Výroční konference Česko-německého diskusního fóra:

Kde si mají politici z EU stěžovat kvůli Lisabonské smlouvě?

20. 10. 2009 / Miroslav Prokeš

Vina za strach Čechů, Poláků a Slováků není v Klausovi. Je jinde. Teď se politikům EU vrací jako bumerang, že člen této Rady, europoslanec Posselt v roce 2000 navrhl a prosadil v Evropském parlamentu rezoluci, že bez zrušení dekretů prezidenta Beneše nemá být Česko přijato do EU, a že minulý týden prohlásil v ČT, že nemůže zaručit, že někdo z milionů odsunutých takový požadavek nevznese. Škoda, že se Bernd Posselt přímé konfrontaci s autorem tohoto článku vyhnul a ze zasedání Rady se omluvil.

Skutečnost je totiž taková, že žádné "miliony odsunutých" dnes fyzicky neexistují (stejně jako už nejsou v Česku "miliony lidí, kteří přežili druhou světovou válku"). Ve skutečnosti může Posselt mluvit jen jménem několika tisíc odsunutých, kteří jsou dosud členy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Mandát europoslance má od bavorských voličů CSU, jejichž většiny se odsun netýká.

Debata Rady skončila výzvou německým politikům, aby v médiích vysvětlili, že odsunutí nemají šanci přes EU či Lisabonskou smlouvu získat jakýkoli majetek a že tedy nemá smysl, aby takové žádosti vůbec podávali.

Po zasedání Rady se, rovněž v Heidelbergu, v němž funguje nejstarší německá univerzita, založená za panování Václava IV. v roce 1386, sešla výroční konference Česko-německého diskusního fóra s více než 120 účastníky z obou států. Jejím tématem bylo „20 let poté: od pokojné revoluce k hospodářské integraci“. Nezúčastnili se jí sice žádní špičkoví politici z Německa, ale organizátoři využili fakt, že sousedící městečko Neckargemünd má dlouholetou družbu s Jindřichovým Hradcem, odkud pochází eurokomisař Vladimír Špidla – a ten pozvání přijal a celé konference se velmi aktivně zúčastnil.

V její první části věnované bilanci uvedla Kamila Bendová (inspektorka Úřadu na ochranu osobních údajů, vdova po disidentu Václavu Bendovi) mj., že podle ní jasně definované "totalitní zlo" (sledovačka a jedna kamera StB) je dnes nahraženo jinými nebezpečími, jako jsou zneužitelné databáze, kamery na každém rohu, vyhazování z práce pod libovolnou záminkou či nové a nové regulace lidských životů například ve jménu boje proti terorismu.

Prof. Kollmorgen z univerzity v Magdeburgu/Děvíně citoval mj. průzkum, podle něhož se 65 procent východních Němců se ve spolkové republice stále cítí jako občané druhé kategorie.

Dr. Petr Koura z filozofické fakulty Karlovy univerzity si postěžoval, že česká média jsou sice plná 20. výročí sametové revoluce, ale vůbec nereflektují 70. výročí 17. 11. 1939 ani nedávné úmrtí tehdejšího čelného studentského funkcionáře a sachsenhausenského vězně Miroslava Šárky. Upozornil také na nebezpečí dezinterpretace dokumentů StB lidmi kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří nepřečetli více než jeden její svazek, nevědí, že StB měla vlastní specifický jazyk a neumějí tyto materiály zasadit do kontextu. Pak je interpretují čistě podle toho, co z nich sami chtějí vyvodit a publikují o tom „zásadní objevy“.

V následující diskusi bývaly europoslanec za německé Zelené Milan Horáček předvedl svou špatnou němčinu tupý antikomunismus, připomínající naše komunistobijce Mejstříka a Štětinu, když ke zděšení řady přítomných německých i českých účastníků denuncoval spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou, že se v roce 1989 neúčastnila demonstrací proti režimu v NDR, neboť v té době byla svazáckou funkcionářkou na místní úrovni...

Zajímavější částí byla bilance hospodářské restrukturalizace po roce 1989. Prof. Horst Brezinski (Technická univerzita Freiburg) představil průběh a (negativní) důsledky šokové hospodářské transformace bývalé NDR. Došel k závěru, že celoplošná transformace národního hospodářství „1:1“ není možná a vyrovnání na úroveň starých spolkových zemí se nepodaří dříve než během života jedné generace, regionální rozdíly mají totiž jiné příčiny než rozdílné společensko-ekonomické formace. Transformaci české ekonomiky představil docent Pavel Mertlík, hlavní ekonom Raiffeisen Bank a bývalý místopředseda vlády. Odhadl náklady transformace přes 550 miliard Kč (22 % HDP), což označil za zbytečně mnoho.

Poslední část, Česko a Německo společně v EU, se věnovala současnosti. Tomáš Němeček z Lidových novin (LN) vysvětloval souhlasné postoje českých respondentů ankety LN k požadavku na dodatek Lisabonské smlouvy ve smyslu „proč bychom ten dodatek nemohli žádat“, tedy obdobně jako „když už si pojišťuji dům, proč by mě nemohl dodatek smlouvy pojistit i proti pádu meteoritu, bude-li to zadarmo“. Němeček by vsadil polovinu svého měsíčního platu na to, že do konce roku prezident Klaus Lisabonskou smlouvu podepíše. Přítomný senátor Alexandr Vondra by prý vsadil víc, neřekl ale kolik (no, při jeho příjmech...).

Diskusi uzavřel Vladimír Špidla postřehy, že EU je daleko integrovanější, než bychom si mysleli. I v sociální oblasti jsou v různých státech tytéž problémy a vlády je i podobně řeší. Nikdy také nezažil, že by některý komisař inklinoval k dominanci kvůli tomu, odkud pochází, nevidí proto žádné nebezpečí typu „velké státy proti malým“. Ve vztahu EU k Rusku vidí Špidla problém v jeho slabosti, nikoli v jeho síle. Řada lidí se Ruska bojí jen proto, že ho zaměňují za bývalý SSSR, ale to nejde, stejně jako nelze na Velkou Británii nahlížet jako na bývalé britské impérium.

Autor je členem Rady Česko-německého diskusního fóra

Vytisknout