RECENZE KNIHY

Můžeme už nyní hovořit o Velké krizi?

13. 12. 2010 / Jaroslav Ungerman

Pokud budeme hovořit o analytikovi, pozorovateli, pak je nesporné, že pro takového člověka je probíhající hospodářská krize – to, o čem četl doposud jen někde v literatuře - tématem pro mnohé úvahy. Je to asi něco podobného, jako když fyzik či chemik pozoruje průběh nějakého přírodního procesu. Kniha Švihlíkové má některé znaky takového pozorování. Je nabita nejrůznějšími daty, tabulkami i grafy. Je také pozitivní, že se snaží čtenáře seznámit s širšími souvislostmi a názory i jiných autorů či pozorovatelů.

Její výklad začíná stručným přehledem minulých „malých“ krizí za posledních 40 let. Za zlomové období považuje 70. léta, kdy se vyčerpává dosavadní model hospodářského rozvoje a možno říci definitivně končí období otřesu, které znamenala druhá světová válka. Technologický pokrok mění charakter hospodářského rozvoje – dochází k růstu ekonomik i při poklesu zaměstnanosti. A v dalších letech pak dochází k nástupu neoliberalismu v hospodářské politice a po něm nevyhnutelně následují krize – mexická, krize transformace východní Evropy, zejména pak Ruska, krize asijská, krize argentinská atd. Nakonec tento proces vrcholí současnou Velkou krizí.

Připomíná zde slova E. Hobsbawma – „ti z nás, kteří žili v době velké krize, stále ještě nemohou pochopit, jak mohly ortodoxie čistě svobodného trhu, tehdy tak zjevně diskreditované, opět velet celosvětově depresi přelomu 80. a 90. let, již zase nebyly schopny ani porozumět, ani se s ní vypořádat. Tento podivný fenomén by nám měl připomenout hlavní charakteristický rys historie, který tak příkladně ukazuje neuvěřitelně krátkou paměť jak teoretických, tak praktických ekonomů.“

Jsou to výmluvná slova, které pak také charakterizují i reakci politiků a ekonomů na současnou krizi, kdy se stále hledají východiska v neoliberálních teoriích. Upozorňuje také na to, že jedním z možných vysvětlení příčin současné krize je také teorie vln prezentovaná v novější době E. Mandelem a také již v minulosti Kondratěvem.

Autorka dále velmi přehledně popisuje i posloupnost současné krize a její souvislosti. Je to v jejím pojetí návazně se projevující krize na komoditních trzích a také krize potravinová, která poškozuje rozvojové země. S vývojem cen potravin velmi úzce souvisí i politika vyspělých zemí hledající náhradu uhlovodíkových paliv ve výrobě etanolu či jiných náhražek z potravinářských surovin – kukuřice, pšenice. To vede ke zdražování potravin a k jejich nedostupnosti pro obyvatele nejchudších rozvojových zemí.

Pokud jde o vývoj vyspělých zemí, pak tam autorka ukazuje, jak hospodářská krize postupně vyústila v dluhovou krizi, což dokumentuje na příkladu Řecka, kde uvádí její postupný vývoj. Novější – irská – krize již bohužel probíhala po uzávěrce textu. Její obecnější postoj k této krizi je výstižný – „rychlost, s jakou představitelé zemí EU kapitulovali před finančními trhy a ratingovými agenturami, které ještě před několika měsíci chtěli „krotit“, je děsivá. Ještě nikdy nebyla tak patrná ztráta reálné moci představitelů politických elit ovlivnit ekonomický vývoj své země...Dokud byl neoliberální pohled tím „jediným možným, jediným správným“ a jakýkoliv jiný názor byl hanlivě nálepkován jako „socialismus“, bylo možné tuto politiku provádět... Tomu dnes již nikdo nevěří (resp. téměř nikdo, snad mimo Českou republiku). Politici by rádi „něco“ udělali, ale nemají páky, jak na to.... Nyní se ocitají v situaci pouhé převodní páky několika spekulantů významných nadnárodních firem, které navíc často vystupují v roli hlavního sponzora jejich volební kampaně.“

Tento rozsáhlý citát - podle mého názoru – charakterizuje postoj autorky k příčinám krize a také její základní přístup k tomu, jak tuto krizi řešit. Uvědomuje si., že řešení musí přijít v podobě výrazné změny současné politiky. A to samozřejmě nevylučuje možnost jak nástupu radikalismu pravicového, tak i zesílení pozice radikální levice.

Proto se také v další části věnuje popisu vývoje v mezinárodním obchodě, v mezinárodním finančním systému a také změnám na dalších trzích vyvolaných prohlubující se globalizací. Vedle obecně známých problémů mezinárodního obchodu a úlohy dolaru jako zúčtovací jednotky a hledání způsobů, jak ho nahradit, se zaměřuje i na pracovní trh. I při poměrně dlouhém období prosperity v letech 2000 - 2008 se počet nezaměstnaných nesnížil - pohyboval se stále kolem 180 mil lidí v celosvětovém měřítku. Přitom můžeme oprávněně pochybovat o věrohodnosti této statistiky a tedy skutečný počet bude bezpochyby větší. Z toho pak také vyplývá dopad na sociální situaci světového obyvatelstva, kde v roce 2008 – tedy před krizí – žilo 1,2 mld lidí v chudobě, polovina z nich v extrémní chudobě – za méně než 1,25 dolaru denně.

Věnuje se také analýze fiskální politiky, kde podrobuje kritice daňový dumping, který rozvinuly mezi sebou také země EU. Jestliže v roce 1995 byla průměrná sazba korporátní daně 35,3 %, pak v současnosti je to 23,2 %. Pro eurozónu je tato sazba poněkud vyšší - více než 25 %. Zatím jejími členy nejsou experimentátoři s rovnou daní a nízkými daněmi z východní Evropy. Je také jasné, že tato politika má zhoubné následky na vývoj rozpočtových příjmů, které nelze vyrovnat nárůstem sazeb nepřímých daní zejména DPH. Z nepříznivého vývoje příjmů resp. narůstající schodkovosti rozpočtů se pak hledá východisko v privatizaci veřejných služeb.

Autorka zde upozorňuje na slabiny návrhů na privatizaci penzijních systémů a tak navazuje na současné diskuse o podobě penzijní reformy v ČR. „Těžko někdo vysvětlí, jak může být soukromý fond, který je vystaven všem tržním rizikům (viz současná krize) a má velmi vysoké náklady na spravování a především chce svým majitelům vykazovat zisk, efektivnější a lepší variantou než prostředky spravované státem...Občané jsou donuceni spořit si v soukromých fondech, které ale nemají žádnou politickou zodpovědnost. Je tedy možné, že pokud zkrachují, bude to opět stát, který bude tyto soukromé ztráty socializovat.“

Závěr práce pak představují úvahy na téma, kdo bude ekonomickým vůdcem světa. Nesporně zajímavé téma, kde každý autor může projevit svoji představivost a odhalit své schopnosti prognostika. Také proto je to téma velmi obtížné s ohledem na rychle se měnící realitu. A ta se nikdy nevyvíjí po jednoznačné linii, ale má i řadu ústupů, zákrutů a patrně u slepých uliček.

Autorka stručně načrtává své představy o budoucnosti v podobě tří možných scénářů. Scénář fašizující opírající se o to, že hospodářská krize bude pokračovat a protože se nepodaří najít její účinné řešení, dojde vyhrocení rozporů uvnitř států i mezi nimi. Jde tedy určitou analogii s vývojem po velké krizi 30. let, což je dnes předmětem některých úvah.

Scénář reformy shora vedené OSN, kde zdůrazňuje nutnost skutečné spolupráce na mezinárodní úrovni. Jsou však k ní předpoklady?

Konečně třetí – radikální scénář změny zdola, opírající se o jiný systém než je současný kapitalismus – který autorka nazývá – socialismus 21. století. Jedním z jeho prvků by měl být komunitní systém založený na lokální soběstačnosti, např. na energetické soběstačnosti z obnovitelných zdrojů, nebo na lokální ekonomice dovedené až do lokální měny, rozvoje družstev, přímě demokracie v komunitě apod.

Zdůrazňuji, že tyto scénáře jsou uvedeny velmi stručně, podle mého soudu příliš stručně a útržkovitě, spíše jen v náznacích, než aby mohly dát čtenáři uspokojivou odpověď na otázky vznikající při jejich čtení. Možná, že v nějaké budoucí práci se dočkáme jejich hlubšího rozpracování. Bylo by to nesporně velmi zajímavé a nesporně by to vyvolalo rozsáhlou diskusi.

Kniha jako celek je nesporně jednou z mnoha knih, které se pokoušejí mapovat průběh a příčin současné hospodářské krize. Její předností je bezpochyby rozsáhlá faktografie, velmi solidní popis posloupnosti a širších souvislostí krize a to může být velmi zajímavé jak pro studenty, tak i zájemce o tuto problematiku.

Vytisknout