Pomoc uprchlíkům je krizový management, ne evangelizační kampaň

8. 1. 2016 / Karel Dolejší


To co se stalo na několika místech během novoročních oslav - a také velmi pomalá a v lecčems skandální reakce německých úřadů a celostátních médií - znamená dohromady faktickou smrt jednoho narativu. Podle něj jsou žadatelé o azyl takřka bez výjimky ubozí lidé v nouzi, kteří vystrašení prchají před válkou ve svých zemích, a je morální povinností každého Evropana všem pomoci.


V severoafrických společnostech a v o něco menší míře také na Blízkém východě jsou stále ženy v podřadném společenském postavení a panuje zde téměř úplná beztrestnost sexuálního násilí, jestliže ovšem ženu nechrání rodina. Pokud se o tom chcete dozvědět více, otevřete si třeba výroční zprávu organizace Amnesty International. K tomu si připočtěte téměř všeobecné zcyničtění, které je pravidelným jevem za každé války, zhroucení sociálního řádu v uprchlických táborech, a z hlediska kultury příchozích vyzývavě se chovající německé ženy (což Evropan jistě tímto způsobem nevnímá). V řadě arabských a islámských společností je dosud mladým mužům před oficiálním a často velmi formálně uzavřeným sňatkem bráněno v kontaktu se ženami, v důsledku toho jsou mnoho let masivně sexuálně frustrováni. Všechna tato fakta bychom si neměli zastírat, nebo nikdy nepochopíme, co se to nyní v Evropě děje.

Možných vysvětlení je samozřejmě více, ne jen jedno. Přinejmenším útok v Kolíně nad Rýnem jevil jasné známky vysoké organizovanosti a není tedy vyloučeno zapojení organizovaného zločinu, zahraničních zpravodajských služeb, případně obojí. Případ je ovšem právě vyšetřován a v danou chvíli nejsou k dispozici žádné konkrétní důkazy podporující hypotézu o nějakém typu ze zahraničí organizované akce.

Každopádně stále platí, že pomoc uprchlíkům z válečných oblastí je potřebná, zakotvuje ji mezinárodní právo, a evropské země by v ní měly nadále pokračovat. Otázka ale zní, jak by měly být nastaveny parametry této pomoci, jak kontrolní mechanismy - a jak celou věc politicky pojmout.

Přístup prosazovaný Angelou Merkelovou připomínal až donedávna evangelizační kampaň, zaměřenou na přesvědčení Němců a potažmo všech obyvatel Evropy, že je třeba prostě jen zachránit bezmocné oběti násilí. Tento simplifikující přístup ke statisícům lidí se vymstil, protože věc bylo od počátku třeba koncipovat jako krizový management se vším všudy, nikoliv jako morální křižácké tažení.

Skutečně nevíme, kdo všechno do Evropy přišel. Jen deset procent žadatelů o azyl v Německu bylo identifikováno. Nikdo nemůže v tuto chvíli potvrdit, ale ani vyvrátit zprávy, podle nichž se mezi uprchlíky mísí řada příslušníků ozbrojených formací hned z několika bojujících stran občanské války v Sýrii a Iráku, jak se tvrdí například ZDE. Nikdo neví, kdo z nich může patřit k sítím organizovaného zločinu, a kdo ještě i k "islámskému státu". Skutečně to nevíme. Tečka.

A to všechno dohromady stále neznamená, že by pomoc uprchlíkům měla být zastavena, že je třeba nechat všechny lidi na útěku mrznout a umírat na vnější evropské hranici, nebo "zakázat islám". Politická odvaha totiž nespočívá v tom, že šíříte plochou moralistní propagandu. Odvaha znamená říci, že opravdu potřebným je nutno pomáhat navzdory rizikům, která to přináší. I když to pochopitelně nebude nikdy příliš populární. Pomáhat je nutné, ale má se to dělat s rozmyslem a opatrností, snažit se co nejvíce eliminovat možná bezpečnostní rizika. A to bohužel není možné, pokud jste v zajetí ideologizujícího narativu, který žádná rizika principiálně nepřipouští, který všechny hovory o nich označuje za principiálně nelegitimní a podsouvá jim diskvalifikující motivy.

Do Evropy i letos přijdou statisíce lidí, především ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Eritrei. Budou mezi nimi mnozí, kteří si naši pomoc zaslouží a potřebují ji, a neznámý počet jiných, kteří sledují migrací cosi jiného. Nezbývá, než přijmout věc, jak je. Bezpečnostní procedury je třeba nastavit co nejlépe, nově příchozí je třeba co nejrychleji informovat o zákonech a společenských normách, ty kdo se přesto zachovají nepřijatelně, vyhostit. Ti, kdo mají zájem se do evropských společností integrovat, by k tomu měli dostat příležitost bez ohledu na to, odkud přišli a jaké náboženství vyznávají.

Možná to už nezní tak chytlavě, jako heslo "Zachraňme uprchlíky!". Jenže hovoříme o lidech z válečných zón, a každá válka pravidelně v lidech budí to nejhorší. Často i v obětech.

Země divokého odsunu by se rozhodně neměla tvářit, že o tom nic neví.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 8.1. 2016