František Drtikol

22. 3. 2011 / Monika Málová

Též o sobě jednou napsal: "Jmenuji se Drtikol - drtil jsem kola, která mne svírala.

Fotografoval jsem světlem. Píši světlem.

Píši do duše lidem Světlem poznání."

Tvorba "našeho Fráni" je neskutečně obsáhlá. Jeho přáním od dětství bylo stát se malířem. Otec však nasměroval syna k praktickému řemeslu a dal ho vyučit v Příbrami - ve svém rodišti, (po absolvování reálného gymnázia), fotografem.

Učednická léta u příbramského fotografa A. Matase nebyla však pro hocha dychtivého umění vůbec příznivá. Dostává ale doporučující vysvědčení a odjíždí studovat do Mnichova (Učební a výzkumný ústav pro fotografii), kde se může plně realizovat.

V červenci 1903 obdrží diplom a je již považován za vynikajícího umělce. Na absolventské výstavě mu byla udělena 1. cena. Přijímá nakrátko práci v německém Karlsruhe a švýcarském městě Chur. V r.1904 pokračuje u firmy v Turnově, posléze v Ječné ul. v Praze, ale již v říjnu téhož roku, musí narukovat na tříletou vojenskou službu do Benešova.

Díky svému postavení, může pilně kreslit a malovat drobné akvarely. V r. 1907 se vrací do Příbrami a za pomocí otce otevírá v zahradě rodného domu - Atelier F.Drtikol Příbram.

Praktikuje moderní fotografii, portrétování, zvětšení fota každého druhu.

Prudérnost maloměsta nepřeje fotografování aktů, (jeho pozdější světoznámé tvorbě). Tvoří tedy unikátní snímky horníků ve zdejších rudných dolech i snímky okolní přírody - krajiny.

Jeho prvotní snímky jsou poznamenány secesí - secesním piktorialismem.

Neuznán a nepochopen v rodném městě odchází do Prahy a otevírá svůj podnik na Starém Městě pražském. Publikuje snímky horníků z příbramského působiště - (jako pohlednice). S ing. Škardou (amatérským fotografem), vydává úspěšně sérii 50 olejotisků - Dvory a dvorečky staré Prahy .

Již od roku 1912 provozuje s tímto společníkem bytový ateliér, na souběhu ulic Vodičkové a Jungmannovy. Zde ve čtvrtém patře činžovního domu vznikala převážná část Drtikolovy fotografické umělecké tvorby. Byla však přerušena 1. světovou válkou, kdy v srpnu 1914 narukuje do Benešova k týlovému vojsku.

Odtud píše obsáhlá psaní - deník své platonické lásce Elišce Janské. Velice intimně se vyznává ze vztahu k ženám, manželství, tělesnosti a síle pohlaví, lásce k přírodě, slunci.

Po válce vytvořil soubory fotografií všech významných osobností té doby i řadu proslulých návštěvníků Prahy. Fotil osobnosti i pro výtvarníky, jako předlohy pro výtvarnou práci. V ateliéru se scházela umělecká smetánka celé Prahy.

Pražský "dandy" Drtikol byl v módě. Techniky, které používal ve své práci: pigment, bromolej, olejotisk, různorodé zpracování negativů, mu zaručovaly na světových výstavách značného ocenění a věhlasu.

Především však jeho přístup k umělecké práci: "Nikdy dobrá fotografie nevzniká tím, že si před aparát stoupl dobrý model. Obraz musí v hlavě fotografově býti hotov daleko před tím, než se odrazil v hledáčku."

O portrétech řekl:"Má-li portrét být dobrý, nesmí mi model být lhostejný, musí na mne působit určitě vystupňovaným dojmem: někdy je to krása linii, jindy odraz z vnitřku, teple prozařující rysy tuctové nebo nehezké, nepravidelné. Musím se zamilovat do člověka, který je tu přede mnou, musím se radovat z jeho přítomnosti. Musí se mi naráz stát blízkým - a pak v něm dovedu odkrýti mnoho zajímavých a krásných rysů."

Přestože v Drtikolově tvorbě akty nepřevládaly, jsou patrně nejznámější a nejpřitažlivější. I v dnešní době působí nadčasově, moderně.

O nahotě tvrdí: "Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného je jisté, neboť člověk se rodil nahý, a proto se dívám na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější a nejsamozřejmější věc a tvrdím, že by lidé byli přirozenější a upřímnější, krásnější, kdyby více chodili nazí."

V r. 1919 pořádá kurs portrétní fotografie pro Český klub fotografů amatérů.

I přes své nelichotivé názory na manželství a zvláštní názory na ženy, se v roce 1920 oženil s tanečnicí a majitelkou taneční školy, Ervínou Kupferovou. V r. 1921 se jim narodila dcera. Za necelých 6 let se rozvádí ...

V Uměleckoprůmyslovém muzeu Obchodní a živnostenské komory v Praze v r.1922 má první samostatnou výstavu. Po skončení tam zanechává své práce pro základ sbírky - nové domácí fotografie.

V tvorbě se secese překlenula v modernu Art deco. Drtikol se pro značné neshody rozchází se svým společníkem Škardou.

Vynalezl půltónovou fotolitografii (kombinaci olejotisku s litografií) a žádá r.1923 o udělení patentu, což se mu o dva roky později splnilo. Ve světě získává stále většího uznání, má řadu výstav, vydávají se jeho fotografie. Před 30. rokem se začíná více zabývat mysticismem a zapisuje si své postřehy (1928 - 1945, kniha Duchovní cesta).

Pro fota aktů si vybíral vždy dokonalá těla modelek, a když mu už ani to nestačilo, vytvořil si svůj typ zidealizovaného ženského těla. Vyřezával si je z překližky.

V dopise z r. 1930 píše: "Mohu říci, že teprve teď jsem s výsledky své práce spokojen, protože je to od A do Z moje".

Hospodářská krize doléhá i na Drtikolův ateliér: "Obchod nešel, měl jsem světové jméno, to byla takzvaná sláva, ale při tom jsem začínal živořit..."

Ještě se snaží provádět fotokurzy, navrhuje osvětlovadla a různé figurální ozdobné předměty.

Po třicátém roce měl stěží na oběd ... Rozhodl se všechno prodat, zaplatit účty a přestěhovat se do nájemní vily na Spořilově (r. 1935). Tam ještě vytváří poslední sérii fotografií: Vize, Svět duše a Lesní nymfy.

Učinil rozhodnutí věnovat veškerá svá fotografická a další umělecká díla- státu. Navázal na dar z r. 1922 (pro muzeum Umprum) a předává v r. 1938 další část svého uzavřeného fotografického díla - tamtéž. Také v tomto roce definitivně likviduje firmu.

V roce 1940 přijímá Česká tisková kancelář - výběr Drtikolových negativů (agentura ČTK je nabídne v r. 1980 Státnímu ústřednímu archivu (Národní archiv). Umprum obdrží roku 1942 další ucelený soubor - včetně kreseb a písemností. V majetku státu se v té době nacházelo přes 5000 položek.

Podruhé se ožení se svou bývalou zaměstnankyní Jarmilou Rambouskovou.

Svůj další život se plně oddává mysticismu. Studuje východní náboženství a další filosofie, sleduje buddhismus, provozuje jogínství.

Překládá díla z oblasti východní filosofie - (přeložil jako první Jogu Velikého symbolu do češtiny).

Žije sice v ústraní uměleckým světem zapomenut, má však mnoho žáků zajímajících se o mystiku a o svého "Fráňu".

Většinu dne tráví meditací, vnitřním zdokonalováním, usebráním. Žije chudě, (oproštěn od zbytečností).

Stále maluje. Jeho díla jsou prosvícená poznáním, vizemi a přesahují hranice umění. Rozdává je svým žákům, či jim je prodává za malý peníz, aby měl alespoň na základní potřeby.

Je s podivem, že tento osvícený člověk - mystik, se aktivně zapojuje (i se svou ženou) do KSČ. Taktéž jeho přijmutí v r. 1948 do Svazu československých výtvarných umělců, (když byl před tím odmítnut), je diskutabilní.

Po válce má též snahu o externí pedagogické působení na Státní grafické škole, tato snaha skončila neúspěšně.

Pozvolna se zhoršuje jeho zdravotní stav. V r. 1956 přestává malovat, je na vozíčku, přesto se těší duševní svěžesti. Za tři roky mu po autonehodě umírá žena. Pečují o něj přátelé - žáci.

Málo mluví, žije ve svém duševním světě.

Umírá přirozenou smrtí 13. ledna 1961.

Na své přání je pochován v hrobě svých rodičů, na příbramském hřbitově.

Jeho odkaz čítá při revizi v Umprum v r.1961 5500 položek. Jsou ceněny coby předměty bez sbírkové hodnoty.

V roce 1970 kurátorka Anna Fárová znovuobnovuje tohoto jedinečného a nenapodobitelného fotografa, umělce. Pořádá se mnoho výstav, vzniká řada publikací. V Drtikolově rodišti Příbrami se konečně přihlásili k jeho osobě (r 2000) a vytvořili ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem stálou expozici jeho prací - pouze ve formě faksimilií. Bohužel, jsou zde jen tři olejomalby.

Drtikolova malířská tvorba zahrnuje minimálně tisícovku obrazů. Doposud však nebyla souhrně prezentována, zhodnocena. Stále se čeká na soupis...

Slovy Františka Drtikola: Mým obrázkům se přijde na chuť až během doby a podle stupně inteligence, to trvá někomu krátce, někomu déle. Někdo nepochopí moji práci za celý život. Má práce není pro dav.

Vytisknout