Otazníky kolem adopcí

13. 12. 2010 / Pavel Pečínka

Těžko, velice těžko se uhýbá v centru Brna před nataženou rukou svírající pokladničku, zatímco dívčí smutný hlas informuje, jak naléhavě jsou potřeba peníze pro děti. Pro děti nemocné, děti opuštěné, děti postižené... Trhá to u srdce, když člověk ty chrastící pokladničky obchází. Stejně tak, když nepošle příspěvek na dobročinné konto při nějaké z těch televizně-charitativníchh estrád, nebo když nechce či nemůže adoptovat "na dálku" keňského nebo tanzanského školáka...

Do soukromé sféry individuálního rozhodnutí učiněného pod tlakem morálních a emotivních argumentů a citů se nepozorovaně přesunuje čím dál víc solidární péče o různě znevýhodněné členy společnosti. Stát je přece podle neoliberálů neefektivní, plýtvavý, těžkopádný, má fungovat jen ve velmi štíhlé podobě maximálně jako "noční hlídač" (tyto teorie však neříkají, co má vlastně "noční hlídač" hlídat, když už je vše ukradeno, ale o tom jindy...). Samozřejmě, že většina soukromé finanční pomoci i adopcí "na dálku" pomáhá řešit situaci dětí, které pomoc potřebují, a přes všechny kazy je to lepší než nic. Jakási clona ušlechtilosti a dobročinnosti by však neměla zakrýt otázky. Třeba:

Jak velkou část z příspěvků si nechávají a na co je používají některé zprostředkující organizace? Nejsou některé z nich podobné spíš náboženským sektám jako třeba adopcemi proslulé Humanistické hnutí nedávno zemřelého argentinského "proroka" Sila?

Brněnský deník Rovnost, 7.12.2010

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.12. 2010