Vypukne ve Francii občanská válka?

12. 8. 2010 / Josef Brož

Cizí vzpoura?

Celé to připomínalo nepokoje kolem Paříže, ale i v dalších městech, které před pěti lety vyvolaly v celé Evropě velké zděšení. Byla to tehdy největší vzpoura od roku 1968, výjimečný stav trval celé tři týdny. Co se děje nyní?

Před svým odjezdem na dovolenou ohlásil prezident Nicolas Sarkozy v Grenoblu sérii opatření, které mají zabránit násilnostem. Ty vypukly po smrti jednoho přistěhovalce arabského původu, kterého při loupení zabili policisté. Sarkozy vyzval k přijetí zákona, který by umožnil odejmutí občanství Francouzům "cizího původu".

Sémantická jemnost je v klíčovém spojení: "Francouz cizího původu". Kdo to je? Podle socialistů byla Sarkozyho vystoupení v duchu strategie "Le Pen Light", jak prohlásil bývalý ministr Pierre Moscovici. Ozvali se ale i dosud vlivní Sarkozyho podporovatelé, jako filozof Bernard-Henry Lévy, který prezidenta napadl z neústavnosti. Neexistují bývalí, nebo současní Francouzi, tvrdí.

Předseda populistické Národní fronty Jean Marie Le Pen označil Sarkozyho výroky za pouhou "komunikaci", která jen potvrzuje dlouhodobě jeho názory. Nezůstalo ale pouze u slov a komunikace. Prezident totiž vzápětí nařídil likvidaci 300 nelegálních romských kočovných táborů a okamžitou deportaci rumunských a bulharských Romů, kteří podle něj ruší pořádek.

Podle bývalého socialistického premiéra Michela Rocarda, který už leccos pamatuje, bylo hlavní chybou zrušení policejních jednotek, tzv. policie proximity, která by stály nablízku občanům (i těch cizího původu). "Represe je prohra prevence," tvrdí. Sarkozy, který svou popularitu získal jako ministr vnitra výroky o německém čistícím stroji Kärcher, se tím dnes podle Rocarda ocitá na úrovni řešení režimu Vichy. Ve Francii "jsme to naposledy viděli za nacistů", dodal.

Oheň a strategie

Ve Francii se mnohdy válka nervů a emocí odehrává spíše verbálně: v tisku a v televizi. Tímto způsobem je možné chápat i Rocardův výrok, že "zvyšování napětí vede k občanské válce". Když v roce 1990, za socialistického monarchy Françoise Mitterranda oznámil, že Francie "nemůže přijmout veškerou bídu světa", mnozí se od něho odvrátili.

Nynější mediální návrat do francouzského veřejného kolbiště ale Michelu Rocardovi sluší. Vrací totiž problematiku výbušného podloží sociálního napětí na jinou úroveň, na níž často zapomínají i socialisté. Navíc strategicky posiluje možnosti strany, která se tak ráda čas od času vychyluje k extrémům. Z prezidentské perspektivy lze očekávat, že právě Rocard, kterému bude v srpnu 80 let, podpoří předsedkyni Martine Aubryovou proti Nicolasi Sarkozymu za dva roky.

Ocitáme se na žhavém terénu, na němž bude hořet fakticky i symbolicky půda pod nohama oběma hlavním pólům ještě dlouho. Prezidenta Sarkozyho, oslabeného skandály, čeká koncem srpna vláda, kterou chce obměnit. Mezi svými ministry nebude jistě postrádat dva tvrdé muže: Brice Hourtfeuxe, ministra vnitra a Christiana Estrosiho, ministra průmyslu. Jmenovaný Estrosi již označil Rocardovy výroky za názory důchodce "mimo realitu".

Autor je publicista.

Vytisknout