Čtyři stručné poznámky k zajímavé kulturní kritice od Borise Cveka

6. 1. 2016 / Jan Čulík

Během studia bohemistiky na pražské filozofické fakultě v sedmdesátých letech se samozřejmě o šedesátých let ani o nezávislé literatuře let pozdějších nic nevyučovalo - literární přednášky končily někde opatrně kolem roku 1960.

K české kultuře šedesátých let jsem získal systematický přístup paradoxně až na Západě koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, kdy jsem tam české literatuře začal ve svobodném západním prostředí vyučovat. Teprve když něco vyučujete, se to pořádně naučíte. Dověděl jsem se pořádně o české literatuře šedesátých let až tehdy jako outsider. Mé předchozí znalosti kultury šedesátých let byly útržkovité a hlavním dojmem o kultuře z té doby bylo, že byla nepřístupná, a tedy systematičtěji nepoznatelná.

Jestliže jsem po letech vyučování českého filmu na Glasgow University a navštěvování filmových festivalů v České republice od devadesátých let dospěl k tomu, že liberalizační československá kultura od konce padesátých a pak během šedesátých let patřila zřejmě k tomu nejzralejšímu, co v tomto prostředí za poslední dvě století vzniklo, byl to nezávislý úsudek outsidera, který se s tou kulturou nemohl osobně identifikovat, protože do té doby nepatřil.

Mimochodem, Igor Hájek docela přesvědčivě vysvětlil, proč byla kultura v Československu šedesátých let tak výjimečná:

"V první polovině šedesátých let nastal prudký rozkvět ve všech oblastech české kultury. Takový, jakého se většině národů podaří dosáhnout jen jednou nebo dvakrát za století. K tomuto výbuchu potlačeného talentu přispívala i skutečnost, že nejméně po celou jednu generaci nacházeli podnikaví mladí lidé v umělecké oblasti jedinou možnost, jak se v sešněrované společnosti relativně svobodně uplatnit. V Československu se najednou vyrojili nadějní básníci, filmoví režiséři a spisovatelé, jejichž snem původně bylo stát se právníky, obchodníky nebo lékaři. Situace v šedesátých letech byla výsledkem souhry příznivých politických, sociálních a hospodářských okolností a zároveň důsledkem tlaku, který na stranické vedení vyvíjeli spisovatelé spolu s vědci a novináři." ZDE

2. K Máchovu Máji. Je pravda, že v české kultuře je to na prostoru posledních dvou století jedinečné dílo, avšak je velká otázka, zda je tak jedinečné i v celkovém světovém kulturním kontextu, a to nejen v důsledku své nepřeložitelnosti. Zajímavé je, že anglosaští bohemisté, dobře seznámení s českou i s anglosaskou literaturou, jako Američan William Harkins, autor klasické monografie o Karlu Čapkovi, nebo nedávno zemřelý oxfordský bohemista James Naughton, nutně nepovažovali Máchův Máj za tak výjimečné dílo, protože byli odkojeni anglickými romantiky Byronem a Shelleym.

3. Lze považovat lyrickou poezii za pubertální? Kundera to svým odsudkem lyrické poezie přehání, jako často přehání (možná záměrně, že si z nás dělá legraci) skoro všechno. Jenže část jeho argumentu se zdá být nosná, nebo alespoň k úvaze: Kundera upozorňuje, že estetický náboj lyrické poezie a její emocionalita nás může zmanipulovat k přesvědčení, že určité tvrzení, třeba lživé, je pravda, protože je zformulována esteticky libým způsobem. Vyplývá z toho zajímavá otázka, zda může být estetický náboj uměleckého díla prostředkem k poznávání, anebo spíš manipulace.

4. Nedefinoval jsem jasně, co míním pubertální kulturou. Jsou to kulturní pokusy, které zůstávají na povrchu a nedosahují větší hloubky při svědectív o životě a o světě.

Vytisknout