Bez moderních učitelů jsou moderní počítače k ničemu

9. 11. 2009 / Čeněk Kras

Už od dob habsburské říše je u nás institucionalizované vzdělávání založeno na memorování často nic neříkajících pouček a studenti jsou hodnoceni (a selektováni) podle nesmyslného principu – čím větší kvantum tvrzení se student dokáže nabiflovat, tím "vzdělanější" dle našeho vzdělávacího systému je. Absurditu tohoto pojetí vtipně vystihuje už Hérakleitos z Efesu svým typickým způsobem v jednom aforismu – mnohoučenost rozumu nenaučí (polymathié noon ú didaskei).

Je zvláštní, že tento přístup ke vzdělávání založený na nekritickém absorbování informací se u nás nejen pevně zakořenil, ale také stále v českém školství převládá. Přitom metody "moderní" výuky jsou ještě starší než tyto "nemoderní". Vzpomeňme třeba na Sokratovu dialogickou metodu výuky nebo Komenského důraz na hravost a vizuální stránku věci.

Přestože se situace v systému vzdělávání za posledních zhruba deset let přece jen o něco zlepšila, biflování jako hlavní princip výuky i nadále zůstává osou hodnocení a tím pádem se i výuka musí orientovat tímto směrem. K čemu nám tedy budou moderní počítače a špičkový vzdělávací software, když je nelze do výuky plnohodnotně zapojit? I sebelepší programy zaměřené na kreativitu a vlastní tvůrčí myšlení zůstanou i nadále bizarností, se kterou se školy sice snaží smířit, ale rozhodně na nich při svém současném fungování zatím nedokážou vystavět svou výuku.

Samotné vzdělávací pomůcky totiž nejsou samospasné a nelze jim přiřazovat nějakou magickou moc. Především se totiž musí změnit systém hodnocení a to nejen žáků, ale i učitelů, jelikož hodnocení učitelů a žáků jsou spojité nádoby.

V současné době totiž mezi studenty a jejich kantory probíhá jen jakási kvazi-komunikace. Zatímco učitelé hodnotí své žáky, žáci nemají podobné nástroje pro hodnocení svých učitelů. Přestože existuje celá řada neoficiálních serverů, kde mohou studenti své učitele ohodnotit, v samotném systému pro takové hodnocení není místo. Komunikace se tak stává jednosměrnou, a zatímco jednotliví žáci jsou permanentně zkoušeni a hodnoceni, učitelé nejsou nijak voláni k zodpovědnosti. Přestože žáci mohou zpochybnit v hodině konkrétní obsah výuky, samotné výukové metody zůstávají nekriticky nezpochybňovány. Na vzájemném hodnocení by přitom vydělali i učitelé, kteří by dostali adekvátní zpětnou vazbu a tím i možnost reflektovat svoje vzdělávací postupy.

Dokud se nezavede oficiální systém hodnocení učitelů, budou studenti vždy tahat za kratší konec a nikdy se nebudou moci k výuce skutečně vyjádřit, protože ať už je učitel jakýkoli, jejich další kariéra je částečně v jeho rukou a může jim v důsledku hodně znepříjemnit život. Zatímco studenti jsou tak neustále vyzýváni k tvrdé a (v lepších případech) tvůrčí práci, učitele k něčemu podobnému nic nenutí. Jenže dokud se nezmění tento rigidní přístup učitelů, nemůžeme počítat ani s jakoukoli jinou proměnou systému vzdělávání.

Když se nyní vrátíme k samotnému článku, můžeme jej s ohledem na výše řečené číst i jinak: je skutečně pravda, že školám chybějí rychlé počítače a stejně tak je (možná) pravda i to, že "učitelé sice vesměs umějí počítače obsluhovat, ale už se je nenaučili zapojit do výuky". Důvodem je ovšem zejména fakt, že je k tomu nic nenutí.

Přestože je tedy naše školství skutečně hodně podfinancované (spolyká ročně mnohem méně peněz než splácení státního dluhu), hlavní problém netkví v nedostatku kapitálu ekonomického, ale spíše lidského. To je svým způsobem dobrá zpráva, protože zavedením oficiálního systému hodnocení pedagogů by se pozvedla úroveň celého vzdělávacího systému, aniž by to státní pokladnu stálo dodatečné prostředky.

Teprve ve chvíli, kdy učitelé dostanou zpětnou vazbu od svých studentů, uvědomí si důležitost inovativních vzdělávacích technik a přijmou nové učební metody za své, má cenu zavádět do škol kvalitní výukový software. Problém tedy není primárně v penězích – ostatně, vzdělávací programy nejsou pro školy finančně nedosažitelné a vzhledem k tomu, že obvykle nejsou nijak náročné na výpočetní výkon, fungují ve většině případů i na opravdu starých počítačích.

Nechci zde ale hovořit jen v obecné rovině. Shodou okolností jsem jednatelem společnosti, která vyvíjí vzdělávací programy pro výuku aplikací Excel a Word a denně přicházím do styku s řediteli škol i s učiteli výpočetní techniky. Při tom se setkávám se dvěma skupinami lidí (mezi kterými není samozřejmě ostrá hranice). Jedni chápou principy moderní výuky a bedlivě naslouchají, co jim náš produkt může nabídnout (bez ohledu na to, zda si jej nakonec koupí či nikoli). Jiní ovšem chápou svoji práci jako rutinní záležitost a ohled na vzdělávání studentů je pro ně poněkud druhořadý. Setkal jsem se i se situacemi, kdy si jeden ředitel během našeho rozhovoru hrál na internetu flashové hry.

Osobnost ředitele v tomto ohledu přitom vidím jako klíčovou, protože jeho vnímání výuky se přirozeně odráží do finančního ohodnocení učitelů i celého směřování školy.

Na základě svých četných osobních zkušeností si troufám tvrdit, že u nás dochází k jakémusi rozkolu na "dvourychlostní školství" a finance jsou v tomto případě až druhotnou záležitostí. Na jedné straně stojí ti, kteří se snaží motivovat žáky ale i (a to možná především) učitele k inovativním postupům a na druhé straně jsou ti, kteří svou práci pojímají čistě instrumentálně jako zajištění hladkého chodu věcí.

Pokud se nezmění podstata hodnocení učitelů, bude se tento konflikt dále prohlubovat. Nejsou-li jasně nastavena kritéria hodnocení pedagogů (a to nejsou), není ani jasné, co se po učitelích vlastně chce a tudíž ani není koho volat k zodpovědnosti. Jednotliví učitelé jsou v současném systému spíše přitahováni silou setrvačnosti než puzeni k inovacím. Jestliže se sami vzdělávali určitým způsobem, je logické, že podobné principy pak aplikují i na své studenty. Proto je vlastně ani nelze vinit.

Změna tudíž v tomto případě musí přijít shora i zdola zároveň. Přesněji řečeno, aby mohlo dojít ke změně zdola, je nutné nastavit shora nástroje pro změnu zdola.

Na jedné straně si musí v prioritách udělat jasno samotné ministerstvo školství, které vyškolí jednotlivé ředitele. Ti pak mohou nastavit relevantní ohodnocení pro své učitele, kteří získají motivaci k tvůrčí výuce. Pak teprve nastává chvíle pro zavádění vzdělávacích programů, které pomohou s výukou studentům. Jen s mírnou nadsázkou tak lze říct, že to, co školství v současnosti nejvíce potřebuje, jsou školící programy pro samotné učitele, nikoli studenty.

Na druhé straně mohou kvalitu výuky ovlivnit zdola i sami studenti, kteří budou mít při hodnocení učitelů slovo, které má svou váhu. Je to totiž především mládež, která funguje jako lakmusový papírek nových technik a technologií. Pokud dostane příležitost se vyjádřit, nejen že se tímto aktem pěstují ve studentech občanské ctnosti, ale zpětnou vazbou zkvalitní svou vlastní výuku a sami tak mohou alespoň do jisté míry ovlivnit svou budoucnost a cenu na trhu práce.

Státní maturity jsou bezesporu tímto krokem správným směrem, ale pomáhají určit standardy výuky? Státní maturity reflektují pouze důsledky a nikoli příčiny, proto sami o sobě nemohou výrazněji přispět k řešení situace.

Přestože je mantrou dneška tzv. "vzdělanostní společnost", stát vidí (na rozdíl například od Finska) svou prioritu v pobídkách pro montovny. MŠMT nicméně může situaci do jisté míry změnit i samo a bez výrazných finančních injekcí nastavením jasných kritérií hodnocení učitelů. Dokud totiž nebudou mít žáci stejné páky na učitele, jako mají učitelé na žáky, nebudou obě skupiny na stejné lodi a tudíž ani motivovány k vzájemné kooperaci.

Pokud nedojde k nastavení standardů výuky, lze rodičům poradit jediné: dobře se informujte o dané škole, než na ní svou ratolest pošlete. Promluvte si s řediteli i kantory o jejich představách výuky a o tom, jak tyto své představy uvádějí do praxe. Na finanční zabezpečení škol se sice poptejte mezi řečí také, ale až v druhé řadě...

Autor je doktorandem na FSV UK a jednatelem společnosti Video-office s.r.o.

Vytisknout