Rigidita českého školství není jen vinou učitelů, jde o celospolečenský problém

25. 1. 2011

S potěšením jsem si přečetl, jak kolega Čapek ve svých hodinách válči se strnulostí českého školského systému a rigiditou názorů některých pedagogů i studentů. V mnohém se naše názory i pedagogická praxe shodují. Jelikož také já jsem učitel zeměpisu, nacházím v článku tytéž problémy, se kterými se potýkám ve svých hodinách. I já nevěřícně kroutím hlavou, jak mohou někteří mí kolegové po svých studentech požadovat memorování nudných tabulek produkce ovsa nebo velikosti hlavních města Afriky. Naprosto to odporuje modernímu pojetí geografie. Bohužel největším problémem (stejně jako u pana kolegy) je i v mých hodinách nezájem řady studentů o hledání souvislostí, diskusi nad aktuálními problémy, nezájem o myšlení. Častým požadavkem je: "Dejte nám seznam, my se ho naučíme, vy nám za to dejte dobré známky a budeme všichni spokojení."

Myslím si, že hlavním problémem dnešní základoškolské a čím dál tím víc i středoškolské reality není nedostatek motivace myslet, logicky uvažovat ze strany studentů. Že hlavním viníkem tohoto politováníhodného přístupu není fakt, že studenti nechápou, proč mají myslet, k čemu jim učitel klade "přemýšlivý otázky".

Základním a úhelným kamenem úrazu je totiž nepochopení smyslu školní docházky a role školy jako takové. Mnohokrát jsem se totiž setkal se situací, že na mé snahy vysvětlit studentům, proč po nich chci diskusi, kritické myšlení, analýzu známých faktů, se mi dostalo odpovědi: "To je nám jedno, co máme udělat proto, abychom dostali dobrou známku a prolezli."

Řada studentů a bohužel i rodičů totiž po dnešní škole ani vzdělávání a kultivaci myšlení mladých lidí nepožaduje. Jak je dnes moderní říkat - není tu společenská objednávka z jejich strany. Většina rodičů požaduje po škole, aby usnadnila jejich dětem snazší cestu nahoru k vyššímu stupni vzdělání.

Vidím to v řadě rozhovorů s rodiči. Na mé snahy vysvětlit jim, proč se studenty realizuji své hodiny tímto způsobem, odpovídají: " To nás nezajímá, my jen chceme, aby kluk měl dobré známky a vzali ho na výšku."

Podobně reagují i sami studenti. Tedy nikoliv škola jako instituce poskytující vzdělání, ale škola jako instituce, která z ajistí žákům jedničky a encyklopedické vědomosti, které jim umožní postup na vysokou školu.

Zde narážím na článek pana Čulíka. Přestože ve většině případů s panem šéfredaktorem souhlasím, v tomto se naše názory malinko rozcházejí. Nikoliv však proto, že by nám oběma nešlo o totéž. Myslím si ale (a doufám, že to nebude špatně pochopeno), že pan Čulík je na hony vzdálen trudné realitě dnešní střední a základní školy.

Při četbě jeho článku jsem si mimoděk vybavil stránky učebnic didaktiky, které jsme ještě jako student četli. Odborníci v nich popisovali edukační proces ve své nejdokonalejší a ideální podobě. V podstatě popisovali nikoliv skutečný svět, ale svět takový, jaký by měl být.

Většinou se jednalo o vysokoškolské odborníky s minimem vlastní pedagogické zkušenosti ze střední nebo základní školy. Své zkušenosti vysokoškolského pedagoga extrapolovali na realitu nižších typů škol. Jak to bohužel činí i pan Čulík. Jelikož mám zkušenosti s výukou jak na vysoké tak na střední škole, mohu říci, že je to totéž, jako kdyby bytový architekt radil zedníkům, jakou mají míchat maltu. Vyjde to přece nastejno. Všichni pracují ve stavebnictví.

Pan Čulík doslova píše: "Myslím, že se to studentům musí neustále a trpělivě vysvětlovat a zdokladovat přesvědčivými příklady. Z reakcí studentů, které pan profesor Čapek uvádí, vyplývá, že studentům není jasné, proč se jejich profesor snaží učit je jinak."

Proti tomu nelze nic namítat. Snad jen tolik, že problémem dnešní školy není to, že by mnozí učitelé nedokázali nebo nechtěli svým studentům vysvětlit potřebu myslet, že by nechápali, že vzdělání nerovná se nabiflovaný telefonní seznam. S takovým názorem se setkávám mezi kolegy jen velice zřídka.

Dnešním studentů i jejich rodičům ale by bylo potřeba vysvětlit něco jiného. Především to, že škola tu není od toho, aby jejich dětem dávala jedničky a usnadnila jim cestu na vysokou školu. Že jejím účelem je vzdělání samo o sobě.

Tento neutěšený stav přístupu české rodičovské veřejnosti (to se logicky přenáší i na žáky samotné) vidím v nedobrém dědictví let minulých. Na jedné straně je to snaha vygenerovat u nás co největší počet vysokoškoláků. Z vlastního okolí znám řadu případů, kdy státní zaměstnanec musel absolvovat bakalářské studium nikoliv proto, aby jej obohatilo a zvýšilo jeho kvalifikaci k výkonu vlastní profese.

Smyslem nebylo získat vzdělání, ale titul sám o sobě. Proto například řada policistů absolvovala bakalářské studium andragogiky, speciální pedagogiky a podobných oborů naprosto nesouvisejících s jejich prací.

Jaký přístup ke vzdělání pak tito lidé logicky mají? A jaký pak předávají svým dětem? Naprostý vzdělávací formalismus, který pak požadují i po škole.

Druhým kamenem úrazu dnešní společnosti je skutečnost, že vzdělání často neznamená postup na vyšší společenskou úroveň.

Mnozí skutečně vzdělání lidé pracují dnes za podprůměrnou mzdu, zatímco lidé, kteří dosáhli sotva na pochybnou maturitu, často prosperují. Takováto devalvace vzdělání se nutně musela promítnout i do jeho chápání českou veřejností.

Závěrem bych shrnul, že nedostatky českého školství, formalismus, důraz na biflování, faktografii, známky jakožto fetiš, kolem kterého se vše točí, nejsou jen vinou českých učitelů, jak se nám již několik dní snaží na Britských listech vsugerovat někteří příspěvatelé. Jedná se o celospolečenský problém, který má širší souvislosti a bohužel i problematičtější rozuzlení.

Vytisknout