Alenka v říši nedivů

21. 2. 2011 / Milan Daniel

Když jsem si před loňskými Vánoci začal na BL číst článek Jiřího Šejnohy s titulkem "Havlovy děti, měl jsem pocit, že čtu o své dlouholeté kamarádce Alence. Teprve posléze jsem konstatoval, že příběh paní Martiny vykazoval jisté odlišnosti. I z tohoto důvodu jsem se v případu jistou měrou angažoval a snad i maličko přispěl k tomu, že se život paní Martiny a jejích dětí radikálně změnil.

Uplynulý víkend nicméně naši rodinu po dlouhé době navštívila zmíněná kamarádka. Seznámili jsme se spolu už před více než čtvrt stoletím, když jsem v místě konání jistého folkového festivalu nahlédl do prodejny, kde si v srpnovém parnu zkoušela tehdy mladá dívenka dlouhý kožich. Potom kolem nás běžel život, občas jsme se na podobných akcích viděli, psali jsme si a prožívali odděleně i životy toho druhého. Alenka se později vdala. Před nedávnem ji její muž, na něhož všechno vsadila, opustil pro jinou. Dnes má dvě hezké dcerky, obě chodí do Junáka. Mladší je deset, starší třináct let a jsou dost rozdílných povah, obě však postrádají tátu a přejí své mamince partnera, o něhož by se mohla opřít.

Alenka zůstala stále stejně drobná a hezká ženská, třebaže jí v jejích dnešních sedmačtyřiceti letech přibylo něco vrásek. Nelíčí se, je velmi skromná ve svých životních nárocích a trpělivě vykonává dost ubíjející monotónní fyzickou práci hluboko pod svými schopnostmi i kvalifikací. Jinou v místě nesežene. Má ráda dobrou muziku a divadlo, je pravidelnou návštěvnicí Filmové školy v Uherském Hradišti. Ke štěstí jí stačí skutečně málo, v podstatě jen pohoda a dobří lidé. Je jí jistě často smutno, ale dělá co může, aby svým holkám dala co nejvíc. V těchto mrazech třeba hledá, co by mohla v kamnech spálit, aby jim nebyla zima.

Všechny tři žijí na Třebíčsku ve vlastním domečku, který ale zoufale potřebuje mužskou ruku. Tu ale potřebuje nejen ten domeček, ale i jeho obyvatelky.

Jirka Šejnoha v závěru své kampaně pro paní Martinu vyslovil myšlenku, že by mělo vzniknout hnutí "Adoptuj matku". Podobných osudů, jichž je moje kamarádka reprezentantkou, jsou jistě desetitisíce. Všechny je neznám a ani znát nemohu. BL také nepomohly všem ženám v situaci podobné té, v níž byla paní Martina, jí však díky solidaritě svých čtenářů ano, a to zásadně. Udělalo by mi velkou radost, kdyby se to povedlo i v tomto případě.

Alenčina situace je trochu jiná -- nemá významné dluhy, má mizernou sice, ale práci. Co potřebuje, je spolehlivé mužské rameno. Muž, na něhož by mohla nejen přenést část toho, co musí nést, ale s nímž by si i mohla rozumět a mít ho ráda.

Takže pánové: pokud vás vaše rameno svrbí, máte příležitost to zkusit. Nenásilně, začít třeba u šálku kávy, návštěvou, hrou, drobnou opravou či naštípáním dřeva... A pak to bude na vás.

Rozhodnete-li se, zvažte nejprve, kolik místa na tom svém rameni a za jakých podmínek jste ochotni nabídnout. Napište mi, rád vaše dopisy či vzkazy Alence předám.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.2. 2011