Není Afghánistán odedávna "syndrom"?

12. 1. 2011 / Miloš Dokulil

Abych navázal nejdřív na nadpis příspěvku: Letmé nahlédnutí do webu nás poučí, že "syndrom v medicíně je soubor příznaků, který charakterizuje určitou nemoc". Také se to slovo používá k "označení dosud neobjasněné nemoci". V přeneseném významu je možné ten výraz někdy uplatnit také třeba v politice nebo v její kritičtější verzi -- pro pokračování politiky jinými prostředky, tedy se zbraní v ruce (často se cituje jako autor té myšlenky von Clausewitz). Pravděpodobně není nutné připomínat, že také ČR -- v rámci NATO -- se v Afghánistánu podílí na různých akcích k pacifikaci tamních poměrů. A USA tam nesou hlavní tíhu veškerých "operací". V rozpočtu na obranu pro rok 2010 vymezily Spojené státy z celkových málem sedmi set miliard dolarů (693 miliard) pro Afghánistán 102 miliardy dolarů, čili celou jednu sedminu z toho závratného rozpočtu. (Na Irák "jenom" 61 miliardu). Jen ten rozpočet "na obranu USA" představuje vyšší částku, než byly obdobné rozpočty na rok 2010 u dvaceti dalších státních rozpočtů v pořadí podle jejich výše. Takže představu snad máme aspoň o tom (pro začátek). Mimochodem, nasazení jednoho amerického vojáka v zahraničí na jeden rok stojí americké poplatníky milion dolarů...

Už v 19. století se pokoušeli -- marně -- Britové "zpacifikovat" Afghánistán. Z poměrně nedávných dějin je známo, jak pochodil ještě Sovětský svaz, když se (ještě za Brežněva) pokoušel vojenským vpádem do této země dostat blíže k Arabskému moři v Tichém oceánu. Ještě za Gorbačova se SSSR odtamtud stáhl zpět. V současnosti je evidováno 1317 mrtvých v Afghánistánu jen z USA (a již 8 obětí za počátek ledna!). Americká armáda zde čítá -- po posilách z léta 2010: 30 tisíc vojáků -- necelých sto tisíc. Vojenské operace v Afghánistánu jsou ovšem nemálo náročné a nepředstavitelně složité, jak vzhledem k terénu, tak ke smýšlení tamního obyvatelstva; o operačních možnostech Talibanu ze základen v Pákistánu nemluvě.

Ještě zvažme, že Afghánistán se stal kultivací máku nejvýznamnější zemí pro světový opiový trh. Roku 2000 se pěstoval na 82 tisících hektarů, roku 2010 -- přes pokusy maximálně tuto produkci podvázat -- už se mák pěstoval na ploše o padesát procent větší; na celých 123 tisících hektarů. Mák se pěstuje v 9 z 34 tamních provincií. Je výnosným zdrojem financí také pro teroristy, kteří jsou na tento trh napojeni. Je pochopitelné, že jen obtížně se daří přesvědčovat tamní zemědělce, aby pěstovali jiné plodiny.

Také není možné nějak bagatelizovat po staletí běžný způsob života v Afghánistánu. Kmenové zřízení s autoritativními náčelníky stále je běžnou formou uspořádání vzájemných vztahů prakticky skoro všude, až na největší městská centra, kde ovšem stále zůstává běžným patriarchát. Ženy v řadě míst nepožívají ani přiznání práva nebo aspoň možnosti se vzdělávat. Jako manželky plně podléhají (z)vůli manžela. Stále je až příliš mnoho obyvatel země negramotných. Ani jazykově není Afghánistán bez problémů; početně největší národností jsou Paštúnové. V celé zemi převládá chudoba a lidé jsou odkázáni převážně na zemědělství.

Pokud jde o vojenský konflikt v Afghánistánu, je nepřehlédnutelné, že zmínky o případném konci vojenských operací bývají převážně velmi opatrné, ne-li zcela neurčité. Snadno lze pochopit, že za stávající situace stěží bude někdo hovořit o vítězství nad Talibanem, tím méně o nějakém datu, kdy by se tak mohlo stát. Vždyť samo tamní obyvatelstvo stále čeká, jak se situace dále vyvine. Jako kdyby činy a programy zahraničního vojska a další rozmanité pomoci se ho přímo netýkaly.

*****

Narazil jsem na nemálo zajímavou úvahu týkající se Afghánistánu v Newsweeku z 10. ledna 2011 (str. 27). Jejím autorem je Bing West, jemuž má teď v únoru vyjít kniha "The Wrong War: Grit, Strategy, and the Way Out of Afghanistan" (česky: "Nesprávná válka: Odhodlání, strategie a cesta z Afghánistánu ven"). Uvedu aspoň některé z názorů, které obsahuje.

Dva faktory jsou podle autora článku mimo dosah moci USA: Jsou to opěrné body Talib8nu podél hranic, ale přímo až na pákistánském území; a za druhé problematické vedení státu. Do třetice se uvádí, že je nemálo problematický boj o "srdce a mysl" tamního obyvatelstva. Autor byl přímo v Afghánistánu a uvádí, jak krajně obtížně se jedná s tamními předáky. Ani místní obyvatelé si netroufají nic prozrazovat na přívržence či přímé stoupence Talibanu; v tomto ohledu s Američany nespolupracují, i když od nich přijímají nemalou materiální pomoc. Článek cituje slova vrchního velitele zahraničních vojsk v Afghánistánu, generála Davida Petraea, že tamní vesničané jsou "profesionálními chameleony".

Zatím prý jen málo samotní Afghánci na vládní straně vnímají přiměřeně význam boje proti Talibanu. Jen pomalu se daří účinný boj realizovat v součinnosti s rodilými Afghánci. Bez nich by bylo celé vojenské nasazení zvenčí neúčinné (ne-li odsouzeno k nezdaru; i když takto přímo to článek nepíše). Jsou ale již -- po několikaletém sisyfovském úsilí -- první kladné zkušenosti z kooperace domácích vycvičených oddílů, jsou-li s nimi v bojovém nasazení pospolu američtí poradci.

Vytisknout