Soumrak peněz

19. 10. 2009 / John Michael Greer

Metastázování peněz do všech oblastí života v moderním průmyslovém světě je dobrým příkladem. Zatímco žádná předchozí společnost, pokud víme, nedotáhla proces tak daleko jako my, nahrazení bohatství abstraktními reprezentacemi přece jen není nic nového. Jak v 18. století poznamenal Giambattista Vico, komplexní společnosti se během svého životního cyklu pohybují od konkrétního k abstraktnímu, a tento proces ovlivňuje ekonomický život ve stejné míře jako cokoliv jiného. Stejně jako politická moc začíná hrubým násilím a vyvíjí se postupně ke stále subtilnějším prostředkům přemlouvání, ekonomická aktivita začíná přímou směnou skutečného bohatství a prochází podobným procesem abstrakce: Za prvé, jedna oceňovaná komodita se stává standardním měřítkem pro všechny druhy bohatství; pak se jednotkou směny stávají poukázky, jež mohou být směněny za určitou fixní sumu této komodity; nakonec jsou uvedeny do oběhu přísliby, že určitá suma těchto poukázek bude proplacena na požádání, nebo v nějakém okamžiku v budoucnosti, a tyto přísliby mohou nakonec do velké míry nahradit samotné poukázky.

Pohyb směrem k abstrakci přináší komplexním společnostem značné výhody, protože abstrakce lze aplikovat s mnohem menším množstvím investovaných zdrojů, než kolik stojí mobilizace konkrétních skutečností, jež za nimi stojí. Mohli jsme loňskou debatu o tom, kdo by měl vládnout Spojeným státům, rozhodnout po staru, kdyby McCain a Obama povolali své příznivce do zbraně, šli do války a v krásném zářijovém dni rozhodli spor krupobitím kulek kdesi v iowské prérii. Nicméně náklady v podobě životů, peněz a vedlejších škod by vysoce překonaly náklady na volby. Velmi podobně složitosti spojené s placením kancelářských pracovníků v naturáliích, nebo dokonce i v penězích, činí abstraktní ekonomiku pro všechny zainteresované mnohem pohodlnější.

Sočasně se však za důvěrou v abstrakce skrývá past: Čím více se od konkrétních skutečností vzdálíte, tím větší je šance, že konkrétní skutečnosti v okamžiku, kdy jich bude třeba, nebudou na svých místech. Dějiny jsou přeplněny ostatky režimů, které dovolily, aby se jejich moc stala tak abstraktní, že již nemohly dále čelit výzvě na fundamentální rovině hrubého násilí; bylo to konstatováno v případě čínských dějin a může to být řečeno také o každé jiné civilizaci, že základní rytmus je dán těžkými kroky okovaných bot stoupajících nahoru po schodišti, a po něm následuje šustění hedvábných pantoflí v opačném směru. Stejně tak ekonomické abstrakce zůstávají funkční pouze potud, pokud existují skutečné zboží a služby, jež lze kupovat a prodávat, zatímco abstrakce samy zaručují přítomnost zboží a služeb pouze v toužebných snech ekonomů. Vico tvrdil, že past abstrakce představuje hlavní příčinu úpadku a pádu civilizací; pohyb k abstrakci zajde tak daleko, že konkrétní skutečnosti jsou opomíjeny. Nakonec se skutečnosti nepozorovaně ztratí z dohledu až do doby, kdy věž z abstrakcí s podemletými základy zasáhne nějaký šok, a celá stavba se zřítí k zemi.

Právě nyní jsem takové možnosti nepříjemně blízko, zejména v ekonomické oblasti. V minulém století dovedly průmyslové národy s pomocí ekonomické hyperkomplexity umožněné fosilními palivy proces ekonomické abstrakce dále, než kterákoliv jiná předchozí civilizace. Na vrcholu abstrace byla obvykle komodita užívaná k měření hodnoty (zlato), dále poukázky vyměnitelné za tuto komoditu (papírové peníze), plus sliby vyplacení poukázek (šeky a další cenné papíry) -- a současné společnosti na tomto vrcholu vystavěly ještě neobyčejnější pyramidu dodatečných abstrakcí. A navíc, na rozdíl od pyramid egyptských, se tato země dotýká pouze vrcholem, jenž dosud spočívá v oblasti zboží a služeb, zatímco směrem nahoru se rozšiřuje.

Důsledkem veškerého budování této pyramidy je fakt, že na Zemi neexistuje dost zboží a služeb, které by při stávajících cenách tvořily ekvivalent víc než jen malého procenta nominální hodnoty všech akcií, bondů, derivátů a dalších exotických finančních nástrojů, jež jsou nyní v oběhu. Převážná většina ekonomické aktivity v dnešním světě sestává čistě z vzájemné výměny těchto reprezentací reprezentací reprezentací skutečného bohatství. Proto se -- tak jako právě nyní -- reálná ekonomika zboží a služeb může nacházet ve volném pádu, aniž by to vedlo k více než jen mírnému vlivu na stále více halucinující ekonomiku fiskálních abstrakcí.

Nicméně tento vliv reálných faktorů se projeví, pokud rozpad abstraktní ekonomiky postoupí dostatečně daleko. Právě tak zní Vicův závěr, a je možné, že politické třídy průmyslových společností i jejich kritikové na kterémkoliv konci politického spektra brali tento závěr na příliš lehkou váhu. Ekonomika halucinačního bohatství závisí na ochotě všech zúčastněných předstírat, že halucinace mají reálnou hodnotu. Když tato ochota zmizí, celé předstírání se může v rekordním čase vypařit. právě tak se finanční bubliny mění ve finanční paniku: Kolektivní fantazie ohledně hodnoty spojené s tulipánovými cibulkami, akciemi, předměstskými domy nebo jakýmkoliv jiným spekulativním nástrojem se změní v šílený úprk od těchto komodit. Tento úprk je dnes mírumilovný; ale nemusí tomu tak být vždycky.

V předchozích esejích jsem argumentoval, že průmyslový věk v jistém smyslu představuje poslední spekulativní bublinu, třistaleté orgie tažené fantazií nekonečného ekonomického růstu na konečné planetě s ještě omezenějšími zásobami hojné a levné energie. Začínám si však myslet, že tato megabublina zplodila ještě druhou bublinu takřka stejných rozměrů. Nástrojem pro vznik této sekundární megabubliny se staly peníze -- ve smyslu celé terciální ekonomiky složené z abstraktních reprezentací bohatství, které ovládají náš ekonomický život a takřka zastínily reálnou ekonomiku zboží a služeb, ani nemluvě o primární ekonomice přírodních systémů, která nás udržuje naživu.

Spekulativní bubliny jsou definovány různými způsoby, nicméně klasické příklady -- pád akciového trhu v roce 1929, nebo nedávná hypotéční bublina -- mívají standardně určité společné rysy. Za prvé, hodnota kterékoliv položky v centru bubliny vykazuje setrvalý růst nepodložený změnami v širší ekonomice nebo jakoukoliv konkrétní hodnotou, kterou toto zboží může mít. Peněžní spekulativní bublina funguje poněkud jinak než jiné, protože její nástroj je současně měřítkem hodnoty; místo toho, aby hodnota jednoho dolaru vzrostla na dvojnásobek, z jednoho dolaru se staly dva. Tam kde cena akcií nebo domů díky bublině rostla, v rámci peněžní bubliny roste celkové množství papírového bohatství v oběhu. A přesně k tomu došlo během uplynulých desetiletí.

Druhým standardním rysem spekulativních bublin je fakt, že samy absorbují většinu fiktivní hodnoty již vyprodukují, spíše než aby ji vyplivovaly zpět do reálné ekonomiky. Například během akciové bubliny se většina peněz z prodeje akcií vracela zpět na trh; bez této zpětnovazební smyčky by se bublina tak dlouho neudržela. V případě peněžní bubliny platí stejné pravidlo; většina papírových zisků generovaných bublinou končí reinvestováním do nějaké jiné formy papírového bohatství. Jediný důvod, proč navzdory masivní výrobě papírového bohatství v posledních dekádách nepozorujeme tisíciprocentní inflaci, spočívá v tom, že většina peněz byla opět použita výlučně k nákupu nově vytvořeného papírového bohatství.

Třetím standardním rysem spekulativních bublin je to, že množství lidí do nich zapojených s přibývajícím časem stoupá. V roce 1929 byl akciový trh plný amatérských investorů, kteří nikdy předtím nekoupili žádnou akcii; v roce 2006 si statisíce, a možná miliony lidí, kteří předtím považovali domy pouze za cosi v čem se bydlí, začali myslet, že jsou teď poukázkou na zbohatnutí přes noc -- a ve výsledku zničili celkovou hodnotu realit. Metastáze peněžní ekonomiky vyložená v předchozích esejích je ještě jiným příkladem téhož procesu.

Bubliny samozřejmě nakonec vždycky splasknou. Když k tomu dojde, spekulativní nástroj včerejška spadne zpět na zem, ztratí velkou většinu své předpokládané hodnoty, a masa amatérských investorů, která ztratila vše, co vydělala, a obvykle ještě mnohem více, se stáhne z trhu. To se v případě nynější peněžní bubliny dosud nestalo. Je možná dobrý nápad začít přemýšlet o tom, co se stane, až i na to dojde.

Obávám se, že účinky finanční paniky se pak soustředí nepříjemně blízko našich domovů, protože jádrem hyerexpanze peněz v minulých dekádách byla jediná měna, totiž americký dolar. Tato bomba možná mohla být vloni během splasknutí hypotéční bubliny zneškodněna, kdyby se věcem nechal volný průběh, protože by to vedlo k eliminaci velkého množství finančních abstrakcí denominovaných v dolarech. Bohužel, americká vláda se namísto toho rozhodla bublinovou ekonomiku znovu nafouknout utrácením peněz, které nemá, prostřednictvím orgie zadlužování a některých velmi pochybných fiskálních triků. Velká většina cizích vlád je stále méně ochotná půjčovat USA další peníze, a přinejmenším jedna vznikající velmoc -- Čína -- potichu mění své dolarové rezervy za komodity a jiné formy mnohem méně abstraktního bohatství.

Až dosud bylo v nejlepším zájmu jiných průmyslových národů podporovat Spojené státy nepřerušeným přílivem půjček, aby mohly samy zbankrotovat při plnění role globálního četníka, kterou na sebe samy naložily. Bylo to velmi pohodlné uspořádání, protože jiné národy nemusely nést víc než jen malý zlomek nákladů na zatlačování "darebáckých států", udržování Středního Východu ve stavu rozdělení a vzájemného nepřátelství, nebo udržování ekonomické nadvlády nad stále vzpurnějším Třetím světem, ale přitom se těšily výhodám plynoucím ze všech těchto politik. Konec věku levných fosilních paliv nicméně vnesl do této hry zásadní změnu. Jak světová produkce ropy klesá, musí být lídrům jiných národů jasnější, že pokud by už Spojené státy nespotřebovávaly zhruba čtvrtinu světové nabídky fosilních paliv, na všechny zbyde mnohem více. Možnost, že se jiné národy rozhodnou, že tento potenciální zisk převýší výhody získávané podporou finanční solventnosti Spojených států, může příští desetiletí učinit těmi zajímavými časy, o nichž hovoří proslulá čínská kletba.

Na druhé straně lze z dlouhodobého hlediska bezpečně předpokládat, že velká většina papírových aktiv, jež jsou nyní v oběhu, ať už jsou denominována v jakékoli měně, ztratí prakticky veškerou svou hodnotu. K tomu může dojít rychle, nebo to může trvat desetiletí, ale světová nabídka abstraktních reprezentací bohatství je o tolik větší než nabídka konkrétního bohatství, že dříve či později se něco stát musí. Příští ekonomický růst na tom nic nezmění; konec věku levných fosilních paliv znamená konec růstu reálné ekonomiky zboží a služeb, s drobnými výjimkami zřídkavých a sebe sama limitujících situací. Jak dochází k napínání limitů růstu, aby se pastupně staly bariérami pro další růst a později hnacími silami kontrakce, smršťování reálné ekonomiky se stane pravidlem a posílí rozpor mezi penězi a bohatstvím, takže se zvýší tlak na znehodnocení papírových aktiv.

Ještě jednou: To všechno už se stalo dříve. Ekonomika Římské říše dosáhla velkého stupně komplexnosti a mezinárodního vlivu; její věřitelé představovali velkou ekonomickou sílu a úvěr v každodenním životě sehrával velkou roli. Během úpadku a pádu impéria se ale toto vše rozpadlo. Zemědělci, kteří v době temna pásli své ovce na ruinách římského fóra, žili v ekonomice založené na barteru a feudálních zvyklostech, v nichž se mince vyskytovaly zřídka a sloužily spíše jako šperky než coby prostředek směny.

Podobná trajektorie v budoucnosti téměř jistě čeká náš vlastní ekonomický systém, ačkoli není moc jasné, co si pastýři počnou se zásobami dolarových dluhopisů. Jak bude vývojová trajektorie konkrétně vypadat, o tom se lze jen dohadovat, nicméně možnost, že můžeme být brzy svědky výrazného poklesu hodnoty dolaru a v dolarech denominovaných papírových aktiv, by patrně neměla být ignorována -- a výměna abstraktních reprezentací bohatství za věci trvalejší ceny může docela dobře být jedním z nejdůležitějších kroků v přípravě na budoucnost.

Celý článek v angličtině ZDE

Vytisknout