3. 3. 2010 / Bohumil Kartous
Ministerstvo školství nechalo nedávno zpracovat publikaci Kultura genderově vyváženého vyjadřování. Ta podle autorek "tvoří alternativu ke stávajícímu způsobu vyjadřování a vycházejí ze zásady rovnosti a důstojnosti žen a mužů". Ponechejme stranou fakt, že v některých případech, kterými se publikace zabývá, jde o lámání jazyka přes koleno politické korektnosti, ve své podstatě je to ale, zvláště v českém prostředí, počin užitečný. Zvláště v českém prostředí zdůrazňuju, a to jsem v době, kdy jsem na publikaci narazil, neviděl rozhovor s olympijskou vítězkou Martinou Sáblíkovou, kterým se Česká televize pravděpodobně chtěla zavděčit jak samotné sportovkyni, tak národní hrdostí nadmutému divákovi. Jako by byl stvořen v dobách, kdy každá výjimka z genderového stereotypu musela být okamžitě relativizována jako exotický a ve své podstatě kuriózní jev, který v žádném případě neohrožuje zavedené "pořádky". Jestliže tehdy bylo vše kontrolované, nyní k tomu dochází vcelku svobodně, a to je horší.
V rámci sportovních přenosů ze zimní olympiády se Česká televize rozhodla připravit sérii minidokumentů nazvaných "Přepište dějiny" (mýtický název této série by vydal na samostatnou analýzu). Na tuto sérii pak navázal krátký televizní medailon o nejúspěšnější české sportovkyni olympiády Martině Sáblíkové. V rozhovoru se reportér rozhodl velkou část celkového času věnovat tématu "móda" a "oblečení". Výběr ústředního tématu rozhovoru stojí sám o sobě za zamyšlení. Můžeme konstatovat, že při rozhovoru s mužem by toto téma zvolil jen tehdy, pokud by o daném člověku bylo známo, že má k tomuto tématu nějak blízko. Martinu Sáblíkovou však reportér vyzpovídal, jaký vztah má k módě, kolikrát měla na sobě sukni, jaké oblečení se jí líbí (reportér zavedl Sáblíkovou do ulice s módními butiky), jestli by si nechtěla nějaké večerní šaty nechat navrhnout, jestli ji nemrzí, že musí chodit v oficiálním oblečení sportovců a jestli by se nechala angažovat na módní přehlídku. Martina Sáblíková odpovídala v tom smyslu, že se obléká pohodlně a celkově dávala najevo, že jí toto téma zase tak blízké není. "Zuřivého" reportéra však téma evidentně zajímalo, jinak by se k němu čtyřikrát nevracel. Pravděpodobně by působilo komicky, kdyby se reportér ptal muže sportovce, kolikrát za rok měl na sobě dejme tomu oblek, jestli by si nechtěl nějaký nechat navrhnout a jestli mu nevadí, že musí na olympiádě dlít v oficiálním oděvu. Ne tak v případě vážně zamýšleného "obrazu" sportovkyně, jejíž osobnost přece "kulturně determinuje" způsob, jakým se obléká...
Pokusme se jen krátce dekonstruovat sémiotický, konkrétně kulturní (ilokuční) obsah rozhovoru v jeho širším kontextu: Reportér zpovídá v daném okamžiku slavnou sportovkyni. Smyslem rozhovoru je přiblížit divákovi její "osobnost", což je běžný kruhový proces, v němž se média pohybují. Nejprve svět slavných vytrhnou z reality a potom jej do ní zase musí podobnými "seznamovacími" prostředky usazovat. Reportér je tedy rozkročen mezi světem slavných a všední realitou a ztvárněním rozhovoru tyto dva světy (jednosměrně) propojuje. Žádná ideální představa takového přenosu není, ale obecně by informace, které reportér rozhovorem do "reality" vtiskává, měly být maximálně otevřené a inteligibilní, tedy rozumově uchopitelné, a zároveň založené na hlubší znalosti předmětu informačního přenosu a analýze důsledků přenosu (vypadá to jako naprosto nepřiměřený požadavek, ale oddělení jednotlivých kritérií je umělé, dobrý reportér by je měl dokázat promýšlet a realizovat souběžně). Způsob, jakým se však reportér ČT zhostil své role, byl krajně performativní a po uši zabředlý do typického kulturního (genderového) stereotypu, v rámci nějž musí být jakákoliv žena spojována s módou a s oblékáním. Reportér, rozkročen mezi mediálním světem a světem všední reality, se své role zhostil tak, že aplikoval na "osobnost" kulturní stereotyp, čímž existenci svébytné osobnosti popřel, unifikoval ji a performativně ji vsadil do "reality všedního dne" jako typizovaný prvek. Za zmínku stojí také souvislost mezi rozhovorem a názvem tohoto "medialonu". Rozhovor byl nazván "Fejeton Jakuba Bažanta -- Martina Sáblíková". Dejme tomu, že pod názvem "fejeton" je možné nechat na svévoli autora, jak téma svého textu (považujme televizní rozhovor pro tyto účely za text) pojmout. O to varovnější je ale potom fakt, že autor, nikým nerežírován, ztvárnil svůj fejeton zrovna na principu zmasakrování osobnosti kulturním stereotypem. Stejně nešťastný byl i způsob, jakým reportér navázal na tématickou pasáž o oblékání a módě. Chtěl, aby se Martina Sáblíková vžila do role kněžny Libuše a explicitně zdůraznil, že ji "nepodceňuje", že "ví, že ona ví, kdo kněžna Libuše byla". Proč reportér nutil Martinu Sáblíkovou do tématu móda? A proč by ji vůbec měl podceňovat? Uvažoval vůbec o tom, jak vlastně "osobnost" vykresluje, pokud to byl jeho záměr?
Je nutno podotknout, že autor tohoto poněkud povrchního a nezajímavého fejetonu se snažil předvést osobnost Martiny Sáblíkové ještě na dalších tématech (procházka po Vancouveru: pouze jednou, a to při interview; co sportovec po světě vidí: dráhu a hotel; volný čas a jeho naplňování: chvíle strávené s přáteli; osobní budoucnost: sport a možné vyhlídky na rodinu). Rodina je další stereotyp, který je běžně ženám nasazován, ale v pojetí tohoto fejetonu se nedá říct, že by šlo o performativní ztvárnění, spíše jen o zmínku, že se vyskytl. Žel, celkový dojem byl takový, že osobnost je na prvním místě zajatcem mediální ikonodulie strukturované na principu stereotypizovaného zevšedňování těch, kdo byli nejprve zařazeni do mediálního panteonu. I když to vypovídá mnohé hlavně o médiích, vypovídá to také o konkrétních lidech, jejichž osobnosti jsou redukovány na audiovizuální ekvivalent plastikové hračky (růžové pro holky a modré pro kluky). V takovém prostředí může publikace pro genderově vyvážené užívání jazyka působit poněkud nemístně. Prosím vás, proč by měla být do jazyka prosazována větší míra feminizace, když se ženy stejně musejí zajímat hlavně o módu?
Vytisknout7.1. 2016
Angoulême comics festival je jedním z největších mezinárodních festivalů komiksové tvorby na světě. Krom jiného uděluje ceny za celoživotní přínos, přičemž na letošním seznamu se sešlo 30 kandidátů. Všichni kandidáti byli muži. Po protestu několika v...