Minulost, historie a generace

9. 11. 2009 / Petr Sak, Karolína Kolesárová-Saková

Vztah mezi realitou a historií

Další důležitou otázkou je, jak se do tvoření historie promítá struktura společnosti. Intuitivně cítíme, že se na "tvoření historie" podílí různé vrstvy a skupiny v odlišné míře. Na čem je velikost podílu na tvoření historie závislá? Jedná se o úroveň vzdělání, třídní příslušnost, včetně intergeneračního rozměru těchto znaků, podíl na moci, majetek? Na všechny tyto otázky se nabízí kladná odpověď, ale vzápětí se vybaví řada příkladů, které tyto hypotézy popírají. Tvůrce československé historie T. G. Masaryk pocházel z těch nejchudších vrstev, naopak Jiří Poděbradský pocházel z privilegované šlechty, Karel IV. dokonce z královského rodu a Hus opět z nejchudších vrstev, životní situace Hitlera byla tak nuzná, že dokonce značnou část života hladověl.

To jsou však ty nejhořejší patra "tvůrců historie", u nichž pravděpodobně mají velký význam individuální psychické faktory. Při pohledu na nižší patra tvůrců historie se však již objevují souvislosti se znaky jako je vzdělanost a příslušnost k určité vrstvě, sociální skupině či třídě. Příkladem mohou být poznatky R. Ingleharta (Inglehart,R. Inglehart,R. The Renaissance of Political Culture. American Political Science Review 82, 4/1988) z mezinárodních komparativních výzkumů, které syntetizoval do pojmu tichá revoluce, která spočívá v přechodu od materiálních k postmateriálním hodnotám. Nositelé tohoto vývoje jsou manažeři pocházející z vyšší střední třídy, kteří mají vysokoškolské vzdělání v třetí či dokonce již čtvrté generaci.

Základně onticky rozdílná je historie, jejíž tvůrci ještě žijí a podílejí se na její reflexi, interpretaci a reinterpretaci, od historie, která je mimo časový horizont generací, jejichž žitá každodennost a životní události tuto historii sytily.

Dokonce ještě než k události dojde, může ve společnosti probíhat ideologický a politický boj o obsah této události a její interpretaci. V posledních letech k takovému boji dochází kolem voleb v jednotlivých zemích. Mediální střet o výklad události je významným faktorem nejen interpretace, ale přímo směrování a utváření společenské události a historie. Dochází k přesměrování historie. Namísto pohybu ve směru od události k její reflexi a zakotvení v historii, řetězec začíná předinterpretací události, pokračuje událostí, do značné míry ovlivněné touto interpretací, a posunem do historie.

Různé skupiny ve společnosti reflektují a interpretují události odlišně. Tak jako je událost výsledkem různých zájmů, včetně konfliktních, podobně může ve společnosti již souběžně s probíhající událostí probíhat soutěž o interpretaci události. Vítězná interpretace však není vítězná definitivně. Podobně jako podle K. Poppera (Popper, K. R., Lorenz, K.: Budoucnost je otevřená. Praha: Vyšehrad, 1997) jsou hypotézy ve vědě permanentně falzifikovány v závislosti na pokračujícím poznávání, interpretace události a její zařazení do historie a historického kontextu je "falzifikována" v závislosti na politickém vývoji a přeskupování moci a jejích zájmů ve společnosti. Příkladem mohou být události z února 1948. Interpretace této události byly bezprostředně po únorových událostech zcela protikladné a vzájemně se vylučující. Jedna interpretace nazývající událost "Vítězný únor" mluví o vítězství pracujícího lidu, druhá interpretace mluví o nedemokratickém převratu a nástupu totality. Po desetiletích, v nichž součástí vládnoucí historie byl "Vítězný únor", důsledkem změněných mocenských poměrů byl také posun k protikladné interpretaci "Února 1948".

Různé skupiny ve společnosti reflektují a interpretují události odlišně. Mezi "živou historií" s  žijícími účastníky a "mrtvou historií", jejíž aktéři již nežijí, je poněkud odlišný vztah v různých kulturách. V orální kultuře přenos reflektované historie ve společnosti a mezi generacemi není výrazně odlišný, resp. záměrné změny v interpretacích jsou obtížnější než v gramotné kultuře anebo dokonce v naší společnosti, v níž jedinci tráví dvě třetiny disponibilního času s médii (Sak, P., Saková, K.: Mládež na křižovatce. Praha: Svoboda Servis, 2004). Historické vědomí, tak jako vše, je stále více mediálním konstruktem a stále méně reflexí skutečnosti. Ani reflexe a interpretace události vstupující do historie není pro její účastníky jednoduchá a jednoznačná. Mohli bychom ukázat analogii s vesmírem, který má hmotně energetickou dimenzi a dimenzi informační. Také společenská událost má takové dimenze, jakýsi "hardware a software události". Pokud se jedinec účastní události pouze na úrovni počitků, co vidí, slyší a nemá přístup k relevantním informacím a není schopen jejich analýzy, jen velmi těžko se v události zorientuje a pochopí to, čeho byl sám aktérem. Odtud pramení po mimořádných společenských událostech typu revolucí pravidelné hodnocení "ztracené" či "odcizené" revoluce. Je pro pochopení události důležitější skandovat v davu hesla či disponovat informacemi typu: "začátkem roku 1989 poslal americký prezident Bush vzkaz českým disidentům, že Gorbačov souhlasí se změnou politického režimu v Československu", anebo že "bezprostředně před událostí přijel do Prahy generál KGB a při probíhající zlomové demonstraci měl stanoviště pár set metrů od Národního divadla a o události se k němu sbíhaly informace v reálném čase"?

Událost můžeme zařadit pod kategorie sociální jev a sociální fakt, které jsou provázány s dalšími sociálními jevy a sociálními fakty do kontinuálních společenských procesů. Elementární sociální fakty spojené s individuálním životem nejsou izolované, ale mají své příčiny v sociálních entitách, jichž je jedinec členem, především v rodině a v časové posloupnosti v rodu. Současně i vyúsťují ve svých důsledcích do těchto entit. Tyto řetězce příčin, sociálních faktů a důsledků vytvářejí "vlákna malé historie". Malá historie je žitá každodennost jedince v provázanosti na jeho předky a potomky. Tato žitá každodennost malé historie vytváří potenciál k událostem velké historie, které následně vytvářejí kontext pro pokračující malou historii utkanou z jejích vláken. Malá a velká historie se alikvótně ovlivňují. Zatímco malá historie je vytvářena a dotýká se pouze jedince a malých, převážně primárních sociálních skupin, jichž je jedinec členem, velkou historii tvoří makrospolečenské události a procesy dotýkající se celé národní či státní entity. Událost velké historie často determinuje a určuje rámec pro malou historii, zatímco jednotlivá vlákna malé historie působí sama o sobě velmi slabě, ale v úhrnu je jejich vliv na velkou historii silný.

Zdálo by se, že to, co se odehrálo v minulosti a tvoří historii, je uzavřené, neměnné a tvoří jakousi konzervu. Minulost je skutečně uzavřená a neměnná, ne však její reflexe a hodnocení. Život národa a společnosti se zrcadlí v reflexi její historie. Součástí národní identity je její historie, a proto pokud dochází k pohybům uvnitř národní identity, zákonitě dochází i k určité reinterpretaci historických událostí a ke korekci smyslu národní historie. Význam historie pro českou identitu vyplývá z revitalizace českého národa v moderní době, na níž se podíleli historici s vyhraněnými vizemi o roli a významu českého národa v minulých dobách. Je proto zákonité, že společenské a politické změny vyvolávají diskuse o české historii a vedou k jejímu přehodnocování. Známá je diskuse českých intelektuálů (např. Milan Kundera a Václav Havel) o smyslu českých dějin a o významu českého národa ve výbušném "Pražském jaru".

Poznávání minulosti národa nám pomáhá pochopit sebe jako národ a k tomuto poznávání patří i reflexe národní historie, reflexe historického vědomí. Minulost národa a historické vědomí jsou vzájemně související, ne však identické kategorie. Zatímco minulost je předmětem vědní disciplíny historie, historické vědomí je relevantním tématem sociologie.

Reflexe minulosti ve výsledcích sociologického výzkumu

O určitý pokus o sondu do historického vědomí prostřednictvím sociologického empirického výzkumu jsme se pokusili v prosinci roku 1992 (sběr dat byl proveden technikou standardizovaného rozhovoru na reprezentativním výběrovém souboru 749 respondentů), v situaci, kdy se rozpadalo Československo a vznikala Česká republika - a v opakovaném výzkumu v roce 2000 (sběr dat výzkumu byl proveden technikou standardizovaného rozhovoru na reprezentativním výběrovém souboru 1288 respondentů.). Výsledky tedy zachycují hodnotící postoje ve vypjatém dějinném okamžiku a jejich desetiletý vývoj.

Instrumentem byly dvě volné otázky v rámci standardizovaného rozhovoru. První otázka zjišťovala názor respondentů na nejvýznamnější období českých dějin a druhá otázka se ptala na pozitivní osobnost české historie. V prvním výzkumu byla navíc položena otázka zjišťující, kdo je považován za negativní osobnost české historie. Výzkum v roce 1992 byl statickým pohledem na aktuální stav historického vědomí a opakovaný výzkum v roce 2000 umožnil postižení dynamické stránky. Devadesátá léta byla z hlediska společenského vývoje mimořádně dynamická, k výrazným změnám docházelo téměř ve všech oblastech společnosti, a bylo proto zajímavé sledovat, zda se tato společenská dynamika promítne i do historického vědomí.

Rok 1992 byl obdobím zjitření národní identity a oživení historických otázek v souvislosti s rozpadem Československa. Tato událost, ke které se během roku 1992 schylovalo, zasazuje odpovědi respondentů do konkrétního historického kontextu. Poprvé v moderních dějinách vznikal český stát, národnostně homogenní, a celá devadesátá léta jsou poznamenaná politickými a diplomatickými aktivitami ve vztahu k integrující se Evropě.

Na pořadu dne byla témata jako češství, vlastenectví, nacionalismus, šovinismus, xenofobie, národní identita, evropanství a evropská identita. Nová politická situace po listopadu 1989, konec bipolárního světa a změněné politické poměry vedly k přehodnocování nejen stávajících a nedávných společenských poměrů, ale i k přehodnocování historie.

Nejvýznamnější období českých dějin

Graf 1 porovnává hodnocení období českých dějin ve třech věkových skupinách, nejmladší je věková skupina mládeže ve věku 15 až 20 let, druhá skupina je v rozmezí 21 až 35 let a třetí skupina je ve věku 36 let a starší.

Z hlediska dynamiky historického vědomí je nejzajímavější událost "listopad 1989 -- sametová revoluce", protože se jedná o "živou událost". Celá populace tuto událost zažila. V roce 1992 hodnotí listopadovou sametovou revoluci jako nejvýznamnější událost českých dějin 29 % z nejmladší věkové skupiny. Se vzrůstajícím věkem klesá ve věkových skupinách (22%, 13%) podíl jedinců hodnotících "listopad 1989" jako největší událost českých dějin. V roce 2000 je hodnocení posunuto. Ve věkové skupině 21 až 35 let jsou jedinci, kterým bylo v době události 10 až 24 let, tedy část populace, která byla na druhém stupni základních škol, na středních a vysokých školách. Jednalo se o aktéry události, protože za prvotního aktéra události byli považováni studenti vysokých škol a určitými akcemi se přidávali i středoškoláci. Hodnotící postoje mají složku kognitivní a složku afektivní. U aktérů události je silná složka afektivní, protože účast na mezních událostech je spojena se silnými emocemi, které trvale provázejí tvořící se postoje. Hodnotící postoje věkových skupin a generací, které se na události osobně nepodílely, mají zcela odlišný podíl afektivní a kognitivní složky. Emoce jsou zprostředkované, kognitivní složka sehrává významnější roli a jedinci jsou více schopni na základě nových informací a analýz měnit hodnocení události. Nejvíce je významnou společenskou událostí vždy zasažena skupina mladých lidí ve věku intenzivního sociálního a politického zrání. Spojení události a této sociální skupiny má ontický charakter, událost přetváří věkové skupiny mládeže v konkrétní historickou generaci. Taková událost má pro generaci jedinečný význam, tak jako měla generace jedinečný význam pro vznik a průběh události. Událost se stává součástí identity jejích účastníků a vstupuje i do národní identity. Tímto způsobem se propojují individuální identity příslušníků národa s národní identitou. Máme generaci spojenou s "Únorem 1948", "Pražským jarem" a "Listopadem 1989". Ukázkou exkluzivní vazby na událost je osobní vzpomínka na první týdny po "Listopadu 1989", v jejichž atmosféře plné tolerance a snahy o pochopení vznikaly na Václavském náměstí ad hoc diskusní skupiny. V rámci jedné takové skupiny diskutující otázky moderní české historie jeden z diskutujících prohlásil, že byl v procesech padesátých let odsouzen k trestu smrti a přesto je přesvědčen, že "Únor 1948" je největší událost českých dějin.

V posunu nejlepšího hodnocení "Listopadu 1989" ze skupiny 15 až 20 let v roce 1992 do skupiny 21 až 35 let v roce 2000 vidíme obrys listopadové generace. Mladší i starší věková skupina hodnotí "Listopad" výrazně méně často jako nejvýznamnější událost. Předpokládáme, že uvedené hodnocení není projevem závislosti na věku, ale na generaci a se stárnutím generace se bude nejlepší hodnocení "Listopadu" posouvat ke stále starším věkovým skupinám, tak jak se bude listopadová generace posouvat demografickou strukturou. Současná mládež ve věku 15 až 21 let nemá "Listopad 1989" spojen s žádnými emocemi, je to pro ni jen jedno téma z učebnice dějepisu. Zatím ji nepotkala žádná významná společenská událost. Jejím generačním demiurgem se staly informační a komunikační technologie umožňující jiné vnímání světa a pozice jedince v něm.

Druhá událost nejčastěji hodnocená jako nejvýznamnější je vznik Československa v roce 1918. Data ukazují, že jde o stabilizovanou reflexi události v historickém vědomí. S odstupem devíti let se hodnocení všech tří věkových skupin vzájemně přiblížilo. Aktéři této události buď již nežijí, anebo jsou ve společnosti na okraji. Generace této události nasycená emocemi spojenými s touto událostí je již mimo společnost, takže ve spojení s touto událostí jde již pouze o informace, poznatky, analýzy, reinterpretace a propagandu. To, co je však nejvíce spojeno s dynamikou reflexe události v historickém vědomí - emoce, napojené na generaci události, již ve společnosti nejsou. Není to však ještě "mrtvá historie", protože i když přímých účastníků události je minimální množství, ještě žijí generace, které slyšely o událostech vzniku Československa od účastníků a nejsou tedy ještě zcela odkázáni na nepřímé výpovědi, které jsou již zabarveny zájmy.

Na třetím místě následuje doba Karla IV., kterou nejčastěji hodnotí jako nejvýznamnější střední a stará generace, mladá generace tuto dobu vyzdvihuje výrazně méně často. Do roku 2000 však u seniorů význam doby Karla IV. poklesl. Do skupiny seniorů vstoupily již další věkové skupiny a vlivy ve společnosti se promítly i do této skupiny. Pohyb v historickém vědomí je vidět na období husitství. V roce 1992 bylo husitství na čtvrtém místě a v hodnocení se ukazuje závislost na věku. S klesajícím věkem klesá také podíl jedinců uvádějících husitství jako nejvýznamnější období. Do roku 2000 klesl tento podíl na méně než na polovinu - na 4 %. Přitom toto období je klasicky uzavřenou částí historie a nelze měnit události, které ho tvoří. Co však je možné měnit, je hodnocení tohoto období, měnit akcenty na různé události tohoto období a ideje s husitstvím spojené a na důsledky, které z husitství pro českou a evropskou historii vyplynuly. Husitství znamenalo konflikt s římskokatolickou církví, ale také znamenalo pokus o návrat ke křesťanským kořenům a o autentičtější religiozitu. Posílení společenského a politického postavení římskokatolické církve ve společnosti v devadesátých letech posílilo postavení církve také v kultuře a v médiích a umožnilo ji tím prosadit silnější ideový vliv, a to i rekonstrukci národní identity a historie. Reálný zápas ze 14. století se přenesl o šest století dále do kulturní, mediální a virtuální roviny. Zatímco husité však (s výjimkou zcela okrajové České husitské církve) dnes již neexistují, katolická církev patří od 14. století dodnes k nejsilnějším organizacím u nás i ve světě. To vše je za klesajícím významem husitství v devadesátých letech.

Malý ohlas minulých událostí v historickém vědomí v letech 1992 i 2000 nacházíme v případě 1. republiky, obnovení českého státu v roce 1945, Pražského jara a především vzniku českého státu v roce 1993. Je to překvapivé v případě všech jmenovaných událostí. 1. republika je vesměs hodnocena velice pozitivně, a to téměř v celém politickém spektru. Je zmiňován její demokratický charakter, známé je její označení jako ostrůvku demokracie ve fašizující se Evropě v třicátých letech. Získává i působením T. G. Masaryka, jejího zakladatele a nejvýznamnější osobnosti českých dějin. První republika je také známá velkým vzepětím české kultury, vzdělanosti a ekonomiky, a přesto zaujímá v historickém vědomí okrajovou pozici.

Podobně slabou pozici má v historickém vědomí české populace "Pražské jaro". Zde však můžeme nacházet jiné příčiny. Z hlediska pravice je Pražské jaro "zpackaný" návrat ke kapitalismu, z hlediska konservativních komunistů se jedná o kontrarevoluci a o pokus o návrat ke kapitalismu. Známá je současná interpretace "Pražského jara" jako pokusu reformovat nereformovatelné. Živé je tedy "Pražské jaro" pouze u úzké skupiny vzdělaných intelektuálů, kteří jsou schopni abstrahovat od určitých dobových konkrét, jsou schopni povznést se nad propagandistické a ideologické interpretace a dokáží tvůrčím způsobem uvažovat nad společenským a civilizačním vývojem. Pro mladší generace je "Pražské jaro" nejen nedostupné ideově, a ničím je tedy neoslovuje, ale ve značné míře ani neví, že nějaké "Pražské jaro" bylo. Nízké hodnocení 1. republiky a "Pražského jara" může mít také společnou příčinu, a tou je jejich tragický konec. 1. republiku ukončily "německé" tanky a německá okupace, "Pražské jaro" ukončily sovětské tanky (spolu s německými) a sovětská okupace. Nabízí se úvaha, že v historickém vědomí dochází k zasazování konkrétní události do širšího historického kontextu, a to se také promítá do hodnocení události-období.

Jestliže hodnocení významu 1. republiky a "Pražského jara" ovlivňuje kontext jejich konce, hodnocení vzniku českého státu v roce 1993 ovlivňuje kontext charakteru vzniku. Vznik českého státu nemá charakter heroické události, na kterou bychom mohli být pyšní. Počátek České republiky tak dostal nádech kabinetní hry politiků bez účasti občanů a společnosti. Obtížně se tak vzniku samostatného českého státu přiřazuje atribut mimořádné heroické události. V tom se liší od vzniku Československa spojeného s odbojem a mýtickou anabází legií.

Namísto tvořivého aktivního usilování národa se jednalo o selhání politických elit a projev jejich politické nekompetentnosti a úzkých osobních a skupinových zájmů, který se projevil v rozpadu Československa. Politické elity, které se vymezovaly oproti předchozímu politickému systému atributem demokratičnosti, v této události testovaly samy sebe a neobstály. Ve zlomovém národním okamžiku naprosto ignorovaly ústavní právo lidí a demokratické principy, a ač byla společensky silná vůle k referendu, tuto vůli ignorovaly a nedaly lidem šanci k rozhodování o svém státě a o své národní existenci. To bylo první vážné selhání nových politických elit, od této události se však postupně politické elity stále více vyhraňují jako subjekt pouze svých zájmů, a to i za cenu jednání na hraně zákona, prostřednictvím takových mechanismů jako je korupce a manipulace.

Spíše byrokratický vznik České republiky se příliš odlišuje od tradičně vnímaných historických událostí. Způsob vzniku České republiky je problémem i pro umění, takže zatímco vzniklo nespočet uměleckých děl spojených s událostmi ústícími do vzniku Československa v roce 1918, k počátku České republiky žádná umělecká díla nevznikají. Bitvy v parlamentní restauraci nejsou dramaticky nosné, či řečeno módním jazykem, nejsou mediálně fotogenické.

Osobnosti českých dějin

Nejdůležitější osobností českých dějin je pro Čechy Karel IV. Druhou nejčastěji uváděnou osobností se stal T. G. Masaryk. Třetí osobnost byla jiná v roce 1992 a v roce 2000. V roce 1992 byl třetí nejčastěji uváděnou osobností J. A. Komenský a v roce 2000 Jan Hus.

Zatímco v roce 1992 byl rozdíl mezi první pozicí Karla IV. a druhým místem T. G. Masaryka výraznější, v roce 2000 příznivců T. G. Masaryka přibylo a náskok Karla IV. se zmenšil.

V roce 2000 byly jednotlivé věkové skupiny poměrně homogenní v uvádění jednotlivých osobností důležitých pro české dějiny. V roce 1992 se jednotlivé věkové skupiny ve svých názorech více odlišovaly. S největším rozdílem se setkáváme u osoby Václava Havla. Čím starší je věková skupina, tím méně často uvádí Václava Havla.

Češi jsou spíše schopni jmenovat pozitivní osobnost českých dějin než osobnost negativní. V roce 1992 čtvrtina z nejmladší věkové skupiny (15 až 20 let) neuvedla žádnou negativní osobnost, zatímco pozitivní osobnost neuvedla pouze necelá desetina z této věkové skupiny. Za nejnegativnější osobnost všechny věkové skupiny považují Klementa Gottwalda. Čím starší je věková skupina, tím častěji uvádí Klementa Gottwalda. Z nejstarší věkové skupiny je negativní osobností pro třetinu respondentů. Kromě osobnosti Klementa Gottwalda již v ostatních osobnostech není příliš velká shoda. S větší pozorností se při vymezování negativní osobnosti ještě setkal československý prezident Gustav Husák, kterého považuje za negativní osobnost mezi 8 % až 10 % z jednotlivých věkových skupin.

Generace a historická událost

Empirická data z výzkumů a jejich analýza ukazují na odlišnou pozici "živé historie" s žijícími aktéry od "mrtvé historie" uzavřené v dokumentech, uměleckých produktech a mediálních konstruktech.

Událost se podílí na profilování generace, která ji tvořila, a je součástí generační identity. Živá historie je ve vědomí účastníků plastičtější, konkrétnější a emocionálně bohatší. Vztah k událostem živé historie je daleko silnější. Kontinuálním přecházením z živé do mrtvé historie dochází k abstrahování, k osekávání konkrét a k zúžení rozsahu události. Proces připomíná erozi, kdy vrcholy se snižují, řeky zanášejí a údolí se stávají mělčí. Z žitého se stává historická kategorie, součást "mrtvé historie". Reinterpretace události a její přehodnocování je již jiným procesem, který má počátek v jiné době, v pozměněné společnosti, která se dívá zpět do historie s jinými hodnotami, prioritami a zájmy a v jejich smyslu vytváří nové historické konstrukty. Čím více je určité období, událost, osobnost fundamentální pro českou identitu, tím více je vystavena proměnám v duchu dobových požadavků. Takovou osobností je např. kníže Václav. Tato osobnost je k dobovým překresbám zvláště vhodná, protože se u něho mísí prvky nedoložitelné legendy s historickými fakty. Každá doba, každý politický směr tak má svého knížete Václava.

Generační aspekt vnímání historie umožňuje vhled do historického vědomí a jeho lepší pochopení. Následující graf 4 porovnává hodnocení historických období-událostí generací seniorů (61 a více let) s mladou generací, která je ještě rozdělena na dvě skupiny. Empirické poznatky ukazují na zřetelný generační aspekt hodnocení, ale inspirují i k dalším analýzám.

O generačním aspektu hodnocení "Listopadu 1989" jsme již v tomto textu psali. Dodejme, že do budoucna lze očekávat další vzdalování generace "Listopadu" od ostatních generací v hodnocení a identifikaci s touto událostí. Těžiště této generace v identifikaci s "Listopadem 1989" má afektivní charakter a emoce jsou vůči novým faktům, analýzám a důsledkům vyplývajícím z dané události nejvíce odolné. Generace méně emocionálně zatížené budou ve vyšší míře korigovat své hodnotové postoje k "Listopadu 1989" na základě stavu, k němuž společnost dospěla na základě vývoje, jehož počátek je v "Listopadu 1989", a budou se tak vzdalovat generaci "Listopadu". Je třeba říci, že toto je pouze jeden společenský trend, který však není jediný ani izolovaný. Tomuto trendu vychází vstříc anebo jej naopak oslabuje protikladně politické a mediální působení. Podobným vývojem jako listopadová generace prošla také "Únorová generace" i "generace Pražského jara". V těchto případech byl uvedený proces od roku 1990 podporován intenzivním kritickým politickým a mediálním tlakem.

Zajímavým příkladem propojení generace a události je hodnocení obnovy českého státu po roce 1945. Událost obnovení českého státu v roce 1945 je tak slabě reflektovaná a zmiňovaná jako významná událost, protože pro "příchozí generace" se stále umenšuje reflexe období německé okupace a událostí, které ho tvořily. Je to jako hora, která je vysoká, když stoupáme na její vrchol, ale když se od ní vzdalujeme, tak je stále menší a menší. S odstupem času a bez osobních prožitků je těch pouhých několik let psychicky a historicky stále kratších a události méně fatální. Pro současné generace není živou otázkou nesamozřejmost existence českého státu v důsledku 2. světové války. Také hodnocení Eduarda Beneše je poznamenáno neexistencí této otázky. Eduardu Benešovi jsou vyčítány chyby a není mu přiznávána zásluha za to, že vůbec došlo k obnově českého (československého) státu. Jestliže poválečné generace si neuvědomují nesamozřejmost českého státu, není pro ně ani důvod reflektovat obnovení státu jako něčeho významného.

Vývoj společnosti a jeho reflexe v historii je kontinuální a současně má určitý rytmus, který má také generační rozměr. Mezi společenskou událostí a generací je vzájemné pouto. Generace je aktérem události a současně je touto událostí utvářena. Do události vstupují věkové kohorty a z události vystupuje generace. I následná reflexe události má generační dimenzi, která se složitě zprostředkovává do hodnocení události.

Literatura:

Erikson, H., E.: Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Lidové noviny, 1999.

Inglehart, R.: The Renaissance of Political Culture. American Political Science Review 82, 4/1988.

Mannheim, K.: Problém generací. In: Generace. Sociální studia 1-2/2007. Brno: FSS MU., 2007.

Popper, K. R., Lorenz, K.: Budoucnost je otevřená. Praha: Vyšehrad, 1997.

Sak, P.: Proměny české mládeže. Praha: Petrklíč, 2000.

Sak, P., Saková, K.: Mládež na křižovatce. Praha: Svoboda Servis, 2004.

Sak, P. a kol.: Člověk a vzdělání v české společnosti. Praha: Portál, 2007.

Šubrt, J.: Historická sociologie: teorie dlouhodobých vývojových procesů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007.

Vytisknout