Desatero slabin Západu

1. 3. 2010 / Karel Dolejší

1) Konkurenceschopnost Západu na světovém trhu bude patrně klesat. Vyjdeme-li z toho, že koupěschopná poptávka v USA v podstatě nemá kam růst, a koupěschopná spotřebitelská poptávka v evropských zemích patrně také ne, pak za předpokladu, že by globální ekonomický růst po nějakou dobu pokračoval, by přírůstky agregátní poptávky musely vznikat v podstatně chudších zemích než dosud. Spotřebitelé v těchto zemích nemusejí mít ale příliš velký zájem o relativně solidně zpracované, tradicí cechovní výroby ovlivněné, ve výsledku tedy poměrně drahé zboží německé provenience. Případné nové trhy se budou spíše otvírat levnějšímu zboží např. z Asie. To představuje hned první bod, který je vhodné vzít v úvahu, narazíme-li na pokus hodnotit perspektivy obslužné ekonomiky závislé především na Německu.

2) Západ je z vojenského hlediska ve slepé uličce. Po odchodu USA z Vietnamu se prioritou západní vojenské strategie stala postupná profesionalizace ozbrojených sil a důraz na nejmodernější technologie. Výsledkem je situace, kdy vysoce kapitálově náročné západní armády jsou stále méně početné, tedy "řidší" (nemohou být všude a efektivně kontrolovat prostor), a na druhé straně projekty typu (nyní již zrušeného) amerického letounu F-22 bylo dosaženo naprostého stropu "technologické" orientace. S ohledem na povahu v budoucnosti možných válek už není možno hovořit o tom, že by technologická úroveň dokázala kompenzovat snižující se počty výzbroje, jejíž cena roste geometrickou řadou. Kromě toho jsou vývoj, výroba a provozování nové vojenské techniky nejen finančně a pracovně, ale také surovinově a energeticky mimořádně náročné.

3) Západ má jen malou schopnost podporovat rozsáhlou populaci na základě omezených zdrojů. Nemůže se v tomto ohledu Africe, ale například také asijským zemím, v žádném případě rovnat. Může se to v souvislosti s ropným zlomem změnit, ale jistě se to nezmění právě rychle. Vzhledem k tomu, kolik bude Západ napříště schopen získávat zdrojů v jiných částech světa, jde o nepříznivou zprávu. Zejména pokud jde o Evropu, která má sama mimořádně malé zásoby vlastních přírodních zdrojů.

4) Západ do značné míry ztratil "organickou" soudržnost svých společností a nahradil ji nákladnou protézou. Durkheimovsky řečeno, solidarita státu blahobytu je po letech neoliberální propagandy spíše solidaritou mechanickou, a v každém případě jde o cosi, co závisí spíše na přísunu peněz do státní kasy než na konkrétním chování konkrétních lidí. Společenská soudržnost západních společností je tak dosti drahou věcí, na niž už velice záhy prostě nebudeme mít. Co se za podobných okolností s (některými) západními společnostmi může stát, k tomu existují nepříliš potěšující historické analogie.

5) Západ disponuje poválečným mechanismem řešení sociálních konfliktů v podobě tripartitního korporativismu, který může aktuálně ještě tak nejspíše blokovat potřebné změny. Vyhněme se zde jakýmkoliv hodnotícím termínům a popišme suše situaci: V době poválečného ekonomického rozvoje fungovaly odbory jako quasimonopolní reprezentant zaměstnanců, jehož role ve vyspělých ekonomikách spočívala v udržování ceny práce na určité úrovni a - možno-li - v jejím postupném zvyšování. Růst ceny práce nepřímo stimuloval zaměstnavatele, aby se snažili nahrazovat (tehdy) relativně drahou lidskou práci (tehdy) relativně levnou energií fosilních paliv pohánějících stroje. Dokud tomuto procesu přibližně odpovídal také růst agregátní poptávky a dokud bylo dost přírodních zdrojů, mohlo se pokračovat. Jestliže však odbory i nyní, v období kolem ropného zlomu, budou usilovat především o pokračující růst ceny práce, postaví se proti tendenci, kterou nemohou zlomit. V dlouhodobém výhledu lze konstatovat, že pracovní místa postupně drobená na různé brigádnické, půlúvazkové atd. pracovní příležitosti budou postupně dál ubírat z relativně malého počtu odborově dosud organizovatelných stabilních zaměstnanců. Snaha udržet relativně solidní příjmy malého počtu vyvolených za cenu vyloučení většiny zaměstnanců (zejména cizinců) nemůže dlouhodobě fungovat. A už vůbec není možno udržet "budovatelskou" hospodářskou politiku českých odborů odpovídající úrovni poznání v roce 1960.

6) Západ má ze všech ostatních civilizačních okruhů nejméně stabilní základní jednotku společnosti, rodinu. Není namístě plakat na stejném hrobě s kulturními konzervativci, ale na druhé straně je pravda, že v mnoha nezápadních společnostech nebyla rodina do té míry vyvlastněna od svých sociálně stabilizačních, socializačních a ekonomických funkcí. V těžkých dobách, kdy instituce sociálního státu budou slábnout, by měla rodina (nebo nějaký její ekvivalent) v nějaké formě opět začít hrát roli centra neformální sociální sítě. Není ovšem zřejmé, nakolik na Západě, kde došlo k výraznému přetížení seberealizační a eudaimonizační funkce rodiny na úkor všeho ostatního, bude "návrat zpět" ve větším měřítku vůbec ještě možný. Případy antického Řecka či Říma v období úpadku v tomto ohledu nenabízejí příliš důvodů k optimismu.

7) Obyvatelé Západu byli po tři století průmyslové revoluce soustavně vystaveni účinkům nejrůznějších chemikálií. Připomínka dob, kdy se okolí budov z "hygienických" důvodů soustavně rozsypávalo DDT, či upozornění na obsah syntetických ženských hormonů v odpadních vodách, mohou být jen jakousi nejdrastičtější ukázkou toho, o čem je zde řeč. Novější americké studie si všímají dopadů průmyslové stravy obsahující nadměrné množství tuků, cukrů, konzervantů na zdraví současné generace Američanů. Tradiční čínská nebo japonská medicína však tvrdí již desítky let, že takové jevy jako šíření výskytu rozštěpů u kojenců, "řídké" zuby čnějící směrem vpřed, neúměrně široká ústa atd. jsou projevem degenerace v důsledku nevyvážené, příliš "chemické" stravy běžné na průmyslovém Západě.

8) Západ má - s výjimkou srovnatelného Japonska - tu nejméně příznivou demografickou strukturu. Je zjevné, že z ekologických důvodů již nelze dlouhodobě zvyšovat celkový počet obyvatel na Zemi. Na druhé straně v krátkodobém ohledu je taková demografická struktura, jakou disponují dnešní západní společnosti, z ekonomického a zřejmě i z vojenského hlediska maximálně nevýhodná.

9) Západ postupně ztratil autentické povědomí o společném osudu. Megalomanské instituce typu stále bobtnajícího NATO jsou symbolem škod vzniklých usurpací "civilizační" tematiky strukturami, které vůbec nedisponují kompetencí toto především kulturní a civilizační dědictví spravovat. (Tím méně by ho ovšem byli schopni spravovat jiní pretendenti, například Vatikán.) V jiných kulturních okruzích podobný deficit zdaleka není tak zřejmý.

10) Západ postupně ztratil přesvědčení o vlastním historickém mandátu. K válkám "kvůli ukončení všech válek", "za definitivní mír", "za lidská práva v Kosovu" atd. nemělo nikdy dojít. Již tak dost křehké zbytky západní spirituální tradice, dávno postrádající široce přijímané zdůvodnění, se staly pro mnohé pouhou prázdnou skořápkou, do níž lze až příliš snadno ukrývat pouhé imperiální a hospodářské zájmy. Těžko si zrovna dnes vzpomenout, kdy Západ naposledy ve světě něco skutečně zlepšil. Na cestě, kterou prošel, leží trosky rozpadlých imperiálních říší a znehodnocené vlastní sny. Podobná deziluze možná trápí Rusy, jinak ale sotva kohokoliv na světě. V konečném součtu se vším ostatním to vyhlídce na světlé zítřky rozhodně příliš nenahrává.

Vytisknout