První kniha o dialogu vědy a umění

3. 8. 2010 / Boris Cvek

Miloše Dokulila (Umění jako poznání?) z Fakulty informatiky MU v Brně, Jiřího Fialy (Citlivost na souvislosti) z Filozofické fakulty ZČU v Plzni, Martina Flašara z Filozofické fakulty MU v Brně, Jany Horákové a Jozefa Kelemena (Umění i pro kyborga) z Filozofické fakulty MU v Brně a Filozoficko-přírodovědecké fakulty SU v Opavě, Iva Janouška (Věda a umění: dva póly jednoty) z Národního technického muzea v Praze, Milana Knížáka (Hra na vědu), současného šéfa Národní galerie, Vladimíra Kokolii (Roz-Umění) z AVU v Praze, Miroslava Petříčka (Věda a umění ve věku nových médií) z Filozofické fakulty UK v Praze, Jana Poněšického (O imaginaci a umění) z Psychosomatické kliniky v Drážďanech a Jaroslava Vančáta (Věda a umění v sémiologickém objetí) z Fakulty humanitních studií UK v Praze. Sborník je doplněn o přehledný článek Gibody samotného, nazvaný Věda a umění -- konvergence, nebo divergence, v němž autor mapuje současnou situaci na pozoruhodném poli vztahu vědy a umění.

V Česku, na rozdíl např. od mnoha článků v časopisech Nature a Science, je toto téma velmi zanedbané, což ostatně ukazují i příspěvky jednotlivých autorů, kteří v zásadě píší o svých tématech, v nichž hledají souvislost k hlavnímu tématu knihy (věda vs. umění) poněkud násilně a vnějškově. Sám za sebe mohu říci, že kdybych psal o vztahu vědy a umění (což jsem udělal v sérii čtyř článků ve 27. čísle svého časopisu Téma), vůbec bych se nezmiňoval o tom, co je tématem mé vědecké práce (inhibitory proteazomu).

Spíše bych uchopil problém jakožto filozof vědy se základní otázkou: proč je (přírodní) věda tak nesmírně úspěšná, proč v ní stále má smysl pojem "génius" a ocenění pro mimořádný výkon, zatímco umění se rozpadlo v relativismu, kdy není možno (ba je to téměř zakázáno!) položit otázku, co je lepší a co horší umění. O smysluplnosti vědeckého bádání dnes snad nepochybuje nikdo, avšak o tom, proč by mělo být současné umění důležité pro člověka a společnost, lze nejen úspěšně pochybovat, ale vlastně vůbec nelze najít žádnou konsensuální odpověď na takovou otázku. Autoři Gibodova sborníku přitom berou současné umění převážně jako vzor umění vůbec.

Miloš Dokulil se snaží ve svém příspěvku ukázat, že umění na rozdíl od vědy nepředstavuje způsob poznávání světa, že v něm nejde o pravdu. Bohužel, jak je u prof. Dokulila zvykem (srv. jeho články v Britských listech), vychází pouze z toho, jak vědu a umění chápe jaksi každý druhý. Vůbec se nezabývá tím, co to vlastně věda je z pohledu moderní filozofie vědy (Polanyi, Kuhn, Feyerabend, Van Fraassen), ani tím, proč se v umění tak vytrvale po celá staletí objevuje pojem "pravdivosti" jako důležité kritérium dobrého umění (spíše než pravdy).

Když pominu současnou teorii umění, jež vlastně umožňuje stav umění, jaký dnes máme, zdůraznil bych, že v teorii vědy, jež se vyvíjí stejně bouřlivě jako věda sama, se prosazuje tendence vědu chápat přes její podobnost s uměním. Ve svých přednáškách na Yale z roku 1999 (vydaných jako The Empirical Stance o tři roky později péčí Yale University Press v New Haven roku 2002) B. Van Fraassen zdůrazňuje jednu z klíčových podobností vědy a umění takto (str. 151, překlad BC):

"Stejně jako ve vědě i v umění nalézáme zúčastněné osoby (ty které tvoří dílo, ty které dílo studují či si ho cení) často nevědomé o nejednoznačnosti jejich vlastních interpretací a o kreativním prvku, který je obsažen v jejich reakcích jako čtenářů. Také texty vědy jsou otevřené texty."

Jiří Fiala naopak odkazem na logika Łukasievicze a filozofa Goodmana, který byl profesorem filozofie na Harvardově univerzitě a krom toho také znalcem obrazů a galeristou, ukazuje, že cílem vědy není pravda, a hledá intimnější spojitost mezi vědou a uměním přesně v duchu současné filozofie přírodních věd. Podle mého názoru však Fiala ve svém textu příliš podléhá svému profesnímu zaměření a "utápí se" v jakémsi pokusu o úvod do analytické filozofie.

Martin Flašar se zaměřuje na hudbu a vztah mezi vědou (opět velmi neproblematicky, téměř dogmaticky pojatou "objektivní vědou" lidového publika) a hudbou či lépe řečeno moderní teorií hudby. Nikdy bych nevěřil, že se někdo může v hudbě inspirovat Boltzmannovým pojetím entropie nebo Lorenzovými transformacemi, Flašar však cituje autora (I. Xenakis), který to dokázal. Myslel jsem si vždy (poučen v tom nejen Rollandovým cyklem o Beethovenovi, ale vůbec dějinami přemýšlení o umění), že umělecká díla mají nějak oslovit duši a že fungují v existenciálním modu (nebo řečeno s Hölderlinem a Heideggerem "básnicky bydlí člověk", tj. umění vyjadřuje podstatu lidské existence), že jejich moc a síla je dána niterným prožitkem, nikoli znalostí právě Boltzmannovy interpretace entropie, která je ve své podstatě ryze mechanická a z hlediska vnitřního života banální. Flašar evidentně dává důraz na umění jako na něco vnějšího a mechanického, co lze převést na myšlení, nikoli na prožitky a existenciální otázky. Nic proti gustu, ale takovou hudbu poslouchat nemohu.

Nejkvalitnějším textem v celé knize je podle mého názoru ten Gibodův. Nejde sice nikde do hloubky, ale vypichuje zásadní témata uvažování nad vztahem mezi vědou a uměním: kreativita a její souvislost s osobností, imaginace, experiment, neurologické koreláty krásy (neuroestetika). Giboda v závěru své práce krom kritiky současné situace v umění (ve smyslu "všechno je umění, když to správně vyloží teoretik") tvrdí něco, co bych bez rozpaků podepsal: "Genius Newtona, Shakespeara, Michelangela nebo Händela jsou si velice blízké. Vkus a jemnost, tak významné v přírodovědném výzkumu, jsou jenom jiná slova pro poznání; láska k přírodě je stejná vášeň jako láska k dokonalosti a kráse v uměleckém díle." Jen si, prosím, pod "vkusem a jemností" nepředstavujme nic pokrytecky slaďoučkého, oni všichni zmínění géniové byli i dost jadrní, drzí a snad občas i zpupní a drsní.

Jana Horáková a Jozef Kelemen se věnují nejprve zakladatelům kybernetiky a informatiky a postupují až ke vztahu mezi člověkem a strojem. Ne náhodou se oba autoři našli ve futurismu a jeho dnešním následovníku, který napsal manifest kyborga. Zatímco věda při vší své dynamice a pokrokovosti obdivuje svou minulost a chápe výkony Galilea či Newtona jako provždy inspirující kánon vědy (kde není ani tak podstatné, co se říká, neboť to je již banální, nýbrž jaký tvůrčí výkon jejich teorie představovaly a dodnes představují -- v tom Newton nestárne úplně stejně jako nestárne Sofoklés nebo Beethoven), umění se právě od dob špatně pochopené avantgardy žene stále kamsi dopředu a odřezává se od géniů minulosti. Avantgarda ve své většině přitom nic takového nechtěla, byla návratem k nejstaršímu umění a protestem proti akademismu ve jménu autentického umění a jeho kontinuity. Chcete-li pochopit, co je věda, vraťte se k dějinám vědy. Totéž platí pro umění. Umění, o němž píší Horáková a Kelemen, je postaveno na efektech, umožněných novými stroji. Bohužel, z jejich textu není vůbec zřejmé, proč bychom si měli takového umění cenit, krom toho že je trendy a že prostě plyne z našich nových možností. Čtenáře, jehož naopak v textu obou autorů zaujme spíše jejich kroužení kolem tématu život vs. počítač, bych rád odkázal na literaturu, která shrnuje pár posledních desítek let těchto diskuzí z pohledu buněčné biologie, o němž autoři zřejmě nemají ani ponětí (Denis Bray, Wetware -- A Computer in Every Living Cell, Yale University Press New Haven 2009).

Příspěvek Ivo Janouška je taková všehochuť, kde najdete spoustu odkazů na důležité věci ležet jaksi jeden vedle druhého, jak autorovi přišly na mysl. Objevíte i dva grafy jako z nějaké středoškolské učebnice základů společenských věd. Není však zcela jasné, co chce článek říci, jako by totiž spousta načteného znemožňovala autorovi učinit nějaký závěr. Když už ovšem Janoušek zvolil telegrafický guláš pojmů, mohl do něj třeba zahrnout i nějaké aktuální téma a odkázat na knihy ze současné produkce prestižních anglosaských univerzit. Ono se vůbec zdá, že diskurz v Čechách jede stále v kolejích autorit z 50.-70. let, jako by se od té doby vůbec nic nestalo a venku za hranicemi neprobíhala debata úplně jiná. To vůbec nemluvím o tom, že i knihy prestižních univerzit s datem vydání 2010 jsou mnoho let za aktuálním vývojem věd a jejich kontextu, jak je každý týden publikován v nejprestižnějších vědeckých časopisech.

Milan Knížák ve svém příspěvku hojně cituje vlastní texty, jimiž se snaží ukázat své pojetí umění, kontrastující s vědou, racionalitou, ba s nějakým smyslem vůbec. Souhlasil bych rád s Knížákem v jeho kritice humanitních věd, je však -- jako všechno v jeho příspěvku -- příliš útržkovitá a svévolná. Základní svorník Knížákovy filozofie, dá-li se tak říci, je pojem "líbení". Důležité je, pokud se vám něco líbí, vysvětlovat proč a dělat kolem toho nějaké teorie je podle něj zbytečné. Zůstává jen absolutní relativismus libosti individua (něco jako degenerace umění na pochutinu).

Vladimír Kokolia se snaží, jak tomu rozumím já, čtenáře zasvětit do svého východní filozofií ovlivněného pohledu na svět, kde se na povrchu zmítají zavádějící drby, druhořadí vědci a umělci i věda a umění jako jakési banality, a teprve v hloubce je nevyslovitelný sjednocující princip. S textem Miroslava Petříčka si, upřímně řečeno, nevím vůbec rady. Srozumitelný a velice zajímavý je naopak příspěvek Jana Poněšického, který se stručně zabývá tím, co se z hlediska psychologického děje v lidech přu recepci uměleckých děl. Můj dobrý dojem poněkud kazí časté odvolávání se na psychoanalýzu a žádné citace relevantních zdrojů současného diskurzu. Jaroslav Vančát konečně uzavírá knihu pohledem sémiologa a obohacuje ji o tři další schémata s, pro mne, poněkud kabalistickou příchutí.

Poněkud překvapivě jsem v tomto článku také zjistil, že Karl Popper, zaujatý to bojovník proti konvencionalismu, považuje vědecké teorie za konvence (autor se přitom odkazuje na Logiku vědeckého zkoumání) a také že tento důvtipný filozof něco "odhalil". Všechny zájemce o podrobnější informace o konvencionalismu odkazuji na knihu Conventionalism z pera Yeminy Ben-Menahem, kterou vydalo Cambridge University Press v New Yorku v roce 2006. Každý si po přečtení této knihy může uvědomit, jak byl Popper ve skutečnosti ke konvencionalismu nespravedlivý a jak konvencionalisté představovali vlastně mnohem hlubší myšlení, než je Popletův falsifikacionismus.

Co říci závěrem? Gibodovi se podařilo vydáním sborníku prolomit mlčení o velmi zajímavém a stěžejním tématu vztahu mezi vědou a uměním. Vzhledem k průkopnické povaze takového počinu je jen pochopitelné, že oslovení autoři se tématu věnují jaksi jen okrajově a nouzově, že toto téma je v Česku stavěno teprve z jakýchsi vedlejších zájmů mimořádných osobností vědy a umění. O to větší úcta a respekt k jejich odvaze. Kniha je určitě podnětným čtením pro každého, kdo chce pochopit zajímavost a nelehkou uchopitelnost celého tématu. Dalším krokem při zavádění studia vztahu mezi vědou a uměním do českých zemí by mohl být pokus zprostředkovat v přehledové publikaci, jaká je v současnosti situace v dialogu mezi vědou a uměním tam v zahraničí, kde toto téma je rozvíjeno již po desítky let.

Vytisknout