Všude je něco...

22. 3. 2011 / Ladislav Žák

Český masiv je geologicky nesmírně stabilní a naposledy byl trochu vrásněn snad někdy v křídě. Zemětřesení japonského kalibru tu tedy opravdu nehrozí a následná tsunami asi také na dveře českých jaderných elektráren nezaťuká. Jaderná katastrofa tedy v důsledku řádění nějakých přírodních živlů opravdu nehrozí.

To ovšem nebrání českým sdělovacím prostředkům v tom, aby neustále nespekulovaly kolem toho, že by přece opravdu nakonec mohlo bouchnout a každého, kdo se snaží hysterii uklidnit, novináři nakonec zmatují otázkou ve smyslu, že ale stoprocentně se to vyloučit nedá. Z celého rozhovoru se pak dál už nese jen to, že to stoprocentně vyloučit nedá a hysterie narůstá, podobně jako kritické množství štěpného materiálu v elektrárně před jadernou reakcí. Celé to šílené chování médií a odpůrců jádra ale připomíná spíše jadernou bombu.

Možná by zejména evropská média udělala nejlépe, kdyby se namísto jaderné hrozby zabývala hrozbami, které plynou pro lidi v Evropě z úrovně fungování jejich institucí. Na jedné straně jsme svědky akcelerované politické a ekonomické centralizace. Jsme svědky uskutečňování myšlenky superstátu, aniž by pro tuto ohromnou vrcholnou odpovědnost a osudy kontinentu a půl miliardy lidí byly připraveny jakékoliv instituce. Naopak evropské instituce dlouhodobě procházejí procesem individualizace a individualizovaná instituce s takto projektovanou mimořádnou mocí a odpovědností potřebuje především mimořádné individuum, které by mohlo stát v jejím čele, ztělesňovat ji a používat ji ke své potřebě. Velkého diktátora.

Slabost evropských institucí tak může paradoxně vést k jakési přímé demokracii, ale spíše k potlačení demokracie a nastolení panevropské diktatury. Chaos a zmatek, kterému jsou lidé v Evropě ze strany institucí v zásadě permanentně vystaveni, vede ke stále silnějšímu volání po pevné ruce, řádu a trestání neřádných těmi řádnými. Konec konců, nechoďme daleko. Proti škodám, které na majetku a lidských osudech dokážou napáchat svým soustavným absurdním a zkorumpovaným jednáním české instituce, jsou škody napáchané japonským zemětřesením a tsunami pouhou epizodou. Ostatně, doporučuji všem, aby dobře sledovali, jakým způsobem fungují japonské instituce při odstraňování škod, jakými tempy půjde japonská obnova a pak se došli podívat třeba do údolí Nisy nebo do Troubek. Naše instituce se propracují maximálně k tomu, že nám všem seberou stovku měsíčně a pak jdou stavět dětský domov do zátopového pásma.

Zatímco naše instituce ničí ve společnosti vše, co funguje, včetně dopravy, školství, zdravotnictví a sociálního systému, tak zemětřesení a tsunami přece jenom nejsou tak strašlivě důsledné...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 22.3. 2011