Imigrační politika EU a severoafrická povstání

15. 3. 2011

Jen v posledních týdnech překročilo 5 000 Tunisanů na lodích Středozemní moře a dorazilo k břehům Itálie. Menší, ale přesto významný počet Egypťanů také uprchl do Evropy. A Libyi opustilo více než 100 000 Libyjců a zahraničních dělníků z Východní Asie a zamířilo do Tuniska a Egypta. Ale tito severoafričtí migranti nepředstavují prvořadý zdroj evropských obav. To čeho se Evropa ve skutečnosti obává je masový exodus subsaharských Afričanů přes nehlídané hranice Severní Afriky do Evropy.

Počátkem 90. let se rostoucí počet subsaharských Afričanů pokoušel opustit své země postižené občanskými válkami a bídou a odejít do Evropy. Ta reagovala zpřísněním hraničních kontrol a dramaticky omezila legální možnosti pro migraci zavedením kvót. V zoufalé snaze uniknout z Afriky migranti nalezli alternativní trasy a Turecko a země Maghrebu se staly hlavními centry ilegální emigrace z Afriky do Evropy: Desetitisíce subsaharských Afričanů každoročně přijede do Libye, Maroka nebo Tuniska, aby se tu zotavili, uzavřeli obchody s pašeráky lidí a vstoupili na palubu chatrných lodí do Itálie a Španělska. Mnozí z nich na cestě zemřeli nebo byli chyceni evropskými hlídkami a odesláni zpět do Afriky. Ti, kterým se cesta podařila, se přidali k evropské armádě dělníků s poměrem na dobu určitou a žadatelů o azyl. Ti, kdo nebyli s to dosáhnout Evropy a nechtěli se vrátit, zůstali v Severní Africe a zkoušeli své štěstí znovu a znovu.

V minulé dekádě začaly evropské země doplňovat své pohraniční kontroly externími dohodami o zabránění vstupu se severoafrickými diktátory. Marocké úřady v dohodě se Španělskem z roku 2003 přislíbily plnou spolupráci při kontrole migrace výměnou za pomoc ve výši 390 milionů dolarů. Od konce 90. let bývalý tuniský prezident Zin el-Abidín Bin Alí pomáhal zničit tranzit migrantů přes Tunisko výměnou za ekonomickou spolupráci a obchodní výhody.

Záznamy o evropské migrační kontrole ve Středomoří představují důvod k obavám. Například řecká pobřežní stráž je známa tím, že aby migrantům zabránila ve vstupu, propichuje nafukovací čluny a odebírá jim motory, takže nechává uprchlíky bezmocně utonout.

Zvlášť intenzívní byla spolupráce mezi Itálií a její bývalou kolonií Libyí. V dvojstranné dohodě z roku 2004 libyjský vůdce plukovník Muammar al-Kaddáfí souhlasil s tím, že bude bránit migrantům ze subsaharské Afriky, aby využívali Libyi jako tranzitní zemi. Na nátlak Itálie Evropská unie zrušila takřka dvacet let staré ekonomické sankce a zbraňové embargo na Libyi. Ukončení embarga dovolilo Itálii dodat Libyi pokročilé vybavení potřebné k omezení neregulérní migrace. (Mezi "pokročilé vybavení" se ovšem nepočítají např. protipěchotní miny na hranici, které podle informací úředníků českého MZV Kaddáfí proti uprchlíkům také běžně používá. Monitoring obchodu s municí je ještě obtížnější než monitoring obchodu se zbraněmi, a tak je opravdu těžké přesně říci, kde všude Kaddáfího režim miny nakoupil; jisté je zde jedině to, že Itálie patřila právě v této kategorii vždy k předním světovým výrobcům - pozn. KD.)

Vztahy mezi Itálií a Libyí kulminovaly v roce 2008 "přátelským paktem", ve kterém se obě strany zavázaly zlepšovat spolupráci při boji proti terorismu, organizovanému zločinu, pašování drog a ilegální imigraci. Kaddáfí souhlasil s tím, že bude bránit africkým migrantům, aby z libyjského pobřeží směřovali do Itálie, a také s readmisí těch, kdo byli chyceni na Středozemním moři. Odměnou za tuto službu byly italské investice ve výši pět miliard dolarů a šest strážních člunů pro hlídání vodních cest mezi Afrikou a Evropou.

Přísnější hraniční kontrola Evropanů a jejich pakty se severoafrickými představiteli se vyplatily. Diktátoři štědře placení Evropou používali své ozbrojené síly k tomu, aby bránili rostoucí populaci zoufalých subsaharských Afričanů ve vstupu do Evropy. Mezi lety 2000 a 2004 jen samotné Maroko zadrželo více než 80 000 cizinců - vesměs subsaharských Afričanů cestujících do Evropy.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout