Škola jako národní svéráz Věcí veřejných

9. 9. 2010 / Miloslav Štěrba

Národní svéráz politiky Věcí veřejných zatím nejvíce vynikl v podání ministra dopravy. Jeho stranický druh na ministerstvu školství však prokazuje mimořádnou schopnost začlenit se do tandemu řízeného Radkem Johnem, a po avizovaném, posléze odvolaném, 180 tisícovém náborovém příspěvku pro nastupující pedagogy nás omráčil Josef Dobeš další "ranou do hlavy". To když přišel s nápadem, že na pedagogická studia budou přijímání jen ti uchazeči, kteří předtím, až dvouletou praxí na školách, prokáží svůj kladný přístup ke zvolené profesi.

Jeho nápad okamžitě odmítli ředitelé škol, pro které je nepředstavitelné, že by za stávajících mzdových poměrů měli na školách zaměstnat další lidi. Nebo se vrátíme k praxi panující ve Zlíně v dobách "velkého šéfa", kdy mladí muži a ženy dřeli prakticky zdarma na stavbách, jen aby měli šanci být přijati do dobře namazaného soukolí obuvnické firmy?

Ministrův nápad však obsahuje i negativní poselství pro občany. Jakou budoucnost můžeme očekávat od tak důležitého resortu, jestliže v jeho čele stojí člověk s tak minimální schopností vnímat realitu českého školství? Je nepředstavitelné, že profesně nepřipravený člověk zamíří do útrob české školy, aby tam vykonával pedagogickou činnost. Možná by mohl jako oni "mladí muži" ze stavby železnice v Lutonině krumpáčem zušlechťovat okolí školy, ale mít na starosti (jen ty právní konsekvence!) školáky, chtít je "zpacifikovat" ve třídách, a co by je asi učil? Nebo snad je rodičům ukradené, že jejich dítě bude trávit školní léta nikoli pod vedením kvalifikovaných učitelů? (Zřejmě bychom se pak dočkali, že nás ve zdravotnickém zařízení budou léčit zájemci o studium medicíny.)

Dovolím si zadat panu ministrovi domácí úkol. Média nás informují, že učitelé mají v Česku o polovinu menší platy než jejich západní kolegové. V regionálním školství (viz MfDnes,15.9.) pracuje kromě 150 000 učitelů ještě dalších 80 000 nepedagogických pracovníků. To není malý počet. A jejich příjmy? Stačí se podívat na žebříček odměn nepedagogických pracovníků na školách. Takže, pane ministře, proč tento významný segment školských pracovníků zůstává mimo vaši pozornost?

Je rovněž nepochopitelné, aby ředitel měl mít v budoucnu možnost rozdělit na odměnách daleko větší částky než dosud. Často násobky. Při průměrné znalosti povahových rysů českých školních ředitelů, poměrů ve školních kolektivech, je to víc než problematické, určitě téma pro školské odboráře.

Peníze nejsou to hlavní, co by nás mělo na školství zajímat. Pokud občané budou přesvědčeni, že lidé odpovědní za výchovu a vzdělání mládeže jsou profesionálové, zaujatí svým důležitým posláním, určitě ještě léta budeme klidně žít s vědomím, že práce ve škole není cestou k zbohatnutí, že platové nůžky se mohou ještě více rozevřít, neboť práce učitele má snad nejblíže k tvrzení, že jde nikoli jen o práci, ale i poslání. Jenže jak ve školství, tak i v ostatních resortech nás "vláda rozpočtové odpovědnosti" přesvědčuje o své nekompetentnosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.9. 2010