Chiliasté

26. 2. 2010 / Bruno Solařík

Komunista v parlamentu!

Člověk, který prožil alespoň poslední léta tzv. československé normalizace (1969--89), musí po takovém výroku buď vyprsknout smíchy nebo zavrtět hlavou: elementární dobové srovnání fyziognomií i duševních profilů oněch se vším smířených a přejezených zvedačů rukou na jedné straně a negace maloměšťáckých hodnot na straně druhé -- to ani jinak vyznít nemůže.

Byla však ještě jiná období Komunistické strany Československa.

Ostatně, na jednom z posledních zasedání ústředního výboru KSČ, ve dnech listopadového převratu 1989, hřímala jedna postarší členka ÚV, pamatující léta První republiky, jak je to prý možné, že ty protikomunistické masy venku na ulicích a náměstích demonstrují a reprezentují lidovou sílu, tedy dělají přesně to, co by přece měla dělat právě komunistická strana...⁴

*

Jak to vlastně bylo s těmi komunisty v parlamentu?

Nedá se nic dělat, ale bez elementárního historického přehledu to zjistit nelze.

Za počáteční časový bod politického přehledu, týkajícího se našeho tématu, si musíme zvolit rok 1918.

Tehdy se v Evropě aktivizovaly již dříve existující politické strany hájící zájmy těch složek společnosti, které mají v jejím rámci nejméně práv a jsou nuceny živit se námezdní prací -- tedy především dělníků. Tyto socialistické strany, sdružené v tzv. Druhé internacionále, nevyzývaly dělníky přímo k revolučnímu svržení daného společenského systému, tedy kapitalismu, protože jeho proměnu hodlaly zajistit prosazováním práv tzv. proletariátu již vyzkoušenou legální cestou. Cestou reforem.

Roku 1918 se ovšem politika těchto reformně socialistických stran nedala srovnávat s politikou dnešních reformních socialistů (labouristů, sociálních demokratů atp.). Například v rámci nového československého státu vystupovaly roku 1918 tyto reformní strany vůči panující kapitalistické moci z dnešního hlediska nepředstavitelně radikálně. A jejich radikálnost dokonce raketově nabyla na intenzitě.

Proč? Co se vlastně stalo?

Stalo se, že právě skončila strašlivá válka. Světová válka.

A pobouření obyvatelstva Evropy jednáním mocenských špiček společnosti, jež za válku nesly zodpovědnost, tehdy neznalo mezí.

Československá sociální demokracie tudíž požadovala bezmála extrémní sociální změny v novém středoevropském státě, ustaveném v části zaniklé habsburské monarchie, který ostatně právě vznikl a v němž tato strana -- přes veškeré snahy tradicionalistických úřadů a institucí -- demokraticky a neprodleně získala hlavní vládní a státní moc (!). Sociální demokraté (po vyhraných volbách paradoxně jedni z představitelů statu quo) nejenže prosadili zrušení šlechtických titulů, nýbrž též vyzývali své členy k násilnému zabírání velkostatků a šlechtických sídel ještě před uzákoněním pozemkové reformy (jimi legálně prosazené a už tak nebývale revoluční).

Nebylo divu: ve svobodných a demokratických volbách v dubnu 1920 získaly socialistické strany v ČSR padesát procent všech voličských hlasů. Zbytek hlasů získaly v ČSR převážně živnostnické a rolnické strany křesťansko-lidové, jež byly roztříštěné, ale rovněž disponovaly svými sociálními programy zaměřenými proti aristokratickým a klerikálním privilegiím (bez takových sociálních programů by ve volbách neměly vůbec žádnou šanci).

V takto bezmála husitském československém parlamentu tehdy neexistovala ani jedna jediná, sebemenší politická strana, která by byla zaměřena "pravicově" či snad dokonce aristokraticky. Ba co víc: žádná taková strana vlastně do voleb ani nekandidovala...

Taková byla společenská situace v českých zemích a na Slovensku po roce 1918, po světové válce, kterou se dokonale diskreditovala panující moc "kléru a kapitálu".

Z voličské základny sociálně demokratických a socialistických stran Československa^I se však pod vlivem bolševického převratu v Rusku vyčlenily ještě radikálnější síly, které po zjištění, že celá sociální demokracie s nimi přece jen nepůjde, utvořily organizaci usilující o násilné svržení celého kapitalistického řádu a rozpoutání světové revoluce.

Po přípravách z roku 1920 (prosincová stávka, boj o Lidový dům), tedy po vnitřních bojích mezi reformními (státotvornými) a revolučními (internacionálními) představiteli sociálně demokratické strany, byla v Praze dne 15. května 1921 (za účasti českých, slovenských, německých, maďarských, rusínských a polských zástupců nového mnohonárodního státu made in Versailles) založena československá sekce Komunistické internacionály se sídlem v metropoli Leninovy Ruské socialistické federativní sovětské republiky, od listopadu 1917 připravené budovat Marxovu komunistickou "říši svobody".

Důležitá poznámka: označení "politická strana" by v případě Komunistické strany Československa (KSČ) nutně vyvolávalo nedorozumění: v žádné zemi, kde byly ustaveny, tehdy komunistické "strany" v rámci daného státu neprovozovaly samostatnou politiku. Ostatně, úplný oficiální název KSČ v meziválečném období zněl: "Komunistická strana Československa (sekce Komunistické internacionály)". Proto i tehdy, když budeme KSČ označovat za politickou stranu, mějme na paměti, že ve skutečnosti je řeč o československé sekci Kominterny (KI) -- tedy o podřízeném článku ústředního (a plně centralizovaného) štábu marx-leninské světové revoluce.²

Ihned po svém vzniku se KSČ relativně, tedy počtem členů v poměru k počtu obyvatel, stala bezkonkurenčně nejsilnější sekcí Kominterny na světě.

Aby si někdo nemyslel, že se při čtení nějak překoukl, raději to zopakujeme: v relativních číslech byla Komunistická strana Československa nejsilnější sekcí Kominterny na světě.

Nejsilnější.

Ale jen relativně. Relativní čísla, to ještě nic neznamená. To je jen poměr počtu členů určité strany k počtu obyvatel daného státu. Mnohem důležitější je skutečný počet obyvatel. A skutečným počtem obyvatel nemohlo Československo soupeřit s Ruskem či Německem, ani například s USA, Velkou Británií, Francií, Itálií, Španělskem, Čínou a dalšími velmocemi a státy.

Nebylo by tedy legitimnější porovnat reálnou sílu KSČ nikoli v relativních číslech podle počtu obyvatel v poměru ke komunistům, ale raději v číslech absolutních?

Dobrá. V absolutních číslech byla Komunistická strana Československa třetí nejsilnější na světě: po Rusku a Německu.⁵

Další významná probolševická organizace vznikla v ČSR vlastně s předstihem -- ještě dřív než KSČ! Už 5. října 1920 byl totiž ustaven umělecký svaz Devětsil, soustřeďující mladé radikálně levicové intelektuály, kteří se přihlásili do jednoho šiku s bojovníky v modrých halenách.⁶ Předsedou spolku, organizovaného teoretikem Karlem Teigem, se stal spisovatel Vladislav Vančura.

Devětsil byl tedy vlastně vůbec první organizací, jež v Československu proklamovala příklon k bolševismu.

*

Mluvili jsme o bezmezném pobouření obyvatelstva Evropy, způsobeném světovou válkou. Čím bylo vyvoláno?

Během čtyř let hororové světové války (1914--1918), rozpoutané a vedené vládami svrchovaně civilizovaných států, zahynulo zbytečně a bezprecedentně na 10 000 000 lidí. Deset milionů. DESET MILIONŮ. Pro většinu těch, kdo tuto válku zažili, to bylo "nejzuřivější rozpoutání se zla, jaké kdy viděla historie" (Nezval).⁷

A po válce? Masoví vrazi (šéfové vlád, generálové, pohádkově zbohatlí váleční dodavatelé) sedí ve výkonných, zákonodárných a soudních institucích vítězných i poražených kapitalistických velmocí a států. A provádějí důstojné rituály nad hroby neznámých vojínů. Nezval tyto rituály pranýřuje v básni ze sbírky Zpáteční lístek:

A do toho všeho -- první poválečná hospodářská krize (1918--1922). Rozvrat, hlad, tyfus a cholera, zločinnost, prostituce, krysy a vši.

Při tom všem nebylo v západní Evropě zapotřebí žádných zvláštních argumentů, žádné zvláštní ideologické propagandy. Teige píše (1928), že lidé tehdy v letech po světové válce prožívali "svět od základů změněný, bolestně rozvrácený, vyděšený hrůzou černých let krveprolití", že žili "v dnech ustavičných tragédií, v dnech politických i sociálních otřesů, v drásavé nejistotě zítřků", z níž zněly "poplašné výkřiky hospodářských a kulturních krizí i sociálního zemětřesení, hrozby revoluce před branami světa".9

A tu náhle -- "Svitem rozvratných dní," pokračuje Teige, "je úsvit sociální revoluce. Lenin. Sovětský svaz. Třetí Internacionála. Socialismus, slib nových forem života."¹⁰

Slib nových forem života po černých letech krveprolití a dnech ustavičných tragédií. Naděje po beznaději. Bolševismus coby spása. -- Ještě roku 1937 opakuje Teige své hodnocení dramatu dní "rozstřílených bubnovou palbou", dramatu, jež "poznamenalo navždy naše mládí a zpečetilo naše smýšlení".

A po skončení dramatu, po imperialistické válce, nastoupil imperialistický mír, "jehož bezhvězdná tma, pohřbívající miliony zavražděných, zmrzačených a oloupených, byla prozařována jen plamenem, jejž na hranici dvou světů, na prahu Svobody a Budoucnosti, roznítila Říjnová Revoluce".¹¹ Jménem své generace Teige přímo konstatuje, že "Na všech věcech světa objevily se zřetelně protikladné znaky otroctví a revoluce".¹²

*

Ovšem nejen to. Onen úsvit revoluce a slib nového života přece provázelo též revoluční násilí, zuřící "tam na Východě".

Avšak i to násilí bylo velkým množstvím současníků automaticky považováno buď za nezbytné, nebo přinejmenším za plně pochopitelné: vždyť k němu došlo ve jménu potrestání vrahů -- ve jménu zničení kapitalistických strůjců nesmyslných válečných hekatomb. A to radikálně, "plošně".

Obludnost bolševiky rozpoutaného vraždění v Rusku pak byla všeobecně považována za hnusný výmysl kapitalistů a jejich mediálních přisluhovačů, kteří se těmito "výmysly" zřejmě jen snaží bagatelizovat nezpochybnitelnou věc, a totiž vlastní obludné vraždění (dosud v tomto měřítku nepředstavitelné!) za velké světové války.

Bolševik Trockij nemusel dlouho přemýšlet, jak by ospravedlnil rudý teror bolševismu. Totiž, on jej záměrně ospravedlňovat odmítl, protože to by prý byl jen projev respektu k "žalobcům"; on jej pouze politicky vysvětlil.

Své třídní odpůrce, nevybavené ještě žádnými zbraněmi, začali bolševici v Rusku po převzetí moci střílet a věšet jako první, jenže po strašné světové válce mohli vždy s úspěchem tvrdit, že vlastně jen opětovali palbu kapitálu.

*

Jak bylo řečeno, téměř tři čtvrtě roku před vznikem KSČ se k bolševismu přihlásili mladí umělci sdružení v Devětsilu. Tvůrci, jejichž myšlení ve výhni válečného požáru "ocelově zkalilo naši odpověď na základní otázky lidství, na otázky lidského údělu v sociálním ději a přinutilo naši lásku, aby se ozbrojila vzpourou" (Teige, 1937).¹⁴

V důsledku nehoráznosti válečného kataklyzmatu však došlo k tomu, že bolševickou revoluci přijali i jiní umělci a intelektuálové, o něco starší než devětsilská generace. -- Společným výsledkem snažení a nadějí extrémně levicových umělců v českém a posléze československém prostoru se stal jednoznačný příklon k identifikaci umělců s proletářskou revolucí prostřednictvím tzv. "proletářského umění".

Toto proletářské umění reprezentovali samozřejmě umělci, nikoli proletáři samotní. Proletáři měli být jeho konzumenty.

Mladí, kulturně vzdělaní devětsilští umělci (pocházející totiž většinou z prostředí drobné či větší buržoazie) se sice inspirovali relativně nedávnou, tou nejnovější uměleckou "revolucí" vizuálního i verbálního výrazu, slyšící v Paříži, Praze i Petrohradu na jméno kubismus či futurismus, a to pod obecným názvem avantgarda, avšak nový fakt sociálního vzepětí je zároveň vedl k potřebě podělit se o výsledky této umělecké revoluce přímo i s nevzdělaným proletariátem, který měl podle nich v rukou mocenské uchopení budoucnosti politiky i umění. Vyšší umělecké záměry a nejelementárnější sociální cíle se scházejí v jednotě radikalismu...

V dané situaci konce světové války šli umělci, nadšení bolševickým převratem v Rusku a perspektivou jeho rozšíření na celou Evropu a celý svět, ruku v ruce jeden s druhým. Devětsilští modernisté tehdy spatřovali v kulturním "snížení se" k proletariátu úplně stejný smysl své činnosti, jako tradicionální básníci téhož politického vyznání. Rozdíl byl jen v tom, že tradicionalisté takzvaně dávali proletáři k dispozici dosavadní (klasické) umělecké výšiny (které mu zjednodušovali tak, aby je pochopil, i za cenu snížení vysoké umělecké úrovně literatury, například přechodem od iracionální metafory k racionální alegorii), zatímco modernisté se odklonili jak od vysokého umění tradičního, tak (dočasně) od vysokého umění avantgardního, a vycházeli doslova z dané reality: soustřeďovali se totiž právě na to "pokleslé umění", které žádný básník nemusel "snižovat na úroveň proletariátu", protože nebylo nikdy "povýšeno na úroveň vzdělaného publika". Devětsilští umělci zkrátka prosazovali přímo to, co se samotným proletářům tak jako tak líbilo už předtím, než daní umělci přišli: cirkus, grotesky s Chaplinem v zakouřených předměstských kinosálech atd. "Postmodernismus" u kolébky revoluční avantgardy... To jsou věci. Přesněji řečeno: postmoderna opisovala od avantgardy velmi důsledně...

*

Obecně vzato lze říci, že všichni extrémně levicoví intelektuálové (ať už umělecky tradicionalističtí nebo modernističtí) chápali přelom světové války jako přelom politický i emotivní zároveň: mluvíme přece o umělcích...

Víceméně tradicionalistický básník Josef Hora vysvětluje (v květnu 1929) svůj těsně poválečný příklon ke komunismu a bolševické revoluci coby přirozenou reakci na zvrat světové války, v níž zanikl poklidný liberalistický řád 19. století a v níž byl spisovatel vtažen do kolektivního osudu doby: "emotivnost převratných dění společenských plnila duchy elektřinou stejně jiskřivou jako svět senzací smyslových":

V této situaci vstupuje na jeviště bolševická revoluce, která Horu ovanula "přitažlivým kouzlem" "prudkého sociálního aktivismu", jenž "přeorával, ba naruby převracel Rusko", "burcoval proletářské zástupy celého světa", "kácel státy a konvence" a děsil světovou buržoazii. -- Hora zde správně upozorňuje, že tento vývoj se dotkl české literatury jako celku, počínaje Olbrachtem, Neumannem, ale i Šaldou z generace let devadesátých, a konče nejmladší generací, která "vystupuje téměř celá pod rudým praporem sociálního revolucionismu, až ve Wolkerových--Teigových manifestech je proklamováno jako jediné možné umění třídní, proletářské a komunistické, jehož motorem jsou kolektivismus, tendence a optimismus, proudící z aktivismu, ze zařazení se do fronty bojovníků nového světa".¹⁶

*

Vzdělaná mládež (právě zmíněný Teige a spol.) však, jak řečeno, chápala zmíněný vznik perspektivy budování nového, bolševického světa též v souvislosti s kulturně avantgardními tendencemi evropského umění. A od počátku ruského bolševického převratu bylo jasné, že s tímto převratem spojili své bytí či nebytí přímo ruští umělečtí modernisté -- futuristé. (Též futuristé italští se spojili s radikálním politickým hnutím, vzešlým ostatně z marxismu-leninismu -- s mussoliniovským korporativismem známým pod jménem fašismus; ale to sem zatím nepatří.)

Spojení těchto ruských avantgardních umělců s bolševickou revolucí mělo ovšem bezpochyby zásadní vliv na chápání politického bolševického převratu mezi mladými moderně zaměřenými umělci... v Praze. Teige vzpomíná (1936):

Majakovského hlas (jak svědčí Teige), tedy hlas umělcův, se v uších mladých představitelů čs. avantgardy přímo slil s politickými proklamacemi diktatury proletariátu: Majakovskij pro ně byl "symbolem země sovětů a jejich tváří":

Devětsil se brzy rozvinul jako spojení kulturního povědomí mladých (díky svému buržoaznímu původu vzdělaných) tvůrců ohledně umělecké revoluce (expresionismus a symbolismus doma plus kubismus, futurismus, kubofuturismus v Apollinairově Francii, Marinettiho Itálii a v Majakovského Rusku) s proklamací třídně protiburžoazního bolševismu v politické rovině.

Pokud jde o sociální původ zmíněných autorů, nutno říct, že proletáři Seifert a Toyen nebo učitelský venkovan Nezval zde vlastně -- z hlediska marxistické třídní klasifikace -- představovali "dělnicko-rolnické" výjimky z "buržoazně-velkostatkářského" pravidla: Teige byl koneckonců typickým buržoazním rentiérem -- majitelem činžovního domu -- a většina dalších avantgardistů pocházela přinejmenším z maloburžoazních, když už ne velkoburžoazních rodin. Jinak by koneckonců těžko dosáhli potřebného vzdělání a s ním spojeného kulturního rozhledu... Kdo by však chtěl v této záležitosti roztahovat tvář do úsměvu nad nepoměrem mezi sociálním původem a třídním vědomím většiny "revolučních" básníků a uměnovědců, nechť si to nechá na jindy. Třeba na teď: vždyť to se netýkalo jen naivních probolševických intelektuálů rozesetých po Evropě, nýbrž i těch nejvyšších špiček vítězné, bodáky zježené politické moci bolševiků, trůnících po provedení revoluce proletariátu v moskevském Kremlu: šlechtici Lenin a Dzeržinskij, velkostatkáři Trockij a Zinověv -- a proletáři Kameněv či Stalin...

*

Kominterna, ustavená v Moskvě roku 1919, předpokládala rychlý vznik evropských bolševických (= revolučně socialistických, komunistických) republik, které by pod Leninovým vedením zřídily federaci s již ustavenými republikami v Rusku, a společně by se pak postupovalo dále. -- Ruská sovětská federace byla ostatně už roku 1922 přejmenována na Svaz sovětských socialistických republik, záměrně bez jakýchkoliv geografických vymezení v názvu -- coby základ světového panství komunismu (= revolučního socialismu). Mimochodem, státním znakem SSSR se stalo zobrazení Zeměkoule...^III

Nešlo v žádném případě o plané řeči, spojené případně s lokálními explozemi chaotického násilí, typickými pro anarchismus a další radikálně levicové směry.

Nikoli.

Bolševici, nejradikálnější, nejextrémnější a nejnásilnější ze všech, byli zároveň nejdisciplinovanější ze všech ("Strana je garda lidu, a my komunisté jsme její vojáci"), a brali tehdy zcela vážně svou tezi o jednotě slov a činů (stejně za Lenina jako později za Stalina).

Od roku 1918 zpívali ruští bolševici uprostřed bojů kruté občanské války píseň Na bodáky:

Roku 1920, když dovršovali vítězství nad bělogvardějci a interventy v krvavé občanské válce a rozhlíželi se do široka a daleka kolem Ruska, pak zpívali následující píseň:

Už 5. srpna 1919 píše netrpělivý bolševik Trockij své proslulé memorandum: "Cesta na Paříž a Londýn vede přes města Afghanistánu, Pandžábu a Bengálska..."

Hlavně se však jednalo o Evropu. O ni šlo Leninovi. Válkou rozvrácená, zbídačená a do základů otřesená Evropa byla tehdy vůči bolševické propagandě téměř bezbranná. Dnes si to asi nikdo nedovede představit. Avšak tehdy, po strašlivé defraudaci všech hodnot imperialistickou světovou válkou, bylo zase pro miliony lidí těžké představit si jinou budoucnost Evropy, než její totální revoluční proměnu. Bolševické výzvy nebyly trapnou propagandou odkudsi z tajgy, nýbrž vyslovením nejskrytějších tužeb velké části obyvatelstva Evropy, zděšené a radikalizované dosud nepředstavitelným krveprolitím té strašné války. Stačilo jen podpořit bolševické výzvy útočnými operacemi bolševických vojsk: stačilo fouknout do žhnoucích uhlíků. Rozdmýchat požár světový...

V prvních momentech odtrhování budoucí československé sekce Kominterny od sociální demokracie vyhlásila maďarská sekce Kominterny (tzv. "Komunistická strana Maďarska") ve státu, sousedícím s ČSR, Maďarskou sovětskou republiku (roku 1919, dokonce spolu s místními sociálními demokraty), která na znamení internacionality rezignovala na jakékoli národní symboly a zvolila za svůj symbol rudou vlajku. Jednoznačně ofenzivní politika Leninem povzbuzované diktatury proletariátu (s toutéž internacionální rudou vlajkou nad Kremlem) pak vedla budapešťskou Rudou armádu k bodákovému útoku, jímž Maďarská sovětská republika dokázala na nevelké části právě vzniklého Československa iniciovat ještě i Slovenskou sovětskou republiku (se symbolem téže rudé vlajky, opět bez jakýchkoliv národních symbolů).

Tento ozbrojený, násilný, tedy absolutně marx-leninský pokus o přenesení bolševické diktatury do střední Evropy potlačily "buržoazní" armády Československa a Rumunska, podpořené francouzskou a britskou vládou.

Poté, co byla v rámci Německa zlikvidována mimo jiné Bavorská sovětská republika (1919),^IV proběhl hned roku 1920 pokus německé sekce Kominterny (tzv. "Komunistické strany Německa") chopit se moci v další zemi sousedící s ČSR: v celém Německu, které se tehdy -- po porážce ve světové válce -- potácelo na samé hranici chaosu a bezvládí. -- Ruská sekce Kominterny, tedy "Komunistická strana Ruska (bolševiků)" poslala v této souvislosti -- z pozice proletářského diktátora v Ruské socialistické federativní sovětské republice -- moskevskou Rudou armádu na pomoc německému bolševickému pokusu, a konkrétně (vzhledem k neexistenci společné německo-ruské hranice) ji vrhla do útoku proti nevhodně překážejícímu statkářskému Polsku; nebylo mimochodem těžké najít k tomu vhodnou záminku: polské jednotky vedené bývalým sociálním revolucionářem Piłsudským totiž právě zaútočily na sovětskou Ukrajinu a obsadily Kyjev. V tehdejším vojenském rozkazu jednotkám moskevské Rudé armády se píše: "Na Západě se rozhoduje o osudu světové revoluce. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta ke světovému požáru. Na bodácích přineseme štěstí a mír pracujícímu lidstvu. Na západ!" -- V dalším rozkazu se praví: "Západní front je frontou světové revoluce." V prvním obsazeném polském městě byla neprodleně vyhlášena Polská sovětská socialistická republika¹⁹ v čele s polským bolševikem Dzeržinským, hrůzostrašným šéfem moskevské Čeky, který již prokázal své marx-leninské kvality na sovětizovaném území bývalého carského Ruska. Moskevská Rudá armáda tehdy málem obsadila Varšavu.^V Zhroucením Polska a spojením Moskvy s Berlínem by zřejmě došlo k rychlému, krvavému, každopádně však nevratnému vstupu celé střední Evropy do svazku Leninových socialistických republik, a to už v letech 1920--21. Sjednocené Rudé armádě Německa a Ruska by tehdy neměl kdo klást účinný odpor: do takovéto panevropské Rudé armády by upřímní dobrovolníci (dělníci, rolníci, drobní živnostníci, intelektuálové) plynuli silou povodně. A všichni, kdo by se této povodni postavili, by byli bez milosti a za nadšení davu smeteni. Tj. postříleni či pozavíráni ve jménu diktatury proletariátu.

Je tedy zřejmé, že tehdejší, z dnešního pohledu snad přehnané naděje středoevropských bolševiků a probolševických intelektuálů (zvláště v Německu, Maďarsku, Československu a Polsku) v ustavení diktatury proletariátu už zítra byly vlastně vzhledem k dané situaci... více než realistické. V den založení KSČ (15. května 1921) prohlásil místopředseda výkonného výboru československé sekce Komunistické internacionály (KSČ) Bohumír Šmeral:

Nešlo vskutku o plané řeči. Československý proletariát tehdy doopravdy nejen existoval jako uvědomělá sociální síla, ale navíc skutečně pouze čekal na revoluční impuls, který měl přijít na bodácích moskevské dělnicko-rolnické Rudé armády.

V letech 1922--23 došlo ke druhému pokusu o uchopení moci německými bolševiky, a to za přímé finanční i kádrové pomoci Moskvy, která do Německa poslala místonáčelníka Čeky Unšlichta. K šestému výročí říjnové revoluce, na podzim 1923, vyhlásil krajský výbor Komunistické strany Německa v Hamburku ozbrojené povstání. Vzápětí byly i v Sasku a Durynsku ustaveny dělnické vlády, složené ze sociálních demokratů a komunistů. V Mnichově se tehdy pokusili uzurpovat moc členové další radikální síly, představitelé národně socialistické německé strany dělnické, vedené jakýmsi Hitlerem, a to kupodivu také zrovna ve dnech výročí říjnové revoluce... Říšská vláda všechny tyto pokusy krvavě potlačila. (Teprve po svém zatčení se Hitler odklonil od bolševického modelu násilné cesty k moci a zvolil nenásilnou metodu parlamentní...)

Stejně organizované pokusy o rozpoutání nové evropské války a revoluce proběhly v Polsku a Bulharsku. Byl zde záměr rozdmýchat "balkánskou revoluci",^VI přičemž z balkánského prostoru povede -- dle Trockého slov -- přímá cesta k francouzským a britským přístavům. "Bulharská revoluce by musela znamenat zahájení revoluce německé" (L. Trockij).²¹ Konaly se též pokusy o aktivizaci násilné bolševické revoluce v Jižní Americe, v Číně, v Indii.

Neúspěšně. Pozdě. Buržoazní Evropa a její svět se konsoliduje. Z poválečné hospodářské krize se zdvíhá nebývalá konjunktura, umožněná hektickou modernizací průmyslu, akcelerovanou v době světové války.

*

Po určitých peripetiích dočasné stabilizace kapitalismu nadchází -- koncem roku 1929, po definitivním mocenském upevnění fanatického leninisty Stalina v Moskvě -- nová etapa bolševického šturmování k socialistické revoluci na Západě.

Českoslovenští komunisté se pod novým vedením mladého leninisty-stalinisty Gottwalda stávají strůjci dryjáčnických skandálů a provokací, za něž jsou často zbavováni poslaneckého mandátu a běžně odsuzováni k nepodmíněným trestům vězení -- a používají pak vzniklou atmosféru k propagaci svého pronásledování panující státní mocí.^VII

Jedna z komunistických provokací v ČSR navždy vstoupila do dějin Evropy.

Dne 21. prosince 1929 přednáší nový generální tajemník KSČ Klement Gottwald v poslanecké sněmovně československého parlamentu úvodní povolební projev za KSČ.²²

Podmínky, za kterých je mu dáno mluvit, jsou navýsost podvratné, rebelské: všichni čerstvě (a hlavně legálně) zvolení komunističtí poslanci totiž sledují projev svého vůdčího představitele jen coby diváci z galerie, protože byli předtím hromadně vyloučeni z parlamentního jednání. -- Důvodem jejich vyloučení byla skutečnost, že při předchozí schůzi parlamentu nečekaně znemožnili důstojný projev nového ministerského předsedy Republiky Československé, představitele agrární strany Františka Udržala, slavnostně předčítajícího programové prohlášení nově designované vlády. Sborově totiž předsedu vlády přerušili zpěvem radikální dělnické písně z 19. století, známé pod názvem Rudý prapor²³ a zpívané dosud jedině na táborech lidu, rozháněných habsburskou i československou policií:

V projevu k buržoaznímu parlamentu a za potlesku galerie obsazené komunistickými poslanci vyjádřil předseda KSČ Klement Gottwald jistotu, že nová čs. vláda bude "vládou hladu, vládou policejního teroru a vládou přípravy imperialistické války proti Sovětům". Vyslovil otázku, proč vláda zavírá komunisty do vězení, a sám si odpověděl: "Poněvadž jsme komunisty! Činíte tak proto, poněvadž víte, že pouze my hájíme zájmy dělnictva. Poněvadž zkrátka víte, že jednoho dne zatočíme s vámi právě tak, jako zatočili ruští bolševici s carem, s buržoazií a s Kerenským!"²⁴ -- "Říkáte," pokračoval, "že rozvracíme armádu! My rozvracíme armádu, které má být použito proti lidu, proti Sovětskému svazu. My rozvracíme armádu, v níž rozhodujete vy a v níž dělníci jsou kanónenfutr. Zkrátka my rozvracíme a budeme rozvracet vaši kapitalistickou armádu, a bojujeme za armádu rudou, proletářskou. A přes váš smích a výkřiky tuto vaši armádu rozvrátíme za souhlasu vojáků, za pomoci vojáků v té vaší armádě. Na to můžete vzít jed!"²⁵

Gottwaldovi je z parlamentního pléna položena otázka, proč neodtáhne "do Ruska". Pro řečníka je to nahrávka na smeč: "Proto, abychom učinili z vašeho kapitalistického Československa republiku socialistickou!"

Nyní přijde zlatý hřeb programu: Gottwald po pravdě prohlásil, že nejvyšším revolučním štábem KSČ je Moskva (Gottwald se ostatně z návštěvy Moskvy právě toho dne vrátil):

A pak se to stalo. Vzápětí Gottwald prohlásil: "A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk." Do vzniklé vřavy vykřikl: "A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!"²⁶

Na závěr Gottwald pohrozil: "My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno."²⁷

Z hlediska státu představoval tento Gottwaldův parlamentní projev hrubiánsky pronesenou velezradu.²⁸

Z hlediska bolševické světové revoluce byl triumfem. V několika vydáních byl rozšiřován (za peníze Kominterny) v celém Československu jako propagační brožura KSČ. V samotné Moskvě (!!!) byl ceněn tak vysoko jako žádný předchozí veřejný projev západních komunistů: ano, takhle má mluvit v té buržoazní parlamentní žvanírně skutečný bolševik.²⁹ -- Na Stalinův pokyn byl Gottwaldův projev v čs. parlamentu hned následujícího dne uveřejněn v plném znění na titulní straně ústředního sovětského deníku Pravda.³⁰

*

To byl tedy onen komunista v parlamentu! K tomu tedy Nezval roku 1932 připodobnil činnost moderního básníka, který -- stejně jako tento projev -- neguje maloměšťácké hodnoty tím, že osvobozuje "ve své psýše síly nebezpečné kapitalistickému pořádku, síly zapovězené, deklasované, imorální".³¹

Celkem vzato zde vidíme, jak odlišně ve srovnání s dneškem působily tehdy některé věci a jevy, jak úplně jiný význam v sobě skrývaly vzhledem k tehdejším konkrétním okolnostem. Vidíme, že avantgardisté nebyli se svým politickým revolucionářstvím nějací vyšinutí jedinci, nýbrž že vlastně jen autenticky reflektovali všeobecné pobouření Evropanů z megavražedné politiky dosavadního sociálního systému, politiky "kléru a kapitálu", jíž byli v nedávné válečné apokalypse svědky a nedobrovolnými aktéry.

A vzhledem k tomu, že autoři Devětsilu byli mladí, energičtí lidé, pochopitelně si zvolili tu vůbec nejradikálnější společenskou alternativu, která se tehdy objevila na obzoru.

Nikoli ovšem coby zoufalí osamocení intelektuálové, nýbrž jako součást mohutné, masové vlny.

Spolu s touto masovou vlnou si zvolili vizi, jejíž hmatatelná realizace v jedné velké části světa jí dodávala fascinující energii již uskutečněného, a tedy i jinde uskutečnitelného lidového snu: "Ruská socialistická republika svrhla moc velkostatkářů a kapitalistů a dala tak příklad všem národům Země" (Lenin).

Ta revoluce doopravdy udržela uchvácenou moc v rukou: důkazem toho je, že má i armádu. A ta armáda, Rudá armáda, má dokonce uniformy! A přestože má uniformy, není to nenáviděná armáda střežící nespravedlivý pořádek světa, ne, naopak! Je to naše armáda, jsme to "my". Jsme to my, zotročení, a máme v rukou moc. Strhli jsme okovy. Máme pušky a bodáky. A trestáme vrahy lidu.

To se na celém světě dlouho nestalo. Naposledy se něco takového přihodilo ve dvacátých letech patnáctého století. V Království českém. Tehdy byly k dispozici síly, operující tak, "aby byly všecky hříchy smrtelné a zvláště veřejné, a pokud se to může rozumně stát, soukromé i jiné nezřízenosti odporující zákonu božímu v kterémkoli stavu řádně, rozumně i všeobecně těmi, na nichž to záleží, staveny, napravovány, trestány a podle možnosti i vyhlazovány."³²

Přesně pět set let poté zřídila vítězná diktatura lidu mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (Čeka, později GPU, později NKVD, později KGB). Hříchy smrtelné jsou trestány a podle možnosti i vyhlazovány.

V apokalyptické atmosféře spravedlivého hněvu, a zvlášť u vědomí oné faktické realizace snu nebylo vlastně divné, nýbrž naopak zcela pochopitelné, že v ní -- nikoli jako utopické fantazírování, nýbrž naopak coby dějinný fakt -- našla tak živnou půdu chiliastická víra o nemilosrdném potrestání vrahů a o radikálním nastolení království nebeského na Zemi.

Poryvům tohoto chiliasmu se dokořán otevřela mimo jiné celá ruská, německá, československá (Devětsil) či maďarská kulturní avantgarda.

V lednu 1934 se Nezval zmiňuje o Wolkerově básni, v níž lidé zabijí krásné sny tím, že je uskuteční. A dodává: "Sen je tu proto, aby byl uskutečněn. Bartolomějská noc na sny, to je jejich kolosální uskutečňování."³³

Bartolomějská noc na sny.

Přesnější pojmenování bolševické revoluce neexistuje.

I když... Nezval to jistě nemyslel tak, jak to dnes působí...

Ostatně: futuristé, konstruktivisté, poetisté, surrealisté atp. nespatřovali bolševickou revoluci tak, jak ji dnes vidíme my. Jak by mohli?

Do budoucnosti neviděli (stejně jako my dnes).

O reálné situaci v SSSR měli dočista mlhavé a navíc dovedně zfalšované informace (stejně jako my o současném stavu světa).

Byli odsouzení žít ve své době (stejně jako my).

Mohli si vybrat buď pokrytecké volání po klidu, pořádku a kulturnosti, volání, jež jen maskovalo krvavé vykořisťování světa, kapitalistickou, kolonialistickou, imperialistickou zvůli, nebo si mohli vybrat chiliastické volání po zvratu, po čistých rukou Marxe a Engelse, po čistém svědomí Dzeržinského, po trestajícím meči nových, mocí a dějinami nezdiskreditovaných tváří Vladimíra Uljanova, Lva Bronštejna a Iosifa Džugašviliho.

Poté, co kapitalistický klid, kapitalistický pořádek a kapitalistická kulturnost bezdůvodně povraždily deset milionů lidí, zmrzačily čtyřicet milionů a tvářily se přitom jakoby nic, byla vlastně ta volba velmi jednoduchá.

Tolik na vysvětlenou.

*

Zapamatujme si toto proroctví: "...jednoho dne zatočíme s vámi právě tak, jako zatočili ruští bolševici s carem, s buržoazií a s Kerenským!" V době, když Gottwald toto proroctví vyslovil, absolutně s ním souhlasili Teige, Nezval, Biebl, Ježek, Honzl, Voskovec, Werich, zkrátka všichni představitelé kulturní avantgardy v ČSR. -- To proroctví pak Gotwald jménem Komunistické strany Československa splnil. O mnoho později, než avantgardisté očekávali. Až v roce 1948...

V kulturní rovině dozajista úplně jinak, než jak si to avantgardisté původně představovali. Ale politicky vzato vlastně jejich představy naplněny byly.

Základním momentem příklonu kulturní avantgardy k revoluci bolševiků je rozpor mezi vizí a ideologií, nebo, chcete-li, mezi vizí a politikou.

Tento rozpor však nevznikl proto, že by konkrétně vzato stanula právě a jen bolševická politika v rozporu s prorevoluční vizí umělců, nýbrž proto, že obecně vzato každá denní politika a politická ideologie musí dříve nebo později stanout v rozporu s každou emancipační vizí umělců. A to prostě a jednoduše z toho důvodu, že politika je politika a vize je vize.

Proto, nikoli pro specifickou povahu bolševismu, se umělci, jeden po druhém, museli od politické linie bolševické revoluce odklonit, aby si mohli udržet onu revoluční vizi. Básník a komunista Josef Hora konstatoval už roku 1929: "Já jsem musel odejít z komunistické strany proto, abych si prostě zachoval víru v socialismus."³⁴

Ale to už je jiná kapitola. Účelem kapitoly právě končící bylo vysvětlit éru revolučního vzmachu, kdy se vize a politika nepochybně slévaly vjedno.

Vysvětlivky

I. Celkem v ČSR roku 1920 pro socialismus hlasovaly 3 miliony voličů.

II. KSČ se ve svých dějinách jen dvakrát osamostatnila jakožto politická strana nezávislá na mezinárodním centru. První výjimka (leden--srpen 1968) byla velmi brzy -- a naprosto logicky -- potrestána vojenskou intervencí ostatních komunistických režimů sovětského bloku do Československa. -- Druhé osamostatnění zažívají čeští a slovenští komunisté od roku 1989 dodnes -- a to proti své vůli: řídící centrála v Moskvě se jim zhroutila -- a oni sami ostatně přestali být de facto komunisty: vzdali se jak třídního boje, tak diktatury proletariátu, takže si z bolševického programu podrželi jen vyprázdněné adjektivum.

III. Existuje samozřejmě rozdíl mezi významem marx-engelsovského či leninského termínu "komunistická společnost" a reálným režimem, nastoleným Leninovými bolševiky v rozličných státech světa od Šanghaje po Havanu. Komunistická společnost byla cílem, jehož mělo být dle Marxe, Engelse, Lenina i Stalina dosaženo po úplné likvidaci kapitalismu. Dokud kapitalismus panuje v té či oné ekonomicky vyspělé zemi, musí proletářská revoluce udržovat na všech již dobytých územích tuhou diktaturu, aby byla kapitalistům, disponujícím stále mocenskými prostředky k boji, maximálně ztížena kontrarevoluční činnost. -- Vzhledem k tomu, že během existence bolševických režimů nebylo, jak víme, nikdy dosaženo úplné likvidace kapitalismu na celém světě, musela tudíž v "socializovaných" zemích logicky panovat nadále diktatura proletariátu, tedy nástroj ostrého třídního boje. Vysněná "komunistická společnost", společnost beztřídní, musela na svou realizaci čekat. A nedočkala se jí -- z marx-leninského hlediska -- právě proto, že si někteří bolševici ze zoufalství usmysleli zlikvidovat nakonec nikoli kapitalismus, nýbrž... diktaturu proletariátu: Pražské jaro, Perestrojka. -- Z toho vyplývá, že komunismus coby beztřídní společnost se nekonal.

Mnozí publicisté dnes kvůli tomu kritizují označování bolševického režimu za režim komunistický. S touto kritikou však nelze souhlasit, protože důvodem pro volbu zmíněné terminologie byla existence Marxova a Engelsova Svazu komunistů (1847), stejně jako Leninovo rozhodnutí (1918) přejmenovat bolševickou frakci sociálně demokratické strany Ruska na stranu komunistickou. Komunistická (beztřídní) společnost nebyla, ale byl komunistický (třídní) režim, tedy "proletářská" diktatura komunistů (bolševiků). Výraz komunistický režim je tedy zcela oprávněný.

IV. V československých a českých historických publikacích a atlasech najdeme termíny: maďarská, slovenská a bavorská republika rad. Jde však pouze o dobový žurnalistický úzus právě z roku 1919; přestože termín "republika rad" je z překladatelského hlediska naprosto správný (i samotný Sovětský svaz by měl být do češtiny i jiných jazyků správně překládán jako Svaz rad), držíme se zde termínu sovětská republika, protože se záhy vžil pro všechny státní útvary, ústící do vzniku SSSR. Tento termín proto vyjadřuje -- v souvislosti s dnešním historickým lexikem -- povahu oněch středoevropských politických převratů přesněji než doslovný překlad: jasně odkazuje na to, že na přelomu desátých a dvacátých let nešlo v Maďarsku, Bavorsku a na Slovensku o nějaké svérázné akce, nýbrž o ústrojné ekvivalenty jednotného Leninova sovětského modelu a leninské snahy o rozpoutání světové revoluce.

V. Téměř jisté vítězství moskevské Rudé armády v Polsku bylo zmařeno školáckou neschopností velitele operace, na Západě dnes neznámo proč vysoce ceněného "stratéga" Tuchačevského. Ten tehdy zapomněl (pokud to kdy věděl), že dle elementární logiky musí útočící vojsko nejprve porazit nepřátelskou armádu (tak pravil Clausewitz), a místo toho táhl rovnou na hlavní město nepřátelského státu, pročež si nechal dosud neporažené Poláky v boku, a pak musel hnát všechno zpátky pod hrozbou odříznutí všech zásobovacích linií a obklíčení celé Rudé armády. (Kdyby byl dnes Tuchačevskij na Západě ceněn právě proto, co u Varšavy provedl, tedy proto, že vlastní neschopností zachránil Evropu před sebou samým, a tudíž před bolševismem, pak by nebylo čemu se divit. -- Byl to však prý dle západních historiků naopak velký stratég. Zřejmě to má automaticky vyplývat z toho, že byl posléze zavražděn Stalinem...) (Poznámka KD: Tuchačevskij byl v pozdějších letech spoluautorem doktríny hluboké operace, která se před válkou, a později znova v poststalinském SSSR stala základem operačního umění Rudé / Sovětské armády. Jeho teoretická práce ve zralém věku by neměla být posuzována pouze ve světle hrubé chyby, které se dopustil v mládí.)

VI. Po potlačení Moskvou iniciovaného "zářijového povstání" (1923) v Bulharsku se agrárničtí vítězové uchýlili k masovému mučení a vraždění povstalců. V reakci na toto řeznické násilí se bolševici nerozpakovali použít metody tehdy ještě anarchistického terorismu, a na rozdíl od anarchistů či teroristů, kteří by toho asi nebyli schopni, provedli (roku 1925) v Sofii atentát na katedrálu "Sveta Nedelja": vyhodili do povětří hlavní chrám v hlavním městě, v němž se právě konal pohřeb generála Georgijeva, zavražděného bolševiky dva dny předtím. Byli zde shromážděny vedoucí osobnosti státu včetně bulharského cara Borise III. Při útoku zahynulo 128 osob (!), mezi nimi 25 vysokých důstojníků a 11 generálů včetně vrchního velitele bulharské armády, tří ministrů, dále množství jiných státních úředníků... a celá třída dívčího lycea.

VII. Z menších, řekněme soukromých provokací uvádí historik Kárník následující příklad: komunistický poslanec Štětka navštívil během pobytu v SSSR vilu ruské továrnické dcery, manželky významného čs. pravicového politika, nacionalisty, rusofila a carofila Karla Kramáře, a odeslal odtud Kramářovi do ČSR telegrafický pozdrav, v němž mu sdělil, že ve vile je umístěn penzionát pro děti zaměstnanců textilek. -- Pro Kramářovu mentální úroveň je typické, že bolševikovi na jeho provokaci skočil -- a v kuloárech pražského parlamentu ho pak k jeho velké radosti pokáral slovy: "Tu sprostotu jste si mohl ušetřit!" [Štětka, Josef: Obžalován z velezrady, Praha, 50. léta 20. stol., s. 97]

Poznámky

1 Ježek, Jaroslav -- Voskovec, Jiří -- Werich, Jan: Nebe na Zemi, 1936

2 Nezval, Vítězslav: Zpáteční lístek (básně 1932), Praha, jaro 1933, s. 51

3 Nezval, Vítězslav: Literatura a doba, odpověď ve stejnojmenné anketě, Index 4, č. 1, 25. 1. 1932, s. 1-2; in: Dílo XXV, Praha 1974, s. 10

4 Poslední hurá; stenografické záznamy z mimořádných zasedání ÚV KSČ 24. a 26. listopadu 1989, Praha 1992

5 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 30

6 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 22

7 Nezval, Vítězslav: Josef Čapek, Praha 1937; též in týž: Dílo XXV, Praha 1974, s. 250

8 Nezval, Vítězslav: z básně Hrob neznámého vojína, Zpáteční lístek (básně 1932), Praha, jaro 1933, s. 45-47

9 Teige, Karel: Poesie pro pět smyslů čili Druhý manifest poetismu, 1928, in týž: Svět, který voní, Praha 1930, s. 196

10 Teige, Karel: Poesie pro pět smyslů čili Druhý manifest poetismu, 1928, in týž: Svět, který voní, Praha 1930, s. 196

11 Teige, Karel: Od artificielismu k surrealismu (září 1937), in Štyrský a Toyen, Praha 1938; též in týž: Výbor z Díla II, Praha 1969, s. 442

12 Teige, Karel: Od artificielismu k surrealismu (září 1937), in Štyrský a Toyen, Praha 1938; též in týž: Výbor z Díla II, Praha 1969, s. 442

13 L. Trockij, Moje paměti, Praha 1930, s. 596-7

14 Teige, Karel: Od artificielismu k surrealismu (září 1937), in Štyrský a Toyen, Praha 1938; též in týž: Výbor z Díla II, Praha 1969, s. 442

15 Hora, Josef: Spisovatel a politika, Plán, květen 1929, in: Vlašín, Štěpán a kol.: Avantgarda známá a neznámá, svazek 3 (Generační diskuse 1929-1931), Praha 1970, s. 83-84

16 Hora, Josef: Spisovatel a politika, Plán, květen 1929, in: Vlašín, Štěpán a kol.: Avantgarda známá a neznámá, svazek 3 (Generační diskuse 1929-1931), Praha 1970, s. 85

17 Teige, Karel: Básník Říjnové revoluce, Program D 37, č. 5, 19. 12. 1936, s. 81-91, in: Teige, Karel, Výbor z díla II (Zápasy o smysl moderní tvorby, Studie z třicátých let), Praha 1969, s. 366-381

18 Teige, Karel: Básník Říjnové revoluce, Program D 37, č. 5, 19. 12. 1936, s. 81-91, in: Teige, Karel, Výbor z díla II (Zápasy o smysl moderní tvorby, Studie z třicátých let), Praha 1969, s. 366-381

19 Dokumenty i matěrialy po istorii sovětsko-poľskich otnošenij (Dokumenty a materiály k dějinám sovětsko-polských vztahů), Moskva 1964, 3. díl, s. 221

20 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 29

21 Trockij, L. D.: Uroki Oktjabrja (Lekce Října), Leningrad, Priboj 1924, str. 221

22 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 97

23 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938), Díl druhý -- Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930-1935), Praha 2002, s. 151

24 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 97

25 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938), Díl první -- Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, s. 556

26 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938), Díl první -- Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, s. 556

27 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 97

28 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938), Díl druhý -- Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930-1935), Praha 2002, s. 151

29 Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938), Díl první -- Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, s. 556

30 Nechvátal, Martin: Založení KSČ (Ve službách Kominterny), Praha 2002, s. 94-97

31 Nezval, Vítězslav: Literatura a doba, odpověď ve stejnojmenné anketě, Index 4, č. 1, 25. 1. 1932, s. 1-2; in: Dílo XXV, Praha 1974, s. 10

32 Mikuláš z Pelhřimova: Táborská kronika, po r. 1444

33 Nezval, Vítězslav: Deset let od Wolkerovy smrti, leden 1934, rkp. projevu; in: Nezval, Vítězslav: Dílo XXV, Praha 1974, s. 44

34 Hora, Josef: Odpověď Teigovi, Literární noviny 3, 31. 10. 1929; in: Vlašín, Štěpán a kol.: Avantgarda známá a neznámá, svazek 3 (Generační diskuse 1929-1931), Praha 1970, s. 100-101