RECENZE VÝSTAVY

Hans von Aachen se vrací na místo činu

17. 9. 2010 / Anděla Horová

Neposledním cílem a ctižádostí každého badatele je snaha dobrat se co největší úplnosti sledovaného „materiálu“ a dosáhnout takového znaleckého mistrovství, kdy už nemůže uniknout ani sebemenší maličkost. V tomto smyslu je také práce autorky první retrospektivní výstavy jednoho z významnějších umělců Rudolfova okruhu v Praze, Hanse von Aachena v Císařské konírně Pražského hradu, dlouholeté rudolfínské badatelky, Elišky Fučíkové, jistě úctyhodná. A nelze také nepřipomenout velkorysé badatelské zázemí, které rudolfínskému okruhu dlouhá léta poskytuje akademický Ústav dějin umění v Praze (Studia Rudolphina, tým mladých badatelů atd.).

Výstava vznikla ve spolupráci s řadou zahraničních institucí (v březnu se už představila v Cáchách, v říjnu poputuje do Vídně) a z veřejných i privátních evropských sbírek získali organizátoři asi maximum. Z Ameriky se kvůli výši pojištění Aachenovy obrazy bohužel zapůjčit nepodařilo. Málokdo si možná uvědomí, kolik hodin práce, telefonátů, e-mailů, dopisů či schůzek se muselo uskutečnit, aby divák mohl spatřit na jednom místě vlastně nevelkou, ale právě svým soustředěním cennou kolekci umělce, který byl přitom nejspíše mnohem významnější jako vyslanec, diplomat, důvěrník či rádce ve službách císaře než jako malíř, což ostatně výstava bezděčně a také trochu paradoxně potvrzuje.

Hans von Aachen (1552-1615) byl původem německý malíř vlámského a italského školení, který se úspěšně uplatnil na evropských panovnických a šlechtických dvorech jako mnozí další stoupenci mezinárodního manýrismu. Dvorské umění je poměrně dobře probádaný fenomén a zmíněný internacionální manýrismus doznal takového rozmachu patrně i díky těmto štědrým dvorským zaměstnavatelům. Na jedné straně dávaly dvory umělcům práci a umožňovaly rozvíjet leckdy velké talenty, na druhé straně – jako u každého umění spoutaného indoktrinací či ideologií – vyžadovaly po umělcích konformitu, schopnost plnit různá mocensky či jinak motivovaná zadání, což vedlo pochopitelně posléze také k ikonografickému i výtvarnému stereotypu. (I když dlužno připomenout, že originalita v moderním slova smyslu dlouho nebyla zásadní uměleckou hodnotou a hlavní pomůckou umělců bývaly vzorníky, kopiáře a grafické předlohy. Řada Aachenových prací se ostatně dochovala hlavně díky kopiím nebo grafickým přepisům).

Výstava ukazuje ze všeho nejlépe právě úskalí dvorské produkce. Také lze mimochodem asi dost dobře pochybovat o citlivosti objednavatele, tedy Rudolfa II., pro malířství, i když je manifestem povýšil ze řemesla na umění (a v jeho okruhu se asi v Praze poprvé namísto zavedeného statutu středověkých cechů objevila myšlenka akademie). Obdivoval, zdá se, zejména bravuru a nápadnou dovednost ve službách vizuální iluze – a jako pravé dítko své doby notně směšoval například astronomii s astrologií, alchymii s chemií, tedy vědu se šarlatánstvím a kuriozity se skutečnými skvosty či hodnotami. To je ostatně dostatečně známo, aniž by tento fakt nějak znehodnocoval jeho zásluhy o vznik internacionálního centra uměn a věd v Praze.

Co je však svým způsobem tragické pro osud dvorského umělce, je nepoměr mezi prací na zakázku a „svobodnou“ tvorbou, i když třeba Aachen se jistě takovými problémy vůbec nezabýval a pár nejlepších obrazů, do nichž vložil svůj skutečný talent – zejména portréty kolegů z rudolfínských kruhů nebo své dcery – maloval asi jen ve vzácných chvílích volna, kdy nebyl „úkolován“ císařem (poprvé navštívil Prahu 1588, do služeb Rudolfa II. vstoupil o 4 roky později). Takže smůlu máme spíše my, diváci. Navíc – pokud si zájemce nezakoupí a neprostuduje drahý, jistě obsažný a skvělý katalog, v němž bude určitě řada fenoménů přiměřeně a konkrétně historicky interpretována – i po přečtení rozsáhlých doprovodných textů, umístěných na panelech přímo ve velmi pěkné instalaci, nebude asi ze všeho příliš moudrý. Navzdory určité žoviálnosti, jíž se patrně autorka snažila přiblížit (jinak spíše podceňovanému) laikovi a vědu tak „polidštit“, Aachen jako konkrétní osobnost přece jen trochu uniká a Rudolf II. ostatně také. Lze pochopit, že seriózní akademická výstava se splendidní oficiální záštitou se například snažila trochu potlačit pověstný „erotismus“ mytologických scén a dokonce se domnívám, že právě Aachen si v těchto zakázkách, byť je plnil s malířskou bravurou a dovedností, nijak neliboval. Byl to však patrně moudrý muž, který jistě dokázal ocenit dobré bydlo. Tvář na autoportrétech z pozdějších let jeho života je pozoruhodně mírná a vědoucí... Dokonce v něčem silně připomíná sebereflexi rembrandtovskou.

Přesto nelze nepřipomenout nebezpečí manipulace historických faktů. Zdá se totiž stále více, že Rudolf II. by se byl, kdyby se byl narodil o několik století později, přece jen asi nejvíce potěšil dnešní záplavou fotografické a filmové pornografie nebo produkcí Jana Saudka. Nikdo nepochybuje o tom, že dvorní malíři vytvářeli i porno, ale pouze jako přísné privatissimum objednavatele. Život každého sociálně zařazeného člověka (tedy i umělce nebo císaře) byl natolik spoután pravidly psanými i nepsanými, že téměř každá něčím významná emoce měla svou „ikonografii“, mytologickou nebo náboženskou, která obvykle dost složitě, třeba i pomocí programové symboliky nebo alegorie zakrývala skutečnou motivaci. Námětem respektovaného výtvarného díla se tudíž (na rozdíl od současnosti) nemohlo stát cokoli a výklad volby tematických okruhů by měl být povinnou součástí každé uměleckohistorické interpretace.

Do jaké míry je Aachenova tvorba zároveň součástí dobového paradigmatu, naznačuje nejen doprovodná výstava jeho souputníků z Rudolfova okruhu v Obrazárně Pražského hradu, ale i malá výstavka Umění kresby v Německu 1540-1650 – Aachenovi současníci ve Schwarzenberském paláci. Alena Volrábová zde soustředila několik kreseb německých umělců (ze Sbírky grafiky a kresby Národní galerie v Praze), kteří se obdobně jako Aachen pohybovali v přibližně stejné době na dvoře bavorských vévodů v Mnichově i v patricijském domě Fuggerů v Augsburku. Kresby Matthiase Kagera, Melchiora Bocksbergera, Georga Pechama, Hanse Friedricha Schorera ad. se vyznačují mj. stejnou bravurou i obdobným okruhem témat, i když kresba je vždy mnohem spontánnějším výtvarným projevem než jiné techniky.

Pěkným nápadem jsou v rámci aachenovských výstav tematické procházky, sledující zejména místa pobytu Hanse von Aachena na Hradě, lokalizaci původní rudolfínské galerie či císařovo bydliště, včetně instruktivní mapky, což dosavadní poznání historie Rudolfova okruhu i života Pražského hradu v očích kulturní veřejnosti nesporně velmi obohacuje. Akademická obec se bude věnovat tomuto tématu navíc mezinárodní konferencí – "Hans von Aachen and new research in the transfer of artistic ideas into Central Europe", která se bude konat ve dnech 22.-25. 9. 2010 v Akademickém konferenčním centru Ústavu dějin umění AVČR v Husově ulici v Praze 1. Nabízí referáty věhlasných badatelů, včetně Thomase DaCosty Kaufmanna, autora syntetických prací o rudolfínském umění. Jistě se dočkáme třeba sborníku nebo alespoň zprávy z této konference, která, zdá se, slibuje přece jen více historické objektivity.

Vytisknout