Katolická výchova

23. 6. 2010 / Milan Valach

Po pravdě řečeno, je mi těch dětí spíše líto. Aniž si to uvědomují, jsou obětí této společnosti, jejího morálního vyprázdnění a hodnotového nihilismu, v němž se maximálním životním cílem stává osobní požitek, egoistický konzum. Tento životní styl jim v masové a velmi sugestivní podobě předávají jak časopisy, určené této věkové kategorii čtenářů, tak zmatení, ale často také podobně orientovaní rodiče. Důsledkem pak je, že děti přijdou o své dětství a v dospělosti bude jejich život plný konfliktů se stejně orientovanými vrstevníky. Pro skutečnou změnu tohoto trendu musí asi dojít ke změně v samotných základech současné společnosti, ale ta je ještě daleko a není možné na ni jen pasivně čekat. Pokud můžete udělat něco dobrého, třebas malého, již dnes, je to určitě lepší, než čekat na příchod velké zachraňující změny, která by právě pro naši současnou pasivitu také vůbec přijít nemusela.

Uvítal jsem proto pozvání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na konferenci o Etické výchově, kterou paní ministryně Miroslava Kopicová zavedla jako volitelný předmět svým opatřením do škol, a to od počátku tohoto roku. Jelikož se mělo jednat o odbornou konferenci, očekával jsem základní informace o morálním stavu na českých školách, opřené o nějaký seriozní výzkum a odborně zdůvodněný návrh, co by s tím učitelé měli a mohli udělat. A především metodiku následného ověřování efektivity Etické výchovy. Ničeho z toho jsem se však nedočkal.

Prvním překvapením byla účast výhradně pravicových politiků (senátor Alexandr Vondra, posl. Michaela Šojdrová a další). Druhým a podstatnějším, byla absence jakékoliv odborné analýzy stavu a možností jeho řešení. Místo toho byli účastnici svědky PR akce propagující již přijatý koncept etické výchovy vypracovaný lidmi z Etického fóra ČR, kteří připravili i www.etickavychova.czobsahový rámec předmětu a jejichž e-mailová adresa je uvedena jako zdroj dalších a podrobnějších informací. Některé z účastníků konference zarazila deklarace, která měla být přijata na její závěr a jež se dovolávala "duchovních a morálních hodnot" a úsměvnou stylistickou chybou označovala vývoj po r. 1989 za destrukci morálních hodnot. Přesto, že jiní účastnící navrhovali, aby bylo navíc výslovně zmíněno křesťanské desatero, nebyla deklarace pro většinový nesouhlas nakonec přijata. To vše podnítilo mou zvědavost a na stránkách Etického fóra - sekce -- projekt etické výchovy - ediční činnost) jsem si vyhledal metodické příručky, které byly pro tento kurs vydány v křesťanském, velmi pravděpodobně katolickém nakladatelství Luxpress.

Celý kurs etické výchovy je na první pohled pojat jako kurs k prosociálnosti, vycházející z práce španělského autora Roberta Roche Olivara se stejným názvem v úpravě slovenských autorů Ladislava Lencze a Oľgy Križové.

Po pročtení metodických příruček, ale čtenář pochopí, že musí postupovat jako při loupání cibule, aby objevil vlastní jádro -- cíl kursu. Nejprve jde skutečně o vytvoření přátelské atmosféry a silné citové vazby mezi učitelem/kou a žáky. Postupně se však žáci dozvídají, že základem evropské kultury je křesťanství, jejími velkými postavami zakladatelé katolických řádů, jakým byl Don Bosco apod. Cítím se poněkud zmaten i doporučením na str. 61 prvního dílu těchto příruček, aby k diskusi o rasismu byli přizvání představitelé podivné směsi občanských iniciativ, jako jsou například vegetariáni. Jejich vztah k rasismu jsem nepochopil, ale vše se snad vysvětluje doporučením k pozvání řeholních sester tamtéž. V metodické příručce k tomuto kursu "Učíme etickou výchovu", připomínám, že se jedná o děti na základních a středních školách, pak můžeme nalézt témata jako O nejvyšším božském tajemství, definici svědomí, které je údajně podle filozofů vnitřní svatyní v nás, podle teologů hlasem Božím v nás (str. 81). Zajímavá formulace, která ukazuje, že filozofové jen nejasně tuší cosi o vnitřní svatyni, zatímco teologové již vědí.

V druhém dílu metodického materiálu nacházíme poměrně rozsáhlou část o náboženství, čímž se myslí především křesťanství, jehož vztah k výchově k prosociálnosti je upřesněn na straně 59. jako nositelky morálních hodnot. "Bylo by však nesprávné tvrdit, že prosociálnost je totéž jako láska v biblickém smyslu. Dá se říci, že ideály křesťanské lásky jsou náročnější (str. 68)." Kdo to ještě nepochopil, dostává zde přímé vysvětlení. Celé prosociální zaměření kursu je jen přípravou na něco vyššího a hodnotnějšího, a to je přijetí křesťanské, přesněji katolické víry. Absolvent kursu, dítě, které v případě úspěšného působení učitele, má k němu vřelý citový vztah, se nic nedozví o křesťanském fundamentalismu, o muslimském ovšem ano. O křesťanství je pak informováno jako o něčem, co sehrálo v evropských dějinách "rozhodující pozitivní úlohu" (str. 71), snad také v tom, že chrání vlastnictví (tamtéž).

Velmi zajímavý je třetí díl metodické příručky věnovaný rodinné a sexuální výchově. Že předčasný sex je škodlivý, na tom se asi většina lidí shodne. Hůře se tato shoda bude dosahovat, když za něj označíte pohlavní styk před 18 rokem věku (str. 25) a především předmanželský sex. Na str. 49 si pak studenti mohou přečíst slavnostní závazek o zachování předmanželské čistoty. No nevím. Proč je sex nečistý, když nás k němu vybavil bůh všemi patřičnými orgány a potěšením, které nám přináší? Já jsem si vždy myslel, že důležitá je láska, nikoliv občas formální akt svatby. Asi jsem se mýlil.

Ovšem jak se čtenář může dozvědět na dalších místech (např. na str. 82), předmanželský sex snižuje šance na šťastné manželství.

Ale možná je to také kvůli pohlavním nemocem, proti nimž nás prezervativ ochrání jen velmi nedokonale (str. 25). Skutečnou ochranou je jen partnerská, přesněji manželská věrnost (str. 34). Stejně nespolehlivý je i v případě ochrany proti početí, kde stejně jako všechny ostatní antikoncepční metody se jedná jen o "pokus o přelstění přírody" (str. 41), a to s výjimkou přirozeného plánování rodičovství. V této souvislosti se doporučuje promítat žákům známý protipotratový film Zázrak života (str. 28). Děti se mají dozvědět, že nenarozené dítě je člověkem od samého početí (str. 31). "Jediný názor, který vědecky obstojí, je: Lidský plod je lidskou bytostí od samého početí (str. 40)." Závěr, pro jistotu vícekrát opakovaný je, že "umělé ukončení těhotenství je z etického hlediska nepřípustné (str. 100)". Pokud nechápete, proč znásilněné ženy musejí z Polska a Irska cestovat kvůli interrupci do jiných zemí, zde máte vysvětlení.

Obávám se, že zde katolický náboženský zápal svedl autory k nepřesnému, nebo snad nedej bože vědomě nepravdivému výroku. Tento názor zastávají totiž jen katoličtí vědci, nikoliv všichni. A ti, kteří jej sdílejí, jej zastávají nikoliv proto, že jsou vědci, ale proto, že jsou katolíci.

Ale snad se více tolerance a porozumění složitostem života dočkáme v kapitole pojednávající o homosexualitě. Co se zde dítě, kurs je určen pro 9. třídu, dozví o tomto tématu?

Především to, že homosexuálové jsou problémoví, berou drogy, mají konflikty se zákonem, věnují se prostituci atd. (str. 101). Příčinou je, že homosexuál není v rozporu jen se svým okolím, "ale i sám se sebou, se svou biologickou podstatou (str. 101)".

Homosexuálové a lesbičky se mají na co těšit, až budou žít ve společnosti, tvořené absolventy takového kursu etické výchovy.

Záchrana pro vás není ani masturbace, neboť ta je "nežádoucím, zkratovým jednáním (str. 104)". (Ve skutečnosti je masturbace zdravá, vyplývá z lékařských výzkumů, pozn. red.) Ale snad nás všechny uklidní a přivede na cestu pravou zhlédnutí jednoho z doporučovaných filmů k sexuální výchově s poetickým názvem "Láska?", vydalo nakladatelství Paulinky. V nadpisu tohoto nakladatelství jsem našel tento pozoruhodný citát: "Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší."

Neplatí to snad i o homosexualitě? Abychom docenili vážnost situace, stačí si na chvíli představit, že jste pubertální chlapec či dívka, která zjistí, že je homosexuálně orientována. Co se s nimi stane, jak se budou cítit po výše uvedených sděleních? Již tento fakt mne vede k závěru, že tento středověce dogmatický přístup je nehumánní a potenciálně zločinný.

Jsou ovšem jedinci, kteří proti takto pojaté etické výchově protestují, a to již v okamžiku, kdy byla zaváděna na Slovensku jako alternativa k výchově náboženské, s argumentem, že zde stát vnucuje náboženskou výchovu buď pod svým vlastním názvem, nebo skrytou, pod názvem etická výchova. Nyní se totéž, podle slovenského vzoru, děje i u nás. Jen s tím rozdílem, že předmět zatím! není povinný. Avšak i takto je v rozporu s Listinou základních práv a svobod s jejím článkem 2. Odst. 1) kde se praví: "Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání."

Ovšem, je to jen papír. Sám se ani bránit ani dbát na své dodržování nebude. To musíme jen my sami.

Desatero

Nedávno si v Právu posteskl Alexandr Mitrofanov, o co že by náš život byl lepší, kdybychom se řídili křesťanským desaterem. Byl sice vzápětí jedním čtenářem opraven, že desatero křesťané jen převzali z judaismu, ale to ponechme nyní stranou. Náboženský původ těchto příkazů tím nebyl zpochybněn. A to je právě to, co se nyní chystám učinit.

Podle ekumenického překladu Bible z r. 1979 znějí tato přikázání takto (zestručněná verze):

1) Nebudeš míti jiného boha mimo mne
2) Nezobrazíš si boha
3) Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha
4) Pamatuj na den odpočinku
5) Cti svého otce i matku
6) Nezabiješ
7) Nesesmilníš
8) Nepokradeš
9) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví
10) Nebudeš dychtit po domě svého bližního ..ženě .. otroku ... otrokyni ... býku

Pokud dáme prozatím stranou první tři čistě náboženská přikázání a přihlédneme k historickému kontextu, podle nějž se den klidu přikazuje i pro otroky a otrokyně, dostáváme sedm, respektive, pokud za historicky relativní budeme považovat i přikázání o odpočinku, šest pravidel lidského soužití. S nutným upřesněním, že přikázání nezabiješ, má přesný smysl jako nezavraždíš, tj. nezabiješ nepovoleným způsobem (již v následujících pasážích Bible je totiž uvedena celá řada činů, za něž je trestem trest smrti a bůh sám na mnoha místech Starého zákona přikazuje masové zabíjení). Dostáváme pak tento souhrn pravidel: úcta k rodičům, zákaz vraždy, zákaz cizoložství, krádeže, pomluvy a závisti, která vyjadřují nutné podmínky soužití lidí. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že bychom nenašli žádné lidské společenství, v žádné době, žádnou kulturu, která by se těmito normami zpravidla neřídila.

A jak ukazují výzkumy lidského chování, máme dokonce evolučně vzniklé, vrozené instinkty k jejich dodržování. Tomu je tak proto, že spolupráce ve skupině by bez tendence k jejich dodržování nebyla vůbec možná. A jelikož bylo přežití člověka i našich vývojových předků závislé na soužití ve vzájemném společenství, bylo takto závislé i na platnosti těchto pravidel. Různé náboženské, ale také nenáboženské systémy je pak jen explicitně formulovaly a zasazovaly do historického a jim vyhovujícího kontextu.

Tato pravidla jsou tedy lidská, nikoliv náboženská. A jen v hranicích našeho, evropského kulturního okruhu jsou po jistou historickou dobu tradována jako křesťanská.

Všimněme si ještě onoho prvního přikázání, druhé nedodržela ani sama Katolická církev. Nebudeš míti jiného boha mimo mne, není výzva k volbě, ale boží příkaz. Příkaz, který platí pro všechny, jimž je určen. V tomto smyslu je skutečně univerzální, ale je to univerzalita poslušnosti, která nepřipouští výjimky (blíže jsem se tomuto problému věnoval v článku "Každý monoteismus je totalitní" ). V kontextu etické výchovy by bylo velmi zajímavé zjistit, lze-li pak zformulovat zásadu svobody svědomí a vyznání, jak o tom hovoří naše Ústava. Obávám se, že to možné není.

Ze všech těchto důvodů považuji za naprosto nutné, aby metodické materiály k etické výchově byly zásadně přepracovány, a to v duchu základních hodnot demokratické a pluralitní společnosti a v souladu s Ústavou České republiky.

Vytisknout