Co ze sociální demokracie je stále živoucí a co je již minulostí?

11. 3. 2010 / Tony Judt

Tato myšlenková inkoherence je známá už dlouho. Pře sto lety položil německý sociolog Werner Sombart slavnou otázku: Proč v Americe není socialismus? Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí. Některé se týkají samotné velikosti země, jejíž imperiální měřítko komplikuje organizaci a podporu sdílených cílů. Svou roli samozřejmě hrají i kulturní faktory, mezi které patří typicky americká nedůvěra k centrální vládě.

Ostatně, není pouhou náhodou, že se sociální demokracie a sociální stát nejlépe osvědčily v malých a homogenních zemích, které nemají tak velké problémy s vzájemnou nedůvěrou a podezíravostí. Ochota přispívat ostatním na sociální služby a dávky vyplývá z porozumění, že oni totéž zase udělají pro vás a vaše děti, protože jsou stejní jako vy a dívají na svět stejným způsobem.

Naopak, v zemích, jejichž demografické složení bylo pozměněno přistěhovalectvím a viditelnými menšinami, zpravidla dochází k vzrůstu vzájemné nedůvěry a ztratě nadšení pro sociální stát. Je ovšem nevyvratitelné, že sociální demokracie a sociální státy dnes čelí vážným problémům. Nejde o to, že by byla ohrožena jejich samotná existence, ale o to, že už nejsou tak sebevědomé, jak kdysi vypadaly.

Dnes večer se chci ale věnovat následující otázce: Čím to je, že zde ve Spojených státech nám dělá takové potíže si jen představit jinou společnost, než je ta, jejíž dysfunkce a nerovnosti nás tak trápí? Zdá se, že jsme ztratili schopnost kriticky reflektovat přítomnost, tím spíše k ní hledat alternativy. Čím to je, že si neumíme představit jiný způsob fungování společnosti, který by byl k našemu společnému užitku?

Omlouvám se za akademický žargon, ale náš nedostatek je diskursivní povahy. Nevíme zkrátka, jak o těchto věcech hovořit. Máme-li pochopit, proč tomu tak je, budeme muset zabrousit trochu do historie. Jak jednou podotkl Keynes, „Studium dějin názorů je nezbytnou přípravou pro emancipaci rozumu.“ Navrhuji, abychom si dnes večer za účelem mentální emancipace vyhradili chvilku na studium dějin jednoho předsudku – současné všeobecné tendence uchylovat se k „ekonomismu,“ tedy vzývání ekonomie ve všech diskusích o věcech veřejných.

Během posledních třiceti let se ve většině anglicky mluvícího světa (v kontinentální Evropě a dalších zemích je tato tendence méně patrná) při hledání odpovědi na otázku, zda máme podporovat nějaký návrh nebo iniciativu, neptáme, zda je dobrý nebo špatný. Místo toho se ptáme: Je to účinné? Je to produktivní? Zlepšilo by to hrubý domácí produkt? Podpoří to růst? Tato tendence vyhýbat se morálním hlediskům, omezovat se na otázky zisků a ztrát – na ekonomické otázky v nejužším slova smyslu – není součástí lidské přirozenosti. Je to něco, co jsme se museli naučit.

Tento problém není zcela nový. V roce 1905 mladý Wiliam Beveridge, jehož zpráva z roku 1942 později položila základy britského sociálního státu, nadnesl ve své oxfordské přednášce otázku, jak je možné, že politická filosofie byla ve veřejných debatách zastíněna klasickou ekonomií. Beveridgova otázka zůstává stejně aktuální i dnes. Všimněme si ovšem, že toto zastínění politického myšlení nemá nic společného s díly velkých klasických ekonomů. „Morální cítění,“ jak tomu říkal Adam Smith, hrálo v ekonomických rozpravách osmnáctého zásadní roli.

Myšlenka, že by politické úvahy mohly být zredukovány na pouhý ekonomický kalkul, vzbuzovala už tehdy znepokojení. Markýz de Condorcet, jeden z nejvnímavějších teoretiků raného komerčního kapitalismu, se znepokojením předvídal situaci, „kdy svoboda v očích horlivého národa nebude znamenat nic víc, než nezbytnou podmínku bezpečnosti finančních operací.“ Rizikem revolucí té doby bylo, že posílí tendenci zaměňovat svobodu vydělávat peníze a svobodu jako takovou. Ale jak jsme my sami, v naší vlastní době, začali uvažovat výlučně v ekonomických pojmech? Fascinace vyčpělými ekonomickými pojmy se tu nevzala sama od sebe.

Právě naopak; žijeme v dlouhém stínu debaty, o níž většina lidí vůbec nic neví. Zeptáme-li se, kdo nejvíc ovlivnil současné anglofonní ekonomické myšlení, vytane na mysli pět v cizině narozených myslitelů: Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Joseph Schumpeter, Karl Popper a Peter Drucker. První dva z nich jsou významnými „praotci“ Chicagské volnotržní makroekonomické školy. Schumpeter se nejvíc proslavil svým zaníceným popisem „kreativně-destruktivních“ sil kapitalismu, Popper svou obranou „otevřené společnosti“ a teorií totalitarismu. A nakonec Drucker je autorem nesmírně vlivných prací z teorie řízení, které v úspěšných desetiletích poválečného růstu významně ovlivnily podnikatelskou praxi i teorii.

Tři z těchto mužů se narodili ve Vídni, čtvrtý (von Mises) v rakouském Lemberku (dnešním Lvovu) a pátý (Schumpeter) na Moravě, jen pár desítek kilometrů od hlavního města mocnářství. Všichni byli silně otřeseni meziválečnou katastrofou, která postihla jejich rodné Rakousko. Po kataklyzmatu první světové války a krátkém experimentu s obecním socialismem ve Vídni se země v roce 1934 stala obětí reakčního puče a o čtyři roky později pak podlehla nacistické invazi a okupaci.

Tyto události je všechny donutily odejít do exilu a všichni, zejména pak Hayek, se pak ve svých dílech a myšlenkách zaobírali ústřední otázkou své doby: Proč došlo ke kolapsu liberální společnosti a, alespoň v případě Rakouska, k jejímu nahrazení fašismem? Jejich odpověď na tuto otázku lze shrnout následujícím způsobem. Neúspěšný pokus (marxistické) levice zavést v poválečném Rakousku státem řízené plánování, veřejné služby v obecním vlastnictví a kolektivizované hospodářství se nejen ukázal jako nerealistický, ale také přímo vyvolal protireakci.

Katastrofa, která postihla Evropu, byla tedy vyvolaná dvojím selháním levice, která nejdřív nedokázala prosadit své cíle a pak ani ubránit své liberální dědictví. Ač se jejich myšlenky ubíraly jinými cestami, všichni nakonec dorazili ke shodnému závěru. Nejlepší cestou k obraně liberalismu, nejlepší obranou otevřené společnosti s jejími svobodami, je zabránit vládě zasahovat do chodu hospodářství. Pokud by se podařilo držet stát zkrátka, pokud by se zabránilo politikům aby, byť i s dobrými úmysly, plánovali, manipulovali nebo řídili soukromé záležitosti ostatních občanů, podařilo by se držet zkrátka i pravicové a levicové extremisty.

Stejné otázce, tedy jak porozumět meziválečnému vývoji a jak zabránit jeho opakování, čelil i John Maynard Keynes. Tento velký anglický ekonom, který se stejně jako Schumpeter narodil v roce 1833, vyrostl ve stabilní, sebejisté, prosperující a mocné Británii. A pak z privilegované pozice zaměstnance ministerstva financí a účastníka versailleské mírové konference sledoval, jak se hroutí celý jeho svět a s ním i všechny jistoty jeho kultury a společenské třídy. Keynes si položil stejnou otázku jako Hayek a jeho rakouští kolegové. Dospěl však k velmi odlišné odpovědi.

Keynes sám uznal, že rozklad pozdně viktoriánské Evropy byl určující událostí celého jeho života. Není tedy divu, že Keynes obohatil ekonomickou teorii zejména svým důrazem na nejistotu. V protikladu k sebejistým poučkám klasické a neoklasické ekonomie trval Keynes na tom, že vývoj lidské společnosti je ze své podstaty nepředvídatelný. Ponaučením, které vyplývalo z hospodářské krize, fašismu a války, bylo, že nepředvídatelnost povznesená na úroveň kolektivní nejistoty a strachu byla onou destruktivní silou, která ohrozila a v budoucnu by mohla znovu ohrozit liberální svět.

Keynes tudíž požadoval posílení role státu v oblasti sociálního zabezpečení, která měla zahrnovat kromě jiného i proticyklická intervenční opatření. Hayek navrhoval opačný postup. Ve své klasické práci z roku 1944 Cesta do otroctví napsal:

V obecných termínech nelze dostatečně postihnout míru podobnosti mezi současným anglickým ekonomickým myšlením a díly, které v Německu zničily víru v západní civilizaci a vytvořily myšlenkové prostředí, které umožnilo úspěch nacismu.

Jinými slovy řečeno, Hayek explicitně předpověděl, že pokud by se labouristé v Anglii dostali k moci, vedlo by to k nástupu fašismu. Labouristé se skutečně k moci dostali. Pak ovšem zavedli programy, které byly často přímo inspirované Keynsem. Po následující tři desetiletí byla Velká Británie (stejně jako většina západního světa) spravována v duchu Keynesových myšlenek.

Jak dobře víme, od té doby se karta obrátila ve prospěch Rakušanů. Proč k tomu vůbec došlo, a proč k tomu došlo v určitých zemích, jsou zajímavé otázky, které ovšem přesahují rámec dnešní přednášky. Bez ohledu na to proč tomu tak je, zůstává ovšem faktem, že dnes prožíváme vzdálenou ozvěnu (kterou by šlo přirovnat ke světlu z uhasínající hvězdy) debaty, kterou spolu vedli před sedmdesáti lety muži, kteří se většinou narodili v devatenáctém století. Ekonomické pojmy, jejichž používání je dnes prosazováno, samozřejmě většinou nejsou spojovány s těmito dávnými politickými spory. Pokud ale tyto spory nepochopíme, je to jako bychom používali jazyk, jemuž pořádně nerozumíme.

Sociálním stát dosáhl významných úspěchů. V některých zemích měl tento stát sociálně demokratickou formu založenou na ambiciózním programu socialistického zákonodárství; jinde, například ve Velké Británii, se jednalo spíš o řadu pragmatických programů zaměřených na zlepšování postavení sociálně znevýhodněných skupin a snižování krajního bohatství a chudoby. Hlavním úspěchem všech neo-keynesiánských vlád poválečné éry bylo pozoruhodně úspěšné snížení nerovnosti. Pokud budete porovnávat rozdíly v příjmech i majetku, zjistíte, že ve všech zemích kontinentální Evropy, stejně jako ve Velké Británii a ve Spojených Státech, došlo v poválečném období k zásadnímu zmenšení propasti mezi bohatými a chudými.

Zvýšení rovnosti pak vedlo k dalším pozitivním dopadům. Během času opadl strach z návratu extremistické politiky – politiky zoufalství, závisti, nejistoty. Západní svět vstoupil do idylické éry prosperity a jistoty. Možná to byla jen bublina, ale byla to útěšná bublina. Většině lidí se vedlo mnohem lépe, než v co mohli kdykoliv v minulosti doufat, a zároveň měli dobré důvody dívat se do budoucnosti s jistotou.

Paradoxem sociálního státu, vlastně všech sociálně-demokratických (a křesťansko-demokratických) evropských států, je, že jejich vlastní úspěch časem podlomil jejich přitažlivost. Generace, která si pamatovala třicátá léta, byla z pochopitelných důvodů nejvíce odhodlaná udržovat instituce a systém daní, sociálního zabezpečení a veřejných služeb, v nichž viděla ochranu před návratem hrůz z minulosti. Ale její následníci, i ve Švédsku, začali zapomínat, co bylo původním podnětem pro vybudování tohoto systému zabezpečení.

Byla to sociální demokracie, kdo v poválečném období připoutal střední třídu (v evropském slova smyslu) k liberálním institucím. Její příslušníci často získali stejné sociální podpory a služby jako chudí – bezplatné vzdělání, levnou nebo bezplatnou lékařskou péči, veřejné důchody, atp. Díky tomu, že tolik nezbytných výdajů bylo předplaceno v daních, byl disponibilní příjem evropské střední třídy už v šedesátých letech mnohem větší než kdykoliv před tím. Díky tomu se podařilo do poválečného demokratického konsensu pevně integrovat přesně tu třídu, která byla v meziválečných letech vystavena strachu a nejistotě.

Od konce sedmdesátých let je však na tyto souvislosti brán čím dál tím menší zřetel. Počínaje daňovými a pracovně-právními reformami v éře Thatcherové a Regana, které byly vzápětí následovány deregulací finančního sektoru, se nerovnost opět stala problémem západní společnosti. Zatímco v období mezi první dekádou dvacátého století a koncem šedesátých let se nerovnost zásadně snižovala, v posledních třech desetiletích je index nerovnosti trvale na vzestupu.

Ve Spojených státech je dnes Giniho koeficient, tedy míra rozdílu mezi bohatými a chudými, srovnatelný s Čínou. (Viz „High Gini Is Loosed Upon Asia,“ The Economist, 11. 8. 2007.) Vezmeme-li v úvahu, že Čína je rozvojová země, kde jsou obrovské rozdíly mezi úzkou vrstvou bohatých a chudou většinou nevyhnutelné, pak fakt, že ve Spojených státech je koeficient nerovnosti na podobné úrovni, ukazuje, jak daleko jsme se vzdálili svým někdejším aspiracím.

Podívejme se na „Zákon o osobní zodpovědnosti a pracovní příležitosti“ (více orwellovský název by šlo jen stěží vymyslet) přijatý Clitonovou administrativou s cílem radikálně omezit sociální zákonodárství ve Spojených státech. Ustanovení tohoto zákona evokují jiný zákon, který byl přijat v Anglii před necelými dvěma stoletími – Nový chudinský zákon z roku 1834. Jeho ustanovení dobře známe díky Dickensovu popisu jejich fungování v Oliveru Twistovi. Když se ve slavné scéně Noah Claypole posmívá malému Oliverovi a nazývá ho „Chudobincem,“ vyjadřuje v dobových souvislostech roku 1838 přesně totéž, co máme na mysli dnes, když se pohrdavě vyjadřujeme o „vyžírkách na podpoře.“

Ustanovení Nového chudinského zákona byla potupná; potřební a nezaměstnaní byli nuceni vybrat si mezi prací za jakoukoliv, byť sebemenší, mzdu, a ponižujícím životem v chudobinci. Stejně jako ve většině ostatních forem veřejné podpory v devatenáctém století (která byla stále chápaná a označovaná jako „charita“) byla výše podpory nastavena tak, aby byla méně atraktivní než nejhorší možná alternativa. Tento systém vycházel z klasických ekonomických teorií, které popíraly samotnou možnost existence nezaměstnanosti v efektivním tržním prostředí. Pokud by mzdy poklesly dost hluboko a neexistovala žádná alternativa k práci, všichni by si našli zaměstnání.

Po následujících 150 let bojovali reformátoři o změnu takovýchto ponižujících praktik. Postupem času byl Nový chudinský zákon a podobné zákony v jiných zemích nahrazen poskytováním veřejné podpory chápané jako zákonné právo. Na nezaměstnané občany se přestalo pohlížet jako na nějakým způsobem méně hodnotné; za svou nezaměstnanost nebyli trestáni, ani nebylo zpochybňováno jejich postavení coby plnohodnotných členů společnosti. Především se však v sociálních státech poloviny dvacátého století stalo zcela nepřijatelným definovat občanský status v závislosti na zapojení do hospodářského života.

V dnešních Spojených státech v době rostoucí nezaměstnanosti nejsou nezaměstnaní plnohodnotnými členy společnosti. Aby mohli získat i ty nepatrné sociální dávky, které jsou k dispozici, musí se nejdříve snažit najít a případně přijmout zaměstnání, bez ohledu na to, jak malá je nabízená mzda a o jak nechutnou práci se jedná. Jen pak získají nárok na ohled a pomoc od svých spoluobčanů.

Proč tak málo z nás odsuzuje tyto „reformy“ uzákoněné za vlády demokratického prezidenta? Proč se nás tak málo dotýká stigmatizování obětí těchto reforem? Návrat k praktikám raného průmyslového kapitalismu nepřivítala kritika, ale pohodlné všeobecné mlčení, což představuje zásadní posun od přístupu předcházejících generací. Ale ovšem, jak nám připomíná Tolstoj, „v životě není nic, na co by si člověk nedokázal zvyknout, zejména když vidí, že všichni kolem něj to také přijímají.“

Tento „sklon obdivovat a téměř zbožňovat bohaté a mocné a pohrdat chudými nebo je přinejmenším přehlížet ... je důležitou a všeobecně platnou příčinou degenerace našeho mravního cítění.“ To nejsou má slova. Jejich autorem je Adam Smith, který považoval možnost, že lidé začnou obdivovat bohatství a pohrdat chudobu, obdivovat úspěch a opovrhovat neúspěchem, za největší riziko komerční společnosti, jejíž nástup předpověděl. Nyní mu musíme čelit my.

Nejlepší ilustrací toho, jakým problémům musíme čelit, je proces privatizace, který mnoho z vás pravděpodobně považuje za čistě technickou záležitost. Kult privatizace v posledních třiceti letech uhranul vlády západních (a mnoha dalších) zemí. Proč k tomu došlo? Nejjednodušší odpovědí je, že v době rozpočtových omezení se zdá, že privatizace šetří peníze. Pokud stát vlastní neefektivní veřejný program nebo drahou veřejnou službu – vodovody, automobilky, nebo železnice – snaží se zbavit nákladů tím, že je prodá do soukromých rukou.

Prodej samozřejmě vynese státu peníze. Provoz privatizované služby nebo podniku se zároveň zefektivní díky působení motivace ziskem. Nakonec na tom vydělají všichni. Kvalita služeb se zlepší, stát se zbaví zodpovědnosti za provoz špatně a neefektivně řízeného programu a veřejný sektor získá jednorázový příjem z privatizace.

Tolik alespoň teorie. V praxi to vypadá dost odlišně. V posledních desetiletích jsme byli svědky postupného přesunu veřejných funkcí do soukromého sektoru, který ovšem veřejnosti žádný zřejmý prospěch nepřinesl. Privatizace je především neefektivní. Většina podniků či služeb, které se vlády rozhodly převést do soukromého sektoru, hospodařila se ztrátou. Ať už šlo o železniční společnosti, uhelné doly, poštovní služby, nebo elektrárenské rozvodné podniky, náklady na provoz převyšovaly možné budoucí příjmy.

Přesně z tohoto důvodu byly takovéto veřejné statky pro soukromé kupce nutně neatraktivní, pokud ovšem nebyly nabízeny s výraznou slevou. Ale když stát prodává levně, jde ztráta na vrub veřejnosti. Bylo spočítáno, že prodej veřejných statků do soukromých rukou za úmyslně nízké ceny během privatizací za vlády M. Thatcherové přinesl čistý přesun 14 miliard liber z rukou daňových poplatníků do kapes akcionářů a dalších investorů.

K této ztrátě by se měly připočíst další 3 miliardy liber na poplatcích bankám, které privatizace zajišťovaly. Stát tedy prakticky zaplatil soukromému sektoru zhruba 17 miliard liber (30 miliard dolarů), aby umožnil prodej statků, o které by jinak nebyl zájem. (Viz Massimo Florio, The Great Divestitutre: Evaluating the Welfare Impact of the British Privatizations, 1979-1997 MIT Press 2004, str. 163.) To jsou opravdu významné sumy peněz, které se přibližně rovnají hodnotě nadačního fondu Harvardské univerzity (viz „Harvard Endowment Posts Solid Positive Return,“ Harvard Gazette, 12. 9. 2008) nebo ročnímu hrubému domácímu produktu Paraguaye či Bosny-Hercegoviny.

Za druhé tu je otázka morálního rizika. Jediným důvodem, proč jsou soukromí investoři ochotní koupit zjevně neefektivní veřejné statky, je, že stát eliminuje nebo výrazně omezí jejich obchodní riziko. Například v případě londýnského metra se kupujícím společnostem dostalo ujištění, že budou v každém případě chráněny před významnou ztrátou. Takový postup ovšem podkopává klasický ekonomický argument ve prospěch privatizace, totiž že motiv zisku vede k vyšší efektivitě. „Rizikem“ v tomto případě je, že soukromý sektor bude za takovýchto privilegovaných podmínek přinejmenším stejně neefektivní jako veřejný sektor, ovšem s tím, že shrábne veškeré zisky a ztrátu si nechá uhradit státem.

Třetí a nejspíš i nejdůležitější argument proti privatizaci spočívá v následující úvaze. Je nezpochybnitelné, že mnoho statků a služeb, kterých se stát snaží zbavit, bylo špatně spravováno kvůli nekompetentnímu řízení, nedostatečným investicím atd. Ať už jsou ale poštovní služby, železnice, domovy důchodců, vězení a jiná privatizovaná zařízení provozována jakkoliv špatně, za jejich fungování nese odpovědnost stát. I poté, co jsou prodána do soukromých rukou, je není možné ponechat zcela na pospas vrtochům trhu. Ze své podstaty představují přesně ten druh činnosti, kterou někdo musí regulovat.

Toto napůl soukromé, napůl veřejné uspořádání ze své podstaty veřejných funkcí nás vrací o pořádný kus času nazpátek. Pokud je dnes ve Spojených státech vaše daňové přiznání podrobeno revizi, děje se tak na popud příslušného státního orgánu. Šetření samotné ale s největší pravděpodobností povede soukromá společnost, kterou vláda najala, aby za ni tuto činnost vykonávala, podobně jako najímá soukromé agentury k provozování bezpečnostních, dopravních, či technických služeb (samozřejmě že ziskově) v Iráku a dalších místech. Britská vláda dnes podobným způsobem najímá soukromé podnikatele, kteří provozují služby asistovaného bydlení pro starší občany – tedy vykonávají činnost, kterou dříve vykonával stát.

Vlády zkrátka pro výkon svých funkcí najímají soukromé firmy, které tvrdí, že jsou schopny tyto funkce vykonávat levněji a lépe, než stát samotný. V osmnáctém století byla tato praxe známá jako nájem daní. Vlády v raně moderním období často neměly prostředky pro výběr daní, a právo vykonávat tuto činnost proto nabízely soukromníkům v dražbách. Výběrčím daní se stal ten, kdo nabídl nejvyšší cenu. Po jejím zaplacení mohl vybrat tolik, kolik se mu podařilo, a výnos si ponechat. Vláda se tak vzdala části očekávaného daňového výnosu výměnou za platbu předem.

Po pádu francouzské monarchie začal být nájem daní obecně považován za zoufale neefektivní. Tento systém především diskredituje stát, který je mezi lidmi ztělesňován hrabivým spekulantem. Za druhé, daňový výnos je, už jen kvůli ziskové marži plynoucí soukromému výběrčímu, mnohem nižší, než by tomu bylo v případě efektivního výběru daní vládou. A za třetí, tento systém produkuje nespokojené daňové poplatníky.

Dnešní Spojené státy trpí zdiskreditovaným státem a nedostatečnými veřejnými prostředky. Daňoví poplatníci kupodivu nejsou nespokojení, respektive většinou jsou nespokojení ze špatných důvodů. Nicméně problém, který jsme si sami vyrobili, je ze své podstaty podobný problému, kterému musel čelit předrevoluční francouzský režim.

Dnes, stejně jako v osmnáctém století, vedlo okleštění státu o jeho základní zodpovědnosti a funkce k poškození jeho reputace v očích veřejnosti. Důsledkem jsou takzvané uzavřené komunity (gated communities), které jsou uzavřené ve všech smyslech slova. Jedná se o segmenty společnosti, které naivně předpokládají, že jsou funkčně nezávislé na širší společnosti a jejích veřejných zaměstnancích. Pokud přicházíme do styku výhradně nebo převážně se soukromými agenturami, oslabí se během času náš vztah s veřejným sektorem, který zdánlivě k ničemu nepotřebujeme. Nehraje přitom roli, zdali soukromý sektor vykonává stejné činnosti lépe nebo hůře, s vyššími nebo nižšími náklady. Tak nebo onak se naše loajalita k státu oslabí a přijdeme o něco podstatného, co bychom měli sdílet – a v mnoha případech jsme skutečně sdíleli – s našimi spoluobčany.

Tento proces velmi dobře popsal jeden z jeho moderních iniciátorů. Margaret Thatcherová údajně prohlásila, že „nic takového jak společnost neexistuje. Existují jen jednotliví muži a ženy a rodiny.“ Pokud ale nic takového jako společnost neexistuje, pokud existují jen jednotlivci a stát coby „noční hlídač“, který z dálky dohlíží na činnosti, jichž se aktivně neúčastní, vyvstává otázka, co nás bude vzájemně svazovat? Už jsme přijali existenci soukromých policejních služeb, soukromých poštovních služeb, soukromých agentur zásobujících stát v době války, a mnoha dalších soukromých služeb. „Zprivatizovali“ jsme přesně ty funkce, které moderní stát v průběhu devatenáctého a první poloviny dvacátého století pracně naložil na svá bedra.

Co pak bude sloužit jako ochranný pás oddělující občany a stát? Jistě ne společnost, která má velké problémy přežít oklešťování veřejného sektoru. Nemůžeme totiž očekávat, že stát sám odumře. I když zrušíme veškeré státem poskytované služby, stát sám tu zůstane, byť třeba jen jako dohlížející a represivní moc. Mezi státem a jednotlivci by pak nebyly žádné zprostředkující instituce nebo závazky; ze sítě recipročních služeb a závazků, které vzájemně poutají občany ve veřejném prostoru, který společně sdílejí, by nezůstalo vůbec nic. Jediné, co by zůstalo, by byly soukromé osoby a obchodní společnosti soupeřící o ovládnutí státu pro své cíle.

Tyto důsledky nejsou dnes o nic přitažlivější, než byly před vznikem moderního státu. Ostatně popud k budování státu, jak jsme jej znali, vzešel explicitně z poznání, že žádná skupina jednotlivců nemůže dlouhodobě přežít bez sdílených cílů a společných institucí. Samotná představa, že znásobení soukromých zisků by mohlo vést k veřejnému užitku, přišla viditelně absurdní už liberálním kritikům raného průmyslového kapitalismu. Slovy Johna Stuarta Milla, „idea společnosti držené pohromadě jen vztahy a pocity založenými na finančních zájmech je ze své podstaty odporná.“

Co tedy máme dělat? Musíme začít od státu, chápaného coby ztělesnění společných zájmů, společných cílů a společného majetku. Pokud se znovu nenaučíme „myslet na stát,“ nedostaneme se moc daleko. Ale co přesně by měl stát dělat? Přinejmenším by neměl žádné činnosti zbytečně zdvojovat. Jak napsal Keynes: „Vláda by se neměla snažit dělat věci, které už dělají jednotlivci a dělat je o něco lépe nebo o něco hůře; měla by dělat především především to, co dnes nikdo nedělá.“ Jak dobře víme z hořké zkušenosti z minulého století, jsou také věci, které by státy zela jistě neměly dělat.

Narativ progresivního státu ve dvacátém století stál na vratkém základě, totiž na domýšlivém přesvědčení, že „my“ – reformátoři, socialisté, radikálové – máme na své straně Dějiny, že našim projektům slovy zesnulého Bernarda Williamse „fandí celý vesmír.“ (Bernard Williams, Philosophy as a Humanistic Discipline (Princeton University Press, 2006), str. 144.) Dnes už se nemůžeme ujišťovat žádným takovým vyprávěním. Právě se nám podařilo přežít století doktrín, které se se znepokojující sebejistotou snažily vyhlašovat, co by měl stát dělat, a zároveň připomínat jednotlivcům, třeba i s použitím síly, že stát ví, co je pro ně dobré. K tomu všemu se nemůžeme vracet. Takže pokud se máme znovu naučit „myslet na stát“, měli bychom začít tím, že si uvědomíme jeho limity.

Ze stejných důvodů by bylo marné pokoušet se oživovat rétoriku sociální demokracie z počátku dvacátého století. Tou dobou se demokratická levice zrodila jako alternativa k nekompromisnějším verzím marxistického revolučního socialismu a v pozdějších letech pak k jeho komunistickým následovníkům. Sociální demokracie tak byla ze své podstaty postižena zvláštní schizofrenií. Zatímco s jistotou pochodovala vstříc lepším zítřkům, neustále se nervózně ohlížela přes své levé rameno. Jako by říkala, my nejsme autoritářští, my podporujeme svobodu, ne represi. Jsme demokraté, kteří zároveň věří v sociální spravedlnost, regulované trhy, a tak dále.

Dokud bylo hlavním cílem sociálních demokratů přesvědčit své voliče, že představují seriózní radikální volbu v rámci liberálního politického společenství, byl tento defenzivní postoj smysluplný. V dnešní situaci ale taková rétorika nedává smysl. Není náhodou, že křesťanská demokratka Angela Merkelová dokázala dokonce v době vrcholící finanční krize porazit v německých volbách své sociálně demokratické protivníky na základě programu, který se ve všech podstatných bodech shoduje s jejich vlastním programem.

Sociální demokracie v té či oné podobě dnes představuje hlavní proud současné evropské politiky. Jakkoliv se mohou přít o jejich rozsah, jen velmi málo ze současných evropských politiků, zejména z těch na vlivných pozicích, popírá základní sociálně-demokratické předpoklady o povinnostech státu. V důsledku toho nemohou sociální demokraté v současné Evropě nabídnout nic, co by je odlišovalo. Například ve Francii je i jejich instinktivní podpora státnímu vlastnictví [výrobních prostředků] stěží odlišuje od gaullistické pravice s jejími colbertovskými tendencemi. Sociální demokracie potřebuje přehodnotit své cíle.

Problémem není sociálně-demokratický program, ale jazyk, kterým je formulován. Jelikož je autoritativní hrozba z levice již minulostí, důraz na „demokracii“ se stal zbytečným. Demokraté jsme dnes všichni. Ale výraz „sociální“ má stále nějaký význam. Dalo by se dokonce říci, že větší než v předcházejících desetiletích, kdy roli veřejného sektoru bezvýhradně uznávaly všechny strany. Co je tedy specifického na „sociálním“ přístupu sociálně-demokratického pojetí politiky?

Pokuste se představit si nádraží. Skutečné železniční nádraží – ne newyorskou Pennsylvania Station, které se dá popsat jako upadající nákupní středisko z šedesátých let postavené nad uhelným sklepem. Mám na mysli spíš taková nádraží, jako je londýnské Waterloo Station, pařížské Gare de l'Est, vzrušující Victoria Terminal v Mumbai nebo velkolepé nové berlínské hlavní nádraží. V těchto pozoruhodných katedrálách života nového věku plní soukromý sektor skvěle svou roli. Není ostatně žádný důvod, proč by měl stát provozovat trafiky nebo stánky s občerstvením. Kdokoliv si pamatuje na seschlé do folie zabalené sendviče prodávané v bufetech Britských železnic, uzná, že v této oblasti by konkurence měla být podporována.

Železnici samotnou ale nelze provozovat na konkurenčním základě. Železnice, podobně jako zemědělství či pošta, představuje nejen ekonomickou aktivitu, ale i nenahraditelnou veřejnou hodnotu. Kromě toho není dost dobře možné zlepšit efektivitu železnic tím, že na jedněch kolejích necháme jezdit dva vlaky a počkáme si, kterému z nich se povede lépe. Jakkoliv nepravděpodobně to může znít, v Anglii zavedli takovouto konkurenci v autobusové dopravě. Paradoxem veřejné dopravy ale je, že čím lépe funguje, tím méně může být „efektivní.“

Autobusová linka nabízející expresní přepravu těm, kteří si to mohou dovolit, představuje pro své vlastníky větší zisk než linka, která zastavuje v odlehlých vesničkách a vozí jen občasné cestující z řad důchodců. Nicméně, fungovat musí i nezisková a neefektivní místní doprava, kterou musí provozovat stát nebo místní samospráva. V opačném případě by byl krátkodobý ekonomický zisk anulován dlouhodobou společenskou ztrátou. Zavedení „konkurenčních“ autobusových linek tudíž mělo předvidatelné důsledky. S výjimkou Londýna, kde je dostatečně vysoká poptávka, vedlo k zvýšení nákladů pro veřejný sektor – k prudkému zvýšení jízdného na nejvyšší možnou tržní cenu. Zároveň ovšem vedlo i k zajímavým ziskům pro společnosti provozující expresní autobusové spoje.

Železnice, stejně jako autobusová doprava, je především veřejnou službou. Provozovat výdělečnou expresní železniční dopravu mezi Londýnem a Edinburghem, Paříží a Marseillí, či Bostonem a Washingtonem, zvládne kdokoliv. Co ale dělat s tratěmi obsluhujícími místa, kde lidé používají železniční dopravu jen nepravidelně? Nelze očekávat, že by si jednotliví občané šetřili prostředky na pokrytí ekonomických nákladů občasného využité takové služby. To může zajistit jen společnost – tedy stát, vláda, čí místní samosprávy. Jistý druh ekonomů bude vždy namítat, že nezbytné dotace jsou neefektivní. Budou tvrdit, že by bylo levnější vytrhat koleje a nechat všechny jezdit vlastním autem.

V roce 1996, tedy rok před svou privatizací, se Britské železnice pyšnily nejnižšími dotacemi na železniční dopravu v Evropě. Ve tom roce Francouzi plánovali investovat do železnic v přepočtu na obyvatele 21 liber, Italové 33 liber a Britové jen 9 liber. (viz čánek „Twas a Famous Victory,“ The New York Review, 19. 7. 2001)

Tyto rozdíly v investicích měly přímý dopad na kvalitu služeb poskytovaných národními železnicemi daných států. Zároveň vysvětlují, proč byly Britské železnice privatizovány za tak ztrátovou cenu; bylo to kvůli neadekvátnímu stavu jejich infrastruktury.

Rozdíly v investicích do železnic jsou dobrou ilustrací mého argumentu. Francouzi a Italové tradičně považují železnici za společenskou službu. Poskytování železniční dopravy v odlehlých oblastech, bez ohledu na hospodářskou efektivitu, pomáhá místním komunitám. Tím, že poskytuje alternativu automobilové dopravě, železnice také omezuje poškozování životního prostředí. Nádraží a jím poskytované služby jsou tak příznakem a zároveň i symbolem společnosti založené na sdílených aspiracích.

Jak jsem nadnesl výše, poskytování železniční dopravy v odlehlých oblastech je ze společenského hlediska opodstatněné, i když je ekonomicky „neefektivní.“ Tímto tvrzením jsem se ovšem vyhnul důležité otázce. Sociální demokraté si moc nepomohou tím, že budou navrhovat chvályhodné veřejné programy, které, jak sami uznávají, jsou nákladnější než alternativy. Vedlo by to k tomu, že bychom nejdříve ocenili hodnotu veřejných služeb, potom odsoudili jejich nákladnost a nakonec bychom nic neudělali. Musíme přehodnotit způsob ohodnocování veškerých nákladů – sociálních i ekonomických.

Dovolte mi uvést příklad. Dávat chudým dobročinné almužny vyjde levněji než jim zaručit plnou škálu sociálních služeb, na něž mají právní nárok. „Dobročinnou almužnou“ mám na mysli církevní charitu, soukromé a nevládní iniciativy, či na příjmu závislou podporu ve formě poukázek na potraviny, dotací na bydlení či ošacení atd. Je ovšem notoricky známo, jak ponižující je být příjemcem takovéto podpory. „Zkoumání finanční situace“ obětí hospodářské krize třicátých let, které praktikovala britská vláda, vyvolává ve starších generacích ještě dnes odpor a hněv. (Podobné vzpomínky na ponižující podporu jsou popsány také v The Autobiography of Malcom X (Ballantine, 1987.) Rád bych poděkoval Casey Selwynové, která mě na toto dílo upozornila.)

Na druhou stranu není nic ponižujícího na tom, být příjemcem dávek, na něž je právní nárok. Máte-li nárok na příspěvky v nezaměstnanosti, starobní či invalidní důchod, obecní byt nebo jakýkoliv jiný druh veřejné podpory, bez toho, aby někdo zkoumal, zda jste klesli dost hluboko, abyste si ji zasloužili, nebude vás přijetí takové podpory nijak ponižovat. Poskytování takových všeobecně zaručených práv a nároků je ovšem nákladné.

Co kdybychom ale považovali ponížení samo o sobě za náklad, za cenu, kterou musí společnost zaplatit? Co kdybychom se pokusili „kvantifikovat“ újmu způsobenou lidem poníženým svými spoluobčany před tím, než jsou jim poskytnuty životní nezbytnosti? Jinak řečeno, co kdybychom se pokusili do našich odhadů produktivity, efektivity či blahobytu zahrnout rozdíl mezi ponižující almužnou a podporou pojatou jako právní nárok? Mohli bychom pak dojít k závěru, že poskytování všeobecně dostupných sociálních služeb, veřejného zdravotního pojištění či dotované veřejné dopravy ve skutečnosti představuje nákladově efektivní způsob, jak dosáhnout našich společných cílů. Taková kalkulace je ze své podstaty problematická. Jak můžeme kvantifikovat „ponížení“? Jaké jsou měřitelné náklady omezení přístupu obyvatel odlehlých oblastí do velkoměst? Jakou cenu jsme ochotni zaplatit za život v dobré společnosti? Odpovědi na tyto otázky nejsou jasné. Pokud si ale tyto otázky nepoložíme, jak bychom na ně mohli nalézt odpovědi?

Mezinárodní komise pro měření hospodářské výkonnosti a společenského pokroku, jíž předsedá Joseph Stiglitz a mezi jejímiž poradci je Amartya Sen, nedávno navrhla jiný přístup k měření společenského blahobytu. Nicméně i přes obdivuhodonu originalitu jejich návrhů se Stiglitz i Sen soustředili zejména na lepší způsob hodnocení hospodářské výkonnosti; neekonomická hlediska hrají v jejich zprávě jen druhořadou roli.

Co máme na mysli, když hovoříme o „dobré společnosti“? Z normativního hlediska bychom mohli začít morálním „narativem“ tvořícím rámec našich kolektivní rozhodnutí. Takový narativ by pak mohl nahradit úzce ekonomické pojmy, které omezují naše dnešní debaty. Ale definovat naše obecné cíle tímto způsobem není vůbec snadné.

V minulosti se sociální demokracie nepochybně zabývala otázkami dobra a zla, tím spíše, že zdědila předmarxistický etický slovník prosáklý křesťanským odporem k nadměrnému bohatství a vzývání materialismu. Nicméně tyto etické ohledy byly často potlačeny ideologickými úvahami. Je kapitalismus odsouzen k záhubě? Pokud ano, vedl by daný politický program k uspíšení nebo oddálení této záhuby? Pokud kapitalismus nebyl odsouzen k záhubě, bylo nutné programy hodnotit z jiné perspektivy. Buď jak buď, relevantní otázky se typicky týkaly osudu „systému“ spíš než předností a chyb dané iniciativy. Takovými otázkami se už nemusíme zabývat. O to víc musíme čelit etickým implikacím našich rozhodnutí.

Co přesně považujeme za opovrženíhodné na finančním kapitalismu nebo, jak se říkalo v osmnáctém století, na „komerční společnosti“? Co považujeme instinktivně za špatné na dnešním uspořádání společnosti a jak bychom to chtěli změnit? Co považujeme za nespravedlivé? Co jitří náš cit pro mravnost, když jsme svědky toho, jak bohatí neomezeně lobují na účet všech ostatních? Co jsme ztratili?

Takovéto otázky by měly vést k morální kritice nedostatků neomezeného trhu či neschopného státu. Musíme pochopit, co uráží náš smysl pro spravedlnost. Potřebujeme se, zkrátka řečeno, navrátit do říše účelů. V tom nám ale sociální demokracie může nabídnout jen omezenou pomoc, neboť její vlastní odpověď na dilemata kapitalismu spočívala v opožděné aplikaci osvícenského morálního diskursu na „sociální otázku.“ My ovšem čelíme poněkud jiným problémům.

Mám za to, že vstupujeme do nové éry nejistoty. Poslední taková éra, kterou nezapomenutelným způsobem analyzoval Keynes v Ekonomických důsledcích míru (1919), následovala po desetiletích prosperity a nevídané internacionalizace života, která byla v podstatě globalizací, ač se tomu tak neříkalo. Podle Keynese došlo k rozšíření komerční ekonomie po celém světě. Obchod a komunikace se rozvíjely nevídanou rychlostí. Před rokem 1914 lidé věřili, že logika mírové obchodní výměny převáží nad úzkými národními zájmy. Nikdo nečekal, že tato éra náhle skončí. Přesto se tak stalo.

I my jsme žili v éře stability, jistoty a iluze nekonečného hospodářského rozvoje. Ale to všechno je teď minulostí. V dohledné budoucnosti budeme čelit ekonomické nejistotě stejně velké, jako je náš nedostatek kulturní sebejistoty. Je nesporné, že v současnosti jsme si méně jisti svými společenskými cíli, stavem životního prostředí či osobní bezpečností než kdykoliv od konce druhé světové války. Ačkoliv si neumíme přestavit, jaký svět zdědí naše děti, nemůžeme si už nalhávat, že se ve svých pozitivních rysech bude nezbytně podobat našemu vlastnímu světu.

Musíme se vrátit ke způsobu, jímž na podobné problémy a hrozby reagovala generace našich prarodičů. Sociální demokracie v Evropě, stejně jako politika Nového údělu a Velké společnosti zde ve Spojených státech, vznikly explicitně jako reakce na nejistoty a nespravedlnosti své doby. Jen málo lidí na Západě je dost starých, aby si pamatovali jaké to je sledovat, jak se svět okolo vás hroutí. (Výjimku samozřejmě představuje Bosna, jejíž občané vědí moc dobře, co takové zhroucení obnáší.)

Jen stěží si dovedeme představit úplný kolaps liberálních institucí, kompletní rozpad demokratického konsensu. Právě takový kolaps ale vyvolal debatu mezi Keynesem a Hayekem a vedl ke vzniku Keynesovského konsensu a sociálně demokratického kompromisu, tedy konsensu a kompromisu, v nichž jsme vyrostli a jejichž atraktivita byla zastíněna jejich vlastním úspěchem.

Pokud má sociální demokracie nějakou budoucnost, bude to sociální demokracie strachu. (Termín je analogií k „Liberalismu strachu,“ jak se jmenuje pronikavý esej Judtih Shklarové o nerovnosti a moci.) Spíše než se snažit o návrat k optimistické rétorice pokroku, bychom se měli začít seznamovat s naší nedávnou minulostí. Prvotním úkolem dnešních radikálních disidentů je připomínat svému publiku vymoženosti dvacátého století i pravděpodobné důsledky naší bezhlavé snahy o jejich demontáž.

Bez obalu řečeno, levice má co konzervovat. Naopak pravice je dnes dědicem ambiciózní moderní snahy ničit a inovovat ve jménu nějakého univerzálního projektu. Sociální demokraté, typicky umírnění ve svém stylu i ambicích, musí začít více zdůrazňovat minulé úspěchy. Zrození sociálního státu, sto let trvající budování veřejného sektoru, jehož hodnoty a služby ilustrují a podporují naši společnou identitu a naše společní cíle, zřízení sociální péče, na níž je právní nárok – to rozhodně nebyly nijak malé úspěchy.

Že tyto úspěchy byly jen částečné, by nás nemělo trápit. I kdybychom si z dějin dvacátého století neodnesli nic jiného, přinejmenším bychom měli pochopit, že čím dokonalejší je odpověď, tím děsivější jsou její důsledky. Nemůžeme doufat v nic lepšího než v nedokonalá zlepšení stávajících neuspokojivých podmínek a o nic víc bychom se asi ani neměli snažit. Naši oponenti strávili poslední tři desetiletí snahou tato zlepšení systematicky podrývat a destabilizovat. To by nás mělo rozčilovat mnohem více, než nás to rozčiluje. Mělo by nás to také znepokojovat, byť i jen z pragmatických důvodů. Proč jsme tak spěchali s bouráním ochranných hrází, které naši předkové tak pracně budovali? Jsme si tak jistí, že nás nečekají žádné povodně?

Sociální demokracie strachu je něčím, za co má cenu bojovat. Nepokračovat v úsilí celého minulého století by znamenalo zradit jak předcházející, tak budoucí generace. Bylo by příjemné, ale zavádějící, tvrdit, že sociální demokracie, nebo něco podobného, představuje budoucí ideální svět. Nepředstavuje ani ideální minulost. V současné době ale představuje lepší volbu než všechny existující alternativy. Slovy Orwella zamýšlejícího se v Holdu Katalánsku nad svými nedávnými zkušenostmi z revoluční Barcelony:

V mnoha ohledech jsem tomu nerozuměl, v mnoha ohledech jsem s tím ani nesouhlasil, ale hned jsem poznal, že to je něco, zač stojí za to bojovat.

Věřím, že tato slova se dají stejně dobře použít i na cokoliv, co zbývá z odkazu sociální demokracie ve dvacátém století.

Přeložil Jakub Franěk

Autor je britský historik, spisovatel a profesor evropských studií na New York University . Specializuje se na evropské dějiny. Mj. je autorem knihy Poválečná Éra: Dějiny Evropy od roku 1945 (Penguin Press 2005. ISBN 1-59420-065-3)

Vytisknout