Za hranice "zeleného kapitalismu" II.

9. 3. 2010

Teoretické řešení tohoto antagonismu již existuje. Je implicitně obsaženo v Marxově duálním zaměření na přírodu a lidi jakožto zdroje/tvůrce bohatství a jako objekty kapitalistického loupení. Toto propojení bylo důkladně diskutováno, mezi jinými, autory jako Paul Burkett, John Bellamy Foster, Joel Kovel a Richard Levins. Zejména Fosterova kniha Marxova ekologie odmítá produktivistický stereotyp Marxova myšlení, a Levins prezentoval stručné, ale přesto dalekosáhlé vyvrácení developmentalistických domněnek, zasvěcené do věci prostřednictvím směsi dialektického myšlení, biologické expertízy a zkušenosti farmáře. Při četbě této literatury lze v Marxově kritice kapitálu najít implicitní výzvu k odstranění průmyslového zemědělství, obnově biodiverzity, drastickému omezení rozsahu dálkového obchodu, a obecně podřízení technologie sociální a komunitní kontrole. To jsou tytéž cíle, jaké artikulují aktivisté za nulový růst (zdůrazňující volby v oblasti životního stylu a lokální akce spíše než odpor vůči státní moci), ale realizace těchto cílů je pro marxisty zřetelně spojena s třídním bojem. Základem tohoto spojení je jednoduše to, že bez úspěšného třídního boje hlavní vektory podmiňující obchodní vzorce a technologický vývoj nadále zůstanou vektory kapitalistického trhu.

Je zde tedy zřetelná teoretická symbióza mezi ekologickým myšlením a antikapitalistickou kritikou. Dvě hlavní větve radikálního aktivismu jsou připraveny fungovat společně, v tom smyslu, že ekologické hnutí, ve snaze o vyřazení tržního diktátu, je v jádru antikapitalistické, zatímco kritika kapitalismu, ve svém odmítnutí imperativu růstu/akumulace, je inherentně ekologická. Výsledná socialistická ekologie nebo ekologický socialismus představují plnohodnotnou alternativu dominantní ideologie. Politický potenciál této alternativy může být výrazně posílen finančním kolapsem z roku 2008, který ukázal prázdnotu kapitalistické "prosperity". Přesto zde zůstávají ohromné překážky stojící v cestě všeobecnému uznání spojení mezi ekologií a socialismem, a tedy všeobecné podpoře agendy kolektivně plánované, celospolečenské redukce spotřeby energie. Jaké překážky to jsou, a jak je lze překonat?

Ačkoliv imperativ růstu na makroúrovni je specifickým rysem kapitalismu, nechybí k němu určité základy v dlouhodobých lidských vlastnostech. Ty jsou rozhodně tím, co vůbec umožňuje samotnou ideu vidět snahu o dosahování růstu coby neodmyslitelnou součást lidského snažení. Stejně jako všechny podobné generalizace, i tato má určitý díl pravdy, který je pak amplifikován až do bodu, kdy poskvrní pravdu celku. Je legitimní říci, že existuje přirozené lidské úsilí o zlepšování a dokonce o dokonalost. To je zřejmé z různých forem uměleckého vyjádření napříč jednotlivými věky, stejně jako ze snahy řemeslníků - ať už pracují individuálně nebo v týmu - vyrobit nejlepší možný produkt. Cíl růstu se s tímto úsilím podmínečně shoduje. Zdravá rostlina, zvíře nebo člověk musejí vyrůst do plné výšky. Lze dokonce říci cosi podobného i o komunitě, která, dokud nedosáhne jisté hranice velikosti a produktivní kapacity, nemůže očekávat, že by poskytla služby a rozptýlení v rozsahu nutném k tomu, aby nabídla uspokojivý život každému ze svých členů.

Ale v každé takové rostoucí jednotce je třeba odlišovat optimum od maxima. Optimální růst každé živé entity je součástí toho, co představuje naplnění jejího potenciálu. Vše, co jde nad optimum, je nicméně patologické: Organismus, ať už jde o jednotlivce nebo o komunitu, trpí nerovnováhou, ať už mezi svými skladebnými částmi, nebo mezi sebou samým a prostředím (případně trpí oběma typy nerovnováh současně).

Růstový impuls kapitálu je vepsán do jeho kréda akumulace. Jeho objektivní meze jsou z krátkodobého hlediska dány saturací trhu, a z dlouhodobého vyčerpáním zdrojů. Když je jeho produktivní potenciál zmařen, obrací se k finanční spekulaci, která pouze zvyšuje propast mezi třídou kapitalistů a zbytkem lidského druhu. Kvůli imperialistickým vztahům je deprivace obzvláště rozsáhlá, rozšířená a zdánlivě nezvladatelná v zemích globálního Jihu. To má paradoxní efekt v podobě vytvoření elektorátu, který, ačkoliv touží po revoluční redistribuci, může ve stejný čas být vnímavý k volání po růstu jako svého druhu kompenzačním oprávnění, když jeho příslušníci usilují o překonání ohromného rozdílu mezi vlastní úrovní spotřeby a tou, která převládá v imperiální metropoli.

Dokud si chudí celého světa - a/nebo ti, kdo se snaží hovořit jejich jménem na globální úrovni - udržují touhu opičit se po marnivém životním stylu inzerovaném USA, vedoucí úloha této země bude vyvolávat požadavky chudých zemí coby pretext k odmítání jejich vlastní ekologické odpovědnosti. Vláda Spojených států na jedné a vlády zemí jako Čína a Indie na druhé straně zůstanou vzájemně zaklesnuty v tanci smrti, v němž každý z partnerů využívá nesmiřitelnost druhého k ospravedlňování své vlastní nesmiřitelnosti. Vliv progresívních ekologických opatření přijatých v ostatních zemích bude vážně omezen, a vliv většiny lidí na světě bude zredukován na roli diváka, pokud ne rovnou oběti probíhajícího ekologického kolapsu. To je vyhlídka, která je výsledkem summitu v Kodani.

Alternativa tohoto ponurého scénáře, pokud vůbec nějaká existuje, závisí primárně na vlivu lidových hnutí po celém světě. Existují slibné kroky v tomto směru, na Jihu i na Severu, ačkoliv idea politické vazby na socialismus - natož politicky vlivné organizace tuto vazbu artikulující a ztělesňující - zůstává prchavá. Vznikající úsilí si zasluhuje naši pozornost, stejně jako otázka, jak překonat koncepční bezvýchodnost, která způsobuje frustraci během mezinárodních jednání.

Na cestě k masovému hnutí za ekologický socialismus

Nejmasívnější vyjádření radikálního environmentálního uvědomění se objevila mezi rolníky a domorodými obyvateli globálního Jihu. Pro tyto populace kapitalistické/produktivistické plenění prostředí - ve formě odlesňování, bezstarostného nebo úmyslného znečišťování, vzestupu mořské hladiny v důsledku globálních změn klimatu a zneužití pitné vody (zaplavování přehradami nebo vyčerpávání spodních vod) - představuje přímý útok na jejich domovy a obživu. Jejich pobouření a zoufalství jsou nezměrné. Na straně lidí, kteří přišli o všechno, a jejichž situace je vede k vědomému odmítnutí celé agendy invazívní síly, jde navíc o postoj celých komunit. Museli bychom se vrátit do prvních dnů kapitalismu, abychom nalezli srovnatelnou jednomyslnost antagonismu vůči silám exploatace.

Nicméně i když hněv a jeho ospravedlnění nejsou bez příkladu, základna pro nynější hnutí se liší od základny dřívějšího odporu přinejmenším ve dvou věcech, z nichž jedna ji oslabuje, zatímco druhá může dodat větší sílu. Oslabující faktor má co do činění s disponibilitou. Kapitál ve všech svých fázích hledá neomezenou nabídku nezbytných vstupů, včetně lidské pracovní síly - proto časný návrat k otevřenému otroctví v nedávnější době ustoupil rozsáhlému zneužívání pracovníků z řad migrantů, a v některých zemích také vězňů. Vedle tohoto prvku kontinuity nicméně spolu s technologickým pokrokem vedoucím k úspoře práce na straně kapitálu znatelně vzrostl i sklon vidět jisté populace jako zcela postradatelné. Dokud tyto populace existují na okrajích kapitalistické produkce, postrádají ekonomickou váhu a jejich požadavky - a tím méně jejich strádání - nemají žádnou politickou váhu. Pokud jde o kapitál, tyto populace mohou být beztrestně přenechány nemocem, rozkladu, nebo smrti.

Kde tedy leží potenciální síla tohoto elektorátu? Tito lidé rozhodně drží jednu kartu, která nebyla k dispozici jejich exploatovaným protějškům z dřívějších dob. Přímá vazba na dlouhodobou udržitelnost půdy, v době, kdy je tato udržitelnost všude podkopávána, jim fakticky dává strategické umístění, které diametrálně kontrastuje s předpokládanou přebytečností, k níž byli odsouzeni kapitálem. Jejich vlastní "provinciální" potřeby zahrnují kolektivní potřebu celého lidského rodu - nemluvě o jiných ohrožených formách života - zastavit neúprosnou destrukci ekosféry. Je tedy paradoxní, že ačkoliv tito lidé patří mezi nejchudší na světě, nejen podle kapitalistických standardů (co do osobního vlastnictví), ale také z hlediska přístupu k prostředkům masové komunikace, byli katapultováni na pozici předvoje... globálního ekosocialistického hnutí.

Viditelná vyjádření tohoto vedoucího postavení byla zatím sporadická, byla zahájena přímými konfrontacemi na místě - zvlášť dramatickými v nedávných letech v Latinské Americe a Indii - ale postoupila na světovou scénu prostřednictvím mezinárodních konferencí domorodých obyvatel, stížností u OSN a účastí na výročních shromážděních Světového sociálního fóra. Z těchto platforem byli schopni celosvětovému publiku připomenout, jak náhodný byl celý historický vývoj v pozadí běžně zastávaných přesvědčení o tom, jak by náš rod měl žít. Jejich nejčerstvější deklarace na Světovém sociálním fóru (v Belému v roce 2009) charakteristicky zahrnuje prohlášení tohoto druhu:

Taková perspektiva jasně volá po širším elektorátu než jen po tom tvořeném jeho bezprostředními exponenty. Domorodí obyvatelé, jichž je po celém světě přibližně tři sta milionů, netvoří více než 5% celkové lidské populace. Ze sociologického hlediska jsou prostě etnolingvistickou kategorií zkonstruovanou nade všemi jejich prastarými kořeny v určitých lokalitách. Avšak z hlediska jejich kolektivního poselství v epoše environmentálního rozvratu úplněji než kterákoliv jiná demografická skupina vyjadřují společný zájem na přežití lidstva jako celku.

Naší teoretickou výzvou je definovat arénu pro jednání, a eventuálně politickou strategii pro usmíření globální perspektivy domorodých obyvatel s trvajícími, zčásti diskutabilními potřebami mnohem širší populace - jejíž většinu tvoří mezinárodní dělnická třída jednadvacátého století - populace, která byla přivedena k životnímu způsobu dalekosáhle odtrženému od toho, o jehož zachování usilují domorodí obyvatelé.

Z naší předchozí diskuse je zřejmé, že celková spotřeba energie musí být drasticky snížena. S ohledem na tento cíl mohou domorodé komunity hned v několika směrech nabídnout inspiraci. Mají sklon jít ve své úctě k přírodnímu světu příkladem, stejně jako v materiální soběstačnosti, odmítnutí individuálních vlastnických práv, v egalitarismu a ve smyslu pro vzájemnou zodpovědnost.

Ale jak mohou tyto ctnosti vtělené do vzdorovitě autonomních komunit, jejichž životní styl je v mnoha případech definován nízkou populační hustotou, v masívním měřítku získány dalšími 95% lidí světa - z nichž většina obývá velká městská sídla, v nichž se odcizili přirozenému světu a převzali kulturu spojenou s obživou, která je na jedné straně spektra charakterizována energeticky intenzívními službami a komfortem, a na druhé straně zoufalým a kompetitivním závodem o přežití?

Tato otázka je v podstatě dnešní formou, kterou na sebe vzala dlouhodobá záhada revoluční transformace. Od počátku kapitalistické epochy se výzva soustředila na dosažení třídního uvědomění, klíčové složky procesu, při němž námezdní pracující chápou, že jejich zájmy jsou lépe zajištěny vzájemnou spoluprací než konkurencí (která, pokud jde o nároky na mzdu, vždy vedla ke vzájemnému srážení odměny na nejnižší možnou hodnotu - ať už mezi bezprostředními spolupracovníky, nebo mezi jinými ve vzdálených lokalitách). Postup od konkurenční ke kooperativní nebo solidární mentalitě znamená kulturní změnu. Taková změna podkopává hluboce zakořeněné obrany a předsudky. V omezeném měřítku předchází nové konstelaci postojů spojených se socialistickým projektem.

Takový úvodní krok v procesu transformace byl zkušeností společnou většině zemí. Byl nicméně vyřazen, a v mnoha případech i zvrácen, enormním ekonomickým vlivem transnacionálních korporací. Kdysi silná odborová hnutí trpí značným úbytkem členstva, a jejich přeživší vedení bylo často nuceno přistoupit na ponižující ústupky, vždy pod hrozbou ještě horší alternativy. V případě USA byla připravenost k přizpůsobení prosazena v období po II. světové válce, během přímého partnerství odborů s globálním kapitálem. Nyní, ve své oslabené pozici, jsou američtí odboroví vůdci schopni vypořádat se s kapitalistickými prioritami ještě méně než kdy jindy. Místo toho vyjadřují nepodmíněnou podporu dvěma kapitalistickým politickým stranám, často navzdory programovým požadavkům členstva.

Na základě tohoto vývoje je zřejmé, že jakékoliv oživení predispozice dělnické třídy k solidaritě musí vzejít, přinejmenším zčásti, na základě tvořeném sadou nových kulturních vlivů. Ty mohou být odvozeny ze směsi různých zdrojů. Podíváme-li se na případ USA (které jsou nepochybně vůči takové změně nejvíce odolné), jedním možným zdrojem čerstvých perspektiv může být příchod imigračních pracovníků se zkušeností třídního boje ve svých domovských zemích. Jiným může být vliv různých sociálních hnutí, včetně radikální mládeže, působících mimo pracoviště. Ale velice důležitým dodatečným zdrojem se dříve či později stane vědomí ekologické krize: Zejména pochopení toho, že ji nelze adekvátně řešit pouze masou individuálních odpovědí.

V tomto bodě kolektivní podstata odpovědi prosazované domorodými komunitami může rezonovat v jinak dezorientované a skleslé dělnické třídě.

Celý článek v angličtině: ZDE