Mají Romové důvod oslavovat Listopad 89? Co jim dal a co vzal?

19. 10. 2009 / Pavel Pečínka

Určitě mají slavit, i když se to mnohým nezdá jako dobrý důvod k oslavě. Ti, kteří chtějí něco ve svém životě dokázat nebo změnit k lepšímu, mají větší šance než dřív. Nemusí se křivit, aby se z nich -- Romů -- stali rovnocenní lidé. Dříve se mohli stát rovnocennými jen jako Neromové, což mimo jiné do značné míry dovedlo dnešní Romy tam, kde jsou, že se stydí za svůj původ, všelijak se překrucují, zapírají i to, co je zjevné a to je smutné. V tomto patologickém sebehodnocení je skrytá i část současného problému. Samozřejmě velká část Romů vnímá jako negativum to, že nemají zajištěnu práci. Jenže potřeba nekvalifikované práce stále klesá. A proč jsou Romové nekvalifikovaní? A zase jsme na začátku - u školství. Zkrátka nabyté svobody si nesmírně vážím a měli by všichni Romové. Ale sama demokracie nestačí, je třeba konečně začít realizovat programy integrace, o nichž se zatím jen diskutuje a přešlapuje se kolem nich. Ještě se skutečně koncepčně a systematicky nezačalo.

V listopadu 89 jsem byl ještě malý kluk, ale vzpomínám si, jak jsme se na všechno dívali v televizi a hodně se mi líbilo to zvonění klíči. Byl to velmi symbolické a vím, že pro řadu Romů to bylo velmi očekávané vítězství demokracie. Jestli ale mají Romové slavit, to si opravdu nejsem jist, poněvadž zrovna Romům demokracie v ČR ukázala tu horší tvář a každý druhý vám řekne, že za komunistů bylo líp. Dál asi nemusím pokračovat. Mně osobně však demokracie přinesla jednu věc - můžu pracovat tam, kde mě to opravdu baví. To bych asi za komunismu nemohl.

Pro náš romský národ znamenal 17. listopad 1989 naději. Probuzení ze tmy útlaku a beznaděje. Zpočátku jsme byli nadšeni, zakládali ROiku, po volbách jsme měli poprvé v historii své poslance v parlamentu. Prezident Havel byl na naší straně, měli jsme svoje noviny Romano kurko, televizní pořad Romale atd. Bohužel, posléze začaly útoky fašistů skinheads, měli jsme první mrtvé - Bendík, Danihel, Biháriová... Dnes, po dvaceti letech, jsme ještě ve větší bídě než předtím. Romové žijí v holobytech, nemají práci, fašisti z Dělnické strany proti nám pořádají trestné výpravy (Janov, Krupka). Nemáme nikoho, snad kromě Kocába, kdo by se Romů zastal. Je to k uzoufání. Jak z toho ven? Jediná cesta je jednota. Musíme držet pospolu a být k sobě dobří jak chleba. Jinak nevyhrajem ani "Člověče nezlob se"!

Nejsem si jist, zda ho mají přímo slavit. Změnu režimu přivítali stejně jak jiní občané, mnoha z nich však přinesla ztrátu zaměstnání, protože nebyli připraveni na to, jak budou poměry nastaveny. V tradičně zastávaných, nízko kvalifikovaných profesích byli často nahrazováni migranty. Celá generace mladých Romů nepoznala práci jako zdroj obživy. Transformace vědomí toho, že ke změně osobních poměrů je třeba osobního angažmá, nejen pasivního očekávání, přichází pomalu. Přesto se však situace zvolna mění. Romští rodiče si uvědomují důležitost vzdělání, na druhé straně jejich děti vyrůstají mnohdy v takovém sociálním prostředí, které jejich úsilí podporuje méně než u většinové společnosti. Čest výjimkám. Protiromský rasismus s tím úzce souvisí. Nejlepší odpovědí na něj je opravdová sebeemancipace: umím, dokážu totéž co ostatní, jsem si vědom svých práv, ale i povinností, chci-li, aby mne ostatní respektovali, musím i já respektovat je. A to včetně dodržování zákonů, zvyklostí a společenských pravidel. Znám řadu Romů, kteří s tím nemají problém Těm Listopad 89 nevzal nic a dal jim možnost rozhodovat o sobě ve smyslu veskrze pozitivním.

Jako každý jiný občan by si Romové měli tento významný okamžik našich dějin připomenout. Za současné situace se však asi někteří dívají spíš zpátky, do doby kdy jim podle nich bylo lépe, kdy měli práci, bydlení, bezpečí. Listopad 89 jim vzal povinnost pracovat. Před ním měli Romové i před jinými občany určitou čest a hrdost, a to tím, že pravidelně chodili do zaměstnání. Co nám listopad 89 dal? Možnost cestovat, podnikat. Pozitivní je, že se romská otázka řeší, ale je pravdou, že Romové se v mnoha ohledech mají hůř.

Určitě to důvod k malé oslavě je, ale asi toto vítězství nad komunismem nikdo neslaví. Co nám 17. listopad dal? Především jsme se stali občany demokratického státu. Získali jsme tím řadu výhod. Jsme svobodní, můžeme cestovat a máme právo se veřejně vyjadřovat k různým problémům. Člověk již nemůže být postižen politickou mocí a nesmí být diskriminován na základě svého původu, handicapu, pohlaví, vyznání, sexuální orientace či věku. Máme právo na informace, spravedlivé soudní procesy. Zlepšila se životní úroveň a lidé mohou podnikat. Příslušníci národnostních menšin mají nyní také možnost publikovat ve svém jazyce, rozvíjet své tradice a nikdo už nesmí potlačovat jejich hodnoty a bezdůvodně šlapat po jejich lidské důstojnosti.

Nejsem Romka a přes veškerou empatii a osobní vztahy s některými za ně nemohu odpovídat. Snažím se přispívat ke zlepšení příležitostí dětí a mladých lidí romského etnika při vzdělávání, a to s velkým úsilím. Není to vždy snadné a jsem ráda, že se daří přesněji pojmenovat, jak jejich situace ve vzdělávání nyní vypadá. Také si myslím, že stále víc lidí vidí jako správnou cestu inkluzivního vzdělávání a vytváření podmínek pro vzdělávání všech dětí (včetně dětí romských a dětí se sociálním znevýhodněním) v hlavním vzdělávacím proudu. Ale opravdu neumím odpovědět na otázku, co Romům listopad 1989 (a především vývoj společnosti od roku 1989 do současnosti) dal a co vzal. Změny, kterou události od roku 1989 přinesly do osobních životů všech, jsou obrovské a jistě ne vždy pozitivní. Hodně záleží na tom, v jaké životní situaci se kdo nachází, jaké příležitosti a možnosti si vytvořil, nebo mu byly vytvořeny.

Jestli by se měl 17. listopad slavit, to opravdu nevím, má to svá negativa i pozitiva a nedá se říct, že to byl den výhradně pozitivní pro Roma. Podle mého se toho pro Cikány změnilo dost, hodně zakázaných věcí bylo povoleno, ale stejně zůstali v některých ohledech jako kdyby "za oponou". Z mého pohledu je zásadní, že na školách se z povinné ruštiny stala povinná angličtina, čili světový jazyk. Roma se v tu dobu stali rovnoprávnou minoritou, rozvíjející vlastní kulturu. Ovšem svoboda dosažená roku 1989 měla i své stinné stránky - zvyšující se kriminalitu nebo nezaměstnanost. Brzy se rozpadlo Občanské fórum, následně se rozešli aktivisté ROIky. Takže můj závěr? Roma určitě tenkrát byli pro demokracii, ovšem vůbec netušili, co bude následovat...

Jelikož žiju v Americe a můžu to z odstupu pozorovat, tak musím s politováním prohlásit, že se v české společnosti ohledně xenofobie a rasistických nálad změnilo pramálo. Jakoby byl celý "listopad" jen změnou vlastnických práv uvnitř společnosti, ale jen ve prospěch jedné skupiny. Romové jsou chápáni pouze jako nechtěná součást "jejich bílé kultury".

Měli by ho slavit, protože i jim dal svobodu, možnost přihlásit se k vlastní národnosti, vytvářet si svoje organizace, vstupovat do politických stran a propagovat vlastní zájmy. Za minulého režimu se Romové nesměli hlásit k romství ani k vlastním tradicím, museli se přizpůsobovat tak jako všichni. Všechny současné problémy romských občanů této republiky byly popsány v dokumentu Chaty 77 č. 23 z roku 1978. Změny po roce l989 byly pro všechny občany až příliš rychlé. Pro mnohé Romy však ještě rychlejší a tudíž se nestačili přizpůsobit.

Co listopad Romům vzal? Jistoty, že budou mít práci a výdělek. A to i když si pravidelné práci zvykali s obtížemi, i když jim nebyla šita na míru, i když trpěli stejně střiženým měřítkem, které se hodilo o něco lépe na jiné etnikum a strašně moc jich bylo trestáno. Děti režim důsledně nutil chodit do školy, byť tam nebyly šťastné, absolventy nutil se zaučit nebo vyučit a být zaměstnaný. I když to šlo těžce, přece to šlo. Podle mých statistik, nejvíc zaučených a vyučených Romů bylo v 70. letech. Také vznikala tenká vrstvička romské inteligence.

Myslím, že nejen Romové, ale i dost gádžů  nemá co slavit. Mnoho z nás přišlo o práci, rozvrátily se rodiny, je mnoho bezdomovců. Naše politická reprezentace od roku 1992 jen hrabe pro svou kapsu a na nás, obyčejné lidi, kašle. Pan president Klaus a jeho privatizace, to byla jedna velká zlodějina. Víme jak ta jeho privatizace dopadla. Rušily se podniky, rozprodalo se co se dalo. Proč? Protože si to přál Západ. Tady je vidět, že Češi si sami vládnout neumí. Dost podvodníků a zlodějů zbohatlo a zákon je na ně krátký. Každý si může dělat co chce. Pokud máš balík peněz, tak jsi nedotknutelný, ale běda jak ty chudáku ukradneš v obchodě chleba pro své děti. Současná úřednická vláda nám ukazuje jak se šetří. No samo sebou začnou brát chudým, bohatí by je odrovnali. Pan ministr Janota slíbil ubrat na platech poslanců 20 procent a hle, poslanci udělali bu bu bu a Janota rychle couvnul. To je, co? Přátelé, prosím vás, nenechte se válcovat, vy jste ten to stát ke krachu nepřivedli. Ať platí ti, co tento stát do této situace dostali!

Proto my Romové nemáme co slavit. Všem Romům přeju hodně zdraví. Při volbách si dobře rozmyslete koho budete volit. Já volím ČSSD.

Listopad 89 dal nám všem, nejen Romům, příležitost, abychom mohli žít v demokratických podmínkách. Záleželo na nás všech, jak tu příležitost uchopíme. Tuto skutečnost je možné oslavovat. Podle mého názoru se Romové za celou dobu demokracie nedokázali sjednotit, vytvořit politickou, veřejnou a kulturní reprezentaci a sami si prosazovat své potřeby a zájmy. Naše současná situace rozhodně k oslavám vhodná není. Ale je to vina nás všech, protože jsme si sami zvolili představitele našeho veřejného i politického života. Za dnešek tudíž spoluzodpovídáme my voliči. Námi zvolení představitelé se zabývají pro občany nepodstatnými věcmi, které slouží jejich vlastnímu prospěchu. Jejich vinou se naše země stává nedůvěryhodnou. Nezajímá je, že je nutné najít společný cíl, o který má celá společnost usilovat. Prezidentovy kroky vedou k našemu vyřazení ze společenství vyspělých států. Sociálně slabé skupiny se propadají do stále větší chudoby, narůstá nezaměstnanost a různé sociální dávky tuto situaci nemohou vyřešit. Nedostává se pracovních míst zvláště pro nekvalifikované síly. Rekvalifikace podporované státem jsou nedostatečné, bez koncepce a pro mnohé uchazeče nedostupné. Chybí sociální byty. Někdy se vůbec nedá mluvit o sociálním bydlení. Nájmy totiž dosahují takových výšek, že státní správa musí nájemníky dotovat. Mohla bych uvést další důležité aspekty, které je nutné řešit -- rasismus, lichva, podvody apod. A to je jen malá část problémů naší země. V jiných vyspělých zemích by lidé už dávno protestovali. Doposud jsme měli a zatím ještě máme možnost demokratickými volbami situaci změnit. Záleží jen na nás občanech, jestli se budeme vzdalovat vyspělým zemím nebo budeme suverénním, vyspělým státem s odpovědnými politiky.

Listopad 89 znamenal pro Romy zásadní zvrat v tom, že už nebyli nuceni pracovat a finanční prostředky k průměrnému živobytí dostávali doslova " pod nos". Pro Romy to byl zpočátku důvod k oslavám, neboť žijí přítomností a většina z nich nemyslí na budoucnost. Postupem času si odvykali od pracovních povinností a zátěže a počali si zvykat na život bez práce s finančním zajištěním ze sociálního systému. Pozdě jim začalo docházet, když zabředávali do dluhů, exekucí a přicházeli o byty, že demokratický systém neznamená, že nemusejí pracovat a bude o ně postaráno. Přišla však další "vymoženost", ve skutečnosti zkáza pro Romy - všude dostupné a propagované herní automaty, jenž velkou část romských rodin připravily o zbytek toho, co ještě vlastnily. Dalším rizikovým faktorem je rozsáhlá migrace, zvlášť pro Romy, neboť mají kočovný způsob života v genech.

Musím konstatovat, že listopad 1989 vzal Romům sebeúctu, zodpovědnost, dobrou práci a pracovní návyky, ke kterým bylo třeba vést jejich potomky. V tom vidím problém. Ale protože jsem optimista, věřím, že se Romové z této letargie proberou, poperou se s problémy, povstanou a půjdou vpřed se vztyčenou hlavou k lepším zítřkům.

Pro mě jako Roma je tento svátek opravdovým vítězstvím nad totalitním režimem, uznávám jej a jsem nesmírně šťastný, že se to podařilo. Že se to podaří - tomu jsem v minulosti teda nevěřil. Měl jsem spousty přátel, kamarádů, kterým se podařilo utéct za kopečky. Některým ne, až do převratu trpěli a čekali na druhou příležitost.

Jinak ovšem myslím, že většina Romů důvod k oslavám tohoto svátku nemá, takové zkušenosti mám nejen u Romů, ale i u starší generace většinové společnosti, obzvláště když krize vzala spoustě lidí zaměstnání a tím dostala rodiny do neřešitelných situací. Za bývalého režimu byl zaměstnaný každý a to bez rozdílu pleti, národnosti či vyznání. Jak je u Romů známo, v každé době jim šlo aspoň o jistotu, že budou mít střechu nad hlavou a budou moci nakrmit děti. Zní to možná nepochopitelně, ale taková je zkušenost starších Romů, kteří nezaháněli beznaděj drogami či jinými omamnými látkami. Prostě měli jakousi jistotu a víc nepotřebovali. Dnešek pro Romy neznamená jen nejistotu se zaměstnáním a s tím spojené jiné sociální nejistoty, ale ještě k tomu narážejí na rasismus a předsudky všude kde se pohybují. Většině Romů bylo i v minulosti zřejmé, že tyto postoje existují, ale věděli, že zákon nedává rasisticky smýšlejícím nadšencům šanci se takto chovat, alespoň ne veřejně. Myslím, že tyto faktory nejvíc ovlivňují většinu Romů v tom, že by raději zůstali v totalitním režimu, který jim přeci jen dával určité jistoty a hlavně bezpečí pro jejich potomky. V bývalém režimu si Romové byli jisti, že ať je dětí jakýkoliv počet, co se týče obživy, ta bude, neboť mají zaměstnání.

Slýchávám často, že se Romové bojí jít tam či onam, prý tohle za komunistů neexistovalo. Mají pravdu. A tak i když já bych se nikdy nechtěl vrátit zpět k totalitě, přesto obavy většiny Romů chápu. V demokracii se říká, že každý jednotlivec by se měl rozhodovat sám za sebe, tak tady aspoň vidím, že Romové vědí co chtějí. A chápu, že pro mnohé byl určitě zajímavější a plnohodnotnější ten život před rokem 1989.

Domnívám se, že celá česká společnost včetně Romů má co slavit. Jde zejména o svobodu každého člověka, o možnost podnikání, různé možnosti seberealizace a celkové uplatnění ve společnosti. Mnozí Romové jsou úspěšnými podnikateli a dokázali se uplatnit na trhu práce i jako zaměstnanci v soukromé či státní sféře. Na druhou stranu Romové na demokratickou společnost nebyli připraveni a dodnes mnozí nejsou schopni pochopit, co vlastně demokracie obnáší. Demokracie je nejen svoboda, ale také zodpovědnost - k sobě, ke svým dětem a společnosti. Zatímco se mnoho z nich domnívá, že demokracie je jen o tom, že si každý může dělat co chce. Demokracie je založena na dodržován zákonů a pravidel. Listopad vzal mnoha Romům povinnost pracovat, což považuju za špatné. Pracovní návyky se vytrácejí a mladé generaci chybí motivace a pozitivní vzor. Mnoho Romů přišlo o zaměstnání, někteří práci nehledají a pobírají sociální dávky, které v současnosti jsou již pro mnohé nedostačující. Romové se stávají marginalizovanou skupinou, došlo k nárůstu ghett, ztížily se podmínky pro integrační proces. V době socialismu nebyla možná absence ve školní docházce. Mládež měla dostatek nabídek k učebním poměrům i pro žáky se slabším prospěchem a zároveň měli možnost pracovního uplatnění.

Oslavovat by měli stejně s ostatními částečně nabytou svobodu. Pro Romy, na rozdíl od Čechů, tohle není neznámý pojem. Je podstatou jejich života. Možná ona je tou největší a zdravou "brzdou" jejich zdárného začleňování do společnosti. Pouze přijímat bezhlavý diktát od pověřených lidí-politiků, kterých si nevážíme, kteří otevřeně lžou, nenasytně kradou, podvádějí a ničím si nezískali náš respekt, není Romům vlastní. Stejně jako lpění na hmotných statcích.

Skutečnost je ale bohužel taková, že jsme dnes obecně jako lidstvo pozapomněli na to co dokážeme, co bychom měli od života chtít. Stali jsme se nesoběstačnými -- čekáme, až nás někdo nakrmí, vzdělá, dožadujeme se a platíme za to, aby se o nás někdo, byť mizerně, postaral. Tím k naší škodě získávají "pijavice" společnosti navrch. Přitom by všichni takoví za přirozených okolností už dávno stáli proti "zbytku" světa. Chybí nám všem samostatně myslící lidé, důvěra ve vlastní síly, chuť chopit se vlastních otěží a schopností tak, aby se každému z nás společnými výdobytky dostávalo totéž - naplnění základních potřeb života. Nic navíc. Kdybychom nechtěli zbytečně víc, byli bychom zdravější, celá planeta i vesmír by se svobodně a volně nadechl a pokračoval ve svém přirozeném samospádu života i smrti se všemi výhodami i nebezpečími.

Dokázal by tuhle změnu přinést další "listopad"? Pokud ano, měli bychom chtít zažít ještě jeden a přát si mnohem víc, než jen agresivně a bezskrupulózně dosahovat pro sebe co nejširšího materiálního blahobytu. Romové, zdá se, nemají chuť zvyknout si na tenhle cizí, vyumělkovaný, soutěživý svět se spoustou nesmyslných pravidel. Ještě se zdravě, instinktivně, i když bezmocně, vzpěčujeme. Mnohé z nás to naštěstí stále silně a neomylně táhne k našim kořenům, k pravdě života, k podstatě bytí. Nejen našeho, ale všeho lidstva, a to je víc než sympatické.

Nevím, jestli "listopad" rozmnožil řady racionálně uvažujících, intelektuálně uvízlých a zaslepených jedinců, proto bych si přála, aby alespoň neodnesl jedinou báječnou věc, kterou nejen Romové jeho příchodem ztratili - jednoznačné a nezpochybnitelné právo na práci. Tím totiž mnozí přišli v této dané společnosti o všechny další možnosti života, řekla bych přímo o právo na existenci.

Před rokem 1989 se státní moc snažila, aby se Romové přizpůsobili většinové společnosti. Ve snaze o asimilaci sahal stát k takovým opatřením jako řízený rozptyl, nucené stěhování, likvidace "cigánských sídlišť (ulic, čtvrtí, osad)" a zákaz kočování. Dalšími nehumánními praktikami bylo mnohdy násilné odebírání dětí z rodin, sterilizace žen. Vše prostupující dohled a intervence vzaly mnohým Romům víru ve vlastní schopnost mít svůj život ve vlastních rukou. Mnohdy drastické asimilační snahy nebyly ve své hlubinné podstatě upřímné. Na jedné straně byla sice Romům zajištěna práce, na straně druhé tento režim vytvořil segregační systém školství, který absolventům zvláštních škol zavřel cestu ke vzdělání a tudíž k integraci.

Po roce 1989 mají Romové, coby čeští občané, větší svobodu. Svobodu slova a teoretickou svobodu volby zaměstnání, pohybu a vzdělání. Latentní rasizmus spolčenosti se však postupně proměnil v otevřeně rasistické chování zhoršující se tím, že velká část populace nese špatně ztrátu svých sociálních jistot a Romové pro ně představují viníky. Najít si byt či práci pro Romy, na kterých je vidět, že jsou Romové, je obtížné. Navíc mají mnozí Romové oprávněný strach z pohybu po ulici. Ten je primárně způsoben útoky neonacistů, je však zmocněn nečinností policie a soudů a zejména pak předvídatelnou pasivitou kolemjdoucích. O diskriminaci ve školství se začalo mluvit a jsou zde patrné snahy situaci zlepšovat a podporovat Romy v tom, aby dosáhli vysokoškolského vzdělání. Část Romů se propadla do hlubin sociálních vyloučení a jejich situace je v médiích i společenským konsenzem vydávána za jakési romské specifikum...

Situace se přechodem z reálného socialismu na systém tržního hospodářství prostě změnila pro každého různě. Záleží na té konkrétní situaci každého jednotlivce či rodiny a na místě, kde bydlí. Tudíž nemohu vyslovit jasný názor, zda tuto dějinnou událost mají Romové oslavovat. Záleží na nich.

Vychází v Romano hangos 18-2009

Vytisknout