Dokázat se vzepřít

26. 2. 2010 / Karel Sýs

• Můžete vysvětlit, proč se ta kniha jmenuje Dokázat se vzepřít?

Ten název vznikl až ve chvíli, kdy jsem to své rozmlouvání s Emilem Hruškou dokončoval. Při přepisování mluveného slova z diktafonu do počítače jsme si totiž oba všimli, jak z celého toho textu přímo vyplývá, že mně vlastně po celý život nezbývalo, než se neustále znovu zpěčovat všelijakým peripetiím, které mi osud stavěl do cesty. Vzpíral jsem se a vzpírám dodnes všemu, co mě nějak vnitřně uráží, co považuji za nemorální, anebo co je nějak namířeno proti lidem, kteří se nedokážou sami ubránit.

Abych uvedl názorný příklad: V konci čtyřicátých a během padesátých let jsem si jako malý kluk musel dost blbě odnášet, že pocházím z německé rodiny. Mnohem později, po odchodu do Německa se mě tam zase sudeťáci pokoušeli nazývat "českým šmejdem". Nezbylo mi, než se tomu nějak postavit, vzepřít se. To jsem už musel třeba také v době, kdy se mi nechtělo pokračovat v košické vojenské škole. A nejinak tomu bylo pak bezprostředně po listopadovém převratu, v momentě, kdy jsem pochopil, o jaký podvod na občanech tohoto státu co nevidět půjde.

• Jste v té své výpovědi až nezvykle otevřený. Nejen že tu popisujete pravými jmény veškeré uváděné osoby, ale stavíte se i ostře kriticky k různým politickým událostem. Nevadí vám, že některé z těch lidí si proti sobě popudíte?

Po pravdě řečeno, takhle jsem při těch sezeních s kolegou Hruškou u mne doma u diktafonu, kávy a cigaret nepřemýšlel. Podávám v té knížce svědectví o svém dosavadním životě i o své práci a v mém věku tím pádem -- ať už chci, nebo ne -- o určitém úseku české historie. Domnívám se, že to všechno líčím poctivě. Urážet někoho rozhodně nebylo mým cílem.

• Čtenáři té knihy budou jistě překvapeni, čím vším jste se zabýval jako europoslanec...

Nebylo mou chybou, že o tom všem vědí spíše jenom pravidelní čtenáři Haló novin, nebo Britských listů. Europoslanec Vladimír Remek v jednom svém nedávném novinovém článku trefně napsal, že každodenní práce europoslanců je tím posledním, o co se ta všechna ostatní média zajímají. Také mne se tihle žurnalisté vyptávali neustále dokola, kolik vydělávám a co s tolika penězi vůbec dělám. Když jsem jedné české novinářce nabídl knihy, které mi vyšly k unijní tematice, prohlásila, že tím rozhazuji finance, kterých by se mělo využívat jinak a jinde.

• Máš pocit, že jste v tom rozhovoru s Hruškou popsal všechno, co jste měl na srdci? Anebo jsou i některé věci, o kterých ses z nějakých příčin nezmiňoval?

Takových věcí je celá řada, ale nechtěl jsem tuhle svou knižní zpověď příliš bulvarizovat. To abych nedopadl jako bývalá europoslankyně Jana Hybášková, která ve své knížce o Evropském parlamentu sepsula kde koho a o Richardu Falbrovi napsala, že se po bruselských bulvárech promenáduje s mladými holkami...

• Ale i vy byste asi mohl s takovými pikanteriemi vyjít ven...

Mohl bych v tomhle duchu vyprávět skoro nekonečnou spoustu historek. Ne nadarmo bylo již přece kýmsi řečeno, že ani v Bruselu a ve Štrasburku nás nezastupují nějací andělé z nebes, že je to v podstatě jen jakýsi vzorek domácí populace... Jinak to být ani nemůže.

• Napadne vás teď něco?

No -- například příběh jedné poslanecké asistentky, až neskutečně lačnící po penězích, kterých nemohla mít nikdy dostatek. Údajně to bylo proto, že měla velké dluhy z jakéhosi jejího dřívějšího podnikání. Během zasedání ve Štrasburku v jednom z těch hotelů, kde bývali europoslanci pravidelně ubytováni, nabízela kdekomu jaksi bokem nejenom své asistentské služby, ale navrch i ty, které mužům poskytují prodejné děvy. Říkalo se o ní -- asi trochu s nadsázkou -- že během oněch pěti let nejspíš důkladně poznala všechny ty hotelové pokoje zevnitř. Kromě jediného prý ovšem zaručeně, v němž přebýval ten nic netušící poslanec, který ji zaměstnával. Přezdívali jí tam "Bludička", protože po nocích chodila ťukat ode dveří ke dveřím...

• Jistě zaťukala i na ty vaše...

Ano, máte pravdu. Ale bezúspěšně, to musím k tomu doplnit.

• Takže přece jenom chystáte takovou knížku s lechtivými historkami?

Přiznávám, že chystám. A budou v ní pak také popsány obdobné historky z exilového a disidentského prostředí. Ale vystříhám se tam rozhodně toho, abych opět použil autentická jména osob, jako v té nynější knize. Už teď si totiž dovedu představit tu spoustu žalob od těch všech potrefených.

• Otázka úplně nakonec: Nedomníváte se, že budete napadán za to, že jste za "zpovědníka" pro knihu vybral svého bývalého asistenta?

A koho bych si měl, prosím vás, vybrat? Můžete mi jmenovat nějakého novináře, který toho o mně tolik ví?

Vytisknout