Proč neznáme odpovědi?

8. 2. 2010 / Ladislav Hinner

A přece. Produkujeme a dovážíme více než v minulosti, dokonce více než spotřebujeme, růst růstu (přerušovaného pouze údajně zákonitými cyklickými krizemi) se stal neoliberální mantrou díky víře v rozvoj technologií, a současně jsme denně konfrontování s názory, že dobře už bylo a bude hůř, neboť nebudou lidi na práci. Starejte se!

Demografové nás přesvědčují, že v generaci dnešních třicátníků se zvýší poměrný počet důchodců, navzdory věkovému posunu odchodu do důchodu.

Je pravděpodobné, že za třicet let bude navíc aktuální řešení energetické krize, která může zcela převrátit hodnotový žebříček, ale současní mocní a jejich mediátoři mají svůj model řešení, který zatím tento problém nereflektuje.

Implicitně ovšem předpokládají, že koncentrace trvale zvyšovaného bohatství na jedné straně způsobí nutně nedostatek téhož na opačném konci sociálního spektra,* *proto apelují na střední a chudší vrstvu obyvatel, aby s tím počítala a neočekávala řešení od státu, jehož funkce budou průběžně redukovány.

Říkají, my vám připravíme podmínky, a vy se svobodným individuálním rozhodnutím zajistěte - na stáří i nemoc.

Zapomenou dodat, že připojištění u soukromých společností může být jen o málo jistější forma spoření než Koženého desetinásobek.

Diverzifikace vkladů bez důvěryhodných informací neumožní racionální rozhodování, mnohdy ani kvalifikovaná znalost trhu nepomůže - a také nelze vyloučit, že úspory občas odtečou sofistikovaně do soukromých kapes.

Jak se zachová společnost k jednotlivcům postižených ne vlastní vinou ztrátou svých celoživotních úspor? A co si počne v případě exponenciálního zvýšení počtu lidí uvržených do bídy? Bude je přezíravě ignorovat jako dnešní bezdomovce? Proč stát navzdory očekávanému trvalému zvyšování bohatství odmítá převzít garanci za zachování důstojnosti života těch, kteří si nezaslouží osud zbídačených ? Dnešních mladých jakoby se problém stáří netýkal, vše ovšem do času.

Lidé živící se rukodělnou prací (pokud ji mají), a nejen oni, již dnes nedisponují nadbytečnými prostředky na významné připojištění - a přitom je pravděpodobné, že budou sílit snahy měnit poměr pojistného ve prospěch dobrovolných pojistek u soukromých společností.

Podobně je vykreslována situace ve zdravotnictví i její řešení. Nelze zpochybnit fakt, že skokový znalostní i technický rozvoj zdravotní péče je podmíněn vyšší finanční náročností, i když její neustálé zvyšování lze přičítat alespoň z části také mimořádné finanční prosperitě farmaceutického průmyslu.

Máme řešení, říkají. Stanovíme národní standardy, ty budou hrazeny z povinného zdravotního pojištění, vše ostatní si připojistěte u soukromníků.

Odborníci lépe vědí, jak obtížné je stanovení standardů, názory na jejich rozsah se budou měnit nejen v čase, ale také mohou být závisle na pojišťovnách a síle jejich lobby, stejně jako na cenách léků. A praktiky pojišťoven při uzavírání smluv a následné likvidaci pojistných událostí jsou všeobecně známy.

Bohatší část společnosti tyto záměry vítá, pravděpodobný úbytek klientů by jim přinesl podstatné zvýšení komfortu zdravotní péče za cenu, která nijak významně neohrozí jejich životní standardy. To až do doby, dokud se také u nás neprosadí Obamou kritizovaný systém zdravotnictví. Ostatní část populace by více či méně strádala, konejšení nepomůže, pokud nemáte dostatek peněz na uzavření rozsáhlé pojistky. S trochou černého humoru lze argumentovat, že tento systém by mohl ulevit mandatorním výdajům.

Mocní ve svých plánech nepočítají s mírou solidarity nutnou k udržení stability, protože by to muselo být řešeno zvýšením povinného důchodového i zdravotního pojistného a tudíž zpomalením přesunu bohatství. Tohle dnes ovšem nezní zvukomalebně, jak před časem napsal Jiří Hanák. Možná též spoléhají na budoucí silové řešení sociálního neklidu. Takže mají řešení ? - no nevěřte jim....

Vytisknout