Je prostor pro aktivní hospodářskou politiku?

Temelín, kanál a východisko pro českou ekonomiku

3. 8. 2010 / Jaroslav Ungerman

Škrtat výdaje veřejných rozpočtů je jistě legitimní postoj. Je však také část ekonomů, která varuje před důsledky takových škrtů. Připomíná, že je poměrně tenká hranice, kdy ještě lze škrtat, a kdy už není vhodné škrtat.

Vznikne rozpočtovými škrty něco nového? Nebo povedou k tomu, že dojde k omezení kapacit a zániku pracovních míst a protože bude v dalším kole ještě méně daní, tak se znovu začne škrtat atd.

Klademe si vůbec otázku, zda má smysl dělat něco aktivního v ekonomice, nebo jen čekáme na to, až se pomalu z krize dostane samovolně? Je vhodné i nyní založit něco nového, nebo spoléhat na investice do školství a vědy a výzkumu a očekávat, že po čase tyto investice vytvoří nové příležitosti pro naše firmy? Taková diskuse se u nás moc nepěstuje.

Přitom aktivní politika vlády, kdy se snaží překonávat následky dlouhodobé hospodářské krize v minulosti existovala. Jak je z historie známo - v případě Velké krize ve třicátých letech - definitivní konec krize znamenalo teprve zapojení státu do rozsáhlých investic.

Byl to např. známý New Deal, který pomohl, aby americká ekonomika překonala následky krize do začátku druhé světové války. Některá tehdejší opatření pak přímo určovala velikost výroby, regulovala zemědělskou výrobu s cílem zvýšit výkupní ceny a tedy příjmy farmářů, zasahovala do konkurenčních vztahů atd. Je možné říci, že to byla řada opatření, kterými byla centrálně ekonomika řízena. Je nutno také dodat, že tato opatření byla po krátké době zrušena, ale jejich efekt – překonání krize - byl nepochybný.

Také Evropa má své příklady státní intervence ve prospěch obnovy hospodářského růstu a překonání důsledků krize. Není nakonec třeba chodit nikam daleko. Československá ekonomika se zřetelně vymanila z krize po roce 1935, kdy se začíná s budováním pohraničního opevnění a začíná se zvýšenou měrou zbrojit a tedy rostou dodávky pro armádu. Kromě jiného - bylo to podmíněno rozsáhlými státními půjčkami. Šlo o půjčky na obranu státu, které v pozdějších letech dokonce byly povinné – např. formou mimořádné daně ze zisku, která byla příjmem příslušného fondu.

Je mimořádně zajímavé se začíst do dobového tisku a podívat se např. právě na konstrukci tzv. mimořádné daně ze zisku uplatňované od roku 1937. Podléhaly jí všechny právnické a fyzické osoby, které platily daň z příjmů. Pouze pro zisky nižší než 50 tis. ročně se neplatila tato mimořádná daň. Byla konstruována progresivně a nejvyšší sazbě daně 8% podléhaly příjmy nad 500 tis. Kč ročně (nejnižší sazba byla 2,5 % pro příjmy nad 50 tis. ročně). I to je zajímavé – vzhledem k současným diskusím o daňové progresi.

Viz Vojenské rozhledy ZDE

Tyto souvislosti jsou sice historicky velmi zajímavé, ale není cílem se jimi podrobněji zabývat. Z hlediska současnosti pak mají význam především proto, že ukazují, že tehdejší stát, který byl v ohrožení, neváhal přistoupit i k velmi tvrdým opatřením, jak obhájit zájmy celé společnosti. Důležité je pak i to, že naprostá většina tehdejší politické scény dokázala odložit své antagonismy a sjednotit se na zásadních východiscích z krize.

Možná, že v podobné situaci ještě nejsme. Hospodářská krize sice zasáhla velmi silně českou ekonomiku. O tom jistě není sporu. Ale současně již vidíme, jak se každá zpráva o vývoji ekonomiky komentuje jako důkaz toho, že ekonomika se z krize postupně dostává.

Vidíme na tom, jak velká jsou očekávání části veřejnosti - a také odborné - vidět už konečně zřetelné známky, jak hospodářská krize v české ekonomice končí. Proto i z poměrně nepatrných změn některých ukazatelů ekonomického vývoje se usuzuje na obnovení hospodářského poklesu, vymanění z recese atd. Očekávání toho, že se zase vrátí ta bohatá předkrizová léta, jsou veliká. Je to však vůbec reálné? Opravdu se dá vstoupit do stejné řeky?

Současně také slýcháme, že nikdo takovou krizi neočekával, že „ani v nejčernějších snech“ si ji neuměl představit, že nikdo neočekával takový deficit rozpočtů apod. Za prvé tato tvrzení nejsou pravdivá. Mají především sloužit k tomu, aby jejich hlasatelům vytvořila alibi. Nejsou totiž ochotni přiznat, že se ve svých úvahách o hospodářském vývoj hrubě zmýlili. Dokonce je možné tvrdit - byla-li skutečná odchylka v odhadech tempa ekonomického růstu bezmála deset bodů – namísto 4,8 % růstu je zde téměř stejný pokles (jak to „dokázalo“ ministerstvo financí), že jejich znalosti o hospodářském vývoji v ČR jsou velmi chatrné.

Za druhé, je to bohužel dosti špatné vysvědčení pro mnohé tzv. nezávislé ekonomické experty stojící mimo vládní struktury, kteří ona tvrzení ministerstva financí o ekonomickém růstu jen opakovali. Ukazují tím totiž veřejnosti, že nemají vlastní názor a že vlastně ani neumějí vývoj ekonomiky předvídat, že nedovedou dedukovat z vývoje v okolních zemích důsledky pro českou ekonomiku atd. Prostě tato krize odhaluje, že naprostá většina těchto tzv. expertů jsou pouze prodavači iluzí a nic jiného.

Právě spor o to, zda je zde skutečně velká krize srovnatelná s předválečnou krizí, či jen malé zakolísání na jinak nepřetržité cestě vzhůru, je v pozadí toho, jak tuto krizi „léčit“. Zda přistoupit k podobným krokům - jako v minulosti – tedy začít s velkými stavbami „hladových zdí“ či nechat vývoji volný průběh a očekávat, že se ekonomika z toho otřesu sama vzchopí.

Přitom není důvod si myslet, že se národní hospodářství z takového otřesu nevzpamatuje. Určitě ano, protože každý takový velký organismus, již v mnohokrát v minulosti prokázal svoji životaschopnost a tak bezpochyby se z tohoto otřesu dovede vzpamatovat. Je ovšem jinou otázkou, co všechno tomu bude předcházet a jak dalece se takové pomalé oživování promítne do osudu mnoha lidí.

Snad by bylo dobré připomenout ještě jeden rozměr současné krize. Odehrává se totiž – z našeho pohledu – na pozadí zcela zásadních změn ve světové ekonomice. Uplynulých dvacet let zcela změnilo obraz světa resp. rozložení sil mezi hlavními regiony světové ekonomiky. Uvědomme si, že jenom za těchto dvacet let se ekonomika Číny zvětšila 4,5 krát oproti roku 1990, ale za dalších deset let to už bude 10 krát (k roku 1990). Dnes je to druhá největší světová ekonomika. Vedle ní je ekonomika Indie sice s pomalejším růstem – ale 6 -8 % ročně také zaručuje zdvojnásobení HDP za deset let. A jsou zde i další země.

Tato hospodářská krize tak přichází v období, kdy se vyspělé země musí vyrovnat s novou konkurencí a také s tím, že tyto nové země budou chtít svůj podíl na světových energetických zdrojích atd. Blížíme se jako svět k hranici vyčerpanosti možností dalšího zvyšování těžby energetických surovin, vyčerpanosti zásob pitné vody a dalších k životu nezbytných zdrojů? Možná, že ano.

To vše podle mého soudu nasvědčuje tomu,že ze současné krize není jednoduché východisko. Jsme připraveni na to, že etapa, kdy ekonomika bude vycházet z krize může trvat velmi dlouho – deset a možná více let? A jak vlastně bude vypadat ekonomika v pokrizovém období? Znovu se vrátí růst HDP k číslům z předkrizových let – 4 a více procent ročně?

Budeme čekat, jak to dopadne a nebo se pokusíme o aktivní kroky, jak vyvést ekonomiku z krize?

Snaha o aktivní řešení

Snaha najít aktivní řešení byla otcem myšlenky na zahájení nových velkých staveb, které by mohly být významným impulsem pro české firmy. Přitom je potřeba říci, že tyto návrhy se zrodily v diskusích mezi podnikatelskou sférou a představiteli zaměstnanců jako společné doporučení pro aktivní hospodářskou politiku vlády.

Viz podkladový materiál k usnesení vlády ČR 119/2010 z 8.února 2010
vycházející z jednání Rady hospodářské a sociální dohody – leden 2010

Nejsou to rozhodně návrhy, které by byly jednoznačně přijímány. Již od počátku se kolem nich rozvíjejí diskuse, zda jsou správné, potřebné, zda nepoškozují budoucí generace atd. Prostě rozvíjí se diskuse - často emocionální a bouřlivá – jak už to tak zpravidla bývá.

Snad právě proto by bylo dobré se nad těmito návrhy zamyslet. Nikoli jen proto, že jsou tzv. kontroverzní, ale především proto, že mohou posloužit jako určitý modelový příklad, jak případně mohou být podobné akce v budoucnu posuzovány a tedy s kolika námitkami se jejich předkladatelé budou muset vypořádat. Jak však rozhodnout o tom, kdo má pravdu? Je to vůbec tak, že je ona hledaná pravda jen na jedné straně? Je zde vůbec prostor pro nějaký kompromis?

Proč tedy dnes navrhovat realizaci dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín? Energie má zatím česká ekonomika dostatek a dokonce je její významný exportér. Je opravdu nutné připravovat další kapacity?

Ekonomické souvislosti energie z obnovitelných zdrojů

Zkusme se proto nad některými fakty zamyslet. V prvé řadě nad obnovitelnými zdroji energie, nad tím, zda mohou být v našich podmínkách reálnou alternativou klasickým postupům výroby elektrické energie.

Pomiňme vodní a větrné zdroje a věnujme se jen zdroji s dnes nejrychleji rostoucí instalovanou kapacitou – fotovoltaickým elektrárnám.

Na konci roku 2009 byla v ČR instalovaná kapacita fotovoltaických elektráren ve výši necelých 500 MW. Nárůst kapacit v tomto roce předstihl všechny předpovědi, neboť se počítalo s růstem kapacity zhruba na úrovni 250 MW a tedy minimálně o polovinu nižším. Na konci roku 2008 totiž dosáhl instalovaný výkon solárních elektráren pouze 60 MW.

Registrované žádosti na výstavbu solárních elektráren údajně již představují budoucí instalovaný výkon ve výši 4000 MW a některé odhady hovoří až o 5000 MW.

K tomu je potřeba dodat ještě několik čísel. Náklady na instalaci 1 MW fotovoltaické elektrárny představují v průměru 3 mil. EUR (zhruba 75 – 80 mil. Kč) a je k tomu potřeba zhruba 2 ha plochy. Z jednoho instalovaného MW lze za rok v průměru vyrobit 1,15 mil. kWh.

Tato čísla pak je možné doplnit ještě několika propočty. V prvé řadě jde o vysoké náklady na instalaci. Budeme-li hovořit o srovnatelných kapacitách např. v tepelných elektrárnách s moderním paroplynovým cyklem s vysokou energetickou účinností, pak náklady na instalaci 1 MW jsou přibližně 1 mil EUR. Solární elektrárny jsou tak zhruba dvaapůlkrát až třikrát dražší a to i přes výrazné snížení cen fotovoltaických článků.

Bez významu není ani to, že k jejich instalaci jsou potřeba poměrně velké plochy půdy. Často jde o půdu v zemědělsky nejlepších oblastech. Nejvíce hodin slunečního svitu v ČR je v nížinách - především na jižní Moravě. Proto se také tyto elektrárny staví v nížinách a pokud možno na rovině – tam jsou náklady výstavby nejnižší, oproti výstavbě na svazích nebo na zemědělsky nevyužívané půdě.

Zatím nikdo analýzu, kolik hektarů bonitní zemědělské půdy bylo těmito elektrárnami zabráno (a kolik ještě bude), patrně neudělal. Dílčí poznatky z praxe však spíše nasvědčují tomu, že bonita zemědělské půdy nehraje v rozhodování o výstavbě takových elektráren vůbec žádnou roli a tedy, že jejich výstavba na nejlepších zemědělských půdách je dovolena. Jinak těžko pochopit, proč některé tyto stavby zabírají nejlepší zemědělskou půdu.

Důvod, proč při rozhodování o výstavbě nehraje roli bonita zemědělské půdy, je ještě jiný. Dnes zemědělská činnost nevynáší – stačí se podívat do statistik. Proto je lepší půdu na 20 či více let pronajmout a žít z pronájmu. Je to bez nákladů a dá se tak dosáhnout také slušného příjmu. Případně půdu prodat, i když její cena je z pohledu investora poměrně nízká – vzhledem k celkové investici do fotovoltaiky. Je to prostě tak – zakoupí-li investor pro svoji fotovoltaickou elektrárnu zemědělskou půdu, pak se mu tato investice vrátí – včetně samotné elektrárny - zhruba do sedmi osmi let. Pokud by se zabýval zemědělskou výrobou, takové návratnosti nedosáhne.

Podle současné metodiky je elektřina z těchto elektráren vykupována za 12,25 Kč/kWh a tedy z jednoho instalovaného MW lze ročně získat 14 mil Kč. Cena je garantována na 20 let. Pokud je v současné době v provozu kolem 500 MW, pak za tuto elektřinu se v letošním roce zaplatí nejméně 7 mld Kč.

Je nutno také říci, že náklady na tuto elektřinu z obnovitelných zdrojů jsou započteny do celkových nákladů na elektřinu. Již v roce 2008 představovaly kolem 0,1 Kč/kWh a do roku 2011 patrně stoupnou na 0,3 Kč/kWh.

Podle odhadů Energetického regulačního ústavu by při instalovaném výkonu 2000 MW bylo nutno platit 0,55 Kč z 1 kWh v roce 2011. Naše úvaha však počítá s nižším instalovaným výkonem, nicméně potvrzuje základní relace. Průměrné domácnosti se tak zvýší náklady na elektřinu o minimálně 1000 - 1500 Kč ročně jen z tohoto titulu.

Budou tak dosahovat zhruba desetinu z celkové ceny. Na první pohled je to zatím velmi malý díl z celkové ceny, ale současně je to dnes rozhodující faktor růstu cen elektrické energie, což jednak ovlivňuje náklady domácností a také náklady podnikatelské sféry.

Rozhodující jsou však trendy. Pokud by se podařilo skutečně postavit výkon, na který byly podány žádosti – a to by patrně bylo možné během dvou tří let - pak by už náklady na elektřinu ze solárních elektráren dosahovaly kolem čtvrtiny celkové ceny elektrické energie pro konečné spotřebitele. To by zcela nepochybně výrazně ovlivnilo českou ekonomiku na dlouhou dobu. Na získání zhruba 5 mld kWh by bylo nutno vynaložit 55 - 60 mld Kč a to musí zaplatit koncoví spotřebitelé elektřiny.

Důvody, proč k takovému vývoji došlo, jsou celkem jasné. Ceny výkupu elektrické energie z fotovoltaických elektráren jsou stanoveny tak, že návratnost této štědře dotované investice je jen pět či šest let. Přitom výrobce nenese prakticky žádné riziko. Elektřina se musí vždy vykoupit – fakticky přednostně před klasickými výrobními kapacitami – a cena je dána na dvacet let. Takové bezrizikové podnikání dnes neexistuje nikde jinde v české a ani světové ekonomice.

Přijde-li investor, který by chtěl postavit klasickou elektrárnu – např. moderní paroplynovou elektrárnu s vysokou účinností provozu, pak on nemá žádnou jistotu, že svoji elektřinu prodá a za kolik ji prodá. Na rozdíl od fotovoltaické elektrárny, jejíž produkce se musí vykoupit vždy a za pevně stanovenou cenu.

Dá se pak hovořit o tom, že podmínky pro podnikání jsou v tomto oboru nastaveny stejně? Také proto jsou dnes fotovoltaické elektrárny podporované i bankovními úvěry - zase bez rizika. Opět na rozdíl od úvěrů pro podnikatele podnikající v jiných činnostech, kteří nemohou ve svých projektech těmto elektrárnám konkurovat, protože oni nemohou vyloučit rizika. Fakticky tak rozvoj fotovoltaických elektráren v současnosti omezuje jiná průmyslová odvětví, protože odčerpává úvěrové zdroje.

Opět zde je možno operovat s čísly. Bylo-li v roce 2009 instalováno celkem 400 MW, pak to vyžadovalo investice nejméně ve výši 1,2 mld eur tj. minimálně 30 mld Kč. Pokud v roce 2010 bude instalováno dalších nejméně 500 - 700 MW, je to dalších 50 mld Kč a z velké části to budou úvěry. A mohli bychom pokračovat, protože reálně postavit výkon 5000 MW, o kterém se hovoří, by znamenalo další investice ve výši 13 - 14 mld eur tj. 320 - 350 mld Kč.

To je natolik velké číslo, že to zpochybňuje reálnost takového záměru. Na druhé straně při zapojení peněz z evropských bank, investičních společností atd. to není zcela nereálné. Kde jinde totiž najít tak dobré – garantované státní legislativou – investiční příležitosti?

Právě kvůli těmto mimořádně výhodným parametrům – které jsou navíc podstatně výhodnější než jinde v Evropě – přitahuje výstavba fotovoltaických elektráren v ČR i různý spekulativní kapitál ze zahraničí. Přitom však nejde o žádný masivní přiliv kapitálu. Většina z těchto staveb je totiž stavěna na úvěr a vlastní kapitál je jen doplňkem úvěrů.

A dovedeno do důsledku – budou to nakonec čeští spotřebitelé této elektrické energie, kteří prostřednictvím vysoké ceny „zelené“ energie zaplatí takové spekulace. Přitom nelze vyloučit - naopak lze to s jistotou předpokládat - že zisk z provozu těchto elektráren skončí v zahraničí a zde možná nebude zaplacena ani daň z příjmu a tedy státní rozpočet z toho na daních moc nezíská.

Je s podivem, že k takovému vývoji vůbec mohlo dojít. Svědčí to především o tom, že patrně nikdo na ministerstvech nebyl ochoten spočítat důsledky takového rozhodnutí. Možná, že to byl záměr vytvořit z ČR nový Klondyke pro tzv. zelenou energii a přitáhnout sem spekulativní kapitál odkudkoli. Jen nikdo neřekl, že v konečném důsledku tento Klondyke pro investory zaplatí obyvatelstvo a podnikatelé.

Jen pro ilustraci – pokud se do konce letošního roku postaví 1500 MW ve fotovoltaice, pak to ročně bude stát 21 mld Kč (za výrobu 1,7 mld kWh, přitom tuzemská spotřeba elektřiny je 58 - 60 mld kWh tj. vyrobí se tak 3 % spotřeby) a to po dobu příštích dvaceti let. Z hlediska investorů je to mimořádný byznys...

Je proto rozumné, jestliže se po počátečním váhání podaří zastavit tento neobyčejně nákladný projekt výstavby fotovoltaických elektráren tím, že se sníží výkupní ceny této elektřiny. I tak to bude stát ročně desítky miliard na zvýšené ceně elektřiny Přitom nelze nevidět, že - i přes tyto zjevné ekonomické nesrovnalosti – v určité části politické scény stále existuje odhodlání toto „podnikání“ podporovat. Již jsou přece vytvořena zájmová sdružení a různé asociace provozovatelů fotovoltaických elektráren.

Rozvoj fotovoltaických elektráren však přináší ještě jeden problém a tím je zvýšená nestabilita přenosové soustavy a celého systému distribuce elektrické energie. Výkon takové elektrárny je nestabilní v závislosti na počasí a při tak velkém rozsahu kapacit, jaký se uvažovalo v ČR postavit, by to již velmi výrazně ovlivňovat stabilitu rozvodné soustavy.

Především proto, že fotovoltaická elektrárna produkuje nejvyšší výkon jen při nejsilnějším slunečním svitu a to je v létě jen zhruba 4 - 6 hodin během dne (kolem poledne). Pak její výkon již klesá. Znamená to také, že pak již musí být do soustavy dodáván další výkon z jiných zdrojů – zpravidla klasické energetiky, nebo musí být tento výkon dovážen. V podstatě také platí, že pro celý instalovaný výkon musí existovat rezervní kapacita, která bude schopna tento výkon nahradit.

Ekonomicky to také znamená, že k fotovoltaickým elektrárnám – postaveným a provozovaným fakticky s dotací – musí být k dispozici stejná kapacita provozovaná bez dotací. Přitom je také jasné, že odstavování těchto klasických kapacit jen na několik hodin a jejich opětné uvádění do provozu podstatně zhoršuje jejich ekonomiku.

Dalším problémem je také nutnost přenesení těchto výkonů na místo spotřeby. V současnosti se ukazuje, že dostatečné dimenzování přenosové soustavy vyvolává nutnost dalších investic. To pak také dále zvyšuje náklady, které jsou přeneseny na konečné spotřebitele elektřiny.

Je zde ještě další moment a tím je právě využití přebytku výkonu těchto obnovitelných zdrojů. Dochází k tomu při mimořádně dobrých podmínkách. Jak jsme se před časem dočetli, foukal nad větrnými farmami v západní Evropě vítr natolik silně, že produkovaly výkon na úrovni instalovaného výkonu.

Podle zpráv v tisku dosáhla dokonce 30. prosince 2009 výroba elektrické energie z větrných elektráren ve Španělsku podílu 54 % z denní spotřeby elektřiny. Jde však o zcela mimořádný výkon dosažený jen v jednom dnu. Obvykle se totiž uvádí, že koeficient ročního využití větrných elektráren dosahuje v ČR kolem 10 -12 %. Na pobřeží oceánu s trvalými větry je pak přirozeně vyšší. Nicméně obdobná situace, kdy výroba v těchto elektrárnách výrazně kolísá, se často v zimním období opakuje.

Došlo pak k tomu, že bylo nutné přenést takové výkony do míst spotřeby a přenosové sítě byly natolik přetížené, že hrozil jejich kolaps. Paradoxně tak přebytek výkonu těchto elektráren hrozil vyvolat rozpad rozvodné sítě.

Je tedy zřejmé, že rozvoj tohoto druhu obnovitelných zdrojů energie vyžaduje komplexní řešení v rámci celého energetického komplexu. Přitom mnohé z těchto problémů vznikají nedomyšleností a neregulovaným vývojem v energetice, který vyvolává další investice a v souhrnu tak jen zdražuje elektřinu pro finálního spotřebitele.

Určitým řešením jsou i různé modely řízení sítě, které umožňují v reálném čase regulovat výkon těchto malých rozptýlených zdrojů resp. v případě větrných farem regulovat i výkon těchto farem. Zpravidla to vždy znamená omezení výkonu a tedy celá soustava musí pracovat s rezervou výkonu a hlavně neobejde se bez spolupráce s klasickou energetikou. Základní výkon do sítě musí dodávat klasická energetika z velkých zdrojů a to žádná inteligentní síť nemůže nahradit.

Jednou z cest, jak řešit takové přebytky energie vznikající zapojováním těchto nestabilních zdrojů, je pokusit se o „skladování“ takové energie. To lze udělat efektivně v podstatě jen dvěma způsoby. Jedním z návrhů je vyrábět touto elektřinou např. stlačený vzduch, který se bude skladovat např. v bývalých podzemních ložiscích plynu a odtud pak bude jako stlačený vzduch pohánět turbíny jako špičkové zdroje energie. Je to však nesporně velmi nákladné.

Jako druhý - zjevně efektivnější - způsob je pak výstavba přečerpávacích elektráren, které by v době přebytku elektrického výkonu čerpaly vodu do zásobních nádrží a v době vysokých odběrů pak naopak elektřinu vyráběly jako běžné vodní elektrárny.

To je nesporně způsob, který je technologicky zvládnutý a dostatečně efektivní. Naráží však na jiný problém – vhodné lokality. Takové lokality lze nalézt zpravidla v horách, kde se dá dosáhnout potřebného spádu a také se dá vytvořit dostatečně velká nádrž.

Na první pohled se zdá, že by se taková akce neměla setkat s velkým odporem. Ovšem praxe je jiná. Zkusme dnes někde v ČR, které se problém nadbytku výkonu z obnovitelných zdrojů již nyní dotýká a v krátké době naroste do větších rozměrů, najít lokalitu na výstavbu přečerpávací vodní elektrárny. Je jisté, že pokus o takovou stavbu někde v horách, by okamžitě narazil na odpor místních občanských iniciativ.

Jednou z takových možností je využít vznikajících vodních ploch po vytěženém uhlí v severočeské hnědouhelné pánvi, kdy by horní nádrž takové přečerpávací vodní elektrárny mohla být umístěna v horních partiích Krušných hor a spodní nádrž v místě zatopených povrchových dolů.

Jaké řešení potom hledat při využívání obnovitelných zdrojů energie?

Soukromé zisky a náklady přenesené na celou společnost

V rozvoji české energetiky – pokud zde máme na mysli využívání obnovitelných zdrojů - se tak česká ekonomika dostala do velmi podivné situace. Dá se velmi stručně charakterizovat jako privatizace zisků a současně přenesení rizik (a také nákladů a ztrát) spojených s jejím rozvojem na celou společnost.

Jak jinak rozumět tomu, že společnost resp. stát svými zákony garantuje zisk soukromému kapitálu? Vždyť na druhé straně je to zase stát, který zajišťuje přenesení na celou společnost a uživatele elektřiny – tedy všechny občany – všech negativ takového podnikání. Jak vlastně stát resp. jeho úředníci přišli na to, jaká je cena elektřiny ze solárních elektráren, když se s ní nikde neobchoduje?

Státem vlastněné firmy budou muset investovat do posílení přenosových kapacit a vytvořit příznivé podmínky pro výstavbu regulačních kapacit pro stabilizaci rozvodné soustavy, musí najít způsob, jak elektřinu „uskladnit“. Bez výrazného příspěvku státu resp. jeho spolupráce - vytvořením vhodné legislativy - by také nebylo možné realizovat tak mimořádně výhodné podnikání.

Tento postup není ničím novým. Je v podstatě pokračováním toho, co jsme v nedávno viděli v případě řešení bankovní krize. Minulé zisky byly soukromým investorům ponechány a ohromné ztráty bank přeneseny na státní rozpočty a tedy daňové poplatníky. V případě české fotovoltaické energetiky sice nejde o daňové poplatníky (o ty patrně půjde až v dalším kole), ale jde o všechny uživatele elektřiny, na které jsou tyto náklady přeneseny.

Zbývá si jen povzdechnout, že na začátku byla jistě dobrá myšlenka – nenechat slunce svítit zadarmo.

Hovoříme-li o problematice energetiky je zde – právě v souvislosti s hranicemi a možnostmi pro soukromé podnikání - ještě jeden problém a tím je vlastnictví energetických zdrojů. V případě ČR jsou to především ložiska hnědého uhlí.

V minulosti byla v ČR vybudována vzájemně provázaná soustava energetiky. V jejím rámci byly vybudovány teplárenské kapacity - kombinovaná výroba elektřiny a tepla - které měly „přidělenu“ určitou palivovou základnu, jak se tomu v dobovém jazyku říkalo. Byly tak vybudovány systémy centralizovaného zásobování tepla, kde jednotlivé tepelné zdroje, které dodávaly zpravidla technologické teplo a teplo pro bytový fond a současně měly i výrobu elektřiny, byly konstruovány na určitý typ uhlí. Dnes po privatizaci hlavních těžebních společností však může být vše jinak.

Kdo donutí soukromého majitele uhelné společnosti k tomu, aby dále dodával uhlí na trh a spotřebitelům, kteří ho od něho dlouhodobě odebírali? Pokud se taková firma rozhodne, že bude těžit uhlí v menším rozsahu, nebo toto uhlí bude používat jinak, případně sama k výrobě elektřiny, pak lze její rozhodnutí jen sotva změnit.

Takové rozhodnutí však může mít dalekosáhlé následky, jak se dnes ukazuje. Řada měst a jejich centrálních tepláren dnes nemá jistotu, že bude moci své teplárny provozovat stejným způsobem jako dosud. Mnoho z nich bude nuceno přejít na jiné palivo – ve všech případech to povede k násobnému zdražení tepla. Dokonce není ani jasné, že právě elektřina vyráběná v těchto zdrojích bude trhem vykupována, což dále výrazně zhorší ekonomiku jejich provozu. Všechny tyto náklady budou přirozeně přeneseny na konečného uživatele.

Částečné řešení se zde hledá ve spalování štěpky z rychle rostoucích dřevin, které by se pěstovaly na orné půdě. Ani zde však není jistota přednostního odběru elektřiny. I v těchto případech však půjde o výrazné zdražení – jednak vyráběné elektřiny a také tepla.

Pro spalování štěpky se vyslovuje mnoho projektů. Je však dostatek takové suroviny v českých lesích? Tomu nic nenasvědčuje resp. štěpka či dřevo na výrobu peletek by bylo, ale musela by se omezit jiná dřevozpracující výroba. Snad proto se lze setkat s plány na dovoz peletek pro výrobu tepla a elektřiny z exotických destinací – Brazilie, stejně jako potkáte plány na dovoz peletek z  lesů daleko na severu Ruska. Ve všech případech jde o dopravu na vzdálenost tisíce kilometrů a opět se lze ptát, zda parametry vložené do kalkulace ceny energie získané z těchto zdrojů jsou rozumné. Je to opravdu ekologické dopravovat peletky přes polovinu Evropy či přes oceán?

Tím spíše je nutno přemýšlet nad budoucností a to pokud možno s chladnou hlavou a bez předpojatostí a hlavně fandovství. Z těchto několika poznámek, které sice nepokrývají celou problematiku rozvoje energetiky, vyplývá, že česká ekonomika nemá ucelenou koncepci rozvoje energetiky. Přitom toto odvětví vyžaduje v našich podmínkách mít dlouhodobou strategii, která bude oporou jejího rozvoje.

Možná daleko nejdůležitější, než řešit co a jak rozvíjet, se však v současnosti zdá zmapování základních hrozeb, které v horizontu příštích deseti let mohou ohrozit energetiku české ekonomiky. Jak je zjevné, nepůjde ani zdaleka o hrozby přicházející z vnějšku. Daleko nejvíce problémů totiž vzniká nekompetentními rozhodnutími české administrativy, která takové hrozby nevidí, či nechce vidět.

Proč vlastně stavět Temelín?

Důvody jsou vlastně dva. Tím prvním je fakt, že zásoby uhlí pro energetické užití v ČR docházejí a jiné významné zdroje paliv pro klasickou energetiku zde nejsou. Kromě toho také dosavadní tepelné elektrárny na uhlí jsou již na konci své technické životnosti a budou muset být v relativně krátké době zásadně rekonstruovány. A vzhledem k zásobám uhlí je otázkou, zda by neměl být jejich dosavadní instalovaný výkon redukován.

Nenastal tedy čas – také s ohledem na české teplárenství – ponechat dosavadní zásoby hnědého uhlí především na využití v teplárenství a vytvořit nové kapacity na výrobu elektrické energie založené na jaderném palivu? Je jasné, že takový návrh bude znamenat okamžitě odpor těch částí populace, které nesouhlasí s rozvojem atomové energetiky. Proč by se však o takové možnosti nemělo volně diskutovat.

Je přece před námi zcela zřetelný problém, který má minimálně dvě dimenze. První je soukromé vlastnictví ložisek hnědého uhlí se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi. Dá se vůbec taková představa prosadit? Druhou je nedostatek uhlí pro centralizované systémy vytápění – dosud zjevně nejefektivnější systém výroby elektrické energie a tepla pro velké sídelní aglomerace. Nakonec omezit dožívající kapacity uhelných elektráren znamená také omezit emise skleníkových plynů, stejně jako prachu atd.

Diskutovat o nových jaderných zdrojích je vhodné i proto, že dosavadní jaderné elektrárny se pomalu blíží k polovině své technické životnosti. Jaderná elektrárny Dukovany, jejíž životnost může být prodloužena na 50 – 60 let, bude na konci své technické životnosti kolem roku 2035.

Hlavní důvod je však zjevně jinde. Obě české jaderné elektrárny byly postaveny sice podle ruských projektů, ale českými výrobci. Jejich výstavba byla v minulosti velkou příležitostí pro české firmy osvojit si tuto náročnou technologii a být jejími významnými dodavateli. Proto také v osmdesátých letech dodávaly české firmy zařízení pro tyto elektrárny do některých okolních zemí.

Pak v Evropě nastoupila éra, kdy si někteří lidé a zejména politici začali myslet, že bude možné se bez dalšího rozvoje jaderné energetiky obejít a jaderné elektrárny se přestaly stavět. Bylo to možné proto, že v této době měla Evropa dostatek elektrické energie. Jednak zde byly relativně nové elektrárny a jednak i proto, že rozpad ekonomik středo a východoevropských zemí vedl k relativnímu přebytku výrobních kapacit a vývozu elektrické energie z těchto zemí do západní Evropy. V té době byl i ve světě relativní přebytek energetických zdrojů a tak se zdálo, že by neměl být problém stavět další klasické tepelné elektrárny. Hlavně však zde byly velké naděje vkládány do rozvoje obnovitelných zdrojů energie.

Po dvaceti letech je však situace zcela jiná. Není dostatek tradičních zdrojů energie – uhlí, ropy či zemního plynu a navíc jejich vyšší využití by bylo spojeno s nárůstem emisí skleníkových plynů. Obnovitelné zdroje nemohou pokrýt rostoucí potřeby elektrické energie a jsou málo efektivní a bez rozsáhlých státních podpor nemohou existovat. Uplynulá léta také ukázala, že provozování jaderných elektráren – pokud se tak děje za dodržování všech bezpečnostních pravidel - je relativně bezpečné a bez emisí skleníkových plynů.

Proto se v současnosti postupně znovu začíná rozvíjet výstavba nových jaderných elektráren. V Evropě je začínají stavět Finsko, také Francie plánuje během dvou let spustit nový perspektivní blok elektrárny ve Flamanville o výkonu 1650 MW. Plány na obnovení a výstavbu nových jaderných elektráren jsou i v dalších evropských zemích. V zemích, které před časem připustily, že uzavřou své jaderné elektrárny, se rozvíjí seriozní diskuse o přehodnocení těchto kroků a obnovení jejich výstavby.

O výstavbě nových jaderných elektráren se hovoří v řadě dalších rychle se rozvíjejících zemích. Jde např. o Turecko, Čínu, Indii, ale i SAE. Také USA oznámily, že po třiceti letech znovu zahájí výstavbu jaderné elektrárny o výkonu 2300 MW. Její výstavbu podpoří státní zárukou ve výši 8 mld dolarů. Deklarovaným cílem americké vlády je snížit závislost na dovážené energii. Je dobré zdůraznit, že stavba této jaderné elektrárny je masivně podpořena americkou vládou také proto, že to považuje za možný nástroj, jak rozhýbat americkou ekonomiku silně zasaženou hospodářskou krizí.

Kromě toho se zde otevírá trh také při náhradě stávajících jaderných elektráren. Mnohé z nich dožívají a v energetických bilancích za ně není náhrada. Pokud bychom to vyjádřili stručně – v nejbližších několik letech - do roku 2015 - se v Evropě výrazně zvýší poptávka po výstavbě nových bloků v jaderných elektrárnách a je jisté, že dosavadní výrobci nebudu schopni tuto poptávku nasytit.

Otevírá se zde proto velká příležitost především pro české firmy, které se v minulosti na výstavbě jaderných elektráren podílely. Proto má smysl usilovat o co nejrychlejší zahájení prací na výstavbě nových dvou bloků jaderné elektrárny Temelín. Jejich zahájení, kde samozřejmou podmínkou musí být dosažení vysokého podílu dodávek z tuzemska, bude důležitým signálem pro všechny české dodavatele. V souhrnu jde o desítky tisíc pracovních míst, které by taková stavba zajistila.

Není přitom žádný důvod stavbu blokovat, protože již v minulosti – při zahájení výstavby JETE – byla provedena řada analýz o jejím vlivu na životní prostředí apod. Právě v této oblasti lze totiž očekávat, že budou objevovat pokusy, jak tuto výstavbu blokovat resp.co nejvíce zpomalit. Obdobně jako tomu je s výstavbou dálnic a dalších staveb.

Základní rámec pro rozhodování tak tvoří nejen nutnost vytvořit nové kapacity na výrobu elektrické energie, ale také vytvořit zde nové pracovní příležitosti. Pokud totiž české firmy prokáží na této stavbě své schopnosti dosáhnout potřebné kvality svých dodávek, pak se jejich šance vrátit se na evropské trhy jako dodavatelé náročných technologických celků podstatně zvýší. To, že se podílejí na výstavbě jaderné elektrárny je pro ně velmi cennou referencí.

Proto je přijetí rozhodnutí o dostavbě v nejkratší možné době a o podílu českých firem v něm také rozhodnutím o tom, jak rychle se česká ekonomika dostane ze současné krize a zda zlepší své postavení na trhu těchto technologických celků. Před českými firmami by účast na dostavbě jaderné elektrárny Temelín otevřela nový trh a jde o to nepromarnit tuto příležitost váháním a obstrukcemi, které bohužel nezřídka velké stavby v ČR provázejí.

Kanál Dunaj – Odra - Labe

Podle historických pramenů se o výstavbě tohoto kanálu hovoří již několik staletí. Dokonce se již v minulém století za druhé světové války začalo se stavbou. Od té doby bylo o jeho výstavbě popsáno mnoho listů papíru, vypracovány různé studie, ale ve skutečnosti se nikam nepokročilo.

V současnosti jsou k jeho výstavbě příznivé podmínky. Integrovaná Evropa možná potřebuje pro hromadné náklady takové cesty – aby se nemusely všude budovat další a další dálnice či železnice. Kromě toho integrovaná Evropa může takovou stavbu financovat ze společných zdrojů podporujících právě integraci. Není to tedy tak, že by taková stavba byla záležitostí jen české vlády a byla financována jen z českého rozpočtu.

Výstavba takového průplavu není ani dnes v Evropě něčím výjimečným. Není to tak dávno, kdy bylo dokončeno propojení Dunaj - Mohan – Rýn (poslední úsek byl uveden do provozu v roce 1992). Podle oficiálních údajů je jím ročně přepravováno kolem 7 mil t. nákladů a proplouvá jím více než 5 tis. lodí. Uvádí že, že příznivě ovlivňuje i vodní bilanci v horním Bavorsku. Samozřejmostí je také to, že vodní spád je zde využíván k pohonu vodních elektráren a celkově průplav vyrábí více elektrické energie než spotřebovává.

V současnosti se začíná ve Francii s výstavbou průplavu Seina – Šelda, který by měl být spojnicí mezi pařížskou aglomerací a přístavy Dunkerque, Antverpy a Rotterdam. I tento průplav bude financován pomocí finančních zdrojů z EU.

Budovaný průplav má řadu velmi zajímavých charakteristik. Bude mj. veden v průplavním mostu dlouhém 1300 metrů přes přírodní rezervaci v údolí řeky Sommy, protože prochází hustě osídlenou krajinou, pak v průměru po každých 2 km bude přes průplav postaven most. Jeho hloubka bude 4,5 m a budou po něm moci proplouvat lodi s nosností až 4 tis.t.

Zajímavé je především to, že jeho trasa prochází souběžně jak s dálničními koridory, tak se železniční tratí. Přesto francouzské studie dokazují, jak významně se tento průplav bude podílet na snižování emisí a na snížení zátěže dosavadních dopravních tras.

Ještě jedna poznámka. Stavby těchto kanálů jsou dlouhodobými akcemi. 171 km kanálu Dunaj – Mohan - Rýn se stavělo 32 let (stavba byla zahájena v roce 1960). Proto i náklady na jeho výstavbu byly rozloženy v čase a to mělo svůj význam především pro vytváření potřebných stavebních kapacit. Nebylo to tedy tak, jak to teď vidíme u nás – konjunktura dopravních staveb, která bude zanedlouho ukončena. Jednoduše řečeno – taková stavba je především o soustavnosti a koncepčnosti a to zatím v české ekonomice, ale především v politice, zjevně chybí. Každá změna politické reprezentace znamená nové priority – také proto, že spolu politické reprezentace málo komunikují. A také proto, že chybí dlouhodobé koncepce a jejich kontinuita.

Stavba kanálu Dunaj – Odra – Labe je přirozeně komplikovanější také proto, že zasahuje i zájmy okolních zemí – Slovenska, Rakouska a Polska. To může jeho realizaci zpomalovat.

S Polskem však bylo zatím dosaženo dohody o tom, že má zájem o tuto stavbu a bude ji podporovat. Diskutuje se – zatím předběžně – i návrh, že v novém finančním období po roce 2013 byla stavba kanálu zařazena do finančního výhledu EU (po dokončení stavby francouzského kanálu).

Ovšem základním problémem - jak ukazuje současnost – je především nedostatek odhodlání k jeho výstavbě na české straně.

Výstavba kanálu Dunaj – Odra – Labe – jako málokterá jiná stavba ve veřejném sektoru – rozděluje odbornou veřejnost na dva tábory, často nesmiřitelné. Odpůrci této stavby poukazují na to, že je to příliš velký zásah do krajiny, kterým bude poškozena její stabilita a bude při ní nenávratně zničeno mnoho přírodních biotopů a některá chráněná území.

Aktivitu odpůrců této stavby lze uvést i na nedávném příkladu. Když se v roce 2009 schvaloval dokument Politika územního rozvoje ČR, pak ve výčtu staveb podporovaných vládou, nebyl tento kanál vůbec uveden. Z vodních děl tam byl uveden pouze kanál Dunaj – Váh – Odra, který se jen okrajově dotýká území ČR – v linii Jablunkovský průsmyk – řeka Odra.

Pak sice vláda schválila dodatečné usnesení, kde se znovu zavázala o kanálu Dunaj – Odra – Labe jednat, ale bylo to již po té, co byla dotazována, proč tuto stavbu z tohoto dokumentu vyškrtla. Z tohoto postupu pak někteří pozorovatelé vyvozovali, že odpůrci této stavby mezi některými politiky měli zájem tuto stavbu „potichu“ odložit ad acta. Pravděpodobně však hlavní zájem na „likvidaci“ tohoto kanálu nemají jenom zelení, ale hlavně developeři. Pozemky, které leží v případné trase kanálu by se přece daly použít k jiným účelům tak snadno...

Příznivci kanálu pak zdůrazňují zejména jeho dopravní přínos. Ulehčil by bezpochyby přepravě hromadných nákladů přes území ČR, kde některé trasy jsou již přetížené. Za pozitivní se také považuje jeho přínos pro rozvoj turistického ruchu, kde se vychází ze zkušeností Francie a Holandska s využitím těchto kanálů. Za mimořádně důležitý se také považuje jeho přínos ve zlepšení vodní bilance, zejména na Moravě, protože jeho provoz bude vyžadovat přečerpávat určité množství vody z Dunaje. Podle propočtů lze také dokázat, že jeho vrcholová část by mohla být využívána jako nádrž pro přečerpávací elektrárnu, což je důležité s ohledem na výkyvy dodávek elektrické energie z obnovitelných zdrojů. I bez ní však tato stavba je schopna vyrábět více elektrické energie než spotřebovává.

K výstavbě tohoto kanálu by bylo možné využít stavební kapacity tuzemských firem, které mají dostatek zkušeností s podobnými stavbami. Kapacity těchto firem jsou dostatečné a vzhledem k útlumu jiných staveb nebudou využity. Stejně tak by se dalo počítat s tím, že dodávky technologického zařízení budou zajišťovány českými firmami. Pokud by se podařilo dosáhnout zařazení stavby tohoto kanálu mezi stavby zajišťované ze společných prostředků EU, pak by jejich podíl mohl dosahovat až 85 % z celkových nákladů.

K zahájení výstavby by nakonec mohlo dojít v krátké době, pokud by se přikročilo k přerozdělení prostředků z dosavadních, již schválených evropských fondů. K tomu také směřoval návrh na výstavbu jezů na Labi – v Děčíně a v Pardubicích. Především jez v Děčíně by měl umožnit zlepšit plavební podmínky na Labi a rozvinout vodní dopravu v tomto směru.

To, že dosud nebyl postaven jez v Děčíně, je dnes hlavní překážkou tomu, aby na český úsek Labe a také do Prahy mohly v hlavní turistické sezoně zajíždět lodě s turisty. Nelze jim totiž zaručit, že by se mohly v termínu vrátit zpět, dojde-li k poklesu průtoku na Labi. To také omezuje plány na výstavbu pražských zařízení pro vodní turistiku. Jeden z možných směrů rozvoje turistického ruchu v Praze je tak touto nerealizovanou stavbou blokován.

Náklady na jeho výstavbu by bylo možné uhradit z evropských fondů.

Jak se však ukazuje, ani k takové stavbě není v současnosti dostatek odhodlání.

To lze dokumentovat i na návrhu usnesení vlády, kde se hovoří o tom, že je nutno „vytvořit podmínky pro přijetí rozhodnutí“ o výstavbě těchto jezů. Nerozhoduje se tedy o výstavbě, ale jen o tom, aby se vytvořily podmínky pro rozhodnutí. Kdy se o tom rozhodne a zda vůbec - už není nikde řečeno. Ovšem i tato formulace byla považována odpůrci těchto jezů za závadnou a příliš zavazující.

Odpůrci těchto staveb již deklarovali, že využijí všech možností k tomu, aby tyto stavby zablokovali případně co nejvíce zpomalili.

Velké stavby a ekologické iniciativy

Návrhy na realizaci velkých staveb, když na nich může být shoda mezi podnikateli i představiteli zaměstnanců, často narážejí na odpor ekologických aktivit. Obě strany – jak příznivci, tak i odpůrci těchto staveb - se prohlašují za reprezentanty části veřejnosti a snaží se přesvědčit většinu společnosti o své pravdě.

Jak se ukazuje na průběhu dalších velkých staveb, dá se velmi úspěšně jejich realizace blokovat a zpomalovat. Nejlepším příkladem toho je stavba D 8 přes České středohoří, která se zpožďuje oproti původním plánům o několik let (stejně tomu bylo s obchvatem Plzně apod.). Přitom náhradní trasy výrazně zatěžují životní prostředí, zejména v obcích, kterými tyto trasy procházejí. Současná legislativa zjevně takovému postupu napomáhá a proto je postup jejich odpůrců prvotně zaměřen na vytváření překážek jejich realizaci.

Na druhé straně přílišný akcent na ekologické otázky také nevede k cíli. Dokazuje to nedomyšlená podpora solárních elektráren. Dá se takové jednání označit za příspěvek k ochraně životního prostředí?

Tím spíše překvapuje, že již při schválení uvedených velkých staveb – jako nástroje, jak zmírnit dopady hospodářské krize – bylo ze strany odpůrců těchto staveb deklarováno, že využijí všech možností, aby jejich realizaci zabránili. A to i prostřednictvím příslušného ministerstva pro životní prostředí, které může vydání příslušných doporučení zpomalovat např. tím, že si vyžaduje ještě další expertízy, svá stanoviska vydává s využitím maximálních lhůt pro rozhodnutí atd. Možností, jak tyto stavby blokovat je nemálo.

Snahy o aktivní hospodářskou politiku tak mohou být blokovány postojem jiné části veřejnosti, která má své představy o společenském blahu a o tom, co v dané situaci dělat. Může současná krize pomoci nalézt společný průsečík těchto názorů a sjednotit je na společném východisku. Pomůže v tom pochopit její závažnost? Obávám se, že nic z toho se patrně nepodaří.

V naší společnosti chybí diskuse nad zásadními otázkami budoucnosti. Těžko se hledá vůbec nějaké fórum, kde se o budoucích hrozbách, ale i příležitostech dá celkem volně diskutovat. Často je to diskuse dvou, kteří si nechtějí rozumět. Anebo nemohou?

Obdobně tomu bude i dnes, kdy se východisko pro českou ekonomiku vidí v rozsáhlých rozpočtových škrtech, kterými se má něco nového vytvořit. O tom, co se má vytvořit a jaká by měla být námi očekávaná budoucnost se mlčí....

Zúžená verze tohoto článku vyšla také v Pohledech ,vydal ČMKOS 2010

Vytisknout