Jak je báječné být svobodným člověkem v (post)moderní společnosti

11. 3. 2010 / Ivo Šebestík

Takovýto účel zřejmě světí prostředek, který je sám o sobě popřením práv svobodného občana. Kdo ale páchá trestnou činnost nebo se k tomu připravuje, nechť je takto omezen. To je v pořádku. Sledování telefonních hovorů a zpráv je však v České republice tak hojné, že zpochybňuje naivní důvěru v to, že se takto děje jen v zájmu občanů. Místo toho se zdá, že se zase jednou vymkl technický pokrok kontrole a vstoupil do služeb něčeho podezřelého.

Jako sloku otřepané básně opakují média i politici tezi, že není nic posvátnějšího než svoboda člověka. Člověk naší doby, žijící v našem civilizačním okruhu, má tuto básničku naučenu nazpaměť a v souladu s ní se považuje za svobodného. Je-li ale současný člověk "svobodný", pak bude asi zapotřebí pojem svobody redefinovat.

Podle zastaralých a dnes již neplatných představ by měl svobodný člověk mít především právo na soukromí. Měl by se cítit volně a neměl by být vystavován permanentnímu tlaku vnějších okolností, které jej nutí chovat se jinak, než jak by si přála jeho svobodná vůle. Aby paradox "svobody moderního člověka" vystoupil zřetelněji do popředí, podívejme se na to, jaký prostor "svobody" poskytuje moderní společnost občanu, jenž je v ní jaksi zastoupen nejpočetněji.

Aby člověk mohl v současné (post)moderní a technologicky vyspělé společnosti vůbec existovat, musí svou "svobodu" podrobit celé řadě významných omezení. První kategorickým imperativem je nutnost vydělávat peníze. Peníze jsou v lidské společnosti něco jako krev v živém organismu. Pokud nastane jejich nedostatek, dostaví se vážné choroby nebo exitus. Svobodný občan je nucen podřídit svou existenci nutnosti obstarávání peněz. Je to v podstatě lidská varianta zákona džungle. Zvíře loví, člověk vydělává peníze.

Dříve se říkalo, že člověk pracuje, aby mohl žít. V současné společnosti vystupuje do popředí obstarávání peněz všemi dostupnými prostředky. O práci v této souvislosti netřeba hovořit. Ale budiž. Potřeba vydělávat si na živobytí je prastará a moderní společnost ji pouze převzala z dřívějších dob.

Přesto je zde něco nového. Moderní doba v průmyslově vyspělých státech postavila chudobu mimo společenskou normu. Nastavila určitý standard, kterého každý "svobodný" jedinec musí dosáhnout, aby se neocitnul v katastrofální situaci. Je to jako poměrně dost vysoko nastavená laťka pro kvalifikaci na letní olympijské hry. Kdo ji neskočí, má obrovskou smůlu, neboť moderní či postmoderní společnost nepovažuje chudobu za normální stav, jako tomu bývalo v minulosti, takže skutečně chudobného člověka zbavuje i toho, čím disponoval jeho chudý předchůdce ve feudalismu. Ten měl v celkově nepořádně spravované společnosti se spoustou únikových děr v postatě dost prostoru na to, aby svou chudobu přežil. Pro postmoderního občana je naproti tomu chudoba vždy smrtelná.

Zatímco chudák za feudalismu měl chaloupku, byť na spadnutí, a v ní na ohništi vařil koroptev chycenou do oka v panském lese, jeho moderní svobodný nástupce spí na lavičce na některém nádraží a konzumuje, co dal kontejner.

Současný chudý je totiž nahlížen jinou optikou, než jakou byl pozorován chudý za dávných časů nesvobody. Tehdejší chudák byl normálním zjevem, současný chudák je exot, který se z jakýchsi důvodů odmítá přizpůsobit svobodné nutnosti držet svobodně krok s ostatními. Ocitá se v roli člověka, kterého pustili z nemocnice přímo na tartanovou běžeckou dráhu a diváci v ochozech se mohou umlátit smíchem nad tím, jak ten nebožák nedrží krok se sprintery.

Současné moderní tempo je totiž tempo skutečně olympijské, ale zdaleka ne všichni občané jsou trénovaní olympionici. Ve společnosti, jejímž božstvem je Soutěživost, končí ti méně soutěživí na jejím oltáři v podobě krvavých obětí.

Svoboda moderního člověka je tedy podmíněna nutností držet krok. Kdo má pohromadě chytrost, lstivost, štěstí, zdraví, nadbytek energie, dobré styky, základní kapitál, mocné ochránce, ten se v chrámu bohyně Soutěživosti cítí jako ryba ve vodě a nemá pocit, že by jeho svoboda byla nějak výrazněji narušována nutností.

Člověk, kterému něco z toho chybí, nebo který byl rodiči špatně vychován k přílišné ohleduplnosti, mravnosti a vyšším ideálům, takový člověk musí na deklarovanou svobodu rychle zapomenout a tvrdě bojovat, aby udržel s dravci krok. Vše ve společnosti je totiž přizpůsobeno dravcům, právě tak jako země obrů bývala nadměrná pro velikost Gulivera.

A tak svobodnému, ale chudobnému, občánku moderní civilizace není dopřáno ukrýt se do chaloupky u lesa a v jejím okolí pálit dřevěné uhlí nebo plést tětivy k lukům. Svobodný chudák současnosti se naopak musí chovat, jak by nebyl žádným nuzákem, ale standardním spotřebitelem jako většina ostatních. Aby vůbec žil, musí si pronajmout byt, čímž se stává kořistí spekulantů s byty. Aby získal práci, nemůže si dovolit nevlastnit telefon. Koupí si tedy mobil, a tak padne do náruče mobilních operátorů. Záhy se ukáže, že nuzák potřebuje být na příjmu i v internetové síti. Je tedy svobodně donucen pořídit si počítač s připojením na internet, čímž se smyčka nákladů na pouhou prostou existenci postmoderního chuďase ještě utáhne kolem jeho nebohého krku.

Standardní svobodný chudák v naší svobodné společnosti se pochopitelně musí nějak dopravovat do práce a z práce. Pokud bydlí ve velkém městě, síťová jízdenka na městskou hromadnou dopravu ho nemine. Stane se klientem, tedy obětí provozovatele tohoto druhu dopravy. Pokud je dotyčný natolik smělý, že se rozhodne riskovat a pořídí si staré ojeté auto, okamžitě padá do náruče ropných gigantů a levných servisů.

Moderní společnost disponuje tisíci chapadly, která našeho chudáka osahávají na každém kroku. Stačí na chvíli zaváhat, sednout si na lavičku v parku a zahledět se do korun stromů, aby člověk na té lavičce už zůstal jsa přikryt novinami.

Zatímco jeho dávný znevolněný předek kráčí z lesa drže za uši zajíce, který ráno za úsvitu padl do oka, náš moderní svobodný chudák si něco takového dovolit nemůže, neboť v jeho světě mnoho zajíců není, ale hlavně by je už ani neuměl chytit. Pokud by se pod tlakem zoufalství odhodlal k jiné nekalé činnosti, ví, že jeho prostředí je protkáno průmyslovými kamerami a že jako lupič-zoufalec bude chycen a exemplárně potrestán, aby si jeho potrestáním společnost vynahradila deficit z nepotrestání velkých lumpů.

Svobodný občan moderního společenství se v podstatě stále nachází pod bedlivým okem Velkého bratra. Děje se tak v zájmu bezpečnosti všech, takže občan nemůže nic namítat. Nicméně, nemůže si být jist, kdy a jak je i on pozorován, ačkoliv nedělá nic protizákonného. A hlavně neví, kdo to na něj skrze kameru hledí a co s vypozorovaným záběrem pak udělá.

Úžasný pocit svobody zaplavuje moderního člověka taktéž na pracovišti. Na jeho místo čeká nejenom desítka vyhladovělých kolegů toužících po kariérním postupu, ale též neznámý počet levných zahraničních pracovníků za dveřmi fabriky. Pocit svobody je až omamný kdykoliv se človíček setká s nepravostí, proti níž může samozřejmě svobodně protestovat. Obvykle neprotestuje, neboť by s uvedením úplně jiného důvodu (názory se netrestají) byl vyhozen, a tím ztratil tempo nutné k rychlému oběhnutí tartanového oválu našeho společného olympijského stadionu, na němž je nám všem souzeno, chtě nechtě, závodit až do vypuštění duše.

Vytisknout