Češství, česká státnost a Masaryk -- jako diskutabilní problémy? (3)

160. výročí narození TGM jako příležitost vidět souvislosti v novém zkreslení

2. 3. 2010 / Miloš Dokulil

Žádná fakta se ovšem nevyskytují v žádoucí úplnosti, ani v hodnotovém vzduchoprázdnu. Vždy teprve následný čas poskytne nějak -- kéž by příhodně -- "žádoucí" odstup; a (možná) větší střízlivost, snad oproštěnou od angažované úlitby poměrům, v nichž vznikala původní podoba obrazu o reálně proběhlém čase a jeho aktérech. I když přitom musíme vždycky počítat s nějak možná odlišně nastavenými kulisami následného času. Ten je nevypočítatelný už možným vějířem alternativ k rozhodování, které nikdy neplyne automaticky z nabízejících se "zadání". Nemálo se mohou měnit v nových podmínkách života také subjektivní očekávání, a to nejen původních aktérů, nýbrž tím pochopitelněji u následné generace, která má jen kusé sekundární (ne-li navíc zkreslené) informace. Už z toho mála zrovna řečeného plyne, že nemůžeme počítat se sjednocenou "pamětí národa" v nějak kodifikované, a takto (dokonce že by "napořád"?) stabilizované podobě.

Dějiny se odehrávají vždycky v nějakém rámci. Jak jejich aktéři, tak ti, kteří osobně nesou zkušenost času svého žití jen jako pasivní "vykonavatelé" odvozených rolí, mají potřebu srovnávat různá prožitá období, jak se svými tužbami, tak s tím, jak to nakonec v osobním odzrcadlení dopadlo. Samozřejmě že povahová přirozenost v tom také hraje svou úlohu. V některých citlivějších obdobích dětství a raného mládí budou nemalou roli sehrávat tradice, pěstované rodinou, školou, církevními návyky, kvalitou života (ekonomicky, sociálně, i kulturně). Opět to nevyjde na známé "jedno brdo". Jakmile střízlivě počítáme s tím, že kromě racionálních zřetelů jsou v té hodnotící "hře" nemálo angažovány i city (dokonce s nemalým volním záběrem!), přestaneme si osobovat jistotu, že pádná argumentace bude mít automaticky prioritu, ne-li čáku na dominantní postoj lidí, jež osloví. Jakmile připustíme, že "větší polovina" lidstva (či národa) je pod statistickým průměrem k adekvátnímu posuzování čehokoliv kolem sebe, tím spíše musíme počítat s tím, že potenciálně převažující mínění není nutně zárukou jeho pravdivosti či objektivity. Jako bychom nevěděli, že pokud nás někdo láká ke koupi svého zboží, přehání jeho přednosti, nepřipouští nedostatky; a aby byl srozumitelný, zjednodušuje do sugestivního obrazu. Konzument pak z té prezentace může vyčíst nanejvýš to, k čemu předtím sám životně dospěl. Nemalý problém pak je, nemá-li s čím porovnávat a předkládané menu kvalifikovaně testovat.

2. První zakopnutí o několik předělů času

V prosinci 1918 se vrátil do vlasti jako její nesporný první prezident málem 69-letý vysokoškolský profesor, před tou dlouhou světovou válkou taky ještě navíc poslanec rakouského parlamentu, T. G. Masaryk. Málokdy se už připomíná, že manifestační vyhlášení našeho tehdejšího odboje vzešlo Masarykovými ústy v létě 1915 ze Švýcarska, k 500-letému výročí památky M. Jana Husa. V té době neexistovala v českém prostředí ještě žádná programová platforma vzhledem ke světové válce.

V období mezi 1881 až 1914 byl tento profesor nejednou vystaven veřejným a nemálo hlučným šikanám. Údajně si nevážil mj. "národních" tradic (v souvislosti se známými rukopisy, "RKZ") nebo nechtěl přistoupit na "lidové" představy motivující údajnou rituální vraždu (v Polné; s antisemitským zarámováním). Do politiky se vrátil po 17-leté přetržce, sedm let před válkou. Byl i po své životní padesátce svou občanskou neohrožeností více znám mimo českomoravský prostor, ne-li především ve Vídni a v zahraničí. Česká politika byla -- už od roku 1848 -- spíše opatrně pragmatická než nějak cílevědomá a koncepční.

Letos nás bude dělit již celých 160 let od narození zakladatele našeho státu. Děti zrozené během druhé světové války dnes již jsou v penzijním věku. Tedy už ani generace dnešních důchodců toho moc nebude vědět ani o druhé strašné světové válce, která na samém svém začátku ukončila existenci našeho mladého, národnostně velmi smíšeného státu, který vznikl po světové válce předchozí.

Velmi brzy po únorových událostech roku 1948 muselo -- na skoro celých 42 let -- zmizet z očí všechno, co mohlo nějak připomínat tzv. "První" republiku. Terčem sžíravé kritiky se samozřejmě velmi rychle stalo také přímo působení T. G. Masaryka. Nejdříve jeho údajně "protilidová" politika jako prezidenta ČSR, pak i vyhlašovaná Masarykova špionážní činnost za války a negativní vztah k vládě sovětů od roku 1917.

Nač bylo možno navázat po překvapivých a zároveň rozpačitých listopadových dnech roku 1989? A čím?! A pro koho vlastně? V jakých sociálně-ekonomických a politických podmínkách? Dokonce i z jednoho velmi renomovaného místa zazněl hlas, že dnešku už nemá TGM co říci...

Málokdo dnes ví, v jak vzájemně blízkých kontaktech byli během posledního roku války "dva profesoři", Masaryk a Wilson. (Roku 1918 se nemohlo stát, co se pak nedávno, před bratislavskou schůzkou Bushe s Putinem, přihodilo o necelých 90 let později zrovna jinému americkému prezidentovi -- G. W. Bushovi. Popletl si prezidenta Klause z ČR s Gašparovičem ze SR.) --- Abychom teď neovlivňovali vnímání některých citlivých otázek české a středoevropské politiky, nějaká další možná hodnocení si zřejmě necháme až na závěr. Vždyť i takto zatím bývá Masaryk spíše vnímán jen jako symbol k výročnímu kladení věnců, anebo bývá -- možná zčásti i proto - odmítán jako jen nafouknutá legenda a nezdravý mýtus. (Pokud se týká vnímání ČSR ve SR, všimneme si toho stručně později.)

Rok po úmrtí T. G. Masaryka zanikla v původních hranicích a tradicích ČSR. Tzv. "Druhá" republika (také již jako "Česko-Slovensko") byla jen půlročním mezidobím před koncem tohoto státu. I další osudy obou větví tzv. "československého národa" se vzájemně rozdělily. Zdá se, že celých těch dalších sedm desetiletí bylo jen klopýtavým nehledáním možného federálního soužití, k němuž od konce října 1918 nikdy nedošlo. (Dojde na toto téma v 5. části tohoto souboru kapitol.)

3. Pár předběžných námětů k možnému profilu -- nejen českého -- politika

Asi by se nemělo přehlédnout, že už jako gymnazista Tomáš Masaryk kromě samozřejmé znalosti němčiny (a pronikání do "klasických" jazyků) začal kromě francouzštiny zvládat i polštinu. (Roku 1863 došlo na polském území k povstání a mladý student kromě sympatií k Polákům chtěl zřejmě mít lepší přístup k informacím.) Jako univerzitní student dosahuje navíc slušné znalosti ruštiny a angličtiny. Mezi jazyky, jež pak také nejednou prakticky uplatní, patří kromě italštiny rovněž srbština. Částečně zvládne i maďarštinu.

S jakou opravdovostí si jako mladý muž umiňoval, že půjde svou životní cestou, dokládá -- německy psaný -- zápis z deníku (z roku 1881; přel. M. D.): "Závidím těm, kteří mohou psát inkoustem; já píši o každé svízeli krví svého srdce." --- Už jako 29-letý se mínil habilitovat ne nějakým tradičně "akademickým" tématem, nýbrž analýzou vnímané "nemocí století", kterou viděl v sebevražednosti. Na podkladě celé řady číselným podkladů si odvodil tu osobní krizi vedoucí k tomu, jak se zbavit života, nedostatkem nábožnosti. V té době ještě neexistovala akademická pracoviště pro sociologii. Byl i v tom nemalým novátorem. Také cítil potřebu ujasnit si tehdy ještě aktuální hierarchii mezi vědami a napsal první českou knihu o třídění věd.

Když se začal Masaryk angažovat přímo v politické práci, velmi brzy toho nechal. Snad také (kromě dalších čistě osobních důvodů) proto, že se valně v těch rozmanitých zájmech a tlacích problematicky vyznal. Po dobu víc jak půl druhého desetiletí řadu těch problémů -- viděných jako "otázky" -- řešil následně vesměs jako důkladné knižní analýzy, ať už šlo o otázku "českou", "náboženskou" nebo "sociální"; později i "ruskou". V době stále silnějšího vlivu dělnictva na sociální politiku stal se uznávaným znalcem a kritikem marxismu. Ve všech jím viděných problémech hledal vždycky širší souvislosti. Událostem chtěl přiřknout v mezích možností všelidský rozměr. Spolu s tím také širší platnost; to pak vnímal činy "sub specie aeternitatis" (tedy "z hlediska věčnosti").

Nelze opomenout, že se vypracoval k možná záviděníhodné kariéře nezměrnou houževnatostí, v podmínkách, které rozhodně kovářskému učni, kterým již byl, stěží mohly kreslit do budoucna nějaké vzdušné zámky. Nelze asi přitom docenit snahu Tomášovy matky, aby její syn mohl lépe zhodnotit ty předpoklady, které v něm zřejmě nemálo doutnaly. Stěží si v situaci posledních šesti desetiletí představíme, za jakých asi okolností řešil mladý gymnazista vnitřní zmatky s vlastním svědomím, týkající se svátosti zpovědní. Vůbec musí zůstat mimo naše chápání, že zrovna během svých středoškolských studií v Brně vycítil Tomáš Masaryk v sobě potřebu být napříště vědomě Čechem, i když otec byl národností Slovák a matka "moravská" Němka. (Viz zpětně, ve 2. pokračování tohoto "seriálu" 4. oddíl.) Stěží lze docenit pro chaotickou situaci v celé střední Evropě koncem první světové války, jaký význam muselo mít Masarykovo předválečné učitelské působení, když také slovenští "hlasisté" si upevňovali své sebevědomí v Praze. Vzhledem k sociální skladbě obyvatelstva nově roku 1918 vzniklé ČSR je snadno pochopitelné, že po opadnutí radikální vlny hodně v běžné politice spoléhal na agrárníky (Ant. Švehla).

Vytisknout