Otevřte, to je André Breton

26. 6. 2010 / Karel Dolejší

Jsem pokryvač který zešílel
A desku za deskou až všechno shodím dolů strhávám domovní střechu
Abych lépe viděl jak z moře stoupá smršť...
André Breton: Zakletá studna

André Breton: Otevřte, to jsem já. Vybral a přeložil Petr Král. Sdružení Analogonu; www.analogon.cz, Praha 2009, 228 stran. ISBN 978-80-904419-0-3

Je jistě ironií osudu, že teprve pětasedmdesát let po vzniku Pražské surrealistické skupiny dostal český čtenář k dispozici ucelený výbor z poesie hlavní postavy surrealistického hnutí Andrého Bretona (1996-1966). Přes Bretonův klíčový význam byly dosud jeho básně česky publikovány pouze časopisecky či v několika málo antologiích. Časový odstup však nemusí být nutně na škodu, jakkoliv se sluší předeslat, že z díla tak komplexního autora si nepochybně každá doba, každá tradice, každý nakladatel a každý překladatel může sestavit výbor vlastní. Lze předpokládat, že před válkou by podobná kniha stála víceméně ve stínu poněkud nekritického obdivu; kdyby se dnes Bretonova odkazu zmocnily "tržní síly", nic by nezabránilo záměru zaplnit stránky výrony milostného lyrismu a roztomilismu, případně sbírkou kuriozit v podobě všech těch volavek, netopýrů, hranostajů a bílých sov; a dokonce i profesoři morálky by nalezli několik obecně humanistických deklarací, z nichž by sestavili tenounký svazeček, nad kterým by mohli kázat náboženství pokroku. Králův výbor, jak vysvětluje rozsáhlá závěrečná studie Neklidné sondy Andrého Bretona, je naproti tomu nepochybně determinován tradicí česko-slovenského surrealismu, který v některých ohledech svůj vzor přesáhl a (zčásti vlivem politických podmínek, v nichž musel po celé dekády působit) k němu získal kritický odstup.

A tak se Petr Král neomylně soustředil na samo tvůrčí jádro Bretonovy poesie, jímž je ona disponibilita, s jakou vychází vstříc nesčetným možnostem imaginace. Právě odsud vyrůstá báseň coby odosobněný experiment ohledávající smršt rozporů, nalézající krátká spojení mezi jednotlivými prvky, zmrazující efemerní emoční fenomény pomocí obrazů proměny v kov či minerál. Bretonovo pohrávání si s virtuálními možnostmi objektivně navazuje na tradici romantismu, a to nikoliv "černého romantismu" prokletých básníků, ale spíše romantismu německého; základní prožitek životní skepse a chybějícího smyslu tu nesměřuje k drásání utrpěných ran, byť třeba v baudelairovském stylu chladně a z odstupu kalkulujícím šokující účinek na publikum; v Bretonově černobílosti nakonec přece jen převažují spíše tóny světlé. Na rozdíl od romantismu i od aktuální módy se však jazykové zprostředkování nestává idolem, zdrojem specifického ulpění a zaslepení, které by umožnilo ignorovat vzpurnou povahu materiálního světa. Začleňování útržků cizích textů je pouze tím nejnápadnějším případem postupu (na rozdíl od jazykového solipsismu) plně respektujícího fakt, že materialita řeči rozhodně není jedinou a poslední materialitou, jíž je třeba čelit.

Z druhé strany - a to je právě přínos Králova přístupu k "otci zakladateli" - lze nacházet jisté korespondence mezi Bretonem a dnes opět tolik módním Nietzschem. Vědomí jako úkol; disponibilita, čekání, paradoxní pokryvač strhávající střechu a otvírající násilným zásahem intimní prostor domu kosmickým silám; to vše rozehrává vycházení vstříc a přitakávání pozorně vyhlíženému možnému osudu, ať už nakonec bude jakýkoliv - i když jeho nejmocnějšímu faethonovskému svodu se hned v samotném počátku tvorby odolá:


Spíš nepříznivý a dlouhý život
Byť se tu v knihách skryly méně vlahé paprsky
A v dálce bylo lépe než krásně ano bylo by tam volně
Spíš život...

(Zemský svit)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 25.6. 2010