Quo vadis, Evropo?

6. 1. 2016 / Tomáš Hunčovský

Z tohoto hlediska je uprchlická krize pro Evropskou unii výstrahou i testem zároveň. Jestliže ji nedokáže efektivně řešit, nedokáže zvládat ani další krize. Současně svým jednáním a postojem k této problematice odhaluje nedostatky ve fungování, organizaci a infrastruktuře, což se může v budoucnu projevit jako fatální neduh v oblasti diplomacie.

Ve chvíli, kdy se USA pohybují v ožehavých otázkách na mezinárodní úrovni váhavě, musí Evropa spoléhat především sama na sebe. Ukazuje se to právě nyní – v západních sdělovacích prostředcích i literatuře (např. Todenhöferova kniha Inside IS – 10 dnů v „Islámském státě“) už běžně převládá názor, že USA nesou přímou odpovědnost za současný konflikt v Sýrii, protože jej nelze interpretovat bez kontextu irácké války zahájené v roce 2003, jejímž dítětem je Daeš.

Kdo by však čekal, že se v důsledku toho budou USA výrazně podílet na řešení uprchlické krize, ten je na omylu. Za uplynulé čtyři roky přijaly Spojené státy americké 2 200 uprchlíků ze Sýrie a v tomto (fiskálním) roce jich mají v plánu přijmout 10 000, což je nepatrný zlomek, neboť podle Vysokého komisařství OSN pro uprchlíky tvoří Syřané takřka polovinu (tedy půl milionu) z celkového počtu všech uprchlíků, kteří v minulém roce dorazili do Evropy.

Evropská unie však čelí kromě uprchlické krize také vnitřní krizi, jež má své epicentrum především ve středoevropských zemích. Vlády v těchto zemích, které se odcizily občanům a v minulosti je připravily svým jednáním a kauzami o iluze, ztratily důvěru voličů, podobně jako mainstreamová média, která v důsledku své zkostnatělosti nejsou již považována za „hlídací psy“ demokracie, nýbrž za někoho, kdo tento neutěšený stav po celou dobu zaštiťoval.

Není proto divu, že sympatie získávají nové subjekty, které se derou ke slovu a jež nabízejí ke stávajícímu stavu alternativu (ať už může být jakkoli šílená). S využitím sociálních sítí, z nichž se stali kati solidní veřejné debaty, prezentují bez ohledu na fakta svou „pravdu“, jež se ve virtuálním světě stává „skutečností“, kterou se mainstreamová média snaží podle jejich slov zatajit. Jak to jízlivě vyjádřila historička Anne Applebaum, Mark Zuckerberg by měl dát 45 miliard dolarů nikoliv na charitu, ale „na nápravu obrovských škod, které Facebook a další typy sociálních medií napáchaly na demokratické debatě a civilizované diskuzi po celém světě“.

Demokracie jsou ve svém jádru ve středoevropských zemích stále velmi chatrné – stačí sebemenší krize a ocitnou se v ohrožení (viz současná situace v Polsku, kde vládnoucí strana Právo a spravedlnost útočí na nezávislost soudnictví a médií). Nelze opomíjet, že dějiny těchto zemí vyplňovaly polovinu minulého století vlády totalitních režimů, které potlačovaly základní lidská práva a svobody. To se chtě nechtě muselo podepsat na mentalitě lidí, kteří v této době vyrůstali. Kupříkladu v Polsku nemohli mít 8. května 1945 důvod k oslavám (a ani v současnosti nemají tento den státní svátek), protože nacistický režim zde pouze vystřídal režim komunistický. Od jednoho traumatu se tak přešlo k traumatu novému. Rok 1989 však měl vnést do těchto zemí čerstvý vzduch a příslib lepších časů.

O to více (pro někoho možná méně) překvapivá jsou slova současného polského ministra zahraničí Witolda Waszczykovského, který tvrdí, že „chceme pouze uzdravit naši zemi z některých chorob. Bývalá vláda nám vnucovala levicovou koncepci, jako by se svět v souladu s marxistickou koncepcí měl vyvíjet jen jedním směrem, a to v mísení kultur a ras, ve svět cyklistů a vegetariánů, který stojí jen na obnovitelných zdrojích energie a bojuje proti všem formám náboženství. To nemá nic společného s tradičními polskými hodnotami“.

Je pozoruhodné, že myšlenka „nemocného“ národa, který má být „uzdraven“, aby se mohl „znovuzrodit“, je ústřední myšlenkou fašistické revoluce, jak o tom hovoří v  interview pro Hyde Park (6:59–7:27) jeden z nejuznávanějších teoretiků fašismu Roger Griffin. Waszczykovský tak pravděpodobně nevědomky volí podobnou rétoriku jako ti, kteří kdysi okupovali jeho zem, aby zdiskreditoval levici a pomohl k obnovení „tradičních polských hodnot“, mezi něž zjevně nepatří cyklisté a vegetariáni. Vnucuje se tedy otázka: dokázalo Polsko během posledních 25 let prostřednictvím celonárodní debaty reflektovat svou minulost či nikoliv?

Také v Německu, kde ke své minulosti přistupují po nacistické zkušenosti velmi kriticky, se začínají pozvolna vířit vody. Anna Sauerbrey v článku „Nová tvář rasismu v Německu“ ukazuje na příkladu Björna Höckeho, jenž je jedním z hlavních představitelů pravicové populistické strany Alternativa pro Německo, že rasistické teze už nejsou výsadou pouze jasně rozpoznatelných jedinců na okraji společnosti, ale že začínají pronikat i do střední třídy. Podpora pro tuto stranu se v současnosti pohybuje mezi 8–10%. Sociologové poukazují na to, že nejde o nějakou náhlou změnu mentality, ale spíš o zvyšování viditelnosti stále přetrvávající rasistické myšlenky (řeč je čistě o rasistických projevech, nikoli o strachu).

Že je tato myšlenka hluboce zakořeněna v lidech potvrzuje i druhá světová válka, kterou bychom mohli klidně označit za válku rasovou. Nacistické vyzdvihování Árijců a pohrdání ostatními rasami je již dobře zdokumentováno. Byli to však také Japonci, kdo považovali čínské obyvatelstvo za „podlidi“, v důsledku čehož se neštítili na nich páchat válečné zločiny (viz např. nechvalně známé „znásilnění Nankingu“). Rovněž Američané shlíželi na Japonce jako na méněcenné osoby, které „sotva vidí“ a jejichž tělesná konstrukce (malí a hubení) se může stěží rovnat příslušníkům americké armády – o to více pak byli na základě tohoto předsudku překvapeni jejich houževnatostí v boji (koho by tato tématika blíže zajímala, tomu doporučuji knihu historika Laurence Reese s názvem Peklo na Východě).

Ani odsuzování na základě předsudků není žádnou novinkou. Jak si již v roce 1933 povšiml v tehdejším Československu Karel Čapek, „jeden z velmi obecných znaků našeho života je nedostatek vztahu k osobnosti. Hodnotíme lidi podle jejich nebo svého světového názoru, podle věr, stanovisek a programů; konáme to s takovou dogmatickou sufizancí, že ze samé zásadnosti zapomínáme pozorovat a poznávat lidi jakožto skutečné osobnosti“. Čapek by mohl klidně mluvit k naší době, když pokračuje: „stačí nám, že ten a ten je mužem jiného politického nebo kulturního přesvědčení než my: i budiž popřen, zavržen a prohlášen za neplatného. Odtud tolik negace v našem veřejném životě - i v našich zápasech; potýkáme se spíš s abstraktními hastroši a hesly než se skutečnostmi; skutečnost se svou dramatičností a intenzitou nám uniká“. (citace viz Karel Čapek, Čtení o T. G. Masarykovi, Praha 1969, s. 7).

Kolik se toho v přístupu k osobnosti od té doby změnilo? Odpověď je nasnadě. Jak odlišný může být obraz nejen člověka, ale celé skupiny lidí, lze demonstrovat na Kurdech. V posledním čísle časopisu Dějiny a současnost se nachází rozhovor s odborníkem na islám a Blízký východ Henrym Laurensem, který tvrdí, že můžete mít „hodné“ Kurdy, kteří bojovali proti Iráku Saddáma Husajna za nezávislost Kurdistánu, ale i „zlé“ Kurdy, kteří za tu samou věc bojovali proti Turecku. Ti první byli označeni za dobré, neboť byli součástí západní aliance, druzí za teroristy. Přitom jsou to titíž Kurdové. O tom, jak bude na Kurdy nahlíženo, tedy nerozhodují svým jednáním samotní Kurdové, ale spojenecké vazby.

Do toho tu máte syrské Kurdy s centrem v Rojavě, úzce napojené na „zlé“ Kurdy v Turecku, kteří v současnosti bojují proti Daeš. Leckdo je může považovat za muslimy, vyznávající „proklatý islám“, leckdo zase za muslimy, kteří uprostřed válečné vřavy praktikují a bojují za správní systém decentralizované demokracie, kde jsou k  politickým rozhodnutím zvány i ženy, jejichž hlas má stejnou váhu jako hlas mužů. Vždy záleží na úhlu pohledu.

Pokud se Evropská unie nechce zhroutit pod vahou uprchlické i vnitřní krize, musí se aktivně zasadit o ukončení konfliktu v Sýrii. Jestliže bude Daeš poražen, nebude to pravděpodobně znamenat okamžitý konec bojů – na to je do konfliktu zapojeno příliš mnoho frakcí, z nichž každá sleduje odlišné zájmy. Podpora Kurdů či Tuniska by však znamenala podporu takových zřízení, které by se mohly stát inspirací i pro okolní státy, přičemž apelace na mírové řešení by pak snáze přišla „zdola“.

Evropská unie má možnost v současné situaci představit sílu liberálních právních států, které byly v minulosti vydobyty revolucemi a válkami, stejně jako se osvobodily z okovů totalitních režimů. Zákony jsou v těchto státech to, čím je jejich chod určován. To si musí bez rozdílu uvědomit jak pachatelé sexuálního obtěžování žen a krádeží v Německu, tak kdokoliv jiný, kdo se proti nim proviní.

Jakou cestou se tedy vydáš, Evropo?

Vytisknout