Pár vět o obousečných rizicích "démokracie" a "vlády lidu"

17. 9. 2010 / Miloš Dokulil

Občas někdo polemicky vyrukuje s tím, že přece suverénem politické moci ve státě je "lid". Tedy nikoli třeba zákonodárný orgán státu, anebo v horším případě nějaká vojenská junta. A docela opojně se může číst přímo dokonce černé na bílém, v Ústavě toho či onoho "demokratického" státu, že "svrchovaným suverénem moci ve státě" je právě ten anonymní a nemálo abstraktní "lid". Jen příznačný skeptik k tomu dodává, že tím suverénem lid je jen na těch pár hodin, kdy dojde k volbám a "aktivně hlasující lid" -- někdy jen jeho "zlomek" -- si pouze vybere z nabízeného menu. Jinou pravomoc vesměs ani nemá.

Když ona ani ta antika nezačínala zrovna hned "růžově" s nějakou "vládou lidu". Ani ta řekněme že "řecká". Každá stabilizující se společnost (spíše městská "komunita" na území pozdějšího Řecka) nejdříve využívala již vyprofilovaných privilegovaných rodů k vládě nad městským státem. Nejednou dokonce formou "tyranidy", často nějak rafinovaně využivší jako opory některé "nátlakové" skupiny (níže ve společenském žebříčku) k vyšachování konkurenčního a obdobně mocného rodinného klanu. Někdy pak se taková tyranida udržela na několik generací.

Pokud jde o slovo "démokracie", pak "démos" je opravdu "lid" a "kratein" znamená "vládnout". (Výraz "démos" je psán s "éta", nikoli s "epsilon"; tedy původně dlouhé "é"!) Než se v dějinách mohl tzv. "lid" vyprofilovat jako skutečně široké vrstvy obyvatelstva antického města zahrnující termín, uplynula řada staletí. (Je asi zbytečné připomínat, že žádná politicky uplatnitelná práva se nevztahovala na ženy. Také otroci nepožívali žádných práv. Mohlo také jít o původně svobodné občany, kteří se dostali do otroctví pro dluhy.) Ve druhé polovině pátého století před naším letopočtem v Athénách se podařilo náhodnou shodou okolností dostat k vůdčímu postavení v obci Perikleovi. Ačkoli byl fakticky v suverénním postavení, musel 11x v roce obhajovat před všemi plnoprávnými občany města svou politiku. Nemohl předem vyloučit žádné námitky vůči svým rozhodnutím. Ani se nemohl vyhnout třeba osobně diskreditující kritice. Jediné hlasování ho mohlo automaticky zbavit moci.

Pokud se některé záležitosti vyřizovaly sborovým shromážděním (např. soudy), pro každý případ se v Athénách uskutečňoval vždy nový výběr rozhodujících přísedících; přitom bez právnického vzdělání. Počet byl vždy lichý, zpravidla obnášející několik set členů (aby nebylo prakticky možné někoho ovlivňovat). Každý pak hlasoval buďto pro, anebo proti; nepřicházelo v úvahu, že by se někdo zdržel hlasování. Takový rozhodčí sbor byl ovšem nejednou "pod tlakem veřejného mínění", neboť procesy probíhaly veřejně na očích ostatních občanů. Jak "spravedlivě" a "nestranně" si athénské soudy počínaly, bývá nejednou ilustrováno na osudu Sókratově; podjatý soud nad ním proběhl roku 399 př. n. l. a odsoudil Sókrata k smrti. Krátce předtím, na konci války se Spartou (roku 406 př. n. l.), došlo k velké námořní bitvě u Arginúských ostrovů, kterou sice Athény nad Spartou vyhrály, ale velící kapitáni na bouřícím moři nechali údajně topící se námořníky svému osudu. Pozůstalí navodili v Athénách takovou atmosféru, že nakonec vítězní velitelé byli postaveni před soud a následně popraveni. (Krátce nato jiný soud památku těch popravených velitelů "rehabilitoval" a litoval toho, co se stalo. Asi není nutné rozvádět to, že tehdejší lodi neměly ještě kormidlo a byly za rozbouřeného moře nemálo labilní a neschopné nějakého manévrování mezi vzdutými vlnami a za ošidného větru.)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.9. 2010