ANALÝZA

Jak prohrát vyhrané volby

24. 6. 2010 / Oskar Krejčí

Druhým pramenem volebního překvapení byla tendence předvídat výsledek podle minulých sněmovních voleb. Tato analogie ovšem kulhala na obě nohy. A to především kvůli čtyřem chybám, kterých se dopustila sociální demokracie.

Chyba č. 1: Chaotický přechod do opozice

Po volbách roku 2006 využívala ČSSD potenciál 100 levicových mandátů k tomu, aby usilovala o vytvoření velké kolice s ODS. Řečeno jinak, snažila se použít hlasy KSČM proti KSČM. Výsledkem byly velké rozpaky nad věrohodností ČSSD. K dovršení zmatků sociální demokracie obsadila post šéfa Sněmovny „dočasným“ kandidátem, který nedokázal využít možnosti k precizaci opoziční politiky a v nejméně vhodnou dobu ještě stranu zdiskreditoval.

Organizovaný přechod do opozice by umožnil, aby v čele Sněmovny stanul předseda strany. Ten by tuto funkci mohl využít k revitalizaci obrazu ČSSD. A vytvořit třeba paralelní legislativní radu zaměřenou na zjednodušení právního řádu. Prohrávat se musí umět.

Chyba č. 2: Prezidentské volby

Sociální demokracie ve snaze vymezit se za jakoukoliv cenu vůči Václavu Klausovi podpořila kandidáta, kterého nikdo neznal. Navrhovat na nejvyšší funkci ve státě člověka, který nebyl odzkoušen v politických konfliktech – to není riziko, to je nedostatek státnické odpovědnosti. Jediné, čím se kandidát ČSSD politicky projevil, bylo to, že se obklopil lidmi z Unie svobody. Místo, aby sociální demokracie v prezidentských volbách, v nichž měla prohrát, využila situaci k postavení kandidáta propagující ideové principy, dělala kompromisy s pravicovou Stranou zelených.

Takovýto přístup odradil od ČSSD řadu levicových intelektuálů. Nemluvě o tom, že pro mnohé z nich není Václav Klaus pouze problematický ekonom. Je také politikem, který nejen svojí snahou hájit národní zájmy, ale i osobní odvahou přesahuje narůstající provinčnost české politiky. Což je patrné zvláště v době zahraničněpolitických krizí.

Chyba č. 3: Rozkol se zemanovci

Fakt, že v okolí předsedy ČSSD narostl vliv lidí, kteří se naučili využívat jeho slabiny pro vlastní prospěch a ve jménu nejrůznějších osobních animozit, se projevil i ve zcela zbytečném rozchodu s Milošem Zemanem. V situacích, kdy bylo možné dosáhnout snadného kompromisu, vítězily emoce a sobecké zájmy.

Výsledkem bylo, že sociální demokracie při volebním účtování přišla přibližně o sedm procentních bodů. V případě jednoty by si totiž mohla přičíst nejen 4,33 %, které získa-li Zemanovci, ale navíc další procenta vyrůstající ze společného úsilí.

Chyba č. 4: Svržení vlády Mirka Topolánka

Pád pravicové vlády umožnil, že se ODS vyvinila z témat jako je placení poplatků u lékaře, ale i ze dvou po sobě jdoucích zbabraných rozpočtů či korupce na vládní úrovni. Přitom právě takováto témata vynořila podmínky pro zdrcující vítězství ČSSD v krajských volbách. Výsledkem byla předvolební kampaň, která neměla dominantní sociální konfrontační linii.

Volební souboj navíc proběhl v době velké popularity Fischerovy vlády, která byla tak trochu stínohrou velké kolice – zbaběle uhýbající před jakýmkoliv problémem, na jehož řešení neměly zájem mocné ekonomické skupiny. Předražená kampaň se tak soustředila na konflikt bilbordů, na nichž kralovala sdělovacími prostředky dlouhodobě znevažovaná tvář předsedy ČSSD.

Televizní demokracie

Jen na první pohled lze však úbytek téměř 574 tisíc hlasů pro ČSSD ve srovnání se sněmovními volbami roku 2006 spojit s těmito chybami – ještě vyšší ztrátu, konkrétně téměř 835 tisíc hlasů, zaznamenala i ODS. Hlavní příčinu je nutné hledat ve virtuálním světě. Žijeme v době, kdy se snižuje váha stranické agitace a roste význam propagandy, a to především prostřednictvím televize. V podmínkách nadvlády zpravodajství a publicistiky České televize se z politiky jako souboje zájmů stala více či méně zábavná „tólkšou“. A Česká televize změnila strategii. Před čtyřmi lety zúžila volební kampaň zpočátku na spor dvou stran a později na souboj dvou jejich lídrů. Výsledkem byla nebývalá gravitační síla ODS a ČSSD, která vytáhla výsledky dvou stran nad 30 % odevzdaných hlasů – což je v podmínkách poměrného volebního systému jev vzácný.

Letos se Česká televize soustředila na pěstování plurality. Ať již byl výsledek chtěný či nechtěný, v konečném důsledku tato proměna vyzněla jako podpora dobře připravených menších pravicových stran. Proto nižší – nebo „normální“? – výsledek sociálních i občanských demokratů. Tendence přeměnit demokracii na mediokracii či telekracii je všudypřítomná. A nebezpečná.

Proměny stranického systému

Změna strategie České televize lvím podílem přispěla k tomu, že ve vládě zasednou dvě strany, které jsou více podnikatelským projektem než tradiční stranou mající partnery na evropském ideově-politickém trhu. Jako by se lobbistické skupiny měnily v politické strany. Racionální krize důvěry v politiky se mění na naivní víru ve zručné televizní komunikátory.

Porozumět cílům TOP 09 či Věcem veřejným vyžaduje posečkat onu slavnou stovku dní a hodnotit činy: obě strany jsou bez vnitřně ustálené hierarchie osob a hodnot; není ani jasné, kteří sponzoři se budou dožadovat protislužeb. Co zvítězí v TOP 09? Z liberalismu vypreparovaný sociální darwinismus, nebo šlechtický paternalismus?

Tradiční středně velké strany dopadly podle očekávání. KSČM doplatila trochu na konvenční televizní předpojatost a hodně na příliš státotvorně vedenou kampaň. Proto protestní hlasy utekly mezi nevoliče či k barevnějším populistům z Věcí veřejných. Lidovci měli už před deseti lety spočítáno, že na konci první dekády 21. století jim nebude stačit konstantní voličská základna. Návrat KDU-ČSL k dříve málo osvědčeným vůdcům byl jen projev prohlubující se krize. Výsledkem bylo 9,95 % odevzdaných hlasů ve Zlínském kraji versus 1,10 % hlasů v kraji Ústeckém.

Dvě rizika vládnutí

Přestože heslář stranických lídrů a informace o přípravě koaliční dohody neumožňují zformulování jasné představy o budoucí vládě, určité naděje i varování lze vyčíst z životopisů pravděpodobných ministrů a jejich náměstků. Zdá se, že hlavními riziky pro tuto zemi, které přináší připravovaná vláda, jsou rozpočet a zahraniční politika.

Strany budoucí koalice se dohodly, že vytvoří vládu rozpočtové odpovědnosti. Správný závazek. Ovšem státní dluh během vlády staronového týmu vzrostl od roku 2006 z 24,91 % HDP na 32,48 % roku 2009, přičemž jeho loňský nárůst o 5,38 % podílu HDP představuje podle statistik ČSÚ rekord.

Problém zadlužení není ideologie. Hlavní nebezpečí představuje fakt, že rozpočty nesestavují ekonomové, ale účetní pod tlakem nejrůznějších lobbistů. Připravit rozpočet na rok 2009 pod heslem „Nás se krize netýká“, to není problém levice či pravice, ale inteligence. Odevzdat letos do Sněmovny vládní návrh rozpočtu, u něhož byly především sníženy výdaje, u nichž každý věděl, že je většina poslanců nemůže přijmout, je pak směs ustrašenosti a neprofesionálního politikaření. Ideologicky předpojaté škrty sociálních výdajů jsou mnohem snazší než čelit zbytečným a předraženým nákupům zbraní či betonu.

Předsudky v politice

Příliš často mluví Praha se zahraničím dvěma hlasy. Třeba v podobě vládního uznání samostatnosti Kosova, které odmítl jak prezident, tak i sněmovní rezoluce. Zítra něco podobného hrozí například v otázce zpochybňování Trianonské smlouvy – knížecí solidarita s uherskou šlechtou může být snadno povýšena nad české národní zájmy.

Snad nejvýraznějším rysem zahraniční politiky polistopadových vlády je rusofobie. Je tomu tak i proto, že představa ministra obrany jako civilisty byla pochopena jako postava ministra-amatéra. Předsudky nejsou problém, pokud se malý stát má za koho schovat. Jenže rusofobie ve Washingtonu a v Bruselu vyšla z módy. Každý, kdo si již stačil přečíst novou Strategii národní bezpečnosti USA, kterou koncem května podepsal prezident Barack Obama, ví, že dnes se k představě multipolárního světa a kooperace hlásí i nejdůležitější spojenci Česka. V nejistém světě bychom neměli zůstat sami.

Článek vyšel v týdeníku Reflex, 24/2010, s. 20-21

Vytisknout