Anketa Romano hangos:

Zažili jste diskriminaci při hledání práce?

11. 10. 2010 / Pavel Pečínka

Já osobně jsem se s takovou diskriminací nesetkala, ale moji známí ano. Např. mému bratrovi, když se telefonicky hlásil na nějaké místo, bylo řečeno, že se pro něj práce najde. Ale když dorazil na smluvenou schůzku, řekli mu, že už bohužel práci nemají a poslali ho domů.

Neznám člověka, který by se s rasismem v tomto případě nepotkal. Za dva měsíce (přes letní prázdniny) jsem zažila tolik odmítnutí a to jen kvůli tomu, že mám cikánské příjmení. Mně by zajímalo, co by řekli, kdyby mě ještě k tomu viděli... Přitom stále slyšíme heslo "Kdo chce peníze, ať jde makat". Těm, kdo práci má a kolegové ho mají rádi, se to řekne a hodnotí strašně jednoduše. Je pravda, že většina zaměstnavatelů má s Cikány hodně špatných zkušeností, ale to neznamená, že lumpové jsou všichni Cikáni. No ne?

Musím na začátku říci, že diskriminace byla, je a bude. S tím se musí počítat, je dobré si to přiznat, pak se zjednoduší naše žití. Snažíme se minimalizovat diskriminaci všemi způsoby, ale ona nikdy nezmizí. Klasický přístup při hledání zaměstnání vypadá tak, že po telefonu vás přijmou, ale když vás uvidí, je najednou místo obsazené. Dost záleží na tom nevzdávat se a zkoušet to znova a znova, i když chápu, že člověk někdy ztrácí naději a vzdá to. Když mě vyhodili dveřmi a já se vrátil oknem, tak nakonec jsem místo dostal, ale ten pocit, že vás nechtějí jen proto, že jste Rom, vede často k beznaději.

Nevím, zda vám moje odpovědi budou k něčemu. Ale kvůli svému "třídnímu původu" (dodnes mám např. ve vojenské knížce napsáno "syn živnostníka"), politickým názorům a veřejnému vystupování se setkávám s diskriminací od roku 1957. Nejprve to bylo v letech komunistického režimu, později v letech režimu, který předstírá, že je demokratický. Ale důvody jsou stále stejné. Jenom nástroje diskriminace jsou trochu jiné. Dříve třídní nepřítel, nyní agent. Obojí bylo a je stejně obtížně prokazatelné. Ale ti, kteří mne "diskriminují" jsou stále stejní. V několika případech jsou to už i jejich děti.

Naštěstí nejsem ani Cikán, ani Rom, ale pro některé jsem Žid, navíc s modrýma očima a bez typických znaků jedné populace. Tím jsem ještě více podezřelý. Naposledy jsem kvůli podobné diskriminaci, a díky Cyrilu Svobodovi, přišel o místo ředitele Ústavu politologie a šéfredaktora.

Tato problematika je mi velmi blízká, s tímto problémem se setkávám den co den. Nejčastější je případ, kdy klient našeho sdružení zavolá na volné místo, místo je, přijde osobně a vida, místo už je obsazené. Antidiskriminační zákon jako by neexistoval. Když už se možnost nějakého zaměstnání najde, dá zaměstnavatel přednost cizincům. Další problém nastává tím, že spousta Romů dělá bez pracovní smlouvy, a i když pracují mnoho let, nevznikne jim nárok na důchod. Myslím si, že Ministerstvo práce a sociálních věcí dělá mnoho reforem, které nejsou pro Romy moc výhodné. Existuje sice akce nazvaná Dekáda romské inkluze, ale její program není vůbec naplněn. Pořádají se pouze setkání, semináře a konference, ale obyčejní lidé nepocítí téměř žádnou změnu. Přál bych všem Romům lepší zítřek a klidný spánek.

S diskriminací jsem se setkal mnohokrát, ač v jiné zemi a v jiných souvislostech -- totiž ve Spojených státech v rámci hnutí za zrovnoprávnění černochů. Odnesl jsem si z něj trojí zkušenost:

(1.) Na antidiskriminačních zákonech záleží. Nezmění rasistické postoje přes noc, to je běh na dlouhou trať. Ale jednoznačně stanoví, že diskriminace je právně nepřijatelná a tudíž nemůže být ani společensky přijatelná. Postoje většinové společnosti se pomalu mění, když se lidé nemohou hrdě a otevřeně hlásit k rasismu.

(2.) Diskriminovaná menšina na sebe potřebuje klást vyšší požadavky. Mým většinovým studentům stačilo studovat na dvojku/trojku, moji černošští studenti museli ovšem studovat na špičkovou jedničku, aby měli stejnou šanci. To platilo o všem, od mluvy až po vystupování. Bylo to hrozně nefér, ale bylo tomu tak.

(3.) Protesty nestačí, je třeba propagace. Černí Američané potřebovali vědomě usilovat, aby dostali aspoň podstatnou část většinové populace na svou stranu, alespoň sympatiemi, ne-li činem. Akce propagující černošskou kulturu (či akce, které ji pomáhaly vytvořit) - a akce, na kterých byli většinoví návštěvníci vítáni - byly stěžejně důležité. Zájemcům doporučuji útlou knížku nazvanou MARTIN LUTHER KING PROTI NESPRAVEDLNOSTI (Hrubec, M. a kol, eds; Praha, Filosofia, 2010). Myslím, ze kdyby někdo s výrazně romským jménem napsal recenzi na tuto publikaci, bylo by to užitečné. To hnutí v USA také zápasilo s pochopitelnou, leč kontraproduktivní sebestředností všech diskriminovaných. King mi tehdy byl vzorem. Šlo tehdy o předlouhou trať. Jedním z vrcholů bylo zvolení černého Američana prezidentem - které následuje hlasitý výbuch rasistické pravice Sary Palinové, který si říká Čajová vzpoura. Běh nekončí, ale jsme a JEDNOU BUDEM DÁL.

Co bych to byl za Cikána, kdybych se s diskriminací nesetkal! Měl jsem po maturitě a sháněl práci ve svém oboru. Volal jsem na inzerát do firmy, která nutně potřebovala mechaniky silnoproudých zařízení, a to i čerstvé absolventy. Po telefonu mě okamžitě přijali se slovy "zítra přijďte v monterkách a podepíšeme smlouvu"! Ale jak už to bývá, když jsem přišel ráno na vrátnici, měli plný stav a nové pracovníky již nepřijímali.

To byl můj první, ale bohužel ne poslední zážitek s "negativní diskriminací". Stalo se mi to ještě snad třikrát. Čím víc se mi to stávalo, tím jsem byl skeptičtější, že seženu práci jako mechanik silnoproudých zařízení. Ještě, že jsem udělal přijímačky na vysokou a nemusel si shánět práci v oboru, kde se báli, že bych jim kradl měď!

Když jsem sháněl zaměstnání později, měl jsem za sebou 3 semestry na vysoké, svářecí průkaz, nejrůznější doporučení a podobné "blbosti", které mi byly úplně, ale úplně k ničemu! Po letech jsem se opět setkal s přijmutím po telefonu a odmítnutím na vrátnici. Prostě jako u blbejch.

Díky "finanční krizi" zkrachovala jediná firma, které nevadilo, jak vypadám, ale zajímalo ji, jak umím dělat. Když se tak stalo, už jsem nikam nevolal! Jediná práce v okolí byla jít dojit krávy do statku. Neměl jsem tehdy na výběr, tak jsem bral, co bylo.

Je zajímavé, že tam, kde se musí poctivě dělat a vaše práce za vámi musí být vidět, nezáleží na tom, kdo jak vypadá, a chovají se k vám úplně stejně jako k ostatním zaměstnancům.

Popravdě ze začátku jste ten "Cigán co je tady novej", ale postupem času jste "Tonda, co je na něj spoleh a umí pořádně vzít za práci". To je ale všude...

Jako student vysoké školy jsem se ovšem setkal i s "pozitivní" diskriminací. A sice když jsem dostal "stipendium" jen za to, že jsem byl romským studentem. Myslím, že to bylo poprvé a naposled, kdy jsem dostal peníze jen za to, že jsem jiný. Už bych to ale podruhé nechtěl! Fajn, peníze se hodily, ale ne takhle! Cítil jsem se tehdy jako blbec... lépe řečeno jako žebrák, kterému hodí drobné jen proto, že nemá nohu! Děkuji, nechci!

Nenávidím oba dva "druhy" diskriminace. Obě dvě jsou proti občanské společnosti a zdravému rozumu! Obě dvě jsou trestuhodné!

Ano, měla jsem jednou při hledání zaměstnání pocit, že se na mě dívali s nepochopením, co že tam já jako Cikánka vlastně pohledávám. Mluvili se mnou nadřazeně a jakou práci že bych si to představovala. Hlásila jsem se na konkrétní pozici. Jednalo se o práci s dětmi. Paní mi suše oznámila, že na tuto pozici ale musím mít odpovídající vzdělání s maturitou. Já jsem se trochu pousmála a podala jsem jí mé maturitní vysvědčení. A vše se najednou změnilo. Paní změnila své jednání a byla ke mě milá. Pochválila mě za dobré vysvědčení a pozvala na výběrové řízení. Přestože se zúčastnilo spoustu lidí, práci jsem dostala já. Nakonec se ta diskriminace, kterou jsem zpočátku mírně cítila, obrátila na dobrou stranu. Byla jsem na sebe patřičně hrdá. Práce s dětmi mě moc bavila a byla dobře placená.

Práci jsem ale musela po nějaké době opustit a to s těžkým srdcem. S manželem a dětmi jsme se přestěhovali do jiného města, aby mohl můj syn navštěvovat školu, která mu vyhovuje. Najít si dnes zaměstnání je velmi těžké. Hodně záleží na prvním dojmu. Takže když si půjdu hledat práci, dobře se obléknu, vyzbrojím se úsměvem a budu se snažit je přesvědčit, že já jsem ta pravá pro tuto práci. Možná se mi to povede, možná ne, pokud ne, nevadí, půjdu přece dál...

---------

He, jekhvar pes avka šunavas, sar peske arakhavas e buči. Dikhenas pre mande avka naachaľutnes, so me, romňi, odoj rodav. Vakerenas manca le nakheha upre u savi buči odoj me kamav te kerel. Gejľom odoj te phučel pro jekh than. Džalas pal e buči le čhavorenca. E raňi mange avka džungales phenďa, hoj pre kada than man mušinel te jel o sikhaďipen la maturitaha.

Ča čepo zaasanďom u thoďom lake andro vast miro školakero ľil la maturitaha. Andro'da pes savoro kerďa aver. E raňi ačhiľa feder, has ke ma imar lačhi. Ašarďa man vaš o lačho školakero ľil u vičinďa man pro vakeriben, kaj paľis kidena avri jekhe manušes pre odi buči. Th'avka hoj odoj has pherdo nipi, odi buči chudľom me. Pro agor pes odi diskriminacija, so la peršes čepo šunavas, visarďa pre lačhi sera. Somas pre peste ašarďi. E buči le čhavorenca mange džalas pre dzeka u tiž vaš odi buči chudavas lačhe love.

Odi buči aľe mušinďom paľis phare jileha te mukhel. Mire romeha the čhavenca odgejľam te bešel andro aver foros, kaj mro čhavo šaj phirel andre ajsi škola, so leske pasinel.

Te arakhel peske adaďives e buči, oda hin igen pharo. But džal pal oda, sar pre amende peršes dikhen. Ta sar peske džava te rodel e buči, lačhes pes urava, pro muj thovava o asaben u anava len pro miro čačipen, hoj me som odi nekfeder pre kadi buči. Talam oda džala avri, talam na, te na, na bajinava, sem džava dureder...

Jestli jsem se při hledání zaměstnání setkal s diskriminací? Samozřejmě setkal, mnohokrát, a neustále se s ní setkávám. Dnes je pro mne zřejmé jaký důvod tomu předchází, ale byly časy, kdy jsem si nechtěl připustit, že tomu opravdu tak je.

O jakém důvodu že to píšu? Ano, píšu o tom, že asi každý kdo se narodil jako Rom si alespoň jedenkrát při hledání zaměstnání musel diskriminaci na vlastní kůži prožít. V současné době pracuji v projektu nazvaném Život po vězení při probaci a mediaci v justici. V rámci této práce beseduji ve věznicích s odsouzenými, těmto předkládám současnou analýzu zaměstnavatelů v Karlovarském kraji a spolu hovoříme o firmách, které nemají problém zaměstnat člověka, opouštějícího brány vězení. A tady však narážím na problém diskriminace od zaměstnavatelů. Tak jak to popisují samotní odsouzení, není problém získat zaměstnání i když ukončili výkon trestu, ale problém a největší handicap představuje fakt, že jsou Romové. Myslím, že v poslední době si někteří Romové přivlastnili zaběhané fráze typu: "po telefonu nám práci slíbí, ale jak nás spatří, tak je vše jinak aj."

Určitě ne každý, kdo se těmito frázemi ohání, se opravdu setkal s uvedeným jevem, ale pokud zaměstnání opravdu ustavičně hledal, tak ho nemohly minout. Často svým klientům předjednáváme práci po telefonu, býváme ujištěni, že dotyčného, kterého tam posíláme, přijmou, ale často tomu není tak. Dotyčný se k nám vrátí s tím, že jakmile ho spatřil nějaký personalista, naděje získat práci hned mizí.

Já sám jsem se s diskriminací také často setkával, a nejen při hledání zaměstnání, ale v dalších různých oblastech života, i např. jako člen některých komisí, výborů aj.

Musím ovšem dodat, že ne vždy si diskriminanti uvědomují, že způsob, kterým jednají, je diskriminační.

V české společnosti převládá názor, že Romové zneužívají sociální systém, nechtějí pracovat, že se práce bojí, práci se vyhýbají atd. Určitě, existují, a nejen mezi námi, lidi kterých se to týká. Jenže na druhou stranu většina Romů pracovat chce, ale práce pro ně není.

Nezaměstnanost jim přinesla chudobu, kterou v minulém režimu nepoznali. Dovolím si tvrdit, že už víc jak 70% Romů tvoří nezaměstnaní. Trh práce využívá levnou pracovní sílu (Rusy, Ukrajince atd.) a zaměstnává lidi i na černo (např. slovenské Romy, kteří doma pobírají sociální dávky). V Čechách o romskou pracovní sílu není zájem a Romové, občané ČR, velká masa lidi, sedí doma.

Naskýtá se tedy otázka: jak řeší stát nezaměstnanost občanů ČR a obzvlášť nezaměstnanost Romů? V této oblasti neexistuje instituce, která by se tím zabývala. Do ČR tečou dotace pro řešení této problematiky, ale to jak s nimi stát nakládá, to už nikdo nehlídá. Stát rozdává pracovní zakázky, všude se staví, bourá, opravuje, ale pro Romy práce není. Pracovní trh zaměstnává desítky tisíc cizinců a přitom domácí jsou nezaměstnaní. Romové žijí jen z podpor a příspěvků a vládám jakoby ani nevadilo, že to republiku stojí moc peněz. Mně to prostě připadá jako dlouhodobý chaos, skoro jakoby sám stát pomáhal vytvářet chudobu Romů. Tato skutečnost přináší Romům jen další problémy, jako rasovou nenávist, nepokoje, všeobecně špatné mínění o Romech. Myslím, že by bylo lepší dát Romům radši práci než sociální dávky. Nabízí se i otázka, jak dosud ovlivnila dekáda romské inkluze romskou nezaměstnanost. Tato kampaň je podporována Evropskou unií, ale není jasné, co se v této oblasti pro Romy dělá.

Nezaměstnanost Romů roste a mnoho z nich nestačí platit bydlení ani služby. Romové se zadlužují a když už jsou úplně na dně, tak jsou jako dlužníci vylučováni ze společnosti. Dochází k jejich sestěhování do ghett. Takto ghetta často vytváří sama města a obce. Tam se následně zase velice dobře daří lichvářům, alkoholismu, prostituci, hazardu atd. Z jedněch problémů vyrůstají druhé, životni úroveň Romů klesá, jejich zdravotní stav se horší, vzdělanost stagnuje a celý problém se jen rozrůstá.

Jsou tedy vinni jen samotní Romové? Vždyť na nezaměstnanosti Romů se podepisuje velkou mírou i rasismus, diskriminace a předsudky. Mnozí zaměstnavatelé nechtějí Romy zaměstnávat jen proto, že jde o Romy. Jiní zase tvrdí, že mají špatnou pracovní morálku, práci se vyhýbají atd. Dejme tomu, že se mnozí setkali s takovými Romy, ale v minulém režimu se na Romy tak nepohlíželo. Krumpáč a lopatu nikdo nechtěl a ty nejtěžší a nejhorší práce dělali právě jen Romové. Dnes pro Romy práce není, jak a kde tedy můžou najít uplatnění? Češi jim vzali i lopatu a krumpáč a nazvali je pak "nemakačenkové". Tento začarovaný kruh většina české společností nevnímá. Romové v něm žijí už dvacet let a jejich životní úroveň pořád jen klesá. Politika zaměstnanosti stagnuje a naskýtá se tedy otázka: Jak a kde budou Romové žít? Co bude s Romy za dalších dvacet let?

Před čtyřmi lety jsem nastoupila do prvního ročníku oboru obchodník na Mendelovu střední školu v Novém Jičíně. Obor byl zakončen maturitou. Celé čtyři roky jsem řádně chodila do školy i na praxi, kterou se konala mimo Nový Jičín. I když mě obor obchodník moc nebavil, měla jsem vždy dobré známky, a to bez toho, že bych se doma učila. Ve třetím ročníku jsme se připravovali na maturitu. Myslela jsem, že to nezvládnu, ale udělala jsem ji. Všechny části maturity jsem zvládla velmi dobře. V našem městě v mém okolí maturitu ještě nikdo nikdy neměl, jedině můj starší bratr. Každý mi říkal, že mě vezmou všude do zaměstnání, proto jsem se chodila ptát na různá pracovní místa, ale je nezajímalo to, že mám maturitu, ale to, že jsem Romka. Co jsme taky mohli čekat, že? Takže teď mi "ten papír" leží doma a čeká...

Když si to tak vezmu, celé čtyři roky jsem chodila zbytečně do školy. Ano, něčemu novému jsem se naučila, ale to asi moc nevyužiju. Člověk se v této společnosti snaží něco dokázat, ale "bílí" to neocení.

---------

Angle štar berša geľom andre peršo ročnikos pre Mendelovo stredno škola andre Jičina te sikhavel pes pre kšeftarka. Kada oboris agorisaľila la maturitaha. Vaš ole štar berša phiravas rednešnones andre škola the pre praxa, savi navštivinavas avri andale Jičina. He te mange ada oboris kšeftarka nahas pre dzeka, ta man ehas mindig lačhe znamki, he te man khere nasikhavavas. Sar somas andro trito ročnikos, ta pes pripravinahas pre maturita. Mišlinavas peske, hoj oda nabirinava te kerel, aľe kerďom la. Savore kotera zvladňinďom but lačhes. Andro amaro foros mek maturita ňigda ňikas nahas, ča mire phureder phrales the man. Sako mange phenelas, hoj man šadzik lena andro buťa, vašoda phiravas the pučkerel pro savore buťa, aľe len oda nazajiminelas, hoj man ehin maturita, aľe oda, hoj som romaňi čhaj. So šaj užardžam, na? Ta akana mange "oda papiros" pašľuvel the užarel.

Te mange oda avka lava, ta cale štar berša phiravas hjaba andre škola. Hi, vareso nevo man sikhadžom, aľe oda asi but napresikhavava. Manuš pes andre kaja společnosťa starinel vareso the dokazinel, aľe o gadže oda ňigda naachaľona.

Pravidelně sleduji internetové stránky s nabídkami práce. Potěšilo mě, že již ne všude chtějí, aby každý měl nějaké vzdělání. U určitého zaměstnání se píše, že na vzdělání jim nezáleží. Důležité je, aby měl uchazeč chuť pracovat a byl zodpovědný. To, že někdo má vysoké vzdělání, ještě nemusí být vždy zárukou slušnosti a odpovědnosti. I ti, co nejsou vyučení, mohou přece být dobrými pracovníky a pokud nemají praxi v daném oboru, tak se přece můžou zaučit a kolikrát takoví lidé pracují lépe než někdo vysoce vzdělaný. Tím samozřejmě nemyslím, že vzdělání není důležité. Mířím k tomu, že i ti, co neměli možnost se vyučit a to z jakéhokoliv důvodů, by měli u zaměstnanců dostat šanci pracovat a dokázat, že to s prací myslí vážně. Ostatní by je neměli hned odsuzovat kvůli tomu, že nemají výuční list anebo maturitu. Samozřejmě, že by to nešlo u všech povolání. U některých zaměstnání je vysoké vzdělání velmi důležité. Ale já mám na mysli práci, kde se více používají ruce než mozek. Každý přece neměl lehký život a také ne každého vedli rodiče cestou, ve které byla nejdůležitější škola a vzdělání. Někteří ze starších generací kladli spíše důraz na to, aby byly pevné vazby v rodině a také své vedli ke slušnému chování, ale nijak zvlášť nezdůrazňovali svým potomkům, že bez vzdělání bude život těžký. A lidí bez vzdělání je plno. Do školy se vracet na stará kolena nechtějí. Mají doma děti anebo si myslí, že by to byla ztráta času. Ale pokud jim práce jde od ruky k ruce, tak by měli mít tu možnost pracovat. Vím, že dneska je těžké si práci sehnat, ale jsou firmy, kde znova přibírají. Tak ať dají šanci i těm, co třeba nikdy nepracovali, ale nyní se prací chtějí živit.

----------

Mindig dikhav pro internetos, kaj hin thode o buťa. Som rado, hoj imar nakamen šadzik, kaj savore manušen te avel varesavi škola. Paš varesavi buči pes irinel, hoj lenge nakampel ňisavi škola. Džal lenge pal oda, kaj le manušes te avel dzeka te kerel buťi, he mek mušinel te avel paťivalo. Te varekas hin bare školi, ta oda namusaj te znameňinel, hoj koda manuš hino paťivalo. He ole manuša, so nane avri sikhade, ta šaj aven lačhe buťakere a te len nane ňisavo sikhaďipen abo praxa pre oľa buťi, ta šaj pes mek oda sikhaven a kecivar kajse manuša keren feder buťi sar vareko, kas hin bare školi. Kaleha aľe mange nane pre mišľa, hoj o sikhaďipen nane doložito, aľe kamav te phenel, hoj kole manuša, so pes šoha avri nasikhade, ta bi len taj majinďahas te avel šanca te chudel buťi a te sikhavel, hoj oda la buťaha gondolinen čačes. Namajinďanas bi pre lende narado te dikhel vaš oda, hoj len nane vyučno papiros. Džanav, hoj oda nageľahas pre savore buťa. Pre varesave buťa kampel baro sikhaďipen. Aľe mange hin pre mišľa buťi, kaj pes kerel buťi vastenca a nakampel odoj but baro šero. Hem sakones nahas loko dživipen a taj na savoren sikhavenas o dada he o daja pal oda drom pal o školi. Kole phurederenge džalas pal oda, kaj len te avel baro kamiben andre fajta a sikhavenas len, kaj te aven paťivale, aľe naphenenas lenge, hoj bi o sikhaďipen avela o dživipen igen pharo. A manuša bi o sikhaďipen hin pherdo. Pro phuripen imar nakamen te džal pale andre škola. Hin len khere čhave, abo peske gondoľinen, hoj bi oleha našaďanas o dživipen. Aľe pokaj lenge džal e buťi vast kija vasteske, ta bi len majinďahas te avel šanca te kerel buťi. Džanav, hoj adadžives oda hin phares, te arakhel peske buťi, aľe varekaj pes pale prikidel, ta mi den šanca he kolen, so šoha buťi nakerenas, aľe akana kamen la buťatar te dživel.

Vychází v Romano hangos 16/2010 ZDE

Vytisknout