Češství, česká státnost a Masaryk -- jako diskutabilní problémy? (7)

TGM: Je tu vůbec příležitost pro hold bez patosu?

10. 3. 2010 / Miloš Dokulil

Považuji za nezbytné okamžitě a zcela kategoricky tvrdit, že ať už před rokem 1914, anebo v poválečném dvacetiletí, neselhaly přímo nějaké "Masarykovy ideje", nýbrž pokaždé světová ekonomika a politika.

Znovu tu zopakujme také to, že před první světovou válkou existovaly pouze tři středoevropské státy, dva "domácí", ten třetí "silově se přifařivší": Německo, Rakousko-Uhersko, a Rusko; Polsko bylo rozdělené ještě před napoleonskými válkami mezi uvedené tři velmoci. Přitom Rakousko-Uhersko navíc na jihovýchodě hraničilo po staletí (ještě v prvním desetiletí 20. století) s Osmanskou říší. Německo svou ekonomikou již na počátku 20. století předčilo Velkou Británii. Boj o hegemonii nad "starým kontinentem" byl na spadnutí. Je tu třeba zdůraznit, že během války Masaryk myslel evropsky a demokraticky, nikoli partikulárně nebo nacionalisticky.

2. Byl Masaryk úzkoprsý "nacionalista"?

Již v Ideálech humanitních (z roku 1901!) Masaryk formuloval (zde již výše citovanou) myšlenku, že zárukou žádoucího příštího vývoje ve světě by byla "mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů". I ve své Nové Evropě (z ledna 1918) neztrácel ze zřetele tento kýžený cíl; i když si byl vědom toho, že taková cesta může trval nemálo desetiletí. --- Na zcela nesrovnatelné úrovni s dobou před sto desíti nebo devadesáti lety také dnešní svět zatím nedokáže najít účinné prostředky k zajištění nejen globálního míru, ale ani k udržitelnému životu na této planetě. Jako kdyby se lidstvo nedokázalo zbavit přízraku setrvalého boje o hegemonii (spolu s intenzivní potřebou kontrolovat zdroje energie a surovin, a zítra možná ještě naléhavěji také vody!). Stačí podívat se na údaje o výdajích na "národní obranu", anebo nepřehlédnout, jak výhodný stále je obchod se zbraněmi...

3. Některé výchozí obavy prezidenta mladého státu

V poválečné rekapitulaci celého čs. odboje Masaryk v díle nazvaném Světová revoluce (jedině toto jeho dílo vyšlo v ČSR masovým nákladem) kromě zcela evidentní snahy poukázat na nutnost celého toho národně-osvobozovacího procesu podníceného světovou válkou také zcela nedvojsmyslně psal o potřebě "Homo Europaeus" (tedy, aby vznikl "člověk evropský"); spolu s nutností celosvětově se věnovat hmotné a duchovní obnově. O Masarykově prozíravém nadhledu nad situací těsně po válce svědčí také dopis zaslaný dr. Benešovi. Jako se o poválečných jednáních kriticky zmiňoval např. člen britské mírové delegace v Paříži John Maynard Keynes (později světově proslulý ekonom, který raději na protest proti výši reparací stanovených poraženým státům rezignoval na svou funkci), s obdobnými obavami psal i Masaryk: "Entente si vede nedobře. Prohrá mír!..." (26. 3. 1919.) Zrovna tak se pozastavoval nad zatím okázale projevovanou nemožností vzájemného přátelství Německa s Francií. Také považoval za neprozíravé nevšímat si situace v Rusku, když možná bylo nutno místo izolace hledat cesty, jak pomáhat ke konsolidaci Ruska.

V té atmosféře pomalého a váhavého hledání nové základny k poválečné stabilizaci poměrů byla také tři roky po válce svolána Washingtonská odzbrojovací konference (na 12. 11. 1921). Masaryk při té příležitosti vyjádřil své politování nad tím, že USA vystoupily ze Společnosti národů, jejíž založení samy iniciovaly. V jeho "memorandu" (o 10 bodech) bylo možné číst mj.: "Evropa může a musí být jednou velikou dohodou velkých a malých národů." Nebo v 8. bodu napsal: "Smlouvy, vykoupené krví milionů lidských životů, nejsou cárem papíru."

4. Pár námětů k zamyšlení z období blížícího se životního soumraku TGM

V těch stále ještě těžkých letech hospodářské krize a recese (v březnu 1932) si opět (a ne poprvé!) povzdechl nad tím, že stále není realitou bližší spolupráce tehdy velkých a významných evropských mocností, jakými byly Francie, Německo, Velká Británie a Itálie. Byl si jistý tím, že kdyby mezi těmito velmocemi začala větší vzájemná kooperace, bylo by pak později přece možné dospět k "Panevropě"! (Lze se o tom dočíst ve IV. svazku Masarykovy Cesty demokracie). Tehdy také dobře pochopil, že hnutí stojící za Hitlerem, lze charakterizovat jako seskupení lidí roztrpčených nad tím, že zůstali svým okolím nepochopeni (a kompenzujících si siláckým vystupováním své "mindráky", jak bychom možná řekli dnes).

O rok později (v březnu 1933) opět se Masaryk vrátil ke svým myšlenkám z počátku století (z roku 1901): "Kdyby mně bylo třicet pět let, udělal bych seč mé síly, abych pomohl k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských. ...Ale k takové věci nedojde již za mého života." (Tento text lze opět najít v Cestě demokracie, IV. sv., str. 344-5.) Také se znovu vyjádřil k hitlerismu, jehož hnutí se před necelými třemi měsíci dostalo v Německu k moci; recenzoval Mein Kampf. V srpnu 1933 znovu vyhodnocuje poválečnou mírovou smlouvu: "Versailleská smlouva není možná dokonalá... nesmí se však o ní diskutovat při vytaseném meči." Stále ještě není překonána hospodářská krize. Přitom kromě komunismu a fašismu dostal se nedávno v bezprostřední blízkosti ČSR k moci nacismus...

Cítím jako povinnost upozornit teď na knížku, jež jako autorku uvádí jméno Jindřišky Smetanové, jejíž strýc, JUDr. Antonín Schenk, působil mezi lety 1928-1937 jako osobní tajemník TGM a zanechal po sobě nemálo detailních vzpomínek, které nakonec jeho neteř ve zkrácené podobě -- jak sama píše -- "editovala". Ta kniha nese název TGM: "Proč se neřekne pravda?". Ve čtvrté části této citované knihy jsou závažné informace týkající se posledního Masarykova období v prezidentském úřadě. Vzhledem k tomu, že pravdivé informace o zdraví 84-letého prezidenta (v roce 1934) byly považovány za nemálo delikátní okamžitě, když mohly být zdrojem jistých obav nejen přímo v Masarykově rodině, ale nejinak i mezi politiky, není div, že se o nich veřejnost nic adekvátního tehdy nedověděla. Takže dodnes není prakticky v širší naší veřejnosti vůbec nic známo, co všechno a jak musel osobně vytrpět Masaryk poslední dva roky v úřadě.

Hned po Novém roce 1934 nebyl prezident v dostatečné pohodě. V dubnu proběhla další, jinak znepokojující epizoda. Jako kdyby měl prezident náhlou ztrátu pomístní a zrakové orientace. Nějak to přešlo. Byl tu 1. květen; s ním také řada prezidentských aktivit. Jenže následujícího dne zůstal Masaryk ležet na lůžku. Stěžoval si na levé oko. Jako kdyby šlo jen o křeč jedné cévy na sítnici. 9. května byla vydána úřední zpráva, jako kdyby byl prezident jen nachlazen. A to byla přede dveřmi prezidentská volba, která musela podle Ústavy proběhnout do 27. května 1934. (Přitom 13. května byl navíc úmrtní den Masarykovy ženy Charlotty.) Od 19. května se zdálo, že snad už je prezident skoro ze všech potíží venku. Jen si měl šetřit oči. Kupodivu hned v prvních dnech toho posledního onemocnění byl sám překvapen tím, že jaksi neovládá svou pravici, takže se nemůže ani dobře podepsat. A to se měl o pár dní později, 24. května, kromě jiného -- po prezidentské přísaze -- podepsat na Ústavní listině! Poprvé bylo Národní shromáždění svoláno do Vladislavského sálu, přímo na Hradě, aby se minimalizovala rizika pro uskutečnění celého slavnostního aktu. (Je asi zbytečné tu nějak připomínat, že během té volební schůze se chovali komunističtí představitelé nedůstojně a při oznámení výsledku volby demonstrativně opustili sál.) Masaryk se předem učil textu prezidentské přísahy, aby se pak náhodou při vlastní proceduře nějak nezadrhl. Když potom následně měl oslovit diplomatický sbor, nepomohlo, že měl text napsaný. Nedopadlo to nejlíp (bez nápovědy to nešlo). Byl květen 1934! (Japonsko bojovalo v Číně, Itálie chystala agresi v Habeši, Hitler podněcoval k odporu vůči ČSR německé "soukmenovce" v "Sudetech".)

Jen stručně k dalšímu vývoji událostí: 19. 5. 1935 se konaly parlamentní volby. (Byla o nich zmínka také v předchozí, šesté části.) Sudetoněmecká strana v nich dosáhla výrazného triumfu. Masarykův zdravotní stav se nikterak nelepšil. Jenže kdyby abdikoval, nebylo vůbec jasné, kdo by se mohl stát jeho nástupcem. I když sám Masaryk si přál, aby to byl dr. Beneš, tehdejší politická scéna nebyla připravena na to, aby s touto kandidaturou spontánně souhlasila. Také proto musel TGM stále nominálně zůstávat ve svém úřadě, i když to pro něho bylo nemalým osobním utrpením. I psychicky! (Abdikoval 14. prosince 1935. 18. 12. 1935 byl zvolen za prezidenta ČSR dr. Edvard Beneš.) Republika se zdála být stále nebezpečněji ohrožena především zvenčí, z Hitlerova Německa. Beneš hledá řešení mj. budováním pevností v příhraničí a diplomatickou cestou -- a Hitler po dvou pokusech ČSR naznačit mobilizací vůli k obraně státu připraví "Mnichov". Shodou okolností jeho signatáři jsou představitelé těch mocností, s nimiž toužil počítat Masaryk v projektu mírové Evropy. Stalo se tak pouhý rok po smrti TGM. Můžeme se oprávněně ptát, zda následně vůbec něco ještě zbylo z "odkazu" TGM, když "jeho" republika hned půl roku po svém výchozím územním a mravním zmrzačení z října 1938 přestala existovat mezi 14. až 15. březnem 1939?

5. Hlasatel prorocké vize, i toho, aby se nekradlo!

Snad se hodí stručně pár námětů zrekapitulovat.

Masaryk si byl osobně jistý tím, že dějiny mají svůj jaksi integrovaný (a vyšší!) smysl. Jako kdyby také směrem vpřed směřovaly k větší "demokracii", ne-li k "liberálnímu modelu" společnosti (viz Francis Fukuyama). Dějiny ale nemají žádný svůj niterný (ne-li setrvale dominující) "smysl"; dokonce takový, že by byl algoritmicky řešitelný. Lze ovšem diskutovat o "potřebě mýtu". U TGM bylo jeho osobní konání silně podepřeno vírou v determinismus, v Boha, v "nesmrtnou duši" (jak se sám vyjadřoval).

Stěží lze obejít fakt, že roku 1914 neexistovala žádná "slovenská" politika. A ta česká zůstávala na počátku války zcela nepřipravená na jakýkoliv program, co dělat v té nastalé a obtížně analyzovatelné kritické situaci. Nelze tu nepřipomenout, že velmi brzy po vypuknutí války se začali aktivovat "českoslovenští" krajané v zahraničí k brannému odboji. Z politiků "doma" jediný Masaryk (po řadě předběžných sond) odhodlaně se vydal do možného exilu. S tím, že bude připraven na příležitost k uvažované emancipaci Čechů od stávající monarchie. Pokud se v českých zemích začaly šířit nějaké představy o poválečné situaci, převládaly nejdřív iluze o možném obnovení české monarchie s některým ruským velkoknížetem.

Asi bychom nemuseli přehlížet nebo jen mlčky obcházet Masarykův názor, že politiku je třeba uskutečňovat kvalifikovaně, a zároveň s respektem k mravním ideálům lidstva. (Je ovšem samozřejmé, že pochybná snaha nechvalně se přiživit na povrchním -- ne-li patologickém -- dštění síry na osobnost a dílo TGM; vzbudí mimořádnou pozornost. Zřejmě nesmí přitom vadit, že je taková "kritika" málo poučená. Je zahanbující, pokud se jen krátkozrace konstatuje, že "Masarykovo Československo" vzalo za své hned krátce po smrti svého "zakladatele". Jako kdyby se nevědělo, za jakých okolností vůbec mohlo dojít k rozbití ČSR, když převažovala koncem třicátých let politika tzv. appeasementu"!)

Pravděpodobně při té jisté okoralosti současné české politiky a zrovna tak patrném nemalém cynismu nejednoho z jejích aktérů může být nyní vnímáno jako překonané mnohé, co by mělo možná být součástí dějinného odkazu pro dnešek. Masaryk vnímal problémy své současnosti jako "otázky", na něž odpovědi dával až po důkladném studiu knižně. Už v České otázce měl za to, že je "otázkou po osudech člověčenstva"! Přitom zdůrazňoval, že by se měl život společnosti realizovat nikoli násilím, ale činorodou prací. Z toho hlediska nepůsobí dobře, pokud máme kolem sebe nejednou jen formální doklady upomínající na Masarykovu památku. Názvy institucí, vyznamenání, věnce... Zdaleka už není tolik vidět snahu aspoň něčím z nesporně pozitivního odkazu TGM také žít. Nestačilo by třeba tolik dnes postrádané: Nebát se a nekrást? A poctivě přitom pracovat? (Už se zapomnělo, že Masaryk vícekrát riskoval jak kariéru, tak nasazoval nejednou i vlastní život, když si byl jist, že zjevně došlo k postihu "nespravedlivě stíhaných"? [Jeden příklad za mnohé: Při tzv. "záhřebském" velezrádném procesu z roku 1909, účelově inscenovaném shůry, hrozila oprátka. Vládní kruhy hledaly provokacemi záminku k represi tamních Srbů a Chorvatů a uplatňovaly jako důkazy také různé podvrhy. Masaryk se s nemalým rizikem obžalovaných zastal, dokonce přímo v parlamentě. I když nedosáhl okamžitě spravedlnosti, vzhledem k aktivizaci veřejného mínění ve světě se tak po jistých průtazích přece jen stalo.])

Na závěr raději už jen dva citáty. V Evropě, jaká je John Gunther napsal: "Masaryk -- jakou velikost to jméno znamená! Syn robotníka, ...který dorostl k "nejlepšímu intelektu století", pacifista, který zorganizoval armádu, jež provedla čin, nemající obdoby ve vojenských dějinách, ...který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášenlivosti. ...Nebude snad už dlouho živ. Není však člověka naší doby, který zanechá ostatním lepší vzpomínku." A proslulý intelektuál 20. století sir Karl Popper roku 1945 ve svém slavném díle Otevřená společnost a její nepřátelé napsal: "Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly." Karl Popper prý ve svém životě obdivoval dva muže; tím druhým -- po Masarykovi -- byl W. Churchill. (U Kautského "tím druhým" byl -- jak bylo zmíněno shora -- F. D. Roosevelt.)

Citát nemusí nic automaticky dokazovat. Ani věhlas jeho autora. Když ale doma neumíme po rozmanitých zkouškách času najít přijatelně vyvážený pohled na zakladatele novodobého československého státu, alespoň ty soudy "zvenčí" by měly silácké kritiky -- zajisté mýtického (ale mezi legionáři dojemně zrozeného!) -- "tatíčkovství" přimět k zamyšlení, zda se přece jen neotírají příliš neomaleně o čestnou památku velikána, aby se na ní také -- byť problematicky -- přihřáli. Už jsme se navylévali žíravin rozleptávajících ty lepší naše tradice sdostatek! Máme takových osobností, jakou byl TGM, opravdu nazbyt?!

Poznámka: Předchozích šest statí na dané téma zájemce snadno najde, pokud si klikne na "Články autora" (a tam počínaje 1. únorem).