Stát, který selhal? Přece Německo!

4. 1. 2010 / Jan Makovička

Alexander Dubček byl svými oponenty z řad tzv dogmatiků zpochybňován od samého začátku jeho vrcholné politické kariéry: je slabý, nerozhodný, do vedoucí pozice se dostal náhodou atd. Dogmatikům se jevil jako slabý, protože byl demokrat, který diskutoval, nebyl arogantní, nenařizoval. Tím se velmi výrazně lišil od svých předchůdců. Je zvláštní, že dnešní kritici A. Dubčeka, kteří většinou se hlásí k antikomunismu, se shodují v tomto případě s někdejšími dogmatickými komunisty (neostalinisty). Dubček byl idealista, tedy byl naivní, ale právě takoví "naivní blbci" mohou měnit svět k lepšímu. Socialismus s lidskou tváří byl jeho dílem a zaslouží si za to uznání. Nepřátel, kteří si přáli, aby ztroskotal, bylo víc než dost. Nalevo i napravo. Dubčekovi lze asi právem vytýkat, že se často obklopoval lidmi, kteří pracovali proti němu a že neuměl z politiky včas odejít.

Sczygielova kniha je velice dobře napsaná a stala se před časem oprávněně na našem knižním trhu bestsellerem. Ovšem autor není historik, ale novinář a tak čtenář někdy neví, co se skutečně stalo, a co je autorova fabulace. Tak např. líčí (Gottland s.107), jak se spisovatel Jan Procházka těšil na televizní pořad, který měl pojednat o něm a o jeho díle. Psal se rok 1970 (asi březen, nebo duben), tzv normalizace (já říkám nenormalizace) spěla ke svému vyvrcholení. Vládnoucí strana zahájila rozsáhlé čistky a kampaně proti nepohodlným lidem. Jan Procházka byl jistě zkušený člověk a mám proto pochybnosti, že se na ten pořad v televizi těšil (jak píše autor knihy), spíše se, myslím, obával s čím proti němu přijdou. V televizi a v rozhlase už byli tehdy lidé, kteří mu nemohli přijít na jméno. I když to, co televize (a také rozhlas) potom vysílala, předčilo všechny obavy, bylo to mimořádně sprosté a hloupé.

Jan Čulík píše, že Procházku policie odvysíláním odposlechů zdiskreditovala. Jsem pamětníkem té doby, vzpomínám na ty pořady v rozhlase (televizi jsem moc nesledoval) a pamatuji se, že jsem při tom pořadu rádio zděšeně vypínal. Nedalo se to poslouchat. Že se jedná o drzou manipulaci a to, že nejde o žádný rozhovor, ale evidentní podraz, bylo na první poslech naprosto zřejmé. Režim, který se opíral o policii, která odváděla tak mizernou práci a chovala se tak, jak se chovala, si nezasloužil nic jiného, než aby zkrachoval. Pokud byl tím pořadem někdo diskreditován, pak to byl právě tehdejší normalizační režim.

Jan Čulík je vůči knize Gottland poměrně kritický, za to se opět pochvalně v citované recenzi vyjadřuje o knize americké historičky Mary Heimannové "Stát, který selhal". Naivní blbec by si mohl podle názvu té knihy myslet, že Heimannová píše o Německu. Ale kdepak! Selhalo prý Československo a selhali Češi a to vlastně ve všem - od dávnověku až do současnosti. A to prosím, jak píše Jan Čulík v recenzi knihy Gottland: "Čechům se ve dvacátém století ve srovnání s jinými částmi světa opravdu nic moc nedělo. Češi nezažili miliónovou genocidu (sic!), jako mnohé národy v Asii a v Africe. Jejich útlak nebyl tak silný, aby mohl být dostatečným vysvětlením pro nadšenou (!) kolaboraci s mučiteli a utlačovali." Opravdu se nic moc nestalo: nacisté zavřeli nám vysoké školy, zavírali školy střední, likvidovali inteligenci. O život přišlo cca 360 000 lidí a pan Heydrich nám plánoval skvělou budoucnost (viz Zdeněk Veselý: , s.367-371, Praha 1994)

O knize M. Heimannové přesněji. o recenzi J.Čulíka "O českém nacionalismu" (BL 26.10. 2009) této knihy psal na stránkách BL kromě jiných M. Valach.(29.10. 2009) v článku pod názvem: "Tolik chyb, že by kniha neměla projít ani jako studentská práce", v Literárních novinách č. 52/2009 naposledy podrobně Petr Schnur v článku "Kdo chce psa bít".

Nebudu proto nosit dříví do lesa. Jen si dovolím jeden citát, který v diskusi o zmíněné knize napsal jeden čtenář na internetu na stránkách www.czechfp.cz ( zde recenze J. Čulíka knihy M. Heimannové vyšla 28.října 2009 pod názvem "Jsme to my v tom šokujícím zrcadle?") a který se v diskusi k této recenzi podepsal jako Ladislav: "Jsem velice vděčný paní Mary Heimannové za to, že jsem se konečně na tak vysoké odborné úrovni dozvěděl, k jak ničemnému, hloupému, nesnášenlivému a zlému národu to vlastně patřím.

Myslím, že jako Češi bychom měli rozpustit vlastní stát, omluvit se všem za svoji existenci a uznat, že kdokoli jiný - zejména Němci či Maďaři - by se o civilizovanost tohoto prostoru, který zbůhdarma obýváme, postaral lépe.

Sotva bychom v nějaké vědecké práci našli více zaujatosti a nacionalismu, než ve veledíle paní Heimannové".

Stát, který selhal. Bylo jich víc těch států. Nicméně nejvíce selhaly ty státy, které se přiklonily v meziválečném období k fašismu resp. k nacismu. Tedy v první řadě to bylo Německo, to selhalo v minulém století fatálně a hned dvakrát. To první selhání vedlo k první světové válce, to druhé vedlo k druhé světové válce. A mám takový pocit, že Německo selhalo bohužel ještě jednou: počátkem devadesátých se podílelo na secesi Jugoslávie proti (původně) vůli většiny států Evropy a dokonce i USA.

Vytisknout