn za to, že byl Sobotkovým vyzyvatelem. Škromachova znalost sousedské mentality se Haškovi vyplatila. Jenže tato volba rozhodně neuspokojí k vyšším metám motivované Haškovi podporovatele. Být prvním místopředsedou je něco jako vstoupit na Měsíc jako druhý.

Politici jsou zvyklí nebrat věci osobně, tak jako boxeři v ringu necítí nenávist k soupeři uštědřujícímu rány. Sousedská mentalita nechápe, že ve vedení strany nejde jen o osobní ambice soupeřících borců. Nejde ani jen o maloskupinové zájmy v blízkém okolí, jde o vliv na celospolečenský vývoj.

Pravicoví politici a s nimi jejich novináři doufají v sebevražedné konflikty ve vedení ČSSD. Budou je maximálně stimulovat. Napíší, co údajně prohlásil předseda. Pak nabídnou místopředsedovi, aby se k tomu vyjádřil, atd., atd. Bude snaha zkusit vyjednat s místopředsedou to, na co předseda nepřistoupil. Bude snaha „neutralizovat“ ČSSD v koalici s pravicovou stranou, aby výdobytky restaurace primitivního kapitalismu zůstaly zachovány. ČSSD se tak může snadno vydat na cestu sebezničujících „reforem“ podobně, jako to učinily „reformní“ „liberální“ strany v západní Evropě. Pak chybí motivy volit stranu, která směřuje tam, kam pravice, jen trochu zdlouhavější cestou.

Komunikace nejen o komunikaci

Na sjezdu jsem nechtěl vystoupit. Nepotřebuji být tři minuty v televizi. Natiskl jsem si doma dvě jednoduchá prohlášení s úmyslem je rozdat delegátům. Bdělí zaměstnanci strany okamžitě zasáhli. Smí se rozdávat jen předsednictvem schválené materiály! Proboha, jaký to má smysl? Donutili mě tak, abych se přihlásil do diskuse a sdělení určená delegátům v sále přečetl do mikrofonu před televizními kamerami. To se smí... Požádal jsem oficielně o svolení k rozdávání prohlášení po jeho přečtení. Avšak vedení dospělo k usnesení o neschválení roznášení prohlášení. I vedoucí pracovník aparátu Lidového domu připustil, že je to pitomost. Jedním z hlavních problémů ČSSD je komunikace s veřejností. Bez ní nikoho o ničem nepřesvědčí. Jedním z mých prohlášení byla výzva k pochopení nutnosti zlepšení komunikace ve straně. Strana může nalézat potřebná řešení jen tak, že je budou odborníci spříznění s ČSSD po důkladných analýzách předkládat jiným odborníkům ke kvalifikované oponentuře. Měla by se tím omezit rizika subjektivismu a voluntarismu. Politici spoléhající se na vlastní genialitu a sázející na populismus a krátkou paměť pak prosazují „třinácté důchody“, „léky zdarma nad šedesát let“ a podobné nesmysly. Podporu rozvoje odborného zázemí výslovně podpořil předseda ČSSD Bohumil Sobotka v projevu po svém zvolení. Snad se ČSSD konečně energičtěji pohne správným směrem.

Vytisknout