S čím se vlastně bude v tom protikorupčním boji bojovat?

12. 8. 2010 / Stanislav A. Hošek

V ostatním se boj s korupcí bude podle vlády opírat o maximální transparentnost činnosti veřejné správy, dodržování mezinárodních pravidel v této oblasti, pravidelné vyhodnocování korupčních rizik, rozšíření kompetencí NKÚ a konečně v ratifikaci Úmluvy proti korupci.

Bezesporu všechno "lidulibá" opatření. Jenže!

Úplatkářství v minulém režimu

Hovořilo-li se u nás začátkem devadesátých let o korupci, bez výjimky se tvrdilo, že jde o pozůstatek morální devastace způsobené minulým režimem. Za nadvlády KSČ bylo skutečně úplatkářství velmi rozšířeno. Již tehdy ale odborníci tvrdili, že jev byl fakticky "racionálním" chováním v případech značného převyšování poptávky, nad nabídkou, takže bylo reálné předpokládat, že s rostoucí nabídkou bude klesat. Úplatky totiž byly poskytovány především v těch případech, kdy občan měl na požitek nárok, ale systém nebyl schopen nárok realizovat všem, kteří ho měli. Takže úplatek byl fakticky něco jako příplatek k ceně. Řečeno dnešním, tržním jazykem, šlo o smluvní cenu, jejíž navýšení ovšem inkasoval jedinec, aniž byl tento jeho příjem zdaněn. Výše takové "pozornosti" byla doslova tržně odpovídající ceně požitku. Mnohdy byla realizována dokonce jen v naturáliích od bonboniér přes alkohol.

Již tehdy ale existoval zvláštní druh úplatků, inkasovaných úředníky, veřejnými činiteli, ba dokonce i představiteli moci. Ten byl stíhán tak exemplárně, že jeho výše se musela oběma stranám opravdu "vyplatit", aby se o ni někdo vůbec pokusil. Hovořilo se třeba i o automobilech za přijetí na VŠ. V prostředí policejního státu nebyla zajištěna kontrola veřejností, takže jiná účinná metoda potírání úplatkářství, než vysoké sankce, byla nepředstavitelná.

Za nadvlády KSČ ovšem nebyla známa "tvrdá korupce", čili uplácení za účelem získání moci, či alespoň výhod z ní plynoucích. Moc byla v onom systému totiž jednou provždy dána. Patřila nomenklatuře a její výstavba byla oproštěna od korupčních metod. Byla totiž založena na "demokratickém centralismu" tedy prakticky převážně na klientelismu.

Korupční chování jako systémová nemoc

V posledních letech se již v souvislosti s korupcí nehovoří o minulém režimu. Takový argument by již asi neprošel ani mezi mladými, natož mezi pamětníky.

Od počátku existence nového režimu, ve veškerém tom boji s korupcí, postrádám ale zásadní odpovědi na to, co současná moc za korupční chování vůbec považuje a co ještě ne. Nebudu jevy vyjmenovávat systematicky, protože si nemyslím, že je dovedu postihnout všechny, ale zmíním se alespoň o těch nejviditelnějších.

V globálním pojetí svobodného obchodu považuji za korupční chování politické moci především v existenci daňových rájů, do nichž superbohatí unikají před daňovými povinnostmi zemí, v nichž podnikají. Kdyby vlády třeba jen rozhodujících zemí světa, kupříkladu G8 či G20, myslely boj s korupcí opravdu upřímně, pak by podle mého způsobu myšlení, v prvé řadě udělaly všechno proto, aby nadnárodním korporacím znemožnily využívat tyto únikové zóny. Vždyť vlády daňových rájů jsou fakticky, v prostoru celoplanetárního svobodného obchodu, svým způsobem také "zlotřilé".

Za globálně korupční chování vlád považuji rovněž sanování bank v probíhající finanční krizi, jakož i různá opatření typu "šrotovného", což jsou všechno fakticky úplatky poskytované vládní mocí vrstvě největších finančníků. Vládci si tak zajišťují oddalování sociálních nepokojů a tím spolehlivější vládnutí. Politici si tak u bank doslova koupili sociální stabilitu, alespoň na čas.

Za privatizací veřejného sektoru vidím rovněž korupční jednání politické moci. Vlády si těmito opatřeními totiž zajišťují podporu od nejbohatších vrstev společenství výměnou (úplatkem) za to, že jim dovolují další zvyšování zisku rozšířením ziskového hospodaření na oblasti, které mu doposud nepodléhaly. Odborně se hovoří o privatizaci veřejného sektoru.

Hospodářský systém svobodného obchodu od samého počátku využíval mimo jiné institutu provize, čili odměny za zprostředkování. Ten ale v mých očích není ničím jiným než legalizovanou korupcí. Není-li zákonem navíc určena ani její maximální výše, pak jde o korupci naprosto jednoznačnou, ať již provizi obdrží kdokoliv, nadtož pak veřejný činitel.

Nespornou korupcí je sponzoring politických stran. A to i takový, který je "tzv. transparentní", čili sponzorem oficiálně přiznávaný a stranou vykazovaný. Kdyby nic jiného, tak sponzorovaný si ve veřejné funkci nikdy vůči sponzorovi nedovolí taková mocenská omezení, jaká si dovolí vůči anonymnímu "nekamarádovi". Především ale žádný zákon není schopen postihnout tajná sponzorství jako hrazení nákladů na vydávání tiskovin, letáků, či dokonce částečné hrazení nákladů stranických akcí formou třeba spolupořadatelství.

Vlády se naprosto zjevně dopouštějí korupce rovněž tak zvanými investičními pobídkami. Ať již jsou prováděny daňovými prázdninami, investicí do průmyslových zón, ale rovněž některými typy dotací a dokonce i celou spoustou programů, financovaných především ze zahraničních prostředků. Klasickým příkladem jsou dotace firmám vyrábějícím fotovoltaické panely, místo dotací do výzkumu fotovoltaické energetiky.

Za klasický příklad korupce považuji rovněž snižování daní podnikům s odůvodněním, že tím bude podpořena jejich tvorba nových pracovních míst. Tento důvod, patřící do arzenálu pavědeckých ekonomů, je již praxí mnohokrát vyvrácen, ale přesto je vládami stále užíván. Při tom se ví, že nová pracovní místa spolehlivěji vytvoří spíše vyšší spotřeba, čili poptávka, než jakékoliv manipulace s daní zatěžující zisky podniků.

Samostatnou korupční kapitolou je lobbing. Ať se řídí sebepřísnějšími pravidly, nikdy ze sebe nesundá pel korupce. A to ani tehdy, když legislativa v některých zemích již dávno přísně zakazuje osobní styk politika s lobbujícími a dovoluji jim pouze styk s pracovníky jeho kanceláře. Ba ani, když politikova kancelář musí vést o lobbingu nejen veřejné zápisy, ale především účetnictví.

Těmito několika konkrétními příklady, které současná politická moc vesměs ani nepovažuje za korupční chování, chci podpořit názory lidí tvrdících, že korupce je systémovým prvkem dnešního pojetí svobodného tržního systému. Ti proto vesměs vidí současnou vládou vyhlášený boj s korupcí za jednu z forem spíše zakrývající samu podstatu systému.

Počátky korupce v polistopadovém chování mocných

Naznačil jsem v předešlém textu, že úplatkářství v době nadvlády KSČ vnímám jako slabší formu korupce. Za závažnou a asi nejnebezpečnější formu korupce však považuji tu, kterou si lidé kupují politickou moc.

Tak kupříkladu vidím korupci v jednání Václava Havla, který Čalfovi zaručil premiérské křeslo za to, že on mu zajistil zvolení za prezidenta v tehdy komunistickém Federálním shromáždění. Mohu se navíc domýšlet, že zmíněné zvolení rovněž nebylo zadarmo. Jak jinak si mám vysvětlit, že nebyli potrestáni ani nejpřednější představitelé režimu, který byl zákonem prohlášen za zločinecký?

Vůbec se dneska nehovoří o korupci privatizační. Porevoluční euforie bezprostředně svrhla nejvyšší ředitele státních podniků, kteří byli nomenklaturními kádry ÚV KSČ a tak měli vedle hospodářských funkcí i politické, od poslaneckých po zastupitelské a další. Na jejich místa byli živelně, obvykle místními aktivisty OF, "zvoleni" noví ředitelé. Z hlediska odborné způsobilosti to samozřejmě byli většinou také bývalí členové KSČ, kteří se ale, coby odborníci, nikterak viditelně nezapletli do politické nadvlády.

V první polovině roku 1990 se vedl rozhodný střet o formu translace hospodářství z plánovitého na tržní. Zodpovědným za ni byl místopředseda federální vlády Komárek. Toho se povedlo vyslat na "studijní cestu"do Chile. Už se dneska nedovíme, kdo mu ji fakticky naordinoval. Víme však, že té doby skvěle využil Klaus. Svolal si velký aktiv oněch nových "kapitánů" národních podniků a předestřel jim svůj návrh ekonomického přechodu jimi řízených podniků na tržní podmínky. Prezentoval jim formy privatizace, mezi nimi i privatizaci do vlastnictví managementu. Přesněji, převedení státního majetku do jejich osobního vlastnictví. To byla fakticky největší korupce v polistopadové éře. Nejvyšší manažeři národního majetku byli zkorumpování šancí získat jeho část, takže proto souhlasili i s dalšími privatizačními metodami právního přítmí.

Stačí tyto dva příklady, abych si troufal tvrdit, že kořeny veškeré korupce současnosti tkví v samých začátcích konsolidace polistopadové politické moci v naší zemi. Nepotřebuji k tomu dokonce ani připomínat, že když disidenti nechtěli do své první vlády Klause, tak ten se sám vnutil na velvyslanectví USA, kde nabídl převedení naši země do sféry svobodného trhu. Část zápisu z jeho jednání není velvyslanectvím dodneška odtajněna, takže si já osobně mohu domýšlet cokoliv. Bylo by dobré, kdyby se v budoucnu ukázalo, že šlo ze strany USA jen o korupci a ne ze strany Klause dokonce o vlastizradu. Korupce za účelem získání politické moci byla tedy prokazatelně na samém počátku nového režimu po listopadu 1989. Šlo kvalitativně o mnohem nebezpečnější jev, než jakým bylo úplatkářství všeho druhu v minulém režimu, i když i to bylo již tehdy odsuzováno a postihováno, bohužel s malou účinností.

Něco slov na závěr

Korupce není jenom uplácením jedinců, je to útok na samou podstatu demokratické politiky. Je nemocí každého systému, v němž je veřejný prostor natolik netransparentní, že se veřejné může dostat pod kuratelu privátních zájmů. Nositel svrchované moci ve státě se tak stává neschopným kontrolovat, zda jeho zastupitelé ji nevykonávají v prospěch soukromých osob na úkor společenství.

V prostředí degradace všech hodnot na tržní, je korupce organickým výsledkem přirozeného chování jedinců a nebude-li se její potírání provádět pod naprostou kontrolou veřejnosti, skončí podobně, jako "Akce čisté ruce" Zemanovy vlády. Zesměšněním celé aktivity.

Vytisknout