Jak Pobědonoscev našel uznání od české režisérky

10. 12. 2010 / Miloslav Štěrba

Olga Sommerová je úspěšná česká režisérka. Její práce má značný mediální ohlas, získala řadu cen, je aktivní pedagog. Publikuje feministicky laděné knihy. Působí ve funkci místopředsedkyně Filmového a televizního svazu. Jako zastupitelka za Stranu zelených v Praze 7 se věnuje nejen ekologii. V poslední době se její jméno vyskytuje i pod nejrůznějšími protesty. Snad i proto bychom neměli přehlédnout rozhovor zástupce šéfredaktora MF DNES Jiřího Kubíka s paní režisérkou. (MF DNES 4.-5.12.) Kromě konkrétních a relativně snadno odstranitelných vad na kráse naší demokracie bychom měli zpozornět, když paní režisérka vyjeví své ideologické kořeny a na světlo boží se dostanou argumenty jako: „Když někdo argumentuje, že tady jsou zvolení zástupci lidu, tak to ještě neznamená, že máme demokracii. Volby přece vůbec nic neznamenají.“

Rozhovor začíná pražskou politikou. Koalici ODS a ČSSD považuje paní Sommerová za hanebnost. A jak vnímala sestavení vlády bez vítězné ČSSD? „Tehdy jsem byla ráda.“

Její upřímný zájem o nápravu cítíme z každého jejího slova: „Šlo o to upozornit na sprostotu této koalice, o to spolčení, které trvá od dob opoziční smlouvy... Jim jde o to, aby se neodpojili od svých penězovodů.. Nejdřív se rozkradlo národní bohatství, pak se utvořila kmotrovská bratrstva, která si pomáhají.....Proto to lidé přejmenovali na Mafiánské náměstí....“

Na konci 19. století vychovatel příštího cara Alexandra III. Konstantin Pobědonoscev, obecně vnímaný jako symbol zpátečnictví, rovněž prohlédl nabízená „pozlátka“ demokracie:

„Ústava a parlament jsou velkou lží naší doby. Volby jsou jen věcí jistého umění, které má svou taktiku a strategii jako umění vojenské. Dav naslouchá tomu, kdo křičí nejhlasitěji a kdo se za pomoci banálních lstí nejdůvěryhodněji hlásí k pojmům a tužbám rozšířeným mezi lidem. Z hlediska teoretického volič odevzdává svůj hlas pro kandidáta proto, že ho zná a důvěřuje mu, ale v praxi... ho nezná vůbec; to ho jen přesvědčí řeči a pokřik zainteresované strany... Člověk takto zvolený je obvykle favoritem dobře zorganizované menšiny. Většina proti tomu zůstává zcela bezmocná...“

Edvard Radzinskij: Alexandr II., str. 451, MF 2005

Pozn. red: Podobný názor měl i Lenin – jeho označení parlamentu za "buržoazní žvanírnu" nebylo náhodné. Jeho názor převzal i Hitler. Naposledy Jean Maria Le Pen ho chtěl zase vyhodit do povětří...

Jenže k pravdě na prezidentské standardě má naše společnost už jen volební demokracii. I když jen tu relativní od Winstona Churchilla. A teď ji zpochybňují i ti, od nichž by měl národ čekat „návod k použití“. Nicméně paní režisérka naštěstí prozradila svoji vizi možné nápravy. Je to „nepřetržitý protest nespokojených občanů. Který bude mít čím dál tím větší smysl.“

Pozn. red: Velkým příznivcem permanentní revoluce byl Trockij, jehož teorie z roku 1905 rozechvívá dodnes srdce nejednoho nespokojence, toužícího po frenetickém nadšení davu v ulicích. Jeho slova z knihy Co je permanentní revoluce? o tom, že „... [buržoazně] demokratická revoluce přechází bezprostředně v revoluci socialistickou, stávajíc se tím revolucí permanentní“ je návodem, jak chápat snahy všech, kteří tvrdí, že "volby přece vůbec nic neznamenají"...

Chtělo by se uvěřit tvrzení, že nepřetržitý protest nespokojených občanů bude mít čím dál tím větší smysl. Protože: existuje jiná možnost? Při přechodu od totality k demokracii v Rusku v 19. století se nespokojenci uchýlili k teroru. Car nebyl bezpečný ani v Zimním paláci. Sotva přežil atentát na jeho vagon při cestě do Moskvy, okamžitě následoval výbuch dynamitu pod jídelnou, který bohužel nepřežilo víc než 50 nevinných gardistů. A rok později už ani samotný car. A na celou ruskou tragédií dohlížel jako anděl spasitel ruský klasik F.M. Dostojevskij. Nejdříve reagoval na absurdní vraždu v zájmu „vyššího“ cíle v románu Běsi, pak chtěl z fanatického křesťana Aljoši udělat carovraha. Jenže to byl spisovatel postižený epilepsií, vášní zhoubného hráče se vzpomínkou na inscenovanou popravu, v níž hrál hlavní roli. Mohl se utrápit přemýšlením o budoucnosti Ruska.

Co však nabízí česká inteligence svému lidu? Režisérky-feministky, trockistické fangličkáře, vyznamenávané pisatele vzpomínek na rázně ukončené buržoazní dětství, cestovatele na dovolenou do exotických rájů...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.12. 2010