Každý, nejen Rom, se musí domáhat spravedlnosti -- 2. díl

11. 3. 2010 / Kateřina Švidrnochová

Dovolím si článek pana Čulíka Každý, nejen Rom, se ve veřejném zájmu musí domáhat spravedlnosti rozdělit podle jeho odstavců a samostatně na ně reagovat s pomocí vlastního příběhu přímo z praxe.

Pan Čulík v prvním odstavci píše, že, cituji: "Není prostě pravda, že "nic nejde" a "nemá cenu se o nic snažit"." Naprosto s ním souhlasím a přesně kvůli tomu jsem už od střední školy působila v neziskových organizacích a na vysoké škole se zaměřila na problematiku romské menšiny v České republice. Protože věřím, že nemá cenu jen o něčem mluvit nebo psát, začala jsem přímo v romské komunitě jako terénní sociální pracovnice, aniž bych si předtím načetla desítky vědeckých statí o této národnostní menšině. Chtěla jsem vše zažít v reálu, Romy poznat a pracovat s nimi. Začala jsem učit na střední, tzv. romské škole (SOŠMAP, pobočka Vranovská 17, Brno), kde jsem třetím rokem. Úspěšně jsem dovedla k maturitě 30 studentů dálkového studia a dnes připravuji další dvacítku mladých Romů, z nichž se většina chystá dále studovat na vysoké škole. V současné chvíli pracuji zhruba s šedesátkou romských studentů, kteří úspěšně studují v oboru Sociální péče o etnické skupiny. Během toho jsem rok koordinovala projekt doučování v romských rodinách pod organizací Společenství Romů na Moravě a již druhým rokem koordinuji přípravu romských studentů na střední a vysoké školy pod organizací Slovo 21.

Výsledkem jsou desítky romských studentů, kteří mají motivaci se vzdělávat a kteří za sebe budou bojovat sami. Já, jako příslušník majoritní společnosti, jim nejvíce pomůžu tím, že je nebudu stavět do pozice menšiny, ale budu je brát jako právoplatné občany a podporovat je v jejich dalším pozitivním rozvoji. Což znamená, že je nebudu diskriminovat a předem odsuzovat jen podle rasové příslušnosti, protože k tomu nemám důvod.

Předešlé věty volně navazují a reagují na druhý odstavec pana Čulíka o neinformovanosti a právní idiocii mé osoby. Nejen v rámci své práce, ale i v rámci vlastního svědomí a lidskosti jsem se vždy ohrazovala vůči diskriminaci kohokoliv z jakýchkoliv důvodů. Ať už to bylo trestním oznámením, přímou reakcí v dané situaci či článkem v médiích. Protože mám právní povědomí a vím, co je v mezích zákona a co není. A ve veřejném zájmu se budu domáhat spravedlnosti.

Na třetí odstavec už nemá smysl reagovat. Nejedná se o útok, ani drzost. K omluvám není důvod. Máme přece svobodu slova.

A nakonec nezbývá než souhlasit se čtvrtým odstavcem a pozvat pana Čulíka na kávu do jedné výborné kavárny, na ulici Bratislavská, v tzv. brněnském romském ghettu. Ráda si s ním a se svými romskými přáteli povyprávím o životě Romů, domáhání se spravedlnosti v českém státě a černobílém vidění některých lidí, kteří jsou opravdu neinformovaní. Ale to by musel pan Čulík přijet z daleké Británie a přesvědčit se na vlastní oči, jak to v České republice funguje.

Nakonec si dovolím poznamenat, že nemá cenu dále rozebírat jedno slovo z dvou set čtyřiceti dalších slov mého prvního článku. Slovo "pochopitelné" je zde totiž třeba chápat v kontextu. Přestaňme slovíčkařit a něco dělejme. Jistě by se mnou pan Čulík souhlasil.

Vytisknout