"Integrace" není jen ošidným a nejméně dvousečným heslem...

10. 9. 2010 / Miloš Dokulil

Anglický výklad uvozovkovaného výrazu v titulku má ve Wikipedii osm významů pro sociální vědy. (V českém znění je to obdobné, jen stručněji přeloženo z anglické verze.) Pro naše účely zkusím z té osmičetné parcelace udělat modifikovaný dvoupólový "koktejl". (Navíc wikipediovské členění nepostihuje některé další reálné integrační "parkety", prezentující nemalé "rozhraní" pro "začlenění", jako třeba je náboženská, "mistrovská" ve špičkovém sportu nebo řemesle, anebo status "odborně vědecký" nebo literárně-publikační.) Jde-li o integraci lidí v rámci nějaké širší komunity (v národě, ve státě; ale i o profesionální skupiny), předem se předpokládá, že jde o nedostatkové sociální zboží.

Automaticky to znamená, že ovšem takový apel může být vznášen ať už ze strany aktuální většiny, anebo naopak menšiny; přitom buďto jako "žádoucí" (ne-li nekompromisně nutný, anebo naopak zcela vyloučený) požadavek shůry, anebo zrovna tak jako "kýžený" (ne-li naopak s obavami vyřčený, anebo dokonce obávaný) proces vnímaný "zdola". V každém případě půjde o "něco za něco", takže "integrovaná" pospolitost tím novým propojením něco získá i ztratí; přičemž bude vždy znovu pro většinovou "komunitu" otázkou, jakou cenu je ochotna za to také "zaplatit", dosáhne-li svého (protože spíše většinová společnost mívá trumfy v ruce). V dnešní nemálo rozrůzněné společnosti ani "integrace" není vnímána nějak absolutně a ve všech možných souvislostech. Lze očekávat, že každý průměrně intelektuálně a citově vybavený jedinec chce se především dobře cítit "sociálně", tj. na takové úrovni, aby neměl pocit přezírání druhými v běžných každodenních situacích v rámci širšího možného začlenění.

Abychom se neutopili v teoretizování. Nejčastějšími "menšinami" mohou být lidé nejen za rasově či jazykově vyčleněnými bariérami, ale v současné kombinaci s žádnou odborně vyhodnotitelnou kvalifikací (až na dvě ruce k lopatě); máme tu pak nejčastěji specifickou "menšinu", se kterou si společnost (stát, podnikatelská sféra, okolí v místě bydliště) stěží poradí, ať už jsou zbarvení kůže nebo komunikační jazyk jakékoliv!

Samozřejmě, že můžeme mít třeba muslimy odkudkoliv v USA, ať už jakkoliv zbarvené pleti (třeba z Pákistánu, ze subsaharské Afriky, anebo z arabských států). Dnes v USA bude více než barva pleti nebo osobní příslušnost k nějakému náboženství svou roli hrát možnost kvalifikačního uplatnění. I když ve specifických situacích právě jisté emočně zabarvené souvislosti budou vždycky výjimkou. (Např. zda v blízkosti dvou teroristicky zničených věžáků v New Yorku 11. září 2001 lze budovat muslimské centrum, či nikoliv; protože takto se mohou vždy znovu navozovat rozdíly mezi "my" a "oni".) --- Nechoďme tak daleko. V EU je několik států, které jsou už několik desetiletí buďto možnou výchozí zemí další migrace, nebo i cílovou zemí očekávaných "sociálních" -- a především ekonomických -- jistot. Svou závažnou roli tu ovšem hraje kvalifikační úroveň přistěhovalců. Ti ani nemusí mít osobně zájem na "integraci", protože své rodinné kořeny s výchozí zemí nepřerušili. V první generaci je tu navíc nemalá jazyková bariéra. Stačí podívat se do Německa na tamní nemalou tureckou nebo arabskou "menšinu". Ještě v druhé generaci přistěhovalců je zvýšené riziko, že děti z takových rodin několikanásobně (až 4x víc) než děti z "domácího" německého obyvatelstva nedokončí školu, takže -- už z "kvalifikačního" hlediska -- nemohou překročit "bariéru". --- ČR má nejviditelněji ten "menšinový" problém v romské populaci. Začíná to až příliš okatě (tedy "viditelně na první pohled") v tom, jak vypadá místo bydliště a péče o bytový fond. Další filtr vůči sociálně a kulturně odlišnému okolí vzniká -- opět nemálo odlišným -- udržovaným tradičním způsobem života mezi Romy. Může být nejen teoretickou otázkou, co je "právem uchovávanou hodnotou", a co naopak jsou nežádoucí průvodní jevy setrvalé tradice.

Nejen mezi společně usazenými Romy a nejen třeba mezi přistěhovalci na předměstích francouzských měst (tzv. "banlieu") převládá sice někdy udržování vzájemných příbuzenských vztahů a dalších zvyklostí, ale zároveň také v průměru zanedbatelná úroveň kvalifikace pro soutěž na trhu práce, což zvláště, když se snižuje poptávka po nekvalifikované práci ve stavebních oborech, může být jen další nepřekročitelnou svízelí při pokusech překročit ony jakoby neviditelné -- ale působící -- hranice vůči ostatnímu zaměstnanému obyvatelstvu. Není zřejmě třeba moc zdůrazňovat, že kvalifikovaní lidé nacházejí novou práci vždy snáz. Jsou také lépe disponováni k případné změně dosavadní kvalifikace, není-li zbytí.

A jsme u jádra věci. Rozmanité programy vnímají především až doprovodné negativní následky existence jakýchkoliv menšin. A pak různě předpřahají vůz před koně. Ať už opakovaným vysídlováním "nepřizpůsobivého" obyvatelstva, anebo -- ne tak často, a přece taky s křížkem po funusu -- dramatičtějšími pokusy o "integraci" aspoň mezi školáky především sociálně nestejných "etnik".

Ještě než se dítě narodí, řadu předpokladů geneticky získá už v těle matčině. Po narození zvýšenou silou a účinností působí především prvních biologicky šest let na zformování výchozích parametrů pro další život. Nemalým vzorem pro příští dominantní sociální návyky tu jsou vlastní rodiče a starší sourozenci. Fyziologicky je mozek předškolního dítěte jinak nastaven než v dalším období. Předškolní dítě podvědomě i vědomě se zařadí do sociálního vzorce vlastní rodiny a jejího způsobu života. A pak je "pozdě bych honiti"...

Pokud si nebudou samotní rodiče jisti tím, že jejich děti by měly mít přinejmenším obdobnou výbavu pro život jako jejich často nemálo šťastnější okolí, budeme integračními programy stále ten záchranný vůz předpřahat před ty koně. Nejdřív musí po přiměřené míře integrace zatoužit rodiče a něco účinného musí začít pro to dělat u svých ještě nenarozených dětí, a to bez ohledu na všechny možné handicapy, které by takové riskantní rozhodnutí mělo jak pro ně hned a přímo, tak později pro vlastní děti; samozřejmě s tím nemalým požadavkem, co a jak udělat, aby ten jejich společný start do dalšího života byl lepší hned aspoň pro ty děti, když pro samotné rodiče je zprvu jen nejistou výzvou spojenou s nemalými sociálně-kulturními překážkami. To vše je spojeno pochopitelně s nemalými oběťmi, i s nutností také sobě -- rodiči -- nastavit nemalou míru sebekázně. Předpoklady nežít jen biologicky ze dne na den, když zrovna nejen už dlouho práce není a různé podpory také hned nemusí být -- v rámci stávajících příbuzenských vazeb -- snadno a okamžitě stěží se v takovém sevření opouští. (Psychologicky zazobané pozice dané "menšinově zděděnými integračními pouty" jsou dlouho přijatelné, ne-li vhodné, ne-li dokonce žádoucí, a to nejen pro vlastní děti, nýbrž i pro vzájemnou "menšinovou integraci", obohacující možná obě strany.) --- Předškolní děti s obdobnými předpoklady pro další život si automaticky budou rozumět. Těm nevadí ani rasa, ani původně jiný mateřský jazyk (jako údajně "menšinově relevantní diskriminační fenomén"). A zvyk pak je druhá přirozenost; bez dalších shůry za miliony komisionálně připravovaných "opatření"...

Vytisknout