Severní Korea vyzkoušela vojensky použitelnou jadernou zbraň, vodíková bomba to asi není

7. 1. 2016 / Ivan Větvička

Zemětřesná vlna vyvolaná jaderným výbuchem prudce nabývá svého maxima a na seismogramu zanechá charakteristickou křivku, nezaměnitelnou s přírodními otřesy či následky výbuchu chemické trhaviny. Zkušení seismologové by měli jaderný výbuch okamžitě potvrdit. Lze však ze seismogramu poznat, zda se energie uvolnila slučováním či štěpením jader? Na to by měli odpovědět odborníci, kteří dohlížejí na dodržování zákazu jaderných zkoušek ve světě. Oba procesy jsou nesmírně rychlé, nástup zemětřesné vlny by měl být podobný, a pokud se případné rozdíly projeví drobnými detaily, mohou se stírat s rostoucí vzdáleností seismografu od výbuchu.

Podezřelá je malá mohutnost výbuchu, která odpovídá pouhé dvacetině až desetině mohutnosti obvykle konstruovaných vodíkových hlavic. Takovou vodíkovou bombu je možné sestrojit, je to však obtížnější než konstrukce řádově silnějších náloží. Sebevědomé tvrzení severokorejského režimu vyvolává oprávněné pochybnosti. Pokud se Severokorejci skutečně pokusili sestrojit vodíkovou bombu, odpovídala by mohutnost exploze výbuchu prvního stupně takové zbraně a test se nezdařil.

Vodíková bomba uvolňuje podstatnou část energie slučováním jader těžších isotopů vodíku a lithia. Před zažehnutím reakce je třeba palivo stlačit a zahřát na vysokou teplotu. To nejlépe zajistí výbuch prvního stupně zbraně - klasické štěpné nálože, která uvolňuje energii rozpadem jader atomů plutonia či uranu. Je obtížné udržet soustavu pohromadě, aby ji výbuch neroztrhl dříve, než zreaguje potřebné množství paliva. Možná se to Severokorejcům nepodařilo a místo velkolepého termonukleárního třesku jsme zaznamenali jenom štěpný pšouk.

Pravděpodobnější však je, že byla odpálena akcelerovaná štěpná nálož, která ve svém středu obsahovala nevelké množství deuteria a tritia. Během výbuchu štěpného materiálu se jádra těchto isotopů vodíku začala slučovat. Uvolnilo se tak velké množství neutronů, které se zapojily do štěpné reakce a zdvojnásobily její účinnost. Díky tomu bylo možné nálož zmenšit a ušetřit podstatné množství štěpného materiálu. K takovéto konstrukci se postupně přiklonily všechny rozvinuté jaderné mocnosti. Koncept čistě štěpných náloží byl opuštěn.

Energie sbalená na cesty

I kdyby severokorejští propagandisté bezostyšně lhali a režim nedisponoval tritiem nezbytným pro sestrojení akcelerované nálože, dosáhli tamní odborníci pozoruhodného úspěchu: odpálili jadernou nálož 10 km pod zemí, což je světový unikát (pokud se neukáže, že se američtí experti zmýlili a pravdu mají Jihokorejci, kteří tvrdí, že k výbuchu došlo u povrchu).

Je zvláštní, že se nad tímto faktem nikdo nepozastavil. Vyhloubit vrt do takové hloubky je na hranici lidských možností. Nejhlubší vrt na světě na poloostrově Kola dosáhl hloubky 12 km a měl průměr jádra 10 cm. Když se tento rekord pokusili překonat němečtí geologové (vrt KTB poblíž českých hranic), uvázli v hloubce 9 km. Severokorejci mohli vrtat bezjádrově, což je jednodušší a levnější, ale je evidentní, že nálož nemohla být příliš rozměrná, aby se do vrtu vešla.

Podařilo se Severokorejcům zmenšit průměr jaderné nálože na 15 až 20 cm jako Američanům v 80. letech? Pokud ano, disponují velmi nebezpečnou zbraní, kterou mohou snadno dopravit kamkoli na světě, ať už raketou, v kontejneru se zbožím, nebo třeba v batohu... Nevelká severokorejská průmyslová základna a omezené zdroje nedovolují vybudovat jaderný arsenál, který by způsobil globální apokalypsu, ale režim může nyní vyhrožovat nukleárním terorismem.

Vytisknout