Gaza: Nejhorší je předstírat, že se nic závažného neděje

11. 3. 2010 / Jan Kavan

Vzhledem k tomu, že tu jsou pravděpodobně přítomni i někteří novináři, tak musím předeslat i to, co je zřejmé. Můj otec pocházel ze židovské rodiny, v jejichž obou větvích – prostějovské i jihlavsko-pelhřimovské – byli po několik staletí, která jsem dosud vysledoval, jen samí Židé. Otcova matka a většina jeho příbuzných zahynula v Terezíně a v Osvětimi. Záznam o tom, že má babička, Julie Kavanová, byla zavražděna v osvětimské plynové komoře, mi v památníku holocaustu Jad Vašem ukázali zástupci izraelského ministerstva zahraničí. Otec a jeho bratr přežili, protože bojovali v československých zahraničních armádách, jeden na Západě, druhý po útěku z koncentráku na Východě. Táta dostal medaili Za statečnost v boji o francouzský Dunkerque, kde byl vážně zraněn. V padesátých letech byl pak odsouzen ke 25tiletům žaláře nejen za údajnou velezradu, ale i za údajný sionismus. Jeden z bachařů, bývalý gestapák, si liboval, že v Leopoldově bude moci dokončit to, co začali nacisté v koncentrácích.

Myslím si, že jsem jediným Čechem, který byl pozván Šimonem Peresem na oslavu jeho osmdesátin. Boj proti antisemitismu považuji za nedílnou součást klíčového boje proti všem formám rasismu. Odsoudil jsem invazi vojsk Varšavské smlouvy a následnou okupaci mé vlasti a aktivně jsem pomáhal domácí opozici z mého politického exilu v Anglii. Podporuji právo každého národa bojovat proti okupantům své země, což je zakotveno v rezolucích OSN, ale ostře nesouhlasím se zabíjením civilistů pro politické cíle, takže odsuzuji všechny formy individuálního i státního terorismu. To by snad mohlo stačit.

Prof. Finkelstein argumentuje, že každý ví, jak by se měl ten konflikt vyřešit. Nevylučuji to, ale je současně nutné uznat, že jde o nejstarší konflikt na agendě OSN. Jako bývalý předseda Valného shromáždění OSN, tak pochopitelně znám každoroční hlasování o prof. Finkelsteinem zdůrazňované rezoluci „Mírové urovnání palestinské otázky“ (Peaceful Settlement of the Question of Palestine), s níž vždy jen USA, Izrael a hrstka ostrovních států nesouhlasí. Jakmile se však začneme zabývat konkrétními detaily navrhovaných řešení, tak jakýkoliv konsensus rychle zmizí.

Většina z nás se poměrně snadno shodne na tom, že má smysl usilovat o dvoustátní řešení, tedy o nezávislou, demokratickou a životaschopnou Palestinu, která by žila vedle Izraele respektovaného, uznaného a zabezpečeného v jeho hranicích z roku 1967 (s některými menšími a vzájemně odsouhlasenými modifikacemi v zájmu několika větších izraelských osad). Palestinský návrh vyhlásit Východní Jeruzalém svým hlavním městem by narazil na větší problémy. A otázka uprchlíků by byla ještě tvrdším oříškem k rozlousknutí.

V této chvílí převládá patová situace. Nic se téměř nehne. Diplomatické aktivity jsou pozastaveny především díky tomu, že současná izraelská vláda odmítá přijmout požadavek prezidenta Obamy zastavit budování nových osad (včetně jejich tzv. přirozeného růstu). Bílý dům se musel soustředit na řešení vnitropolitických problémů. Rovněž shledávám věrohodnou úvahu Zbigniewa Brzezinského (Foreign Affairs, vol.89, No.1, leden/únor 2010), že koterie úředníků, poradců a dalších, kterým byla svěřena realizace Obamovy nové zahraniční politiky, byla schopna ji dovést až do slepé uličky. Vláda v Tel Avivu není pod žádným tlakem a nemá žádnou motivaci změnit status quo. A vláda v Ramallahu je příliš slabá, aby se bralo vážně její přání obnovit jednání pod podmínkou, že Izrael splní své dřívější závazky včetně zastavení výstavby osad, jak bylo dohodnuto v roce 2003. Tato poznámka není zpochybněna ani faktem, že Fatah je dnes nakloněn vyhovět americkému přání zahájit s Izraelem nepřímá jednání.

Klíčové palestinské smíření

Jsem přesvědčen, že palestinskou samosprávu lze významně posílit pouze dostatečným smířením mezi všemi palestinskými frakcemi, zvláště mezi Fatahem a Hamásem, což by pak mohlo umožnit vyhlášení celo-palestinských voleb (jak na Západním břehu, tak i v Gaze), které by byly pečlivě monitorovány mezinárodními pozorovateli a jejichž výsledky by byly plně respektovány v Palestině i v zahraničí. V této době obě hlavní skupiny ujišťují, že jsou připravené výsledky voleb plně respektovat. Je však velmi pravděpodobné, že z voleb nevyjde žádná strana jako jednoznačný vítěz. V nastalé patové situaci budou mantinely společné dohody naprosto klíčové, aby se zabránilo nestabilitě a novým krvavým srážkám. Pokud by dohodou vznikla vláda národního smíření (realističtější než vláda národní jednoty, o níž ještě loni v Praze hovořil prezident Abbás), tak vzbudí naději, že takováto vláda by mohla být v jednání s Izraelem jeho rovnocenným a věrohodným partnerem.

Ovšem takovýto vývoj je zatím hudbou budoucnosti. Jedna z hlavních překážek je absence jakékoliv shody na budoucí kontrole bezpečnostních sil Palestiny či na roli islámu v budoucí samostatné Palestině. Navíc stále dochází k ozbrojeným střetům, zvláště na Západním břehu, kde ve vězeních zůstává řada stoupenců Hamásu, které palestinské bezpečnostní síly podezírají ze shromažďování zbraní a přípravy na jejich použití proti izraelským okupantům, což by mohlo Západnímu břehu připravit stejný katastrofický osud, který postihl Gazu.

Propast mezi rozdílnými představami obou stran se ukazuje jako velmi hluboká i když mne řada arabských diplomatů varovala, abych nepřeháněl údajné nepřekonatelné rozpory mezi „sekulární a demokratickou PLO a náboženským radikalismem Hamásu“. Poukazovali přitom na skutečnost, že Hamás v Gaze nevytvořil „islamistický stát¨ a naopak se již několikrát ostře střetl s fundamentalistickými sympatizanty Al Kaidy. K těmto střetům dochází v poslední době dokonce častěji neboť pokračující blokáda Gazy Izraelem a utrpení Gazanů vytváří živnou půdu pro extremisty, kteří nabízejí radikálnější alternativu k Hamásu.

Je to poněkud paradoxní neboť loni mne upozornil Rafiq Husseini (nedávno odvolaný ředitel kabinetu prezidenta Abbáse), že díky izraelské neochotě přistoupit na jakékoliv kompromisy se výrazně zvyšuje popularita Hamásu neboť zklamaní lidé zbaveni naděje jsou vháněni do náruče radikálů a fundamentalistů. Husseini rovněž uznal, že k tomu přispívají i korupční skandály Fatahu, které se dosud nepodařilo vymýtit. A nyní v Gaze ztrácí popularitu i Hamás tím, že v zájmu bezpečnosti a klidu stíhá a potírá ještě radikálnější skupiny. Je třeba vzít citlivě na vědomí skutečnost, na kterou nedávno poukázal např. český publicista Petr Schnur, že „z pocitu křivdy a bezmocnosti lidí, kteří ztratili blízké a s nimi vše, co jejich životu dávalo smysl, se nerodí ochota k dialogu, ale k řetězci nekontrolovatelného násilí“.

Nejednotná Palestina je nevěrohodná neboť nemůže zaručit splnění jakýchkoli závazků. To pochopil i Quasi Abu Leila z Demokratické fronty pro osvobození Palestiny, který mi při loňském setkání zdůraznil, že „pro Palestinu je toto smíření naprosto klíčové. Izrael používá našich vnitřních rozporů a nejednoty jako ospravedlnění své neochoty plnit minulé dohody a závazky včetně realizace dvoustátního řešení, které bylo přijatelné pro předchozí izraelské vlády. Nemůžeme jim nadále poskytovat tuto záminku a musíme obnovit naši jednotu i přes rozdílné názory na vnitřní uspořádání budoucího státu“.

Slibné rozhovory mezi Fatahem a Hamásem, které probíhaly pod egyptskou egidou v Káhiře, byly nyní přerušeny. Spekuluje se, že Hamás vkládá jistou naději do možné dohody s Izraelem o výměně uneseného izraelského vojáka Gilada Shalita nejen za několik desítek unesených poslanců Hamásu, ale především za uvězněného Marwana Bargoutiho, populárního představitele Fatahu, který i z vězení se snaží podpořit smíření mezi jeho Fatahem a Hamásem. Propuštěním Bargoutiho, kterému se také někdy říká palestinský Mandela, a který by se mohl stát nástupcem prezidenta Abbáse, by Hamás pochopitelně drtivě oživil svou slábnoucí volební podporu. To je ovšem jasné i těm, kteří chtějí Hamás i nadále držet v izolaci a podle principu 'rozděl a panuj' paralyzovat i vládu v Ramallahu.

Se zvolenými představiteli Hamásu se poměrně pravidelně scházejí poslanci Evropského parlamentu, poslanci některých národních parlamentů, bývalý prezident USA Jimmy Carter i řada dalších politiků, ale zařazení Hamásu na seznam teroristických organizací tuto komunikaci pochopitelně ztěžuje.

Pozvání Hamásu k jednacímu stolu závisí na jeho přijetí třech podmínek, které předložil diplomatický kvartet (USA, EU, OSN a Ruská federace). Kvartet žádá, aby Hamás uznal Stát Izrael, vzdal se násilí a přijal dřívější dohody dojednané s PLO. Známí američtí komentátoři Richard Haas a Martin Indyk považují podmínky za nešťastně formulované (Foreign Affairs, Vol.88, No.1). Samozřejmě chápu exprezidenta Cartera, který loni požádal vedení Hamásu, aby tyto podmínky přijalo, ale nebyl jsem překvapen, když to Ahmed Youssef, náměstek ministra zahraničí Hamásu, odmítl. Haas a Indyk totiž upozornili, že pokud Hamás přistoupí na tyto podmínky hned na začátku procesu, tak se vzdá všech svých hlavních karet a získá za to „pouze právo začít jednat“. Pak odpovídající reakce druhé strany může, ale také nemusí, přijít. Autoři připomínají jednání pod egidou bývalého prezidenta USA Billa Clintona, kdy Arafat souhlasil s uznáním Státu Izrael, ale Izrael mu již pak nenabídl žádné ústupky, jimiž by mohl uspokojit své stoupence. A tak jednání zkrachovala a vyhráli neústupní a skalní na obou stranách. Mír zůstal v nedohlednu.

Mimochodem – Palestina (PLO) uznala právo na existenci Izraele v roce 1988, znovu v roce 1991 a pak v září 1993, ale Izrael dosud neuznal právo na existenci Palestiny.

Souhlasím s americkými odborníky, že Palestinci musí od začátku vědět, jaké výhody jim dohoda poskytne a samozřejmě Izrael potřebuje záruky, že po uzavření dohody bude Palestina schopna zajistit bezpečnost izraelského státu. Seriozní jednání o míru musí tento problém vyřešit. Je však otázkou zda k tomu přispěje lpění na splnění takto formulovaných podmínek ještě v předkole jednání, zvláště když Hamás dává najevo, že je ochoten uznat existenci Státu Izrael jako fakt, pokud bude uznána existence samostatné Palestiny.

Prof. Norman Finkelstein tu jednoznačně zdůraznil, že Hamás, stejně jako řada umírněných arabských států, rozlišuje mezi právem na existenci Izraele, což Hamás popírá, a faktem existence státu Izrael, který Hamás nezpochybňuje. Představitelé Hamánu přijímají existenci státu Izrael jako „fait accompli“, jako „existující realitu“ a jako „uznaný fakt“. Prof. Finkelstein tu citoval asi nejradikálnějšího představitele Hamásu, šéfa zahraničního vedení Hamánu Khalida Mishala, který podtrhl, že většina Palestinců, včetně Hamásu, přijímá stát Izrael v jeho hranicích z roku 1967“.

To odpovídá naší zkušenosti z loňského setkání s poslanci všech parlamentních skupin zvolených do parlamentu v Gaze, na němž jsme položili zásadní otázku: „Jsou palestinští poslanci včetně poslanců za Hamás připraveni prosazovat dvoustátní řešení a uznat Stát Izrael? ” Všichni přítomní palestinští poslanci, včetně místopředsedy palestinského parlamentu Dr Ahmada M. Bahara (Hamás), nám jeden po druhém odpověděli kladně s tím, že jsou ochotni uznat Izrael v jeho hranicích z roku 1967, jak to stipuluje rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.242/1967. Významný poslanec zvolený za Fatah Dr Mohammed Hijazi, jak během tohoto setkání, tak i později v dopise zaslaném předsedovi Poslanecké sněmovny Vlčkovi, zdůraznil důležitost shody mezi Fatahem a Hamásem na tomto bodě a poděkoval nám za snahu přispět k „vyřešení konfliktu na základě vzniku nezávislého Palestinského státu na palestinských územích okupovaných v roce 1967 a na základě Arabské mírové iniciativy.“

O potřebě hovořit s Hamásem jsem slyšel hovořit nejen řadu egyptských politiků včetně zkušeného ministra zahraničí Ahmeda Aboula Gheita, k němuž cítím respekt z doby naší spolupráce v OSN, ale stejný názor vyjádřil i Jorgos Papandreu, premiér řecké vlády a předseda Socialistické Internacionály. Z ostatních si dovolím zmínit alespoň Mike Gapese, předsedu zahraničního výboru britské Dolní Sněmovny, který k podobnému jednání vyzval i britskou vládu.

Mimochodem i ve Vlčkově desateru, které bylo jakýmsi ideovým základem naší loňské cesty do regionu, předseda Poslanecké sněmovny českého Parlamentu mj. vyzývá:

4) Vyzvat Hamas, aby zahájil dialog s Palestinskou samosprávou ve snaze nalézt společnou platformu pro jednání o obnovení mírového procesu.

5) Podpořit Egypt v jeho snaze vyjednat smíření mezi všemi palestinskými skupinami a vyzvat Hamas, aby se vážně zabýval návrhem Palestinské samosprávy na ustavení vlády národní jednoty.

6) Vyzvat Palestinskou samosprávu podpořit veškeré úsilí o usmíření všech složek palestinské společnosti, aby se sjednocená Palestina mohla stát zodpovědným partnerem pro budoucí jednání.

7) Podpořit dialog mezi poslanci obou stran konfliktu a rovněž mezi poslanci všech zúčastněných států v regionu a povzbudit je, aby věnovali svou pozornost jednak příslušným rezolucím RB OSN (č.242/1967, 338/1973 a 1860/2009), jednak Arabské mírové iniciativě z roku 2002 a Ženevské iniciativě (Geneva Accord: Beilin-Abd Rabbo dokument) z října 2003.

Ne náboženským státům

Je ovšem pravda, že Hamás – a nejen on – odmítají přijmout výzvu izraelského premiéra Netanjahu, který v září 2009 v OSN vyzval Palestince, aby řekli své „Ano židovskému státu“. V té souvislosti si dovolím připomenout slova Abdullaha Abdullaha, předsedy politického výboru Parlamentu a poslance za Fatah, který nám v Ramallahu zdůrazňoval, že „nechceme z Palestiny vytvořit islamistický stát. Naopak islamizaci se budeme aktivně bránit. Chceme tolerantní společnost schopnou přijmout různorodost. Ale nechtějte od nás abychom prohlásili, že Izrael je 'židovský stát', tedy náboženský stát“. V Izraeli, kde každý čtvrtý občan není Židem, je neochota těchto izraelských občanů se stát při nejlepším druhořadými občany, dost pochopitelná. Porozumění pro tento postoj nám vyjádřili i mí židovští přátelé z organizací jako jsou B'Tselem nebo Peace Now (Shalom Akshav). Palestinský ministr zahraničí Rijad Malki v této souvislosti během našeho setkání argumentoval, že takový stát by musel být postavený na odsouzeníhodném „principu apartheidu“ a dodal, že „žádný stát nemůže dlouhodobě zůstat demokratickým a současně být posledním okupantem ve světě“.

Ne násilí, terorismu a vojenskému řešení

Vzhledem k atmosféře, kterou pomohly vytvořit některá naše média, cítím potřebu zdůraznit to, co by mělo být, vzhledem k mým celoživotním postojům, nabíledni: tj., jak jsem řekl již v úvodu, že všechny formy terorismu jsou pro mne zcela nepřijatelné. Chápu, že Hamás má k dispozici pouze podomácku vyrobené rakety, které nelze zaměřit, a proto mohou např. ve Sderaze ohrožovat civilní obyvatelstvo, což je odsouzeníhodné. Skutečnost, že několikaleté ostřelování nevedlo k většímu počtu obětí, ale především k vytvoření dusné atmosféry permanentního strachu, nemůže tyto útoky ospravedlnit. Současně musím konstatovat, že stejně jako neztotožňuji kritiku okupační politiky některých izraelských politiků s antisemitskými postoji, tak pochopitelně neztotožňuji islám s fundamentalismem či snad dokonce každého muslima s teroristou.

Sebevražedné útoky a ostřelování civilních oblastí raketami je v rozporu se ženevskou konvencí i mezinárodním právem stejně jako je tomu s metodami, které používá Izrael, což jasně konstatovala Zpráva vyšetřovací mise OSN, vedená jihoafrickým židovským právníkem Richardem Goldstonem. Doufám, že tato zpráva bude publikována i u nás celá a v českém jazyce.

Neznám ve světě žádný příklad, kdy by nějaká extremistická organizace byla schopna přivodit pozitivní řešení jakéhokoliv konfliktu. Připomněl jsem si to, když nám palestinští poslanci s jistou hořkostí popisovali, jak egyptské fundamentalistické Muslimské bratrstvo vzniklo kdysi s pomocí Británie a organizace Bin Ládina zas s pomocí USA a jejich CIA, neboť v 80. letech potřebovaly podpořit mudžahídy v boji proti Sovětům. Podobně Izrael pomohl stvořit Hamás, aby oslabil PLO. Tvůrci těchto extremistických skupin pak ovšem nad svými Frankensteiny ztratili kontrolu.

Souhlasím s prof. Finkelsteinem a s dalšími odborníky, že řešení konfliktu je třeba hledat ve čtyřech oblastech:

1) Hranice Izraele a samostatné Palestiny

2) Židovské osady na palestinské půdě

3) Rozdělení Jeruzaléma

4) Řešení problematiky palestinských uprchlíků.

Hranice

Pravděpodobně nejsnazší by mělo být najít shodu v otázce hranic. Jak jsem již zmínil realizace příslušných rezolucí RB OSN by měla vést k dvoustátnímu řešení, kdy hranice mezi životaschopnou samostatnou Palestinou a Izraelem by měla odpovídat hranici z roku 1967 s výjimkou vyjednaných menších výměn jistých oblastí, což by umožnilo Izraeli udržet si kontrolu nad některými většími osadami, což by Izrael kompenzoval Palestině stejně velkými oblastmi někde jinde, např. v pásmu Gazy. Pro dohodu na této hranici by nemohla být určující současná tzv. bezpečnostní zeď, která zabírá asi 10% palestinského území, rozděluje některé obce nebo zabraňuje Palestincům přístup k vodním zdrojům, školám či zdravotnickým zařízením. Podle profesorky Galie Golan z Jeruzalémské univerzity, která je jednou z mluvčích skupiny Peace Now (Mír nyní), a mimochodem autorkou velmi dobře informovaných knih o Československu) by s tímto řešením, podle výzkumů veřejného mínění, souhlasilo asi 80% izraelských občanů.

Opačný názor neprosazuje ani prezident Šimon Peres, který při našem setkání sice poznamenal, že má poněkud jinou představu o možných hranicích samostatné Palestiny, než má Palestinská samospráva, ale současně uznal, že by se současná izraelská vláda měla řídit závazky předchozích izraelských vlád včetně dohody s PLO (Palestine Liberation Organization) o hranicích „postavených na roce 1967“. A dodal, že v případě, že by se tyto hranice nevnímaly dogmaticky, ale došlo by současně k menším výměnám území, aby „byla zajištěna bezpečnost Izraele i ochrana 10 000 osadníků“, tak by pro něj byla tato představa přijatelná.

Osady

Tím se dostávám k druhému okruhu problémů – k osadám.

K zastavení výstavby osad se Izrael jednoznačně zavázal již v mírovém plánu z roku 2003. Prakticky všichni zástupci nevládních organizací, a to jak izraelských, tak i palestinských, s nimiž jsme hovořili, se shodli s představiteli Palestinské samosprávy, že hlavním důvodem pro expanzi izraelských osad na palestinském území je snaha zabránit vzniku samostatné Palestiny. Galia Golan připomněla, že Izrael k tomu používá přitažlivé ekonomické podmínky: nižší daně, vodu zadarmo, výhodné hypotéky apod. Budovat domy v osadách je tak výhodné i pro spekulanty, kteří na jejich prodeji velmi vydělávají. Kvůli tomuto potenciálnímu zisku je v současné době téměř 30% domů pro osadníky neobydlených.

Osady jsou propojeny silnicemi, které Izrael vybudoval „jen pro osadníky“. Ty vytvořily na Západním břehu izolované kantony, jakousi obdobu jihoafrických bantustánů, které jsou obklíčené a kontrolované Izraelem. Tyto izraelské bantustány v podstatě znemožňují vytvoření životaschopné Palestiny. Nyní žije celkem 470 000 izraelských osadníků na palestinském území. V roce 2005 sice Izrael stáhl z Gazy 8 200 osadníků, ale ve stejném roce se počet osadníků na Západním břehu navýšil o 12 000.

OSN a EU, ale i USA poukazují na skutečnost, že budování osad je porušováním mezinárodního práva. Čl. 49 (6) 4. Ženevské konvence, která byla ratifikována Izraelem v roce 1951, stanoví, že „Okupační mocnost nepřemístí část svého obyvatelstva na území, které okupuje“. Podle rezoluce RB OSN č.252/1968 nemá anexe Východního Jeruzaléma „žádnou právní platnost“ a pozdější rezoluce RB OSN č. 476/1980 jednoznačně stanoví, že „právní platnost nemají žádné izraelské kroky směřující ke změně charakteru a statusu Jeruzaléma“. Podle římského statutu ICC z roku 1998 je takové přemístění civilistů na okupované území dokonce válečným zločinem.

Prezident Barack Obama prohlásil v Káhiře, a od té doby několikrát opakoval, že Izrael by měl okamžitě zmrazit další výstavbu osad, jak to slíbil před sedmi lety. Premiér Netanjahu po dlouhém váhání pouze slíbil dočasné pozastavení nové výstavby, ale podpořil pokračování ve výstavbě již schválených projektů a i tzv. přirozený růst osad, který odmítl nejen prezident Obama, ale naprostá většina členských států EU, i když si myslím, že mezi nimi stále ještě není Česká republika.

Rád bych připomněl, že podle loňského výzkumu, který v USA provedl Zogby International, si 50% Američanů myslí, že by vláda měla být vůči Izraeli méně vstřícná. Mezi nimi je 71% těch, kteří volili Obamu. 89% z nich je přesvědčeno, že tento konflikt negativně ovlivňuje zájmy USA. A významných 72% Židů, kteří jsou aktivními politickými sponzory Demokratické strany, se vyslovilo proti budování osad. I američtí odborníci zdůrazňují že „pokud by se Obamovi podařilo zajistit Izraeli bezpečnost a přesvědčit Palestince se vzdát násilí, tak bude mít naprosto volnou ruku k nátlaku na Izrael v otázce osad.“

Jeruzalém

Rozlousknout tvrdý ořech Jeruzaléma bude jistě jeden z nejsložitějších problémů celého konfliktu. Pro některé izraelské politiky, například předsedu Knessetu Rudyho Rivlina, Jeruzalém je a vždy bude součástí Izraele a o nějakém řešení se odmítají bavit. Tento postoj nesdílí prezident Peres, který nám však otevřeně řekl, že jde z historických a politických hledisek o tak „nesmírně citlivé téma“, že by bylo vhodné jeho řešení odložit až na pozdější dobu. Vím, že prof. Finkelstein má jiný názor a jsem si rovněž vědom argumentu, že pokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic. Větší odklad řešení problematiky tohoto krásného města by také mohlo znamenat, že již nebude co řešit.

Palestinský ministr zahraničí Malki nás například informoval, že se Izrael snaží – podle svého programu 2020 – vystěhovat Palestince a nastěhovat Izraelce tak, aby v Jeruzalémě žilo 77% Izraelců a ne více než 23% Palestinců. Palestinci by byli navíc uzavřeni v několika čtvrtích v srdci okupovaného Jeruzaléma a ty by byly izolovány od sebe i od Západního břehu. Dnes je Východní Jeruzalém oddělen od Západního břehu tzv. bezpečnostní zdí. Vzniklo by tedy jakési ghetto, které by nebylo propojeno s budoucí samostatnou Palestinou, natož aby se Východní Jeruzalém stal jejím hlavním městem, jak si přejí všechny palestinské skupiny.

S Vlčkovou delegací jsme loni v červnu navštívili čtvrť Sheikh Jarrah, kde jsme hovořili s členy početné rodiny, které hrozilo vystěhování z domova, kde žila 50 let. O měsíc později byli Hannounsovi ještě s další rodinou vystěhováni izraelskou armádou. Stejně jako všechny ostatní rodiny v této čtvrti byla rodina vystěhována již podruhé, neboť v roce 1948 musely všechny rodiny odejít ze západního Jeruzaléma, Haify či Jaffy. Izrael může takto postupně zcela ovládnout tuto čtvrť, čímž by se palestinská komunita v jeruzalémském Starém městě izolovala od hustě obydlených čtvrtí na severu města a Východní Jeruzalém by byl de facto rozdělen na dvě části. Při našem rozhovoru s rodinou byla přítomná i mladá Češka, aktivistka z International Solidarity Movement, skupiny, která prosazuje nenásilné protesty proti izraelské okupaci.

Evu Novákovou nedávno zatkli Izraelci na palestinském území a okamžitě ji vystěhovali do Prahy, což Eva považuje za porušení zákona a proti rozhodnutí se odvolala. Nedávno v této čtvrti proběhla největší demonstrace za posledních několik let, kdy asi 5000 Izraelců a Palestinců společně protestovalo proti pokračujícímu násilnému vystěhovávání obyvatel Sheikh Jadranu a proti anexi Východního Jeruzaléma, kterou odsoudila i Rada bezpečnosti a to již rezolucí č.465 z 1. března 1980.

Je nutné konstatovat, že Východní Jeruzalém, tedy území mezi Ramallahem a Betlémem je pro Palestinu naprosto klíčovým. 35% palestinského hospodářství je na této oblasti přímo závislé. Bez něho nebude Palestina ekonomicky ani politicky životaschopná. A bez životaschopné Palestiny nebude v regionu mír.

Ženevská iniciativa

Velmi dobře si pamatuji, jak loni na pražské prezentaci velmi zajímavého knižního shrnutí dosavadních výsledků práce tzv. Ženevské iniciativy z roku 2003, ředitel izraelské části týmu Gadi Baltiansky přiznal, že největším problémem bylo pro ně najít konsensus, jak vyřešit problém palestinských uprchlíků. Je proto pochopitelné, že na více než 400 stranách detailních příloh je problém uprchlíků rozpracován nejméně konkrétně a autoři uvádějí, že práce na této oblasti stále pokračují ve spolupráci s řadou vlád. Mimochodem přínos práce Ženevské iniciativy ocenili loni mj. i bývalý prezident USA Bill Clinton, egyptský ministr zahraničí Ahmed Aboul Ghett, švédský ministr zahraničí Carl Bildt a jako vhodnou iniciativu se seriozními návrhy ji vnímal i mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Yigal Palmor.

V otázce hranic tento izraelsko-palestinský tým podpořil rezoluce RB OSN 242 a 338, tj. hranice z doby před 4. červnem 1967 s reciproční výměnou menších území detailně popsaných v přiložených mapách. Tým rovněž uznal, že izraelské osady nemohou nadále kouskovat Západní břeh, který musí být rovněž spojen koridorem s pásmem Gazy. Všechny strany, podle jejich návrhu, musí uznat význam Jeruzaléma pro judaismus, křesťanství i islám. Části Jeruzaléma pod danou suverenitou mohou být hlavními městy Izraele i Palestiny.

V otázce uprchlíků se odvolávají na rezoluci OSN 194 z listopadu 1948, jejíž principy jsou Valným shromážděním OSN potvrzovány znovu a znovu každý rok, dále na rezoluci RB OSN 242 a na Arabskou mírovou iniciativu (čl.2ii) a samozřejmě čl. 7 vlastní Ženevské iniciativy. Uprchlíci by měli mít právo na odškodnění za ztrátu vlasti i majetku.

Uprchlíci

Prof. Finkelstein tu zpochybnil tezi, že Palestinci opustili své domovy, když byli ohroženi probíhajícími válečnými střety a argumentoval, že byli systematicky vyhnáni izraelskými silami v rámci etnické čistky budoucího izraelského území. Ať tomu bylo jakkoliv, je jasné, že není zločinem civilistů utíkat od bojů a že podle mezinárodního práva mají právo se vrátit do svých domovů. Tento princip uplatňovaly USA například v Bosně.

Problém spočívá v tom, jak je možné toto právo uplatnit. Přijetím dvoustátního řešení by Palestinci přijali i značné omezení jejich práva na návrat. Je pochopitelné, že návratem 5 miliónů Palestinců z diaspory by znamenalo arabskou většinu v Izraeli a bylo by pro jakoukoli izraelskou vládu nepřijatelné. Galia Golan, ale i další Izraelci nám zmiňovali, že návrat Palestinců do jejich domovů na území Izraele by musel být omezen počtem asi 400 000. Je samozřejmě nutné respektovat izraelské demografické obavy.

Řada palestinských představitelů, ale i například předseda jordánského parlamentu Al-Majali, nám zdůrazňovali, že se Palestina nikdy nemůže vzdát svého mezinárodním právem zaručeného práva na návrat, ale stejným dechem uznali, že není nutné, aby většina Palestinců tohoto svého práva využila. Ztráta práva na návrat či jeho omezení musí však být kompenzováno odškodněním.

Podle Ženevské iniciativy a některých amerických specialistů existuje právo na odškodnění za osadnické aktivity, nelegální využívání palestinských vodních a dalších přírodních zdrojů, poškození životního prostředí, konfiskaci kulturního bohatství, výběr daní, které pak nebyly investovány do okupované Palestiny, použití nepřiměřeného násilí proti civilistům apod.

Mezinárodní programy musí ukončit palestinskou diasporu. Mezinárodní společenství musí nabídnout Palestincům důstojný výběr. Někteří by se mohli integrovat do společností, kde nyní žijí. Jiní by mohli najít uplatnění na Západním břehu samostatné Palestiny, další by mohli svým trvalým domovem učinit například Jordánsko apod.

Dnes žije téměř 70% Palestinců v diaspoře a většina se tísní v 60 uprchlických táborech OSN v Jordánsku, Sýrii, Libanonu (kde jsou největší tábory) a v okupované Palestině, zvláště v pásmu Gazy. Je pochopitelné, že mnozí z nich jsou skeptičtí k dvoustátnímu řešení, které poskytne Izraeli bezpečnost, palestinskému vedení moc a zdroje, ale jim hrozí, že dostanou jen jiné vlajky nad starými tábory.

Je pochopitelné, že zodpovědnost za nakbu, jak Palestinci nazývají katastrofu, která je připravila o domovy, ale která pro Izrael je válkou za nezávislost, leží na celém mezinárodním společenství. Je však otázka, jak ji řešit. Polemická je i výše odškodnění uprchlíkům, která se dohaduje na 55-85 miliard USD, natož kdo a jak by ji měl uhradit. A je rovněž pochopitelné, že toto odškodnění musí být podmíněno palestinským splněním závazků o bezpečnosti a musí tedy probíhat ve složitých fázích.

Prof. Finkelstein má bezesporu pravdu, že základní kontury vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu jsou jednoduché a často se zbytečně mlží a komplikují. Je rovněž pravda, že je zapotřebí silné politické vůle na všech stranách a u všech skupin, aby se koncepty řešení dostaly znovu na jednací stůl a to poté, co obě hlavní strany pochopí, že problém nelze vyřešit vojenskými či jinými násilnými prostředky. Velká zodpovědnost leží na USA, které musí přesvědčit Izrael, že výsledek dohody, která jim zaručí bezpečnost, převažuje nad cenou, kterou bude nutné zaplatit. Velká zodpovědnost leží na Palestincích, kteří musí překonat vzájemné rozpory a v zájmu svých základních a nezpochybnitelných práv a principů vystupovat pevně a jednotně. A i realisticky. V tom by mohla pomoci i Evropská unie včetně České republiky, která v této oblasti před časem byla schopna prosazovat vyváženou politiku.

Při hledání shody na řešení je nutné vzít v potaz každý seriozně míněný a propracovaný návrh, jakým je například Ženevská iniciativa, ale především Arabská mírová iniciativa z roku 2002, postavená na principu výměny území za mír. Vždy si přitom připomínám slova prof. Galie Golan, které si velmi vážím, že „tato nabídka zajištění bezpečnosti a budoucích normálních vztahů je přesně to, co obyčejní občané Izraele vždy požadovali“. Potřebu připoutat znovu pozornost k této iniciativě podtrhl např. generální tajemník Ligy arabských států Amre Moussa, šéf jordánského parlamentu Al-Majali a zvláště prezident Barack Obama v jeho káhirském projevu.  

Vyřešení tohoto více než šedesátiletého konfliktu bude ještě časově, politicky i diplomaticky náročné. V zájmu stability a míru – a to nejen v dané oblasti a v celém regionu, ale i ve světě – musíme vytrvat. Dlouhodobý cíl by samozřejmě neměl odvést pozornost od potřeby okamžitých humanitárních akcí v pásmu Gazy, jehož děsivou devastaci jsme loni viděli na vlastní oči, ani od povinnosti seriózně projednat zprávu mise OSN, vedené Richardem Goldstonem, která se událostmi v Gaze detailně zabývá. To samozřejmě neznamená, že musíme se vším souhlasit.

Nejhorší by však bylo předstírat, že se nic závažného nestalo a neděje.

Vytisknout