Svět po nadbytku

25. 6. 2010 / John Michael Greer

To platí stejně tak v mnoha koutech aktivistického společenství, jako v nejbeznadějnějších zasedacích místnostech korporací. Většina dnešních environmentalistů například nepovažuje obnovitelné zdroje energie za něco, co by si lidé vyráběli pro sebe, pokud náhodou nejsou dost bohatí na to, aby si mohli dovolit střešní fotovoltaické systémy, které se staly nejnovějším statusovým symbolem v předměstských čtvrtích na pobřeží. Je to něco, co by instalace a vláda měly vyrábět co nejrychleji, aby Američané mohli nadále používat třikrát více energie na hlavu než průměrný Evropan a dvacetkrát více než průměrný Číňan.

Samozřejmě, že existují alternativy. Během energetické krize sedmdesátých let relativně jednoduchá opatření zaměřená na úspory a účinnost v kombinaci se změnami životního stylu snížila během jediné dekády světovou spotřebu ropy o 15% a způsobila srovnatelný pokles spotřeby dalších zdrojů energie v celém průmyslovém světě. Většina těchto opatření přišla vniveč během závěřečného flámu věku levné ropy, který následoval, takže je tu dost nízko visícího ovoce k otrhání. Ve stejné době si velmi mnoho přemýšlivých lidí představovalo způsoby, jak by lidé mohli vést relativně pohodlný a humánní život při spotřebě o hodně menšího množství energie a energetických produktů, než kolik lidé v průmyslovém světě spotřebovávají dnes.

Může být znepokojujícím zážitkem listovat stránkami Knihy deště nebo Knihy nových alchymistů, abychom jmenovali jen dva z lepších produktů této z větší části zapomenuté éry, a porovnat radikální pohled na budoucí možnosti, který stál v pozadí jejich přístupu k budoucímu energetickému a hmotnému nedostatku, se stísněnými představami současnosti. Ještě více znepokojující je zjistit, že v antikvariátech můžete získat žloutnoucí výtisky většiny těchto knih za pár dolarů, a to v době, kdy jsou jejich praktické rady důležitější než kdykoliv předtím, a kdy jejich proroctví o tom, co by se stalo v případě, že nepřijmeme cestu k udržitelnosti, vypadají den ode dne jasnozřivěji.

Je obrovskou ironií, že naše kolektivní odmítnutí následovat ty, kteří na nás naléhali, abychom se naučili vyjít s málem, nás neosvobodilo od nutnosti udělat přesně tohle. To je nakonec problém jízdy střemhlav proti cihlové zdi; můžete zastavit buď tak, že sešlápnete brzdový pedál, nebo tím, že narazíte do zdi, ale zastavit budete muset v každém případě.

Jeden způsob, jak vydobýt smysl z kolize mezi křehkým předním okrajem průmyslové civilizace a tvrdým povrchem cihlové zdi přírody, je porovnat jaro roku 2010 s podzimem roku 2007. Tyto dvě sezóny mají společný zajímavý detail. V obou případech cena ropy po dlouhém období růstu překonala hodnotu 80 dolarů za barel, a v obou případech následovala masivní dluhová krize. V roce 2007 byla tažena především spekulacemi s termínovanými vklady, cena ropy stále stoupala a vyvrcholila překročením hodnoty 150 dolarů za barel, aby se vrátila zpátky na zemi; tentokrát zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít k vyvrcholení tohoto druhu, ačkoliv rozdíl je způsoben hlavně tím, že se spekulanti zaměřili na jiná aktiva.

V roce 2007 také dluhová krize vedla k dramatické hospodářské krizi, a ani teď naše šance vyhnout se témuž nevypadají dobře. V USA většina ukazatelů obecné hospodářské aktivity signalizuje útlum, pokud rovnou nepadá - výjimky jsou dočasně způsobeny bezpříkladnou explozí vládního dluhu - a nezaměstnanost se stala tak hluboce zakořeněnou, že to, co dělat s velkým počtem Američanů, kteří vyčerpali zákonem stanovenou 99 týdnů trvající podporu v nezaměstnanosti, se stává významnou politickou otázkou. Dokonce i nelegální ekonomika je masivně zasažena; zpráva NPR upozorňuje, že cena marihuany se snížila tak prudce, že v severní Kalifornii, kde jde o tržní plodinu ohromného významu, je vidět panický výprodej a ostrou ekonomickou kontrakci.

To co se děje je přesně to, před čím varovaly Meze růstu v roce 1973: Náklady na pokračování růstu rostou rychleji než růst sám, a dosáhly úrovně, která sráží ekonomiku na kolena. Pod pojmem "náklady" samozřejmě autoři Mezí růstu nechápali peníze, a ani já to tak nechápu. Náklady, o něž jde, jsou tvořeny energií, zdroji a pracovními silami; toho všeho je k těžbě ropy z hlubinných vrtů v Mexickém zálivu nebo z ropných písků v Albertě třeba mnohem více, než řekněme k těžbě z vrtů v Pensylvánii nebo Texasu; a protože hlubinné vrty a ropné písky tvoří stále větší díl z toho, co nám ještě zbylo - pole v Pensylvánii a Texasu jsou vyčerpána, nebo téměř vyčerpána - tyto skutečné, nepeněžní náklady neustále rostou.

Cena ropy v dolarech zde představuje měřítko zastupující skutečné náklady na produkci ropy v oblasti energetiky, zdrojů a materiálů. Důkazy předložené v posledních několika letech naznačují, že pokud cena ropy přesáhne 80 dolarů za barel, je to znamení, že skutečné náklady dosáhly úrovně dost vysoké na to, aby zbytek ekonomiky začal propadat hysterii. Vzhledem k tomu, že astronomický dluh se stal v celé dnešní globální ekonomice standardní praxí, schopnost mezních dlužníků splácet dluhy představuje místo, kde se praskliny objevily nejdříve. Na podzim roku 2007 mnozí z těchto mezních dlužníků byly majiteli domů v USA a Velké Británii; letos na jaře mezi ně patřily celé národy.

Shnuto do jedné věty, to vše dohromady znamená, že věk hojnosti je u konce. Období mezi lety 1945 - 2005, kdy se do ekonomik průmyslových národů vpíjelo téměř nepředstavitelné množství levné ropy, což život těchto národů proměnilo takřka k nepoznání, stále tvaruje větší část našeho myšlení a téměř všechna naše očekávání. Ani jeden významný politik nebo mediální rozumbrada v průmyslovém světě nezačal hovořit o dopadu konce věku hojnosti; je otevřenou otázkou, jestli alespoň některý z nich pochopil, k jak zásadním změnám dojde.

Většina obyčejných lidí v průmyslovém světě náměsíčně prochází jednou z nejvýznamnějších historických přeměn. Problémy, které se jich dotýkají, jsou stále zcela definovány kalkulem hojnosti. Většina Američanů se v těchto dnech například stará o zařízení pohodlného důchodu, platí za stále dražší zdravotní péči, poskytuje svým dětem vysokoškolské vzdělání, prostě zabývá se občanskou vybaveností nejrůznějšího druhu, kterou považuje za důležitou. Dosud nevstoupilo ani do jejich nejtemnějších snů, že je třeba se starat o přístup k základním potřebám jako je jídlo, oblečení a přístřeší, osud místní ekonomiky a komunity postižených dekádami zhoubného zanedbávání, a o vzrůst vážných hrozeb přežití ústavní vlády a právního státu.

Dokonce i mezi těmi kdo varují, že dnešní Velká recese by mohla dosáhnout úrovně srovnatelné s Velkou hospodářskou krizí, se jen velmi málokdo pustil do boje s následky blížící se budoucnosti, v níž milionů Američanů budou žít v chudinských čtvrtích a snažit se každý den sehnat dostatek jídla. Abychom parafrázovali Sinclaira Lewise, to se stalo i tady (srovnej: It Can't Happen Here (1935), česky U nás se to stát nemůže - KD) , a to v době, kdy Spojené státy byly čistým vývozcem všeho, nač si vzpomenete, a největším světovým výrobcem a vývozcem od ropy až po boty. Kolaps stejného rozsahu v zemi, která toho kromě nesplatitelných dluhopisů vyváží velice málo, a která je největším světovým spotřebitelem a dovozcem ropy, se může až příliš snadno přiblížit spíše výsledkům z počátku 20. století ve střední Evropě, například takřka univerzálnímu zchudnutí, nedostatku potravin, epidemiím, občanským válkám a vypuknutí zvrácených etnických čistek, to vše lemováno dvěma masivními válkami, jejichž oběti šly do desítek milionů.

Všimněte si, že to neznamená celkové zhroucení do budoucnosti ve stylu Cormaca McCarthyho (americký autor postapokalyptických románů, mj. No Country for Old Men (2007), česky Tahle země není pro starý - KD), o níž dnes tolik lidí tak rádo fantazíruje. Strávil jsem léta přemýšlením o tom, proč se tolik lidí zdá být neschopných představit si budoucnost jinak než buď ve vyjetých kolejích, nebo jako extrémní apokalyptické porno. Bez ohledu na motivy, které tuto podivnou fixaci pohánějí (srovnej ZDE - KD), jsem se přesvědčil, že to vede k téměř úplné slepotě vůči velmi reálným budoucím rizikům, která nás velmi pravděpodobně čekají. Je užitečné vzít současné představy o přípravě na budoucnost v survivalistické scéně a zeptat se sami sebe, kolik z nich by se ukázalo užitečných za jednu nebo dvě dekády, pokud by někdo sledoval právě tyto strategie v Polsku nebo na Slovensku, řekněme, těsně před rokem 1914.

Změřte jen propast mezi skutečnými a strašlivými událostmi tohoto období a fantaziemi o nekonečném pokroku nebo apokalyptickém zhroucení, které jsou tak často považovány za realistický obraz naší budoucnosti, a získáte určitou představu o trhlině, kterou je třeba zacelit, abychom pochopili svět po nadbytku. Tak či onak tuto trhlinu překročíme; je otázkou, zda to dost z nás udělá v tak velkém předstihu, aby zbyl čas reagovat konstruktivními kroky, nebo zda to všichni uděláme čistě retrospektivně, s žalostným pomyšlením na dolary a hodiny vynaložené na přípravu na imaginární budoucnost, zatímco ta skutečná už nám dýchala na záda.

Mluvil jsem v těchto esejích dost dlouho o přípravách, které budou pravděpodobně pomáhat jednotlivcům, rodinám a komunitám vyrovnávat se s budoucím nedostatkem zdrojů, ekonomickým zhroucením, politickým rozkladem a potenciální občanskou válkou, jež zmeškané příležitosti a krátkozraká rozhodnutí přijatá v posledních třiceti letech zde ve Spojených státech učinily bolestně pravděpodobnými, a s nekonečným množstvím místních variací téhož jinde v průmyslovém světě. Tyto závěry mají stále zásadní význam; dává dost dobrý smysl začít si sami pěstovat část potravin, abyste radikálně zmenšili závislost na složitých technologických systémech, snížit co nejvíce spotřebu energie, uvolnili alespoň jednoho člena rodiny z peněžní ekonomiky pro plnoúvazkovou práci v domácí ekonomice, a tak dále.

To všechno má však ještě další rozměr, a je třeba ho zmínit, i když je jisté, že vyvolá odpor. Za poslední tři století, a zejména zhruba v posledním půl století, je čím dál běžnější definovat dobrý život jako ten s největší možným výběrem hmotného zboží a služeb. Tato definice se tak dokonale spojila s naším moderním způsobem myšlení, že může být velmi těžké nalézt něco podobného v minulosti. Samozřejmě existují některé velmi základní materiální potřeby, bez nichž je dobrý život nemožný, ale těch je mnohem méně a jednodušších, než předpokládají současné postoje, a poté, co jsou uspokojeny, se materiální hojnost stává mnohem ambivalentnějším požehnáním, než si tak rádi myslíváme.

Tento způsob myšlení v pravém slova smyslu odráží starý vtip o malém chlapci s kladivem, který si myslí, že všechno je hřebík. Ve věku nesrovnatelné materiální hojnosti bylo snadným řešením jakéhokoliv problému či dilematu zasypat ho hmotným bohatstvím. Tím se řešily některé problémy, ale pravděpodobně zhoršily ostatní, a základní nesnáze lidské existence zůstaly nedotčeny. Opravdu někomu prospělo utrácení miliard dolarů a talentu některých nejlepších mozků naší civilizace na vznik luxusního lékařského ošetření, abychom vážně nemocného udrželi naživu a v neštěstí po několik dalších měsíců, například proto, abychom mohli sami sobě předstírat, že jsme se vyhnuli základnímu lidskému údělu v podobě nevyhnutelné smrti?

Ať už bude odpověď jakákoliv, konec věku hojnosti udělá za tímto experimentem tlustou čáru. Lze s jistotou předvídat, že během několika málo let budou jen relativně bohatí mít tu pochybnou čest strávit poslední měsíce života připojení ke složitým zařízením na podporu života. Zbytek z nás skončí životy stejně jako naše praprarodiče: nejspíše doma, se členy rodiny nebo třeba se zdravotní sestrou poskytující paliativní péči, zatímco naše těla udělají to, pro co se narodila, a přestanou fungovat. Obecněji řečeno, během několika málo let bude jen velmi málo lidí kdekoli na světě mít možnost snažit se uniknout hlavním nejistotám a problémům lidské existence závodem za spotřebním zbožím; zbytek z nás bude hovořit o štěstí, pokud budou bezpečně zajištěny naše základní materiální potřeby, a budeme se muset vypořádat se základními otázkami smyslu a hodnoty některým z ne tak bezostyšně kýčovitých způsobů.

Někteří z nás mezitím mohou hledat jemná poučení vetkaná do této těžké nutnosti. Za povšimnutí stojí, že zatímco se mezi lidmi, kteří jsou si vědomi hrozícího úpadku a pádu naší civilizace, dost mluvilo o klášterech v době raného středověku, témeř nic z toho se netýkalo hledání, natož nalezení, tajemství úspěchu monasticismu: Úmyslného přijetí extrémní hmotné nouze. Právě naopak - všechny plány na záchranné ekovesnice, které jsem až dosud objevil, mají za cíl přinejmenším zachovat určité zdání životního stylu střední třídy na neomezeně dlouhou dobu. Zmíněná volba zařazuje tyto projekty do stejné kategorie jako opulentní vily, v níž bohatí obyvatelé římské Británie doufali přečkat vlastní trajektorii úpadku a pádu: Do kategorie pozoruhodné především dlouhou historií naprostého selhávání.

Evropské křesťanské kláštery, které uchovaly římskou kulturu během temného středověku, nenabízely nikomu životní styl střední třídy podle standardů své doby, natož podle těch našich. Stejně tak buddhistické kláštery, které zachránily heianskou kultury během Sengoku Jidai, japonského období válek, nebo buddhistické a taoistické kláštery zachránivší klasickou čínskou kulturu během nějakého půl tuctu cyklů kolapsu. Kláštery ve všech těchto případech byla místa, kam lidé přicházeli, aby byli velmi, velmi chudí. To bylo tajemství jejich úspěchů, protože když omezíte materiální potřeby na absolutní minimum, energii, kterou nemusíte spotřebovat na zachování vaší životní úrovně, je možné investovat do práce na něčem užitečnějším.

Bylo by zřejmě přehnané doufat, že podobné hnutí může vzniknout tady a teď; jsme o pár století napřed. Rozkvět křesťanského mnišství na Západě nemohl začít dříve než v 6. století po Kristu, kdy římská ekonomika hojnosti byl pryč už tak dlouho, že nikdo ani nepředstíral, že materiální bohatství je odpovědí na lidský úděl. Přesto klášterní revoluce zahájená Benediktem z Nursie znamenala začátek dlouhé historie křesťanských klášterních podniků; odvíjela se od prvních pokusných komunálních pousteven raně křesťanského Egypta; a všechny tyto projekty, i když to často není zmiňováno, si braly inspiraci a značný díl étosu od stoiků pohanského Řecka a Říma.

Hnutí stoického typu jsou ve skutečnosti v civilizacích, které prošly zlomem Hubbertovy křivky čerpání hlavního zdroje, velmi obvyklá. Existuje pro to dobrý důvod. Ve slábnoucí ekonomice je snadnější si uvědomit, že čím méně budete potřebovat, tím méně zranitelní jste vzestupy a pády vašeho štěstí, a tím víc můžete udělat z toho, co udělat chcete. To je v nejlepších dobách nepříjemný poznatek, a během dob materiální hojnosti nenajdete mnoho lidí, kteří by ho pochopili. Přesto je ve světě po nadbytku těžké představit si poučení, které by zasluhovalo větší pozornosti.

Článek v angličtině: ZDE