Britské kastovnictví, elitářství, intelektuální nezávislost a univerzitní školné, dělající z absolventů nezaměstnané otroky

15. 9. 2009 / Darina Martykánová, Jan Čulík

Ráda bych upozornila, že zatímco mezi např. právníky, kde se dá hodně vytěžit z kulturního kapitálu, bývá hodně děti z elitních rodin, mezi matematiky a nukleárními fyziky je (pro Vás možná překvapivé) tradičně velké množství osob pocházejících z nižších vrstev (mluvím o výsledcích sociologických výzkumů v západoevropských zemích). Je to údaj, který nutí k zamyšlení a k přehodnocení sociálně-elitářských školských systémů. V mnoha latinskamerických zemích také vládnou stejné elity už 400 let, ale nejzajímavější počiny rozhodně nevznikají tam, kde jsou rozdíly největší a elity nejizolovanější, ale naopak právě tam, kde je přístup ke kultuře a vzdělání relativně nejširší.

Musím říci, že před hlubokými třídními rozdíly dávám přednost sociálně kohezivnějším společnostem typu skandinávské země, a také deklarované meritokracii francouzského typu, která staví na mýtu školy-nástroje společenského vzestupu. Francie je dobrým příkladem země, která se v posledních 200 letech vyznačovala značnou diskontinuitou, pokud jde o reprodukci elit. Přesto, nebo právě proto je veřejný diskurz plný kulturních referencí, téměř denně si v mainstreamovem tisku přečtete názory předních odborníků na aktuální témata, filosofové pravidelně dostávají rozsáhlý prostor v politických debatách, časopisy pro běžného čtenáře rozsáhlé diskutují knižní novinky. Nejenže úroveň veřejného diskurzu je také vysoká a "existuje silná a rozmanitá kulturní vrstva kvalitního tisku i rozhlasového a televizního vysílání", stejně jako ve Velké Británii, ale i populace jako celek tradičně participuje na "vyšší kultuře" v mnohem vyšší míře, než ve Velké Británii.

Na závěr bych poznamenala, že jistou roli hrají také kapitalistické dynamiky, které, pokud jde o kvalitu, jednoznačně poškozují menší trhy (jako je ten "češtinový").

Jan Čulík k tomu poznamenává:

Obávám se, že tohle

je typický, nepromyšlený, politicky korektní stereotypní výrok. Psychologicky jsem zmáčkl určitá tlačítka a stereotypní reakce od kritika už jede podle vyježděných kolejí západní levicové politické korektnosti. Realita je prostě složitější.

Intelektuální elita samozřejmě není nikdy totožná s vládnoucí aristokracií, jak ví každý, kdo studoval např. anglickou literaturu. Prostě i v anglické literatuře, stejně jak v české, se prosadily výrazné talenty bez ohledu na jejich společenský původ. Jen namátkou: právě jsem poslouchal na BBC Radio Four část seriálu o slovníkáři a pozdějším arbitru elegantiae londýnské společnosti v osmnáctém století dr. Samuelu Johnsonovi. Pocházel z naprosto skromných poměrů a ten slavný slovník napsal mimo jakékoliv mocenské intelektuální struktury, mimo univerzity, atd., jak obvykle ti, co jsou placeni, aby něco dělali, to neudělali, kdežto dokázali to nadšenci na okraji.

Máte pravdu, že existují o hodně sociálně kohezivnější země, jako jsou země skandinávské. Nejsem si úplně jist, zda platí to, co píšete: že takové země jsou zdrojem intelektuálnch stimulů daleko výrazněji než země, které mají nějaké problémy. Mám svědectví studentů ze Skandinávie a potíž je, že Švédsko je tak trochu jako Kanada. Protože jsou ty země sociálně kohezivní, jsou stádovité a vládne v nich politická korektnost. Stádovitost, politická korektnost a autocenzura jsou neobyčejně výrazné brzdy jakémukoliv intelektuálnímu pokroku, který závisí na myšlenkové diverzitě a možnosti sociálně provokovat. To tedy dávám přednost anarchické Británii, navzdory její velmi nerovné sociální struktuře.

Která, mimochodem, je důsledkem historických faktorů: v dnešní době je Británie společnost příležitostí, ale někdejší dlouhodobá nerovnost je velmi obtížně odstranitelná. Kdo chce v Británii vystudovat, dnes může, bez ohledu na jakkoliv nízký původ. Dokonce to platí i o studentech z nových zemí Evropské unie; ve Skotsku například mají možnost studovat na vysoké škole v pregraduálním studiu zadarmo.

V Anglii je to poté, co zavedl školné Tony Blair, o dost složitější, i když školné funguje formou státní bezůročné půčky, která se začne splácet až po absolutoriu a po dosažení určité platové úrovně. Jenže je to velmi kontroverzní. Včera jsem viděl v televizi Channel Four v pořadu Dispatches dokument, který tři měsíce sledoval asi pět lidí s univerzitním vzděláním a vysokou profesní kvalifikací (jeden sledovaný byl například donedávna marketingový manažer s ročním platem 120 000 liber, tři byli čerství absolventi univerzit) v jejich snahách najít v nynější krizi zaměstnání. Nikomu se to po dobu celých těch třech měsíců nepodařilo.

Z pořadu vyplývalo, že Tony Blair nese zavedením školného na britské vysoké školy a otevřením vysokého školství velkému procentu mladé populace vlastně obrovskou vinu. Průměrný dnešní absolvent anglické vysoké školy má po absolutoriu osobní dluh v důsledku školného asi 25 000 liber. Zároveň je nezaměstnaný, protože prostě společnost nemá dostatečné množství pracovních příležitostí pro vzdělané lidi A vzhledem k tomu, že Blair pustil na univerzity až 40 procent mladé populace, univerzitní diplom má dnes každý, takže jeho hodnota byla na pracovním trhu devalvována, jenže absolventi stejně mají pořád ty dluhy za to školné. Píšu o tom, abych upozornil, jak složité je řešit dlouhodobé sociální problémy z minulosti, i s dobrou vůlí.