Vliv sémantiky na vnímání politiky

3. 8. 2010 / Jan Campbell

K nim nedávno EU přiřadila hinduisty, sikhy a v říjnu tohoto roku hodlá přiřadit ateisty a zednáře. Kdo bude další, ví jenom ON a několik zasvěcených.

Nemám nic proti dialogům, pokud je účastníkům jasno, že musí mít znalost (o) věci a prožitou zkušenost. Znalostí a zkušeností v mnoha odvětvích mají církve i EU jistě více, než si myslíme nebo můžeme představit. Přesto ale nevidím záruku, že rozšířený dialog nebude jen další ztrátou času a peněz. V době entropické krize je pro mne očividné, že dialog má záchrannou a zatemňovací funkci, jako lampa. Rozvítí, zhasne... Rozsvítí, zhasne.

Během našeho slunného léta, v takzvané okurkové sezóně, se začíná podivně intenzivně psát a mluvit o starých známých – neznámých, nejenom na jihu EU ale i ve středních polohách severní polokoule.

V Itálii slunce vytáhlo již v červnu tohoto roku na povrch veřejnosti funkci Mario Berlinguera, otce Enrico a Giovanniho jako Maestro della Loggia di Sassari. Kdo by to předpokládal... Famiglia massonica - rodina zednářská u socialistů a komunistů? Nic proti zednářům, ať staví dál a ať se rozmnožují. Jenom ať jsou při své politické činnosti ochotni ukázat svůj druhý členský průkaz nebo ho ukázat, když vstupují do politických stran. V Německu jsem v konci devadesátých let měl šéfa, který také vlastnil dva partajní průkazy. Ale těch veřejně známých stran. Tato a podobné zkušenosti nabízejí nejenom českým politickým stranám, ale i Bruselu rozšířit své dotazníky a kontroly. Po nich by byla voda mnohem čistější. Lov ryb a velryb by se tak stal neplaceným koníčkem pro fanoušky s (Ne)časem. Dialog EU s ostatními by k tomu všemu mohl být pro účastníky zajímavějším a pro veřejnost srozumitelnějším.

V podstatě by to tak ale mělo již být dávno a dlouho, protože dialogu s nejvyššími hodnostáři církve (by) měli sekundovat také bratři z Opus Dei. Ti byli štědří přinejmenším k poradcům nebožtíka Borise (Jelcina), jestli již ne k němu osobně. Po odchodu z funkce poradce mě totiž jednoho dne navštívil v Moskvě můj nástupce a prosil o radu, jak investovat iks set tisíc USD v hotovosti. Cennou pomoc mladé demokracii, kterou právě přivezl ve svém zavazadle z Itálie, nechtěl nechat jen tak ležet. Peníze, currency, to je přece od current, tok... peníze mají být v oběhu, mě učil. Na štěstí jsem nemusel lhát, když jsem mu řekl, že nejsem investiční poradce a ani chůva demokracie, ale chudý analytik. Dostatek humoru a ironie spolu s malou osvětou mi dovolili se ho zbavit bez násílí, popřát mu štěstí... a nevidět se s ním více.

Zpět k Itálii. Ta se líbí, jak to čteme v tisku, nejenom bývalým a současným evropským a ruským premiérům, ale i novým ministrům, nosících na svatbě manžetové knoflíčky s lebkou a zkříženými hnáty. Kdo nerozumí, o čem píši, prosím ať se podívá do archivu nového ministra Víti Bárty a jeho bratra Bárty K. v ČTK a přečte si v knize symbolů o jejich významu.

Ale nic proti lebkám, zkříženým hnátům a mladým ministrům plných elánu. Jenom bych byl rád se od nich dověděl či přečetl si v českém denním tisku, který jim tolik fandí, o sponzorech nadaných manažerů bez politické zkušenosti. Nebo o tom, kde sídlí jejich imagemakeři, kteří je učí používat takové nevšední symboly i na svatbě. Mohl by tak vzniknout nový dialog. Ten podle mé zkušenosti přece může vést úspěšně jenom ten, kdo má vedle znalostí i prožitou zkušenost.

Brusel a knížata (i ta zmutovaná) ji mají, naše mládež ještě ne. Ta ji nemůže mít již kvůli vedení života v autě, na jachtě a nebo v letadle. Zkušenost se nedá koupit ani na leasing u banky, byť spřátelené. Proto mě napadá Směšné divadlo Luďka Soboty a divadelní nápověda. V divadle, i v tom směšném, se nápověda nabízí i velice zkušeným hercům, herečkám, zpěvákům a zpěvačkám. Kdo je tou nápovědou našim polit-hercům a polit-manažerům? Kde sedí nápověda v tomto systému? Mnozí ze čtenářů BL ví a nebo tuší, kde...

V Itálii, kterou bude mít snad každý rád, dokud nebude nic chtít od tamějšího státu a nebo se nebude snažit tam podnikat, ví každý, kdo čte a myslí, kdo je a kde sídlí ta nápověda. Jsou to mezi 4000 a 21000 zednářů v 744 ložích. Z nich polovina, možná i více, pracuje v Toskánsku, Calabrii, Piemonte, Sicilii, Lazio, Lombardii. Firenze a Livorno drží primát v počtu členů. Samá krásná, drahá místa a města s historií. Tam je možné se učit.

Vedle ale pracují ruku v ruce další nápovědníci, o jejichž množství nemohu psát. Moje matematická negramotnost mi nedovoluje je spočítat. Kromě starých Carbonari, existuje možná P1, určitě ale P2, a dle nejnovějších poznatků P3! Jenom ON ví, kolik jich ve skutečnosti je a kdo k nim patří. ON ví, Berlusconi tápe a neví, zda P-dvojice nebo P-trojice je svatá. Protože má (Berlusconi) ochran(k)u, udělal do dnes jenom asi dvě velké chyby a drží se v křesle. Jak dlouho? Kdo ho svrhne, a kam spadne, je li mu dáno (pře)žít, jak si přeje a mluví?

Osobně jsem měl štěstí nejenom ve dvou jiných evropských zemích, ale i v Itálii. Tam jsem se dobrovolně vzdal nabídky jednoho velikána, člena v jednom z “P”. Nabídka byla spojena s implementací neinvazivní metody diagnostikování, kterou jsem svého času certifikoval v Evropě. Nehledě na svojí slabou finanční sílu, zůstalo mi dost sil a víry: neuvěřil jsem nabídce, protože byla jasná a čištější než modré nebe letošních letních dnů a protože mně život naučil: there is no free lunch in life at all.

V Bruselu to vidí ale asi jinak. Tam je hodně bezplatných obědů, málo slunečních dnů, ale o to více dobré nálady při sklence s ledem i bez ledu. Řečeno s Turgeněvem: se špatnou náladou stárneme hodně rychle. Proto Brusel asi nestárne. Je aktivnější než za mlada, protože ví, že politováníhodným je ten, kdo je bez ideálů. Proto jsou bruselská řeč, kterou s námi mluví a formulace, které používá EU tak jasně nejasné. Přitom již jednoduchá lingvistická analýza nabízí srovnat obsahy sděleného přímo a sděleného nepřímo a vede na cestu, ze které je vidět, jak mnozí v Bruselu i mimo pořád ještě myslí a věří, že něco a nebo o něčem rozhodují. Bohužel tomu tak s největší pravděpodobností není. Být skeptickým a předpokládat, že každý divák bude znát režiséra divadelní hry nebo opery, nelze přece očekávat. To mně také naučil život. Proto jsem se na cestě k Bruselu dostal k jednomu z několika pramenů naší nejisté budoucnosti: nedostatečné znalosti klíčových historických událostí a stupiditě elit. To poslední není urážka pro toho, kdo má minimální znalosti v medicíně. Citovat neuroparologa MUDr. Koukolíka není ani v ČR ještě trestné.

Jestliže tedy má být dialog EU s představiteli mocných a mocenských elit hledáním východu z bezvýchodné situace a je ale označen jako iniciativa služebního personálu starých známých – neznámých ze starého světa, vycházím z toho, že se jedná o věc vážnou. Proto je na místě se podívat na této cestě k pramenu ještě na druhou stranu, zpět na východ, také bez růžových a jiných brýlí. Co tam vidím?

Na první pohled: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Ale v pozadí, na horizontu nevidím roztrhané Rusko, nevidím ani současnou reputaci Číny založenou jenom na hospodářské síle a projekci této síly do blízkého budoucna. Jsem skeptický k projekcím tohoto druhu a proto nabízím čtenáři se pro začátek zamyslet se nad rokem 1900, kdy se Německo stalo průmyslově silnějším než Británie, zamyslet se nad Indií...

Kromě maličkostí vidím v dáli za Ruskem, o kterém dnes nehodlám psát, snahu o návrat umění (lidu) prostřednictvím aktivit první a nejúspěšnější čínské privátní banky, Minsheng-Bank. Ta bude stavět v Šanghaji zcela nové muzeum a organizovat sbírku čínského malířství, jako výraz spojení hospodářské síly, národního (moderního) umění a politické moci. V tandemu s nejdražšími umělci, mezi něž patří Zhang Xiaogang, Fang Lijun, Yue Minjun a Cai Guoqiang byl založen think-tank pod střechou Čínské Akademie Umění. Ten se již zabývá nejenom analýzou moderního a současného umění, ale i tvorbou svého vlastního systému umění. Takový dialog je jistě mnohem zajímavější (nejenom pro čínskou veřejnost) ve sronání s formou dialogu našich evropských vůdců.

Z referátu zástupce předsedy národního svazu umělců, Xu Qinsonga, který přednesl v rámci posledního jednání politické konzultativní konference čínského národa, je dokazatelné, že se současné moderní čínské umění jasně osvobozuje od vlivu západního kapitálu, západních galeristů a individualistických interpreatcí umění.

Jak budou reagovat aukční domy?

Umění v Číně se stává i při nedokonalém monitoringu dění pomalu a jistě (jako to bylo s buddhismem) částí staré čínské teorie, spojující filosofii a umění. Přání politiků je ve výjimečné formě podporováno přáním umělců. Takový a nebo analogický dialog postrádám v EU. Proto také očekávám, že Ullens Centre for Contemporary Art, založené belgičanem Guyem Ullensem před třemi roky v pekingském okrese “798”, brzo přejde do vlastnictví Minsheng-Bank. Nám přesto všechno ale zůstane možnost se radovat největší sbírce čínského umění na světě, jejímž majitelem je švýcarský mecenáš Uli Sigg. Kolik podobných mecenášů máme celkem? Nevím.

Proto se dívám a rozmýšlím ještě pozorněji: mysl mě vede až k roku 1949, kdy přibližně 80 procent Číňanů neumělo číst ani psát. Přitom si vzpomínám na dobu, kdy jsem byl s ohledem na protokol a funkci vedoucím delegací v Číně, podstupoval dvoutýdenní přípravu na jednání včetně tvorby metafor, měl překladatele, který byl jedním z nejlepších sinologů Sovětského svazu a přesto jsem si nemohl být jistý, že se domluvím, že budu rozumět tomu, o co se vlastně jedná.

Skutečností je, že asi polovina Číňanů používá různé dialekty a hieroglyfy jí slouží jako spojující prvek při komunikaci. Z toho důvodu vysílají čínské televizní stanice filmy v čínském znění s čínskými titulky... Proto nedávám Evropanům realistickou naději na přechod Číňanů z logografického písma na „alfabetu“. Naopak. Státní podpora tvorby čínských operačních systémů vkořeňuje čínskou sémantiku do nejmodernější formy komunikace. Již proto dialog s Číňany nebude lehký ani pro evropského obchodníka, ani pro úředníka. Varovný signal předvedl čínský protokol během Kopenhágenské ekologické konference. Čínský zástupce mluvil anglicky lépe než evropští představitelé s výjimkou Britů. Při pohledu na nové ministry a jejich jazykové a jiné rychlokurzy nemám slov k popsání odhadu kvality dialogu unvnitř EU v rámci Lisabonské smlouvy, o dialogu s Čínou již nemluvě.

Již proto je pro mne porozumění nutnosti LLL (Life Long Learning) s neustálým otvíráním se novému předpokladem pro přípravu setkání s Čínou, až bude opravdu tím, čím zatím není. Ve vynuceném dialogu jsou šance ekonomické diplomacie na mír objektivně malé.

EU byrokracie by proto měla dokázat veřejnosti, že ví, odkud a jak silný vítr věje a vést dialog veřejně a s veřejností. V klimatizovaných konferenčních sálech s elitami, které ji drží u moci, se může totiž dialog lehce změnit v monolog. Ani jedno ani druhé nestačí k tomu, aby účastnící v dobré náladě porozuměli změnám ve skleničce s ledem na stole a nebo v ruce. Ta je totiž bezplatnou nápovědou pro porozumění naší entropické krize. Během dialogu o ní by se mohli všichni politici - herci a veřejnost - diváci zakalit a nemít strach z budoucnosti, která věští boj.

V takovém boji o pozice nejenom Brusel si bude muset uvědomit, že 900 hlavních čínských logogramů a 10000 slov dovolí číst, což ještě neznamená že rozumět přibližně 90% čínského tisku a že slovo “sy” na severu Číny znamená čtyři, a na jihu deset... Praktická diplomacie založená na principu, že nic neplatí, dokud není vše dojednáno, nevedou nikam v době rychlých změn, strategických šoků a ..., stejně jako mea culpa, nevedou podle mého k úspěchu a míru.

Vytisknout